Cesta vzhůru - ROZHOVORY S TVŮRCI - RADEK JAROŠ (1964)

Nejúspěšnější čes­ký vyso­ko­hor­ský lezec pat­ří­cí mezi svě­to­vou špič­ku Patnáctý horo­le­zec na svě­tě a prv­ní Čech, kte­rý vystou­pil na všech čtr­náct svě­to­vých osmi­ti­sí­co­vek bez pou­ži­tí kys­lí­ku, autor knih a foto­graf, kte­rý pra­vi­del­ně pro své fanouš­ky pořá­dá výsta­vy fotek, pro­jek­ce, před­náš­ky a bese­dy s divá­ky. Narodil se v Novém Městě na Moravě a s leze­ním začal v osm­nác­ti letech. S Arnoštem Tabáškem napsal dvě kni­hy Dobývání nebe (2002, o pěti expe­di­cích na tři nej­vyš­ší hory svě­ta) a Hory sho­ra (2005, s podti­tu­lem Příběhy ze sed­mi osmi­ti­sí­co­vek). Se svou dce­rou Andreou vydal dvě pub­li­ka­ce: Hory, má panen­ko (2011, o živo­tě uzná­va­né­ho spor­tov­ce oči­ma jeho dce­ry) a Hory sho­ra 2 (2013, pokra­čo­vá­ní pří­bě­hů ze sed­mi vyle­ze­ných osmi­ti­sí­co­vek - sedm pří­bě­hů rados­ti, osa­mě­ní a vyčer­pá­ní). Letos na pod­zim v říj­nu se obje­ví na kniž­ních pul­tech samo­stat­ná kni­ha Radka Jaroše s názvem: K2 - posled­ní kle­not mé Koruny Himaláje.

Kdy a kde se zro­dil nápad nato­čit Váš por­trét?

Sám pořád­ně nevím, ale tuším, že to bylo po mé expe­di­ci na Annapurnu v roce 2012. První impuls, pokud se neple­tu, byl od ženy jed­no­ho z pro­du­cen­tů. Dělal jsem pro její fir­mu řadu před­ná­šek pro děti a firem­ní zákaz­ní­ky, tak se o mně dozvě­dě­la nejdřív. Pro média a veřej­nost jsem se stal hod­ně zají­ma­vým až po mých omrz­li­nách na mé tři­nác­té vyle­ze­né osmi­ti­sí­cov­ce Annapurně.

O tvorbě své dce­ry Andrey, kte­rá o Vás napsa­la dvě kni­hy, jste pro­hlá­sil, že vám obě­ma pomoh­la strá­vit spo­leč­né chví­le a poznat jeden dru­hé­ho. Probíhalo to podob­ně i u fil­mu a odra­zi­la se rea­li­za­ce sním­ků na vzta­zích v rodi­ně? 

Pokud se něco odra­zi­lo, tak naštěs­tí jenom pozi­tiv­ně. Tím že žije­me roz­str­ka­ní po celé České repub­li­ce, inten­ziv­ně­ji jsme se díky natá­če­ní potká­va­li, ale nic dra­ma­tic­ké­ho se nesta­lo. Navíc pra­cu­je­me oba na dal­ších kni­hách. Ta moje bude pří­běh z posled­ní osmy: K2 - posled­ní kle­not mé Koruny Himálaje a Andrea píše pohád­ko­vý pří­běh V lavi­ně.

 Před tře­mi roky se začal chys­tat celo­ve­čer­ní doku­ment Cesta vzhů­ru, nako­lik se scé­nář pro­mě­ňo­val během natá­če­ní?

Původní záměr byl zce­la jiný a hod­ně vychá­zel prá­vě z kni­hy dce­ry Andrey Hory, má panen­ko. To se hod­ně změ­ni­lo, stej­ně jak se obmě­nil i fil­mař­ský štáb. Když jsem viděl prv­ní ver­zi, tro­chu jsem byl pře­kva­pen, mys­lel jsem, že film bude více mapo­vat mou Korunu Himálaje, ale těžiš­tě sním­ků je v posled­ních dvou expe­di­cích. Netvrdím, že je to špat­ně, ale musel jsem se pře­ori­en­to­vat. Navíc je pocho­pi­tel­né, že reži­sér David Čálek mě vní­má jinak než by mě viděl jiný tvůrce, kaž­dý tam dává kus své­ho vidě­ní svě­ta. Muselo se sle­vit z náro­ků, pro­to­že na film se nepo­da­ři­lo sehnat dosta­tek peněz pod­le původ­ních před­stav. Ale svět uměl­ců je jiný než svět byz­ny­su…

 Co bylo na fil­mo­vém pro­jek­tu nej­ob­tíž­něj­ší a nao­pak co Vás při rea­li­za­ci mile pře­kva­pi­lo?

Pokud vím, obtíž­né bylo sehnat pení­ze, aby se doku­ment vůbec rea­li­zo­val. Potom násle­do­va­lo úžas­né nad­še­ní lidí, kte­ří při­spí­va­li po men­ších část­kách včet­ně mých spon­zo­rů, kte­ří mě pro­vá­ze­li Korunou Himálaje. Bohužel na expe­di­ci se nepři­po­jil žád­ný nový sub­jekt.

Mile mě pře­kva­pi­lo, že účast štá­bu na expe­di­ci K2 nepři­nes­la žád­nou kom­pli­ka­ci zdra­vot­ní ani mezi­lid­skou. Celkově zde byla fajn atmo­sfé­ra. Jen smů­la byla, že jsem během expe­di­ce měl skvě­lou for­mu, tak jsem se hod­ně pohy­bo­val na stě­ně sám bez par­ťá­ků a chy­bí nám „pořád­né akč­ní zábě­ry“. Točili jsme v mís­tech, kde vět­ši­na lidí boju­je o život jenom díky tomu, že je tam jen tře­ti­na kys­lí­ku. A na někte­rých scé­nách je to oprav­du znát.

Ten, kdo na film půjde, musí počí­tat s tím, že nejde o akč­ní film, ale o doku­ment, kde se mícha­jí i moje vzta­hy, trá­pe­ní, radost. Diváky čeka­jí krás­né zábě­ry z míst, kam se dosta­ne jen něko­lik desí­tek lidí z naší pla­ne­ty.

Ve fil­mu jsou zachy­ce­ny vel­mi důvěr­né chví­le v nemoc­ni­ci (nekom­pro­mis­ní detai­ly kame­ry - po ampu­ta­ci prs­tů), jak jste se v těch­to momen­tech vyrov­nal s pří­tom­nos­tí kame­ry?

V těch chví­lích mě to bylo úpl­ně jed­no a někte­ré si vůbec nepa­ma­tu­ju, pořád ješ­tě půso­bi­la nar­kó­za, tak jsem se při prv­ním zhléd­nu­tí vcel­ku bavil a smál. Moje pří­tel­ky­ně na mě nevě­říc­ně kou­ka­la, jest­li jsem se nezbláz­nil. A jinak mi to neva­di­lo, byly situ­a­ce, kdy jsem byl při ope­ra­ci při vědo­mí a fotil jsem i natá­čel sám. Byli jiné situ­a­ce, kdy jsem o kame­ru nestál, chtěl být sám, tak jsem to dal naje­vo, z čehož byl kame­ra­man smut­ný, že s ním nechci spo­lu­pra­co­vat.

Snímek je pro­klá­dán Vašimi zábě­ry, jak pro­bí­ha­la domlu­va, co kdo na K2 bude točit?

Už před expe­di­cí jsme byli jas­ně domlu­ve­ni, že fil­ma­ři nad základ­ní tábor nepů­jdou, dál bude­me točit sami, aby neo­hro­zi­li sebe a tím v důsled­ku i nás a cel­ko­vě mojí pátou expe­di­ci na K2. Ale udr­žet na uzdě ambi­ci­óz­ní­ho reži­sé­ra Davida Čálka byl pro­blém. Nakonec jsem mu dovo­lil výlet do do 6 000 m a mys­lím, že se zde dost bál, tábor byl pod pal­bou kame­ní z vrchu a neby­lo tam moc bez­peč­no.

 Ve fil­mu je vel­mi emo­tiv­ní scé­na z K2, kde vidí­me pohře­biš­tě na vrchol­ku hor, kde mlu­ví­te o svých zemře­lých kama­rá­dech a své býva­lé lás­ce, jaké to bylo odkrýt se před kame­rou? 

Tady šlo prá­vě o situ­a­ce, o kte­rých jsem již mlu­vil a mys­lím si, že jsem byl k sobě i fil­ma­řům tvrdý a moc jsem se neod­ha­lil. Rozhodně ne nato­lik, jak tyto věci cítím. Jsou moje a na kame­ru se neu­mím a asi ani nechci pro­je­vit.

Jste pat­nác­tým horo­lez­cem na svě­tě a prv­ním Čechem, kte­rý vystou­pil na všech čtr­náct svě­to­vých osmi­ti­sí­co­vek bez pou­ži­tí kys­lí­ku. Jaký je to pocit být oko­lím vní­mán za „hrdi­nu“, jak se s tím žije?

Není to jed­no­du­ché a ani jed­no­znač­né. Jako hrdi­na se necí­tím, to jsou pro mě jiní lidé, kte­ří ris­ku­jí, nasa­zu­jí živo­ty a pra­cu­jí pro jiné. Já jsem vždy dělal věc, kte­rá mě bavi­la a napl­ňo­va­la. Je prav­da, sta­tis­tic­ky vza­to, že dožít se až finá­le, jsem moc šan­cí neměl. Jsem rád a spo­ko­je­ný. Nejvíc mě těší, když se hlá­sí lidé, že jsem jim pomohl. Například jed­na mamin­ka zrov­na byla s roč­ním mimi­nem na ope­ra­ci srd­ce, my bojo­va­li o vrchol, oni o život. Říkala, že když to doká­že­me my, ona s dítě­tem to doká­že rov­něž. Takové pří­běhy mě ohrom­ně posi­lu­jí. Občas jsem na sebe i hrdý, napo­sle­dy když jsem zís­kal Cenu Jiřího Gutha-Jarkovského za rok 2014 od mis­trů svě­ta a olym­pi­o­ni­ků (cena udě­lo­va­ná Českým olym­pij­ským výbo­rem za nej­lep­ší spor­tov­ní výkon).

Prý při­pra­vu­je­te samo­stat­ně novou kni­hu o K2, jak bude vypa­dat? Jste váš­ni­vý foto­graf, bude i tato pub­li­ka­ce obsa­ho­vat Vaše nád­her­né fot­ky? 

Křest kni­hy se usku­teč­ní 2. říj­na toho­to roku na Luční bou­dě, ale zatím kni­hu mám více v hla­vě než na papí­ru. A fotit jsem se nau­čil tro­chu na horách, foto­gra­fie samo­zřej­mě pou­ži­je­me, i když občas mám pocit, že fotím čím dál hůř…

Jaké budou Vaše dal­ší ces­ty, na jakou expe­di­ci se chys­tá­te?

Zalíbilo se mi obdo­bí kra­lo­vá­ní. A tak se chys­tám v násle­du­jí­cích letech na ces­tu za Korunou Světa za nej­vyš­ší­mi vrcho­ly všech svě­ta­dí­lů. Láká mě na ní i pozná­vá­ní jiných kra­jů, lidí a kul­tur. Určitě tam budu hod­ně fotit a fil­mo­vat. Rád bych expe­di­ci na kopec spo­jil ješ­tě s jiným cílem.

---