Lincoln speciál – část 9 - Lincolnův svět

Lincolnscreen

„Lincoln“ zave­dl Spielberga nejen do jed­no­ho z nej­pou­ta­věj­ších momen­tů v his­to­rii USA, ale záro­veň do nové vizu­ál­ní oblas­ti, kde pra­co­val sty­lem, kte­rý je bar­vi­tý a při­tom suro­vý, sil­ný a při­tom mini­ma­lis­tic­ký. Do těch­to nových vod se pus­til se stej­ným týmem uzná­va­ných tvůr­ců, s kte­rým spo­lu­pra­cu­je dese­ti­le­tí, včet­ně kame­ra­ma­na Janusze Kaminského, stři­ha­če Michaela Kahna, fil­mo­vé­ho archi­tek­ta Ricka Cartera, kos­tým­ní výtvar­ni­ce Joanny Johnstonové a hudeb­ní­ho skla­da­te­le Johna Williamse. Přestože všich­ni se Spielbergem v minu­los­ti pra­co­va­li, uvě­do­mo­va­li si, že toto bude zásad­ně jiná zku­še­nost.

 

„Byla to vel­mi důvěr­ná a klid­ná pro­duk­ce, pro­to­že Steven kla­dl důraz na slo­va a herec­ké výko­ny,“ říká Kathleen Kennedyová. „Byla to pře­de­vším osob­ní zku­še­nost.“

 

Janusze Kaminského, drži­te­le Oscara® za sním­ky „Zachraňte vojí­na Ryana“ a „Schindlerův seznam“, zau­ja­lo hle­dá­ní obra­zu pro pří­běh, kte­rý tkví pře­váž­ně v síle vyřče­né­ho. „Je to pří­běh, kte­rý vyža­du­je, aby divák naslou­chal,“ říká. „Takže když jsem četl scé­nář, oka­mži­tě jsem začal při­chá­zet s nápa­dy, jak zachy­tit všech­na ta slo­va obra­zem. Mně i Stevenovi bylo jas­né, že kame­ra by měla být zdr­žen­li­vá, že by měla co mož­ná nej­e­le­gant­ně­ji zazna­me­ná­vat vývoj udá­los­tí a nechat slo­va a výko­ny v cen­t­ru pozor­nos­ti.“

 

Pokračuje: „Chtěli jsme, aby divák obje­vil Lincolna, kte­ré­ho nezná. Film uka­zu­je Lincolna nejis­té­ho, zra­ni­tel­né­ho. Myslím, že Stevenova dra­ma­ti­za­ce spo­leč­ně s umír­ně­nou kame­rou odrá­že­jí pre­zi­den­to­vu lid­skou strán­ku.“

 

Kaminski usi­lo­val o cit­li­vost, struk­tu­ru a pale­tu, kte­ré by na divá­ka půso­bi­ly sou­čas­ným dojmem. Kathleen Kennedyová říká: „Steven a Janusz dlou­ze pro­bí­ra­li uži­tí bar­vy a svět­la. Steven nechtěl dělat čer­no­bí­lý nebo sépi­o­vý film, mís­to toho pou­ži­li sytou satu­ra­ci bar­vy, kte­rá má někte­ré kva­li­ty čer­no­bí­lé. Ve fil­mu bylo 145 mlu­vi­cích postav, tak­že bylo důle­ži­té uzpů­so­bit kaž­dou scé­nu tak, aby vás k dal­ší čás­ti pří­bě­hu zaved­ly posta­vy, niko­liv kame­ra. To bylo pro Stevena něco nové­ho.“

 

Přestože Kaminski a Spielberg peč­li­vě stu­do­va­li his­to­ric­ké mal­by a foto­gra­fie, tak jakmi­le zača­lo natá­če­ní, zvo­li­li pře­váž­ně instink­tiv­ní pří­stup. Šlo o to najít abso­lut­ní sílu v klid­něj­ších momen­tech – když Lincoln a Grant hovo­ří na veran­dě, zatím­co vojá­ci jako pří­zra­ky jedou vstříc nezná­mé­mu osu­du, nebo Lincoln sto­jí­cí mlha­vém svět­le okna, když zjis­tí, že 13. doda­tek prá­vě ukon­čil otroc­tví ve Spojených stá­tech. „Steven se nebo­jí sil­né­ho obra­zu,“ říká Kaminski. „Je ochot­ný pou­ží­vat ve vyprá­vě­ní transcen­dent­ní momen­ty, jako jsou tyto.“

 

Některé z Kaminského oblí­be­ných scén se ode­hrá­va­jí uvnitř cha­o­tic­ké Sněmovny repre­zen­tan­tů. „Jsou to scé­ny zalo­že­né na herec­kých výko­nech a myš­len­ko­vé roz­pra­vě. Je tam něko­lik zají­ma­vých pohy­bů kame­ro­vé­ho vozí­ku, cha­rak­te­ris­tic­kých pro Stevenovu vizu­ál­ní cit­li­vost, ale všech­no je to vel­mi neo­ká­za­lé,“ vysvět­lu­je.

 

Zmíněné scé­ny nadchly i Kathleen Kennedyovou: „Kamera se v těch­to scé­nách nepo­hy­bu­je, nevyžaduje-li to vyprá­vě­ní. Steven chtěl uká­zat, jak pra­cu­je demo­kra­tic­ká vlá­da, tak­že nešlo o to pře­ska­ko­vat z jed­né mlu­vi­cí hla­vy na dru­hou, ale uká­zat divá­ko­vi, jak se argu­men­ty vyví­je­jí,“ říká. „Víc než coko­liv jiné­ho chtěl zachy­tit pomí­ji­vost toho, o co v této poli­tic­ké bitvě šlo.“

 

V prů­bě­hu celé­ho fil­mu usi­lo­val Kaminski o dobo­vě natu­ra­lis­tic­ké osvět­le­ní. „Je rok 1860, tak­že Lincolnův svět je osvět­len ply­no­vý­mi a ole­jo­vý­mi lam­pa­mi,“ říká. „Použili jsme mno­ho pří­tom­ných zdro­jů svět­la, svět­lo pro­ni­ka­jí­cí okny, svět­lo z lamp, ale záro­veň jsme vytvo­ři­li zdro­je svět­la, kte­rá by lépe slou­ži­la vyprá­vě­ní. Použili jsme i kouř, kte­rý dodal fil­mu tu správ­nou atmo­sfé­ru. Lincolnovo oko­lí muse­lo být plné kou­ře, lidé neu­stá­le kou­ři­li dým­ky, dout­ní­ky a neby­la tam žád­ná ven­ti­la­ce, tak­že míst­nos­ti byly zakou­ře­né.“

 

Pro Kaminského nebyl „Lincoln“ pou­hým odha­le­ním jiné strán­ky pre­zi­den­ta Spojených stá­tů ame­ric­kých, ale i jiné strán­ky reži­sé­ra, s kte­rým spo­lu­pra­cu­je již řadu let. „Nebyl to jen dal­ší film,“ říká. „Žádný z fil­mů, kte­rý jsem se Stevenem točil, není jen dal­ším fil­mem, ale na ‚Lincolnovi‘ je něco pří­znač­né­ho. Je to zábav­ný kus, ale záro­veň je to pří­běh vel­ké důle­ži­tos­ti.“

 

Kaminského kame­ra tvo­ří celek s výpra­vou Ricka Cartera. Ten jako pal­či­vý sym­bol náro­da, kte­rý se dostal zpět na začá­tek, vybral teh­dej­ší hlav­ní měs­to Konfederace, Richmond ve Virginii, a do něho zasa­dil Washington roku 1865.

 

Carter byl dojat por­trétem Lincolna ve scé­ná­ři a bylo mu hned jas­né, že bude muset ve výpra­vě postu­po­vat vel­mi obe­zřet­ně. „Příležitostí a výzvou pro mě bylo, že ačko­liv jde o vel­ký pří­běh, je záro­veň vel­mi osob­ní,“ říká. „Odehrává se uvnitř Lincolnova svě­ta, jeho kan­ce­lá­ře, obý­va­cích poko­jů, v uli­cích, po kte­rých cho­dil. Pestrost toho svě­ta muse­la být vyjá­d­ře­na do nejmen­ší­ho detai­lu. Společně s fil­mo­vý­mi desig­né­ry jsme muse­li vyvi­nout vel­ké úsi­lí, aby byl kaž­dý moment co nej­re­a­lis­tič­těj­ší a záro­veň tro­chu expre­si­o­nis­tic­ký.“

 

Stejně jako v pří­pa­dě kame­ry byla i v jeho poje­tí ústřed­ním bodem ele­gant­ní jed­no­du­chost. „Film je peč­li­vě navr­žen, tak­že to, co vidí­te ve Washingtonu, nebo na bitev­ních polích, neod­vá­dí vaši pozor­nost od toho, na co se film sku­teč­ně zamě­řu­je: na Lincolna a jeho přá­te­le, rodi­nu a riva­ly, kte­ří ho obklo­pu­jí,“ říká Carter.

 

Brzy začal Carter hle­dat loka­ci, kte­rá by dob­ře slou­ži­la roz­lič­ným potře­bám fil­mu. Jezdil po Tennessee a Virginii a navště­vo­val zacho­va­ná dějiš­tě občan­ské vál­ky, aby nasál atmo­sfé­ru těch­to míst. Ze všech poten­ci­ál­ních loka­cí to byl nako­nec Richmond ve Virginii, kte­rý ho nej­lé­pe pře­ne­sl v čase. Zjistil, že tam­ní dob­ře zacho­va­né budo­vy nej­lé­pe poslou­ží k vytvo­ře­ní rea­li­ty 19. sto­le­tí.

 

„V Richmondu je his­to­rie živá jako nikde jin­de v zemi,“ vysvět­lu­je. „Richmond byl v polo­vi­ně 19. sto­le­tí aris­to­kra­tic­kou ver­zí Spojených stá­tů. Byl ve stře­du kul­tur­ní­ho stře­tu, kte­rý vyús­til v občan­skou vál­ku. A je to mís­to, kte­ré Lincoln pozna­me­nal víc než kte­ré­ko­liv jiné. Narodil se sice ve Springfieldu ve stá­tě Illinois, ale v Richmondu změ­nil a sce­lil národ.“

 

Spielberg byl výbě­rem loka­ce nad­še­ný. „Richmond nám ote­vřel svou náruč a vytvo­řil nám výbor­né pod­mín­ky, abychom moh­li při­jít a vyprá­vět náš pří­běh,“ říká. „Byl cítit i jis­tý hoji­vý úči­nek, kte­rý při­ná­še­la mož­nost vyprá­vět ten­to pří­běh v srd­ci teh­dej­ší Konfederace.“

 

Doris Kearns Goodwinová věří, že Lincoln by oce­nil, že cen­t­rum moci Konfederace zastu­pu­je Washington. „Myslím, že by ho potě­ši­lo, že film o něm byl měs­tem Richmond tak vře­le při­jat,“ říká. „Navíc se na to per­fekt­ně hodí, sku­teč­ně vypa­dá jako sta­ré Spojené stá­ty ame­ric­ké. Jeho Kapitol dodá­vá deba­tě v Kongresu vel­mi intim­ní atmo­sfé­ru.“

 

„Skutečně dáva­lo smy­sl natá­čet film tam,“ pokra­ču­je Carter. „Jsou tam bitev­ní pole, je tam budo­va stát­ní legisla­tu­ry, kte­rá z jis­té­ho úhlu až neu­vě­ři­tel­ně při­po­mí­ná Bílý dům, v Petersburgu jsou pan­ská síd­la, kte­rá se od té doby téměř nezmě­ni­la, a měli jsme vol­né ruce natá­čet všu­de, včet­ně síd­la guver­né­ra.“

 

Lokace byly jed­na věc, ale nezbyt­né bylo také vytvo­řit inte­ri­é­ry, kte­ré by divá­kům při­blí­ži­li teh­dej­ší časy. Jednou z nej­ob­lí­be­něj­ších scén byla pro Cartera v tom­to ohle­du Lincolnova pra­cov­na, kte­rou v Bílém domě děli­la od obyt­né čás­ti hala. S týmem spo­lu­pra­cov­ní­ků vytvo­ři­li pre­ciz­ní detail minu­los­ti. „Bylo vel­mi důle­ži­té, aby se Lincolnova pra­cov­na co nej­víc podo­ba­la pra­cov­ně, kte­rou zná­me,“ říká, „včet­ně všech barev a struk­tur. Chtěli jsme dosáh­nout hloub­ky detai­lu, ať už šlo o mapy bitev, dopi­sy na jeho pra­cov­ním sto­le, obra­zy na zdech nebo samot­nou tape­tu. Chtěli jsme, aby byly přes­ně tako­vé jako ve sku­teč­nos­ti. Interiér musel poslou­žit vyprá­vě­ní a záro­veň vytvo­řit obraz Lincolnova Bílého domu, kte­rý v před­sta­vách lidí pře­tr­vá.“

 

Carter chtěl zpro­střed­ko­vat víc než jen dobu. „Chtěl jsem vyjá­d­řit atmo­sfé­ru a stra­ši­del­nost cho­deb, kte­rý­mi Lincoln cho­dil, tak­že na mé prá­ci bylo i něco impre­si­o­nis­tic­ké­ho,“ říká.

 

Budova Kapitolu v Richmondu, posta­ve­ná v roce 1788 v kla­si­cist­ním sty­lu jejím zakla­da­te­lem Thomasem Jeffersonem, vytvo­ři­la atmo­sfé­ru inte­ri­é­ru Sněmovny repre­zen­tan­tů Spojených stá­tů. Ačkoliv je pro­sto­ro­vě men­ší než sku­teč­ná sně­mov­na ve Washingtonu, pro detail­ní scé­ny v „Lincolnovi“ se dob­ře hodi­la. „Líbilo se mi, že vytvá­ře­la pocit těs­nos­ti, pro­to­že jed­ná­ní mezi kon­gre­sma­ny bylo vel­mi náru­ži­vé,“ říká Carter. „Navozuje sku­teč­ný pocit tře­ni­ce a deba­ty.“

 

Navození poci­tu auten­tič­nos­ti bylo zásad­ní i pro kos­tým­ní návr­hář­ku Joannau Johnstonovou, kte­rá repro­du­ko­va­la oble­če­ní pří­mo z his­to­rie. Pro Sally Fieldovou byla prá­ce Johnstonové zásad­ní. „Je úžas­ná uměl­ky­ně,“ říká Fieldová. „Téměř všech­ny Maryiny kos­týmy jsou neu­vě­ři­tel­ně věr­né repli­ky kusů, kte­ré najde­me na foto­gra­fi­ích a obra­zech, včet­ně šatů, kte­ré má Mary na sobě, když Lincoln umí­rá. Úzce jsme spo­lu­pra­co­va­ly a byla to báječ­ná spo­lu­prá­ce.“

 

David Strathairn o prá­ci Johnstonové říká: „Dala nám něco neo­by­čej­né­ho, vytvo­ři­la kos­týmy ze zacho­va­ných ori­gi­nál­ních kusů. Jsou to šaty, kte­ré vás změ­ní, a když vidí­te všech­ny kolem sebe v těch­to relikvi­ích, při­pa­dá­te si, že jste v té době.“

 

Rick Carter a Joanna Jonstonová sla­di­li svou prá­ci. Kathleen Kennedyová říká: „Joanna a Rick po umě­lec­ké strán­ce spo­lu­pra­co­va­li, pro­to­že chá­pa­li důle­ži­tost pale­ty barev. Krásné kos­týmy, kte­ré nosí Mary nebo Elizabeth Keckleyová, se sytou hně­dou a čer­ve­no­fi­a­lo­vou, odrá­že­jí zemi­tost Rickovy výpra­vy a spo­leč­ně a kaž­dý zvlášť odrá­že­jí Januszovo osvět­le­ní.“

 

I mas­kér­ka Lois Burwellová stu­do­va­la jed­not­li­vé posta­vy. Při spo­lu­prá­ci s Danielem Day-Lewisem si uvě­do­mi­la, jak moc se boj pre­zi­den­ta Lincolna vepsal do jeho tvá­ře. „Pro Lincolna to bylo kraj­ně nároč­ná doba, a když se dívá­te na dobo­vé foto­gra­fie, vidí­te, jak postup­ně chát­ral. Chtěli jsme, aby byl ten­to stres na Danielově tvá­ři vidět. Chtěli jsme dát Stevenovi jeho před­sta­vu Abrahama Lincolna, včet­ně struk­tu­ry jeho kůže a boles­ti v jeho výra­zu a záro­veň udě­lat Danielovi make-up, kte­rý mu nebu­de pře­ká­žet při výko­nu,“ shr­nu­je.

 

Day-Lewis si nechal narůst vla­sy do věhlas­né­ho Lincolnova vlni­té­ho úče­su a také vou­sy, ale ty byly sou­čas­ně doda­teč­ně dokres­le­ny do tva­ru, kte­rý zná­me z Lincolnových nej­zná­měj­ších foto­gra­fií. Ke kon­ci doká­za­la Barwellová zhus­tit to, co byl zpo­čát­ku tří­ho­di­no­vý pro­ces, do efek­tiv­ní hodi­ny a čtvrt. Fungovalo to, i pro­to­že Day-Lewis byl vel­mi zabrán do své role. „Maskér může být sebe­do­ved­něj­ší, ale make-up bude vypa­dat umě­le, pokud se herec do role nevži­je,“ říká. „Daniel do make-upu mno­ho vne­sl, byla to sku­teč­ně týmo­vá prá­ce.“

 

Mezitím Burwellová naja­la něko­lik paru­ká­řů, kte­ří pra­co­va­li na neko­neč­ném počtu úče­sů a vou­sů, od licou­sů až po kot­le­ty. Nejpozoruhodnější paru­ka ze všech byl asi nebla­ze pro­slu­lý pří­če­sek Thaddeuse Stevense, kte­rý byl kvů­li své nemo­ci pleša­tý. Přestože si mohl vybrat umě­lou pleš, Tommy Lee Jones dal před­nost tomu oho­lit si hla­vu, aby byl v jed­nom zce­la odha­le­ném oka­mži­ku ješ­tě blíž sku­teč­né­mu Stevensovi.

 

Všechna pozor­nost věno­va­ná detai­lu se uká­za­la v plné krá­se ve střiž­ně, kam se Spielberg zavřel se svým dlou­ho­le­tým spo­lu­pra­cov­ní­kem, Oscarem® oce­ně­ným stři­ha­čem Michaelem Kahnem. Kahn měl za úkol najít tem­po pro narůs­ta­jí­cí emoč­ní sílu. „Nechtěli jsme nic uspě­chat, pro­to­že ‚Lincoln‘ je ten typ fil­mu, u kte­ré­ho chce­te, aby divák sku­teč­ně naslou­chal a rozu­měl,“ říká. „Hledali jsme momen­ty, kte­ré dáva­jí lidem čas si posta­vy pro­hléd­nout a pře­mýš­let o tom, co říka­jí. A obsa­ze­ní je tak skvě­lé, že jsme si to moh­li dovo­lit.“

 

Šlo o jed­nu z nej­in­ten­ziv­něj­ších spo­lu­prá­cí těch­to dvou tvůr­ců. „Steven bojo­val s tím, co ve fil­mu nechat a co vypus­tit. Byla to důle­ži­tá roz­hod­nu­tí, pro­to­že se tam děje mno­ho psy­cho­lo­gic­kých a poli­tic­kých věcí. Neustále jsme si klad­li otáz­ku: ‚Je na tyto scé­ny poz­dě­ji ode­zva?‘ Byl to slo­ži­tý pro­ces,“ říká Kahn.

 

Kahn věří, že „Lincoln“ mezi Spielbergovými díly vyni­ká. „Sám Steven uznal, že nikdy neto­čil film s toli­ka dia­lo­gy, film, ve kte­rém má kaž­dá věta vel­ký význam. Byli jsme si plně vědo­mi fak­tu, že musí­me držet krok s emo­ce­mi,“ říká stři­hač. „Myslím, že je to jed­na z nej­lep­ších věcí, kte­ré udě­lal. Oživuje posta­vy, kte­ré zná­me z his­to­rie. Dozvíme se mno­hé o Spojených stá­tech, o demo­kra­cii a o tom, jak spe­ci­ál­ní člo­věk Lincoln byl.“

 

Tyto prv­ky se odrá­že­jí i ve fil­mo­vé hud­bě Johna Williamse, ame­ric­ké­ho skla­da­te­le, kte­rý během své kari­é­ry nasbí­ral pozo­ru­hod­ných 47 nomi­na­cí na Oscara® a pět Cen Akademie®. „Byla to pro mě vel­mi odliš­ná zku­še­nost než ostat­ní spo­lu­prá­ce se Stevenem v posled­ních letech,“ říká. „,Lincoln‘ je hudeb­ní mozai­ka s něko­li­ka vel­mi odliš­ný­mi a decent­ní­mi téma­ty, kte­ré se navzá­jem nepře­krý­va­jí. Liší se i z hle­dis­ka struk­tu­ry a instru­men­ta­ce. Je to klid­ná hud­ba s mno­ha vari­a­ce­mi, ale také se zře­tel­ný­mi a impo­zant­ní­mi hudeb­ní­mi výra­zy.“

 

Williams začal s nej­ná­roč­něj­ším kusem - hud­bou, kte­rá pro­vá­zí Lincolnův pro­jev při dru­hém uve­de­ní do úřa­du, kte­rý čte Daniel Day-Lewis. „Výzvou bylo najít něco, co by bylo hod­no dopro­vá­zet tato vel­ká slo­va,“ vysvět­lu­je. „Začal jsem s hym­nic­kým kusem a pak jsem na něm pra­co­val s cílem najít jed­no­du­chost, kte­rá by pod­po­ři­la Danielův výstup, kte­rý je umě­lec­kým dílem sám o sobě.“

 

Efektivní jed­no­du­chost je cha­rak­te­ris­tic­ká pro hud­bu v celém fil­mu. Pro jinou zásad­ní sek­ven­ci, kde Lincoln jede City Pointem ve Virginii po poli zlá­ma­ných těl vojá­ků, zvo­lil Williams kla­vír­ní sólo. „Nechtěli jsme zdů­raz­ňo­vat mrt­vá těla, pou­ze navo­dit pocit úcty a pod­po­řit nad­chá­ze­jí­cí oka­mžik pře­mí­tá­ní o bez­pro­střed­ní tragé­dii a výzvu poku­sit se urov­nat lid­ské vzta­hy,“ říká.

 

Jinde se hud­ba rych­le mění. Když se Sewardovi lob­bis­té chys­ta­jí mámit hla­sy, Williams vná­ší do fil­mu ryt­mic­ké lido­vé hous­le, a když prv­ní Afroameričané v his­to­rii vchá­ze­jí do Sněmovny repre­zen­tan­tů, nad­chá­zí lyrič­těj­ší moment plné hudeb­ní orchestra­ce.

 

Pro nahrá­ní hud­by vybral Williams orchestr, kte­rý chtěl vyu­žít pro Spielbergovy fil­my už řadu let: pro­slu­lý Chicagský sym­fo­nic­ký orchestr, jehož je čas od času hos­tu­jí­cím diri­gen­tem. „Je to jeden z nej­lep­ších ame­ric­kých orchestrů a vždy jsem Stevenovi říkal: ‚Jednoho dne bychom s nimi měli něco udě­lat.‘ Když jsme zača­li pra­co­vat na ‚Lincolnovi‘, řekl Steven: ‚Není to skvě­lá pří­le­ži­tost pro spo­lu­prá­ci s Chicagskou sym­fo­nii?‘ Nejenže Illinois je domo­vem Lincolna, ale Chicago je cen­t­rem náro­da, a mys­lím, že Stevenovi se před­sta­va vnést do fil­mu něja­kým způ­so­bem ener­gii ze srd­ce náro­da líbi­la.“

 

Spielberg shr­nu­je: „Vždy jsem věřil, že vysvět­lo­vat minu­lost pomá­há utvá­řet pří­tom­nost, uvě­do­mit si, kam chce­me smě­řo­vat. V tom­to ohle­du nemů­že být ‚Lincoln‘ rele­vant­něj­ší než prá­vě nyní. Jeho pre­zi­dent­ství je živou­cím mode­lem vůd­cov­ství. Obhajoval věci, kte­ré jsou nám dnes draž­ší než kdy­ko­liv před­tím. Prosazoval myš­len­ku, že aby demo­kra­cie pře­ži­la, vyža­du­je to pocti­vost, sou­cit, úctu a tole­ran­ci. A někdy i dob­rý smy­sl pro humor. To tvo­ří duši ‚Lincolna‘.“

Ohodnoťte článek



Části seriálu: Lincoln

|

Tiskové materiály

Tiskové informace. Většinou od distributorů, ale občas i z televizí a festivalů.

Související příspěvky:

  • Lincolnscreen8. ledna 2013 Lincoln speciál – část 8 - Sněmovna reprezentantů Výsledek hlasování o 13. dodatku ve Sněmovně reprezentantů byl nejistý až do posledního okamžiku a vyvolal vlnu ostrých debat, politického tlaku a názorových změn, které byly kdy ve […]
  • Lincolnscreen7. ledna 2013 Lincoln speciál – část 7 - William H. Seward a Lincolnův tým Možná nejzajímavější vztah ve svém politickém životě měl Lincoln ke svému tajemníkovi, který byl současně jeho bývalým soupeřem. William Henry Seward prohrál v roce 1860 spornou […]
  • Lincolnscreen29. prosince 2012 Lincoln speciál - část 4 - 500 stránkový scénář a průlom Spielberg věděl, že Tony Kushner – který v roce 1993 získal Pulitzerovu cenu za hru „Andělé v Americe“ a který proměnil výbušné dějinné události ve scénář k filmu „Mnichov“ nominovaný […]
  • Lincolnscreen27. prosince 2012 Lincoln speciál - část 2 - Nalezení Lincolna Postava Abrahama Lincolna dlouho osciluje mezi mýtem a mužem z masa a kostí. Stále zaměstnává představivost veřejnosti, dnes snad ještě víc než kdy jindy. Možná protože […]
  • Lincolnscreen27. prosince 2012 Lincoln speciál - část 1 Velikost Abrahama Lincolna – jeho zanícení a lidskost – se plně projevila v posledních měsících jeho života a působení v prezidentském úřadě. V rozhodující bitvě musel, navzdory nesmírným […]
  • Lincolnscreen2. ledna 2013 Lincoln speciál – část 5 - Daniel Day-Lewisovo ztvárnění Muž, kterého v „Lincolnovi“ uvidíme, je hrdina v kladném slova smyslu, ale složitý, rozporuplný, který má své chyby. Boj za prosazení 13. dodatku nebyl jen klíčovým okamžikem pro národ, […]
  • Lincolnscreen28. prosince 2012 Lincoln speciál - část 3 - Tým soupeřů Spielberg si byl od začátku dobře vědom, že existuje nekonečná řada knih, pojednávajících o Lincolnovi ze všech možných úhlů pohledu. Toužil nicméně po neotřelém a lidštějším pohledu. […]
  • Lincolnscreen3. ledna 2013 Lincoln speciál – část 6 - Lincolnova rodina Za neobyčejným nadáním pro politiku a víru v demokracii, která vedla Abrahama Lincolna k prosazení 13. dodatku, se skrývala i osobní, neméně fascinující stránka jeho osobnosti. V době, kdy […]
  • Lincoln [60%]17. července 2015 Lincoln [60%] Nejslavnější americký prezident se vrací na plátna kin. Poté co se na nich chvíli ohřál  během minulého roku v poněkud rozvernější verzi, přichází originál v plnotučné podobě od člověka na […]
  • Minority Report - Spielbergova Sci-Fi z blízké budoucnosti26. října 2018 Minority Report - Spielbergova Sci-Fi z blízké budoucnosti    Měli jsme tu dinosaury, vojáky, mimozemšťany, esesáky, jednoho domácího mazlíčka v polích kukuřice. Ale od Spielberga jsme ještě neviděli pořádně Sci-Fi z blízké budoucnosti. Do této […]

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *