Copacabana

Když člo­věk zestár­ne, pořád se může cítit mla­dý.Dokazuje to ten­to vyda­ře­ný bra­zil­ský sní­mek. Záleží to samo­zřej­mě na kaž­dém člo­vě­ku, jaký pro­žil a jaký prá­vě žije život. V tomhle pří­pa­dě nám čer­s­tvý deva­de­sát­ník Alberto (Marco Nanini) vyprá­ví své život­ní pří­běhy, kte­ré z něj s časem nevy­mi­ze­ly. I v tak pokro­či­lém věku mu dovo­lu­jí se rado­vat ze živo­ta.

Jako kdy­by to všech­no zno­vu pro­ží­val, vzpo­mí­ná jak se jako bato­le popr­vé obje­vil v kos­te­le, na své lás­ky nebo na své dob­ro­druž­ství v kasi­nech. Opravdu skvě­lým herec­ký­mi výko­ny se Nanini doká­že odpou­tat od dění ve spo­leč­nos­ti a vždy ale­spoň na chvil­ku ute­če za svý­mi vzpo­mín­ka­mi, nevní­ma­jí­cí nic ze své­ho oko­lí.

Druhou tře­ti­nu fil­mu tvo­ří pří­pra­vy na osla­vu jeho 90tých naro­ze­nin. Ve svých vzpo­mín­kách nás sezná­mí s mno­ha svý­mi přá­te­li, kte­ří všich­ni při­šli osla­vit kula­té výro­čí své­ho dob­ré­ho pří­te­le. Závěr fil­mu pak pat­ří prá­vě jim, naplá­ka­jí­cím nad jeho rakví. Uvidíme co si o něm jeho přá­te­lé mys­lí po jeho smr­ti a jak moc jej měli rádi. Trochu kome­di­ál­ní konec potom při­ne­se jeho „zmrtvýchvstá­ní“ a vel­ký údiv všech přá­tel. On jedi­ný však vidí pra­vou pří­či­nu toho zázra­ku a důvo­du stár­nu­tí.