Chuck Palahniuk: Něco si vymysli – 90 %

Odečíst ji, ospr­cho­vat ze sebe tuto povídko­vou kni­hu nelze, to by člověk musel do che­mické čistírny, do ste­ri­li­zační myčky, do dera­ti­zační míst­nos­ti, do klášte­ra pro pokání, pro akt lítos­ti, píše v doslo­vu povídkové sbírky Něco si vymys­li Olga Stehlíková.

Chuck Palahniuk už dáv­no není zná­mý jako ten uctí­va­ný per­verz­ní spi­so­va­tel, kte­rý pro­ra­zil do svě­ta slav­ných pomo­cí Klubu rvá­čů. Nováček ve svě­tě palahniu­kov­ské šokant­nos­ti bude u toho­to nové­ho poči­nu pat­řič­ně zhnusen a pře­kva­pen, Palahniukovi věr­ní (ale i ti pro­mis­ku­it­něj­ší) fanouš­ci budou prav­dě­po­dob­ně nad­še­ním i hrů­zou vypouš­tět růz­né těl­ní teku­ti­ny. Palahniuk dáv­ko­va­ný ve 23 rych­lej­ších či poma­lej­ších povíd­kách, to je Něco si vymys­li. A že si spi­so­va­tel vymýš­lel pří­mo rozkoš­nic­ky – sou­bor míchá nej­růz­něj­ší žán­ry, ale i tem­po vyprá­vě­ní, role vypra­vě­če, jazyk vyprá­vě­ní a dru­hy poin­ty.

Samozřejmě, někte­ré povíd­ky pří­liš tla­čí na pilu, na což bylo pou­ká­zá­no v řadě kri­tik. Mezi tako­vé by se daly zařa­dit tře­ba ve sty­lu baj­ky psa­ná Proč Kojot nikdy neměl peníze na par­kování nebo až pří­liš obraz­ný Princ Žabák o chlap­ci, kte­rý si schvál­ně infi­ku­je geni­tá­lie vším mož­ným ve zna­me­ní vědy. Chuck z vás chce vymáčk­nout emo­ce, chce, aby stří­ka­ly, a to všech­ny, ide­ál­ně tře­ba najed­nou. Někdy se mu to daří vskut­ku bra­vur­ně a řada poví­dek je – sko­ro pře­kva­pi­vě –  dojem­ná. Sem pat­ří úvod­ní Ťuky ťuk (k pře­čte­ní zde), Zombíci, Proč Hrabáč nikdy nepřistál na Měsíci nebo nejdel­ší povíd­ka sbír­ky, Sklony. Tyto tři posled­ní mají mimo jiné podob­né téma i pro­ta­go­nis­ty – chlap­ce, kte­rým se v živo­tě zatím pří­liš neda­ří a jsou spo­leč­nos­tí odvr­ho­vá­ni. Což je téma, kte­ré Chuck Palahniuk asi jen tak neo­pus­tí. Kdo by ale nesou­cí­til se tře­mi chyt­rý­mi klu­ky, kte­ré šika­nu­jí spo­lu­žá­ci, a tak si kama­rá­di rad­ši vylep­ta­jí mozek lepi­dlem, aby moh­li pro­pad­nout o roč­ník níž? Kdo by ale­spoň tro­chu nechá­pal pohnut­ky tee­nage­ra Trevora, kte­rý se po vzo­ru spo­lu­žá­ků vygu­mu­je defib­ri­lá­to­rem, pro­to­že ví, že pak už bude navždy šťast­ný a nepo­zná už žád­né sta­ros­ti a výčit­ky? A co tře­ba zavře­ní mla­dí­ci v ústa­vu pro léčbu homose­xu­a­li­ty, kte­ří se sem ale dosta­li dob­ro­vol­ně, pro­to­že chtě­li vylézt ven jako uctí­va­ní fra­je­ři, kte­ré spo­leč­nost nako­nec lás­ky­pl­ně při­jme – i když byli celou dobu hete­ro­se­xu­á­lo­vé?

Svírá mě pev­ně a já zase držím to čer­ve­né tla­čít­ko. Vykládám mu, že to není až tak tra­gic­ké. Říkám: „Pořád tě budu mít rád, strejdo Henry… jenom už nebu­du vědět, kdo jsi.“

V hla­vě mi dozní­va­jí posled­ní myš­len­ky a mod­lit­by. Modlím se, aby bate­rie byly plně dobi­té. Aby napě­tí sta­či­lo k vyma­zá­ní sku­teč­nos­ti, že jsem prá­vě před něko­li­ka stov­ka­mi cizích lidí mlu­vil o lás­ce. A co hor­ší­ho, o lás­ce k vlast­ní­mu strý­ci. S něčím tako­vým bych stej­ně nedo­ká­zal žít.

Většina lidí se mě nesna­ží zachra­ňo­vat a mís­to toho jenom vylo­ví mobi­ly a začne si to natá­čet. Všichni se po krůč­cích šou­ra­jí, aby našli nej­lep­ší úhel zábě­ru. Něco mi to při­po­mí­ná. Připomíná mi to osla­vy naro­ze­nin a Vánoce. Tisícovka vzpo­mí­nek mě napo­sle­dy zali­je jako vlna a roz­tříští se a jas­ně, tohle je dal­ší věc, co jsem neče­kal. Je mi jed­no, že při­jdu o vzdě­lá­ní. Je mi jed­no, že zapo­me­nu vlast­ní jmé­no. Ale bude mi líto toho mála, co si pama­tu­ju o svých rodi­čích.

str. 43 – 44, Zombíci

Lidské emo­ce jsou pes­t­rý koktejl a Palahniuk vám rád umí­chá ten nej­ba­rev­něj­ší. Raději se usaď­te.