Kritiky.cz > Filmové recenze > Retro filmové recenze > Casino Royale - První Flemingův román na stříbrném plátně.

Casino Royale - První Flemingův román na stříbrném plátně.

Casino

Kdo ví, kde bych se musel nalé­zat (či spí­še ukrý­vat), aby mě minul celý ten povyk oko­lo nové­ho Jamese Bonda. Mohl bych se sna­žit sebe­víc a namá­hat mozko­vé závi­ty až do úmo­ru, ale bylo by to stej­ně bez­ú­čel­né. 007-ička je totiž nesmr­tel­ná, všu­dypří­tom­ná a obzvláš­tě nyní nabyl její medi­ál­ní pře­třes maxi­mál­ních obrá­tek záslu­hou všech (ne)vynucených změn. Ze hry byl vylou­čen Pierce Brosnan (kte­rý se s tím doteď nesrov­nal), na jeho mís­to nastou­pil dlou­hou dobu odsu­zo­va­ný Daniel Craig (aby ukáz­ko­vě dolo­žil pro­měn­li­vost veřej­né­ho míně­ní) a nedo­tče­na chi­rur­gic­kým skal­pe­lem nezů­sta­la ani tolik let uctí­va­ná bon­dov­ská kon­cep­ce. Ne náho­dou měli všich­ni fle­min­gov­ci vel­mi kruš­né spa­ní… Nejnovější James Bond se vydal tou­že ces­tou jako agent Hunt a vykro­čil vstříc sil­né­mu prou­du dějin, nedba­je jas­ně defi­no­va­né for­mu­le a dnes již kla­sic­ké­ho bon­dov­ské­ho koře­ní. Oba špi­ó­ni se záro­veň zaslou­ži­li o to, že jsme se i loň­ské­ho roku sta­li svěd­ky (snad úspěš­né­ho) kří­še­ní pozvol­na umí­ra­jí­cí­ho řemes­la. A vskut­ku - kdy­by se nám agent její­ho Veličenstva malin­ko opoz­dil a uznal čas před­vá­noč­ní coby nevhod­ný pro mýce­ní „škod­né zvě­ře“, byla by tře­tí Nemožná mise jedi­ným zástup­cem čis­to­krev­né akce, kde se boju­je pod­le pře­krou­ce­né­ho muš­ke­týr­ské­ho hes­la. Navzdory této bilan­ci (vprav­dě nebo­hé pro pop­cor­no­vé­ho fanouš­ka) nám minu­lý rok lec­cos nazna­čil. A ono „lec­cos“ by se mož­ná slu­še­lo vyťu­kat za sví­tí­cí­ho Caps Locku, neb se zdá, že jsou časy neprů­střel­ných hrdi­nů defi­ni­tiv­ně sečte­ny. Podobně jako rekva­li­fi­ko­va­ný Ethan Hunt, jenž si koneč­ně odpus­til noto­ric­ky vysmá­té­ho fra­jír­ka, i James Bond pod­stou­pil nezbyt­nou úpra­vu „karo­sé­rie“. Výrazně polid­štil, ubral ze suve­re­ni­ty a v Casino Royale mu pro­tiv­ní­ci zatá­pě­jí nato­lik, že je tím spíš odká­zán na zásah dru­hých, než­li na vlast­ní schop­nos­ti (kór když mu ve výba­vě chy­bí sere­pe­tič­ky „Made by Q“). Nutno dodat – pomy­sl­né ces­ty obou špi­ó­nů se pro­tí­na­jí i jin­de, a tak nezů­stá­vá jen u podob­ných cha­rak­te­rů a jaké­ho­si zci­vil­ně­ní. Nový James Bond se rov­něž zří­ká oče­ká­va­né vyhro­ce­nos­ti a prů­běh akč­ních scén odpo­ví­dá ale­spoň čás­teč­ně plat­ným fyzi­kál­ním záko­nům. Na pomě­ry Flemingovy série – a vůbec na pomě­ry akč­ní­ho fil­mu – jest Casino Royale nato­lik reál­né, až je téměř neakč­ní. Campbellova par­ta ucho­pi­la lát­ku za stej­ný konec jako tvůr­ci sesku­pe­ní oko­lo J. J. Abramse a nato­či­la sní­mek, kte­rý při­ná­ší jen jed­nu pořád­nou akč­ní scé­nu a dál už jen podruž­ný (čímž nemys­lím špat­ný) zby­tek. Zatímco v M:I-3 nastal onen vrchol v půli sto­pá­že (dechbe­rou­cí útok stí­ha­ček), Casino Royale plýtvá stře­li­vem hned v úvod­ních minu­tách (úžas­ná honič­ka skrz sta­ve­niš­tě a skrz kon­struk­ci jeřá­bu). Aby toho neby­lo málo, oba fil­my při­ná­še­jí i navlas stej­nou „třeš­nič­ku na dor­tu“ – resus­ci­ta­ci srd­ce.

Přestože oba titu­ly spo­ju­je více, než by se moh­lo na prv­ní pohled zdát, nejsou si kva­li­ta­tiv­ně rov­ny. Zabrouzdáte-li na www.csfd.cz, zjis­tí­te, že je onen roz­díl 6-ti pro­cent­ní (M:I-3 se pyš­ní 78%, kdež­to nový Bond 84%). Ač se nejed­ná o nikterak pro­past­ný krá­ter, lze toto čísel­né vyjá­d­ře­ní chá­pat jako jed­no­znač­ný doklad posta­ve­ní obou sním­ků. Bond to u divá­ků vyhrál a Hunt zůstal v těs­ném závě­su.

Ačkoliv se s hla­sem náro­da obvykle zto­tož­ním a jen výji­meč­ně vybo­čím, ten­to­krát si trou­fám tvr­dit (a čis­tě za sebe), že by měly být výsled­ky neje­nom opač­né, ale i mno­hem roz­díl­něj­ší, co se pro­cen­tu­ál­ní meze­ry týče. Důvody se poku­sím vylí­čit níže.

Není to tak akč­ní

Jak už bylo nakous­nu­to v nejdel­ším odstav­ci recen­ze, nová bon­dov­ka má víc než dob­rý začá­tek a poma­lý (sko­ro až váha­jí­cí) dojezd. Přestože by logi­ka káza­la pra­vý opak (a zku­še­nos­ti jakbys­met), tady je toto netra­dič­ní řeše­ní vskut­ku nepo­cho­pi­tel­né a nehos­po­dár­né. Přitom všem se nedá říci, že by měl Campbell málo finanč­ních pro­střed­ků, nebo že by snad nezvlá­dal uko­čí­ro­vat adre­na­li­no­vé sek­ven­ce. V tom­to smě­ru by bylo vůbec nevhod­né obvi­ňo­vat reži­sé­ra a jeho pod­ří­ze­né, podí­le­jí­cí se na výsled­ném vizu­ál­nu rych­lej­ších pasá­ží. Kdepak. Kdybych měl pou­ká­zat na pří­pad­né viní­ky, můj prst by zce­la jis­tě pro­bo­dl scé­náris­ty, kte­ří to, jed­no­du­še řeče­no, pře­pá­li­li a vyždí­ma­li se hned na začát­ku. Bondův nástup je tak sice gran­di­óz­ní, kaž­dým cou­lem efekt­ní a při­ja­tel­ně anti­fy­zi­kál­ní (i když jde o toli­krát zvěč­ně­nou honič­ku), ale na dru­hou stra­nu až přespří­liš „nav­na­ďu­jí­cí“. Když se to tak vez­me, žád­ná z dal­ších scén, v nichž se vyprazd­ňu­jí zásob­ní­ky, pro­šla­pu­je pedál a sestře­lu­je cifer­ník, nedo­sa­hu­je kva­lit té úvod­ní (v rám­ci nápa­dů bez dis­ku­se). A to se týká neje­nom patá­lií na ruzyň­ském letiš­ti, ale i finál­ní­ho zúčto­vá­ní v Benátkách a pěst­ní­ho sou­bo­je v potá­pě­jí­cím se domě.

To vše je bez­po­chy­by zapří­či­ně­no i nepří­liš vyspá­do­va­ným poji­vem (lec­kdy zdlou­ha­vým) a samot­ným počtem akč­ních scén. V porov­ná­ní s před­cho­zí­mi bon­dov­ka­mi, kde se stří­le­lo co pět minut, půso­bí ta nová poně­kud spo­ře. Všeho všu­dy zde máme tři jakž­takž nadu­pa­né scé­ny, něko­lik výměn zaťa­tých pěs­tí (kte­ré lze pova­žo­vat za urči­tý žán­ro­vý stan­dard) a nako­nec sou­bo­je karet­ní, kte­ré jsou stej­ně tak akč­ní jako polév­ko­vá lží­ce noří­cí se do stříd­mě hus­té kru­pi­co­vé kaše.

Campbell to s kar­ta­mi neu­mí

Jakkoliv je Campbell dob­rým reži­sé­rem, když jde o akci, scé­ny klá­bo­sí­cí a ryze poma­lej­ší nezvlá­dá. Ne nadar­mo se říká, že se dob­rý tvůr­ce pozná pod­le toho, jak­pak se vypo­řá­dá s obě­ma polož­ka­mi. Bohužel, v pří­pa­dě Casino Royale je dob­ře pro­ma­za­né jen to „nadu­pa­né“ a zby­tek (ten vět­ší zby­tek) vyka­zu­je skří­pě­jí­cí tře­ní.

Karetní sou­bo­je, kte­ré tvo­ří cca jed­nu tře­ti­nu fil­mu a stě­žej­ní pilíř bon­dov­ské záplet­ky, jsou zachy­ce­ny poně­kud odta­ži­tě. Otevřeně se při­znám, že mě vůbec prv­ní poke­ro­vé klá­ní vtáh­lo do dění stej­ně tak účin­ně jako hra roz­ho­du­jí­cí, kde už jde o všech­no – i o bytí a neby­tí pozůsta­lých účast­ní­ků. Samozřejmě, stej­ně tak nemast­ně nesla­ně.

Rádoby dra­ma za karet­ním sto­lem je přes­to mno­hem sne­si­tel­něj­ší než milost­ná linie mezi Bondem a pře­ma­lo­va­nou účet­ní Evou Green. Zejména v závě­ru, kde se kaž­dých šede­sát vte­řin ven­ti­lu­je por­ce­lán tříš­tí­cí „Miluji tě“, jsem vnitř­ně krvá­cel a málem i vykr­vá­cel. Jak je Craigův Bond napros­to pře­svěd­či­vý v roli agenta-bijce (a tato polo­ha mu sku­teč­ně sed­ne; doká­že si ze sebe udě­lat sran­du), tak je napros­to pří­šer­ný coby agent-milovník. Zásluhu na tom má i jeho neu­tu­cha­jí­cí kamen­ný výraz. Výraz, kte­rý mu zne­mož­ňu­je jak­ko­liv se věro­hod­ně pro­je­vit.

Aby nedo­šlo k omy­lu…

Jestliže vás proud tex­tu zavál až sem, nej­spí­še jste naby­li poci­tu, že je nová bon­dov­ka doslo­va trist­ní. To ale není prav­da. Casino Royale naský­tá stej­nou por­ci žán­ro­vých klišé jako Mission: Impossible a onen nej­zá­sad­něj­ší roz­díl tkví ve zvo­le­né tak­ti­ce, v míře zhut­ně­ní a v pomě­ru akce ke scé­nám, v nichž se prs­tem neškád­lí spoušť. Zatímco Abrams svou Misi řád­ně napě­cho­val a uči­nil vše pro to, aby byl divák vyša­cho­ván, str­žen tem­pem a neměl nárok pře­mýš­let (nota­be­ne se vzpí­rat neho­ráz­ným nesmys­lům), Campbellovic rodin­ka to pro­ved­la přes­ně nao­pak. Ne až tak atrak­tiv­ní karet­ní zápo­le­ní a ved­lej­ší roman­tic­ká linie (pro­stu­pu­jí­cí celou dru­hou polo­vi­nou) fil­mu nepro­spí­vá a obna­žu­je mno­ho z toho, co by mělo zůstat opo­me­nu­to.

Ve všem zbý­va­jí­cím se dočká­vá­me uspo­ko­ji­vé­ho výsled­ku. Akce je sluš­ná a při sou­čas­ném půstu pří­jem­ně osvě­ží, nový Bond sym­pa­tic­ký a nezvyk­lý fee­ling ryze pro­spěš­ný. O tom není sebe­men­ších pochyb.

Inu?

Nechci svůj ryze sub­jek­tiv­ní názor pro­hla­šo­vat za objek­tiv­ní. Jednak by to bylo trou­fa­lé a dru­hak bych se tím roz­bí­hal pro­ti výše zmí­ně­né­mu veřej­né­mu míně­ní. Co si bude­me nalhá­vat – 84% není zrov­na málo a cosi to vypo­ví­dá o při­bliž­né kva­li­tě sním­ku. Byť se jed­ná o výpo­věď zprů­mě­ro­va­nou, může­me ji vní­mat jako mno­hem pod­stat­něj­ší. Takhle - pokud se správ­ně vyznám v gra­fech na IMDb.com - mám zhru­ba čtyřpro­cent­ní šan­ci, že vás svou recen­zí oslo­vím.


Ohodnoťte článek


Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


|

Související příspěvky: