Kniha „Sídlo smutku“ je skvěle napsaná kniha s tajemným a podmanivým duchařským příběhem, kde se minulost krásně prolíná s přítomností a postupně rozplétá psychické problémy a vnitřní démony hlavních hrdinů Marcuse a jeho svébytné tetičky Charlotty. Jedná se o strašidelný příběh zasazený do opuštěného a rozpadajícího se sídla, kde je velmi tenká linie mezi tímto a dalším životem…
Byl jednou jeden chlapec, kterému zemřela matka. Bylo mu jedenáct let, pět měsíců, čtyři dny - a bůhví kolik hodin a minut. Policie do bytu dorazila kolem půlnoci, ale k nehodě došlo nějakou dobu předtím. Někde hluboko uvnitř věřil, že kdyby si byl vědom toho okamžiku, kdy její auto sklouzlo po náledí a zřítilo se ze srázu u silnice, mohl by jí poslat sílu, aby to nevzdávala. Maminko, prosím, na světe mám jen tebe. A ona by ho uslyšela a nevzdala by to.....
Marcus byl po smrti své matky poslán ke svojí málomluvné tetičce Charlotte na malý ostrůvek v Jižní Karolíně, aby tu s ní žil, vyrůstal, a nakonec i dospěl. Než se k ní natrvalo přestěhoval, znal ji pouze z vyprávění, ale ani to nebylo nijak obsáhlé.
Život tetičky Charlotty si v ničem nezadal s životem poustevníka. Nebránila se sice technickým vymoženostem moderní doby, ale žila velmi samotářským životem. Dokonce i po Marcusově příchodu zpravidla lpěla na zajetých kolejích, a i nadále se zavírala na celé dny do svého ateliéru a krotila své vlastní vnitřní démony, ať už to byla její dávno zapomenutá a velmi bolestivá minulost nebo utápění se žalu v nadměrné spotřebě vína. Toho času jí bylo teprve padesát sedm, ale Marcusovi připadala mnohem starší.
Tetička se živila coby uznávaná malířka, kterou nadchlo jedno opuštěné, malé ostrovní stavení, tak trochu rozbořené, jež mělo svojí vlastní strašidelnou minulost. Toto místo tetičku natolik fascinovalo, že jí nakonec inspirovalo k tomu, aby se stala malířkou, jež by den za dnem zachycovala jeho naprostou osiřelost, zpustlost a nostalgickou, až strašidelnou atmosféru zalitou plnou tajemství, jež čekalo na své brzké odhalení.
Místní mu říkají „sídlo smutku“. Jsou to už jen chátrající trosky starého stavení, ale je na něm něco zvláštního, záhadného. Je do poslední dům na severní straně ostrova. Bezmála polovina se již rozpadla, ale i tak vyzařuje zvláštní, silnou atmosféru. Městská rada se už léta zasazuje o jeho zboření, jenže proti tomu se důrazně ohradil památkový ústav. Ten dům tam totiž stojí už od roku 1804. Říká se, že z něj při hurikánu před padesáti lety zmizel chlapec a jeho rodiče. Jejich těla se nikdy nenašla a dům od té doby zůstal prázdný.“
Sídlo smutku Marcuse tolik fascinuje, že jej navštěvuje prakticky každý den a snaží se prolomit svou odvahu a přiblížit se blíž stavení, možná se dostat i hlouběji do rozpadlé a chátrající budovy, a to i za cenu, že se mu zde zjeví duch zemřelého chlapce.
Samotný Marcus je velmi zvídavý a díky svým osobním tragédiím a pohnutkám osudu nemá již vlastně i co ztratit, a možná právě proto se vrhá vstříc novým dobrodružstvím. Jednoho dne si předsevzal, že za každou cenu odhalí tajemství zmizelého chlapce.
Domnělého ducha každý den navštěvuje, povídá si s ním a snaží se odhalit jeho skutečný záměr, a to zda chce být jeho přítelem, či mu chce nějakým způsobem ublížit anebo předat nějaké skryté poselství, vzkaz ze záhrobí.
Procitl jsem ze sna, v němž opálený chlápek postával nehybně ve vchodu bez dveří. Lehce se opíral o zárubně a pozoroval, jak spím. Věděl jsem, že když se otočím a pohlédnu.... seznámím se s duchem. Ne každej, kdo vejde dovnitř, najde cestu ven...
Stejně jako cítíš lidi, kteří stojí přímo před tebou. Prostě jsem cítil, že se na mne dívá. Cítil jsem jeho zvědavost. Byl sem pro něj stejně zajímavý jako on pro mne. Stáli jsme tam naproti sobě právě tak jako my dva tady.
Sídlo smutku navštěvuje stále častěji a duch se stává jeho vrbou a trpělivým zpovědníkem. Pátrá po minulosti usedlosti a snaží se přijít na to, co se skutečně té osudové noci stalo. Vnitřně bojuje s tím, že mu matka nestihla říci, kdo byl jeho otec. Podaří se mu zjistit, kdo je ten duch a proč ho stále láká vstoupit dál do domu? Odhalí jeho nešťastný osud a co se mu tenkrát opravdu přihodilo? Podaří se mu vypátrat identitu svého otce, i když jediný, kdo by mu to mohl říci, je jeho mrtvá matka? Jaká nečekaná překvapení nabídne rozuzlení celého děje?
Některé věci se chýlily ke konci, pro jiné, dlouho očekávané, věci ještě nenadešel čas. Pro mě to bylo období monotónních dnů a úzkostlivých myšlenek. Slunce vycházelo později a zapadlo dřív.
Miluji knihy s duchařskou tématikou a ani Sídlo smutku není výjimkou. Jelikož ráda čelím strachu a miluji mrazení v zádech, tak si mě tato kniha získala hned s prvními přečtenými stránkami.
Velmi mě překvapilo, jak autorka velmi výstižně dokázala popsat nejen jednotlivá prostředí a jejich sálající atmosféru, ale i samotné myšlenky jednotlivých postav. U některých jsem se i občas pousmála, neboť jsem se přistihla přitom, jako by mi autorka mluvila z duše. Tak moc se dokázala vcítit do myšlení a chování svých postav.
Děj románu je propleten nejrůznějšími životními změnami a ukazuje, jak pružně dokáží na tyto změny hlavní hrdinové reagovat, i za cenu pozdějších výčitek svědomí a nikdy neblednoucích vzpomínek.
Změna je jediná věc, na kterou se v životě můžeš vždy spolehnout. A nejednou se může jednat o změnu k lepšímu.
Velmi mě fascinovala povaha Marcuse, který nikdy nechtěl být nikomu na obtíž, ani své tetičce, a možná proto se snažil být i tak trochu neviditelný jako duch a všechny věci dělat vždy pořádně. Místo, aby se tetička starala o něj, dokázal se Marcus postarat sám o sebe i o tetičku, a ještě se pouštět do soukromého pátrání po minulosti ducha a jeho rodiny.
Kniha „Sídlo smutku“ vás velmi rychle vtáhne do děje. Navíc je rozdělena do několika krátkých kapitol, takže čtení opravdu rychle utíká a než se nadějete, jste u konce knihy.
Velmi výstižné popisy míst a dýchající atmosféry vám vše přiblíží natolik, že se sami cítíte jako součástí děje. Možnost nahlédnout do myšlenkových pochodů Marcuse a jeho pocitů vám umožní vžít se do osamělého dítěte, jež vyrůstá sám s tetičkou, u které si není jistý, zda je u ní vítán či nikoliv.
Já osobně jsem Marcuse litovala, čemu všemu musel v životě čelit a divím se, že se tato postava z toho všeho nezbláznila, zachovala si svůj zdravý rozum a vyrostla v úspěšného, mladého muže.
Sídlo smutku je skvělý příběh plný napětí, očekávání a nečekaným rozuzlením, jež stojí za to si jej přečíst.
Za recenzní výtisk děkuji Knihám Dobrovský
Vydáno v edici Omega
Sídlo smutku
Napsala: Gail Godwin
Přeložil: Erik Procházka
Vydal DOBROVSKÝ s.r.o. v edici Knihy Omega v roce 2018
Počet stran: 358
ISBN: 978-80-7390-859-1
