Hodnocení článku
(zatím nehodnoceno)
Loading...Nevím, jestli je to náhoda nebo osud, že zrovna ve dnech, kdy náboženský fanatismus dosahuje v zemi galského kohouta tragických rozměrů, jsem viděla tuto podle recenzí i diváků nejlepší francouzskou komedii poslední doby. Možná, že není vhodné o ní zrovna teď psát, ale také je možné, že ji brzy bude nebezpečné promítat i v soukromí, a proto vám o ní něco málo povím, dokud je čas. Tahle komedie totiž není jen nekorektní, ale brutálně se naváží do xenofobie, tradicí, předsudků a rasové a náboženské netolerance. Ale také je to milý film o vztazích uvnitř jedné rodiny a o tom, že skutečnosti, které se nám na druhých nelíbí, nám nemusí bránit, abychom je měli rádi.
Claude a Marie Verneuilovi jsou svým založením provinční milovníci staré Francie, praktikující katolíci a ve svém okolí platí za vážené občany. Mají čtyři dcery: Isabelle, Odile, Ségolène a Laure. Při jejich výchově se vždy snažili uplatňovat konzervativní metody a snažili se jim vštípit správné hodnoty – tedy ty jejich. Dnešní doba ale Verneuilovy konfrontuje s mnoha věcmi, které rozhodně nejsou podle jejich gusta, například s multikulturní nebo náboženskou tolerancí a s podobnými výmysly. Přesto se Verneuilovi skoro pokaždé přinutí tyto změny chápat, i když jim mnohdy připravují těžké životní zkoušky. Už museli skousnout tři svatby, které rozhodně nebyly podle jejich představ. První dcera si totiž vzala muslima, druhá Žida a třetí Číňana. Poslední nadějí na svatbu v kostele představuje nejmladší dcera, která, aleluja, potkala katolíka. Jenže… (srov. CinemArt)
Jak by bylo na světě hezky, kdyby i ve skutečnosti lidé dokázali přijímat své odlišnosti s humorem a nadhledem a nemuseli se bát dělat si svobodně legraci…
Tři krásné ženy z dobré katolické rodiny se jako na potvoru provdaly za Žida, Araba a Číňana. A když se tato sestava sejde u jednoho stolu, narážky a urážky na sebe nenechají dlouho čekat. Manžílci se navážejí jeden do druhého („falafeláku“, „žluťáku“ a „vopičáku“ jsou jen rozjezdové tituly), a rodičům jdou na nervy všichni měrou stejnou, tedy vrchovatou. Patriarchovi-patriotovi obzvlášť.
Claude: „Cože? Já a rasista? Copak jsem nedal tři ze svých čtyř dcer imigrantům?“
Jenže není všechno rasismus, co se škádlívá, jak se ukáže, když jde do tuhého. A do toho začne jít, když se rodiče rozhodou pro odvážný smírčí čin a pozvou dcery i s jejich různobarevnými partnery na štědrovečerní večeři. Všichni se moc těší. (Rachid: „Bruce Lee a rabín Jákob taky dorazej?“ / David: „A přijede taky Jackie Chan a Arafat?“ / Chao: „Cože? Vánoce s Kaddáfím a Netanjahu?“ Ségolène: „To není sranda!“) Mamka Marie si ovšem může nohy uběhat, aby každému uvařila, co v jeho domovině tradično jest, a taťka Claude se vší silou snaží být korektní. Ti dva vlastně proti přistěhovalcům nic nemají, jenom by je nemuseli mít doma. Jako každí rodiče sní o tom, že životy jejich dětí budou psány úhledným písmem na rovných řádcích. Všechny naděje vkládají do čtvrté dcery Laure, kterou plánují spárovat s konečně kvalitním katolickým kusem. („Bože, ten je vošklivej,“ zasténá Claude, když pekelný Xavier přijde na námluvy. „Vypadáš skvěle, chlapče“ kontruje Marie.)
Jenže nadějná dcerka už zadaná je. A coby zadaná, přímo zasnoubená. Její vyvolený se jmenuje Charles a je herec. A černoch. S dredy. Pro Verneuilovy je to poslední rána. (Charles: „Řeklas jim, že jsem černej? Tvůj otec vypadá na infarkt.“ Claude: „S vámi budeme mít kompletní barevnou škálu.“ Charles: „Klika, že nemáte ještě pátou dceru. Ta by si určitě našla Roma.“) Krize si žádají krizová řešení. Popudlivý beduín Rachid, kreativní Izraelita David a žlutý perfekcionista Chao vytáhnou pod heslem „jeden za všechny, všichni za rodinu“ na křížovou výpravu s cílem zachránit zdravý rozum vyženěných rodičů a životní štěstí pomýlené Laure tím, že dokážou, že afroamerický vetřelec je ve skutečnosti plnokrevný kurevník. Jenomže očernit černocha je těžší, než se zdálo, neboť má svědomí čisté jako padlý sníh a jako největší rasista ze všech se nakonec vybarví jeho otecko André. (Charles: „Rodiče Laure jsou opravdu tolerantní. A její sestry si vzaly Žida, Araba a Číňana.“ André: „Co je to sakra za rodinu!? To sou ňáký komunisti?“)
Marie: „Prostě to vidím černě.“
Claude: „Černočerně.“
Scénář se rovnou měrou strefuje do všech zastoupených kultur a nešetří ani katolické křídlo. Claude a Marie jsou za to, že připustili invazi cizinců do kruhu rodinného, terčem pomluv farního společenství svatých, které je za jejich zády překřtilo na Benettonovi (narážka na United Colors of Benetton) a farář je přihřátý moulas, který během zpovědi surfuje po internetu a ovečky jsou mu u… kradené. Naopak Verneuilovic zeťové si sice cestou na půlnoční nadávají do vlezdopr…, pak se ale předhánějí, kdo bude v kostele líp zpívat. Jen jednu, ale podstatnou věc mají totiž společnou – milují své francouzské manželky a všechno, co k nim patří. Tedy i jejich rodiče.
Některé pasáže jsou poněkud hrubšího zrna (ale ruku na srdce – kdo si nikdy nepomyslel, že obřízku může v dnešní době praktikovat už jen středověká verbež?), ovšem rozhodnutí anglosaských distributorů pro bojkot tohoto filmu kvůli rasismu nelze označit jinak, než jako hloupost a zabedněnost (do českých kin se kupodivu dostal, byť s ratingem 12+). Vzájemné špičkování je nositelem humorné stránky, příběh se ale odehrává pod ním, v rodině, jejíž členové se i přes vzájemné odlišnosti mají rádi, a když o něco jde, pomáhají si a stojí při sobě. A ve které rodině něco není? Třeba to, že Claude věší na stěny strašlivé mazanice přecitlivělé Ségolène jenom, když má dotyčná dcera přijít na návštěvu, je vlastně úsměvná maličkost.
Jakkoli je u Verneuilových přítomno pět odlišných kultur, není mezi nimi ani jeden fanatik, ať už jde o stravovací návyky nebo náboženské vyznání. Zatímco dcery ani zeťové problém nemají, Claude a Marie se trápí otázkou, v čem udělali chybu, že jejich sen o dokonalosti vzal za své. (Claude: „Tys prostě byla při náboženský výchově neoblomná. To bylo samý ´miluj bližního svého´. A tady máme následky!“) Že chybu neudělali, jenom život prostě není nikdy takový, jaký bychom si přáli, je ani nenapadne.
Odile: „Jenom tě prosím, vynech diskuse o trafikantech. Snad nechci tak moc. A když někdo přijde s klišé o Židech, že obsadili všechna média a zubní laboratoře, tak na to nereaguj.“
David: „OK. Domluveno. Ale jestli se budou navážet do Izraele tak jim nakopu.“
Snímek je sice z valné části postaven na konverzačním humoru, v některých místech je však nečekaně silný. Pěkná je například pasáž, kdy se zeťové odreagovávají po vánoční večeři stavěním multikulti sněhuláka, mráz zas člověku přeběhne po zádech, když předvádějí tchánovi, jak umí Marseillaisu, jejíž text není dvakrát mírumilovný.
Vraťme se ještě k ději. Vyhlídka na další barevný odstín v rodině rodiče zdrtí natolik, že Marie začne docházet k psychologovi (který ji na rozdíl od kněze vyslechne) a Claude, jehož uklidňuje sekání dřeva, začne kácet stromy. Napětí v domě se stupňuje nejen kvůli tomu, že se blíží Jour J, ale především příjezdem ženichovy famílie, která je v pohodě, až na náčelníka Andrého, který vytáčí hlavně hostitele. I zde se ale ukáže, že když mají problémy děti, vzájemné taťkovské předsudky jsou najednou nepodstatné.
Qu’est-ce qu’on a fait au Bon Dieu? samozřejmě není filmem pro každého. Určitě jej neocení hyperkorektní jedinci a fanatici jakéhokoli druhu, dobrou třetinu narážek zas nerozklíčuje ten, kdo nemá alespoň základní povědomí o zastoupených kulturách a náboženstvích. A hlavním předpokladem pro to, aby tento film splnil svůj účel, tedy pobavil a snad i trochu potěšil, je nadhled.
Chao: „Afričani hodně jedou v těch fingovanejch svatbách.“
David: „A Číňani snad ne?“
Chao: „Taky, ale von je Afričan. Naštěstí. Nechtěl bych v rodině dalšího Číňana.“
Radich: „A já Araba. Nedej Bože Marokánce.“
David: „To chápu. Bejt to Aškenáz, tak ho zabiju.“
(4,91 z 5)