Kritiky.cz > Speciály > Čarovný les - Obsah/O Filmu

Čarovný les - Obsah/O Filmu

CarovnyLesFinal

OBSAH

Před dáv­ný­mi časy v jed­nom vzdá­le­ném krá­lov­ství, když byl pekař (James Corden) ješ­tě malý, byl jeho otec (Simon Russell Beale) při­sti­žen při krá­de­ži kou­zel­ných fazo­lí ze zahra­dy čaro­děj­ni­ce (Meryl Streep), kte­rá byd­le­la o dům ved­le. Jako trest za to, že nedo­ká­za­la uhlí­dat své cen­né fazo­le, byla na čaro­děj­ni­ci uva­le­na klet­ba, kte­rá ji zne­tvo­ři­la. Čarodějnice na oplát­ku zakle­la peka­řo­vu rodi­nu a způ­so­bi­la, že pekař se svou ženou nemoh­li mít nikdy děti.

O mno­ho let poz­dě­ji se pekař se svou ženou (Emily Blunt) o klet­bě dozvě­dě­li a vypra­vi­li se do lesa pát­rat po ingre­di­en­cích, kte­ré mají mít moc klet­bu zvrá­tit a navíc také navrá­tit čaro­děj­ni­ci její původ­ní krá­su. Jen jed­nou za sto let mohou sehnat veš­ke­ré ingre­di­en­ce: krá­vu bílou jako mlé­ko, vlas zla­tý jako slun­ce, plášť rudý jako krev a stře­ví­ček z ryzí­ho zla­ta.

Na své ces­tě lesem se setká­va­jí s Popelkou (Anna Kendrick), kte­rá prchá z palá­ce ve zla­tých stře­víč­cích, Červenou Karkulku (Lilla Crawford) na ces­tě k babič­ce, pro­ná­sle­do­va­nou zlým vlkem (Johnny Depp), krás­nou Lociku, věz­ně­nou čaro­děj­ni­cí ve věži bez brá­ny, a mla­dé­ho Jacka, kte­rý míří na trh, aby zde pro­dal svou milo­va­nou bílou krá­vu a vyho­věl tak přá­ní své mat­ky.

Ačkoliv se začí­ná zdát, že vše smě­řu­je ke šťast­né­mu kon­ci, začnou se udá­los­ti neče­ka­ně zno­vu kom­pli­ko­vat a pekař se svou ženou jsou ve spo­leč­nos­ti všech, se kte­rý­mi se na svém puto­vá­ní spřá­te­li­li, nuce­ni spo­jit síly a při­jmout zod­po­věd­nost za své skut­ky. Teprve teh­dy budou moci odha­lit sku­teč­ný význam svých osu­dů.

O FILMU

Před dva­nác­ti lety se po feno­me­nál­ním úspě­chu fil­mo­vé adap­ta­ce muzi­ká­lu Chicago spo­leč­ně sešli reži­sér Rob MarshallSteven SondheimMarshall pro­je­vil zájem o reží­ro­vá­ní fil­mo­vé ver­ze někte­ré­ho z nej­ú­spěš­něj­ších muzi­ká­lů toho­to slav­né­ho skla­da­te­le. Sondheim při­šel s něko­li­ka návrhy, ale na čel­ní pozi­ci jeho sezna­mu se oci­tl muzi­kál, kte­rý by pod­le něj byl pro Roba Marshalla napros­to ide­ál­ní – Čarovný les.

Marshall se svým pro­dukč­ním part­ne­rem Johnem DeLucou byli fanouš­ky toho­to SondheimovaLapineova muzi­ká­lu od chví­le, kdy měl v roce 1987 na Broadwayi pre­mi­é­ru. „Příběh doko­na­le kom­bi­nu­je Sondheimovu cit­li­vou, zábav­nou a geni­ál­ní hud­bu s Lapineovou pozo­ru­hod­nou kni­hou, kte­rá je moder­ním poje­tím něko­li­ka oblí­be­ných pohá­dek, ale sou­čas­ně pro­zkou­má­vá slo­ži­tá téma­ta, jaký­mi jsou násled­ky přá­ní, vztah mezi rodi­čem a dítě­tem, cham­ti­vost, ztrá­ta a mož­ná ze vše­ho nej­ví­ce také bez­pod­mí­neč­nou lás­ku a sílu lid­ské­ho ducha,“ vysvět­lu­je Marshall.

V roce 2011 pak v den desá­té­ho výro­čí úto­ku z 11. září Marshall sly­šel pre­zi­den­ta Obamu pro­mlou­vat k rodi­nám obě­tí. Obama teh­dy zmí­nil, že „nikdo není osa­mě­lý.“ Tato věta, kte­rá se také obje­vu­je v jed­né z nej­po­zo­ru­hod­něj­ších pís­ní z muzi­ká­lu Čarovný les, na Marshalla udě­la­la dojem a ihned si uvě­do­mil, že nasta­la ta pra­vá chví­le, aby byl ten­to muzi­kál pře­ve­den do fil­mo­vé podo­by.

V mno­ha ohle­dech se domní­vám, že Čarovný les je pohád­kou pro lidi 21. sto­le­tí, pro gene­ra­ci těch, kte­ří pro­ži­li 11. září,“ míní Marshall. „SondheimLapine při jeho psa­ní před­běh­li svou dobu. Ujištění o tom, že v tom­to nejis­tém svě­tě nejsme osa­mě­lí, nám posky­tu­je jis­křič­ku nadě­je.“

MarshallDeLuca se svým vysně­ným pro­jek­tem zašli do spo­leč­nos­ti Disney, a ihned pocho­pi­li, že si zvo­li­li dob­ře. „Byli jsme nad­še­ni z toho, že pro­je­vi­li o náš film tako­vý zájem,“ popi­su­je Marshall. „Opravdu se zají­ma­li o mož­nost roz­ší­ře­ní chá­pá­ní toho, co zna­me­ná „moder­ní pohád­ka“.“

Producent Marc Platt, kte­rý se k původ­ní dvo­ji­ci tvůr­ců při­po­jil, říká: „Disney je spo­leč­nost, kte­rá na pohád­kách vznik­la, tak­že by do budouc­na měla být také spo­leč­nos­tí, kte­rá pomá­há obje­vo­vat nové, moder­ní a neče­ka­né způ­so­by, jak pohád­ko­vé pří­běhy pojmout.“

Po 27 letech se tedy dlou­ho oče­ká­va­ný kla­sic­ký muzi­kál mohl začít chys­tat na svůj návrat. „Les je v našem pří­bě­hu něčím nespe­ci­fic­kým, co může zna­me­nat mno­hé,“ sou­dí Marshall. „Je to mís­to, kam se uchy­lu­je­te, abys­te odha­li­li své sny, posta­vi­li se svým oba­vám, ztra­ti­li se a zase se našli, dospě­li a nau­či­li se jít kupře­du. To všech­no pat­ří k živo­tu. Takže zno­vu a zno­vu putu­je­me Čarovným lesem...“

Čarovný les je moder­ním pře­vy­prá­vě­ním kla­sic­kých pohá­dek, a ačko­liv se v něm obje­vu­je vel­ké množ­ství hlav­ních postav, vzhle­dem k roz­sa­hu jejich rolí a pro­plete­né­mu ději se jed­ná o herec­ký tým v pra­vém slo­va smys­lu. Tvůrci fil­mu měli to štěs­tí, že o talen­to­va­né her­ce, kte­ré by ten­to sní­mek zau­jal, nemě­li nou­zi.

Producent Marc Platt vysvět­lu­je: „Vlastně bylo cel­kem jed­no­du­ché dát tenhle úžas­ný a nada­ný herec­ký tým dohro­ma­dy, pro­to­že všich­ni tou­ži­li po tom, aby se v našem fil­mu obje­vi­li. Už samot­ná šan­ce podí­let se na muzi­ká­lu Čarovný les je vel­mi láka­vá, a když k ní ješ­tě při­poč­te­te mož­nost spo­lu­pra­co­vat na něm s Robem Marshallem, bylo to jako zapnout jakousi herec­kou váb­nič­ku.“

Meryl Streep, kte­rá před nedáv­nem zís­ka­la Oscara za svůj výkon v roli Margaret Thatcherové ve fil­mu Železná lady, byla prv­ní, kdo účast na fil­mu potvr­dil. Streep, kte­rá v minu­los­ti již podob­né role něko­li­krát odmít­la, uči­ni­la v pří­pa­dě Čarovného lesa výjim­ku ze svých zásad. „Změnila jsem názor, když jsem se o téhle roli doslech­la, pro­to­že tahle čaro­děj­ni­ce je v mno­hém odliš­ná,“ vysvět­lu­je. „Snaží se zvrá­tit klet­bu, kte­rá na ni byla uvr­že­na. Uvede do pohy­bu řadu udá­los­tí a všem pře­vrá­tí živo­ty naru­by.“

Jedná se o veli­ce inte­li­gent­ní muzi­kál,“ pokra­ču­je. „To je samo­zřej­mě pro­to, že za ním sto­jí Sondheim a Lapine. Je zábav­ný po vizu­ál­ní strán­ce a cito­vě uspo­ko­ju­jí­cí, ale má v sobě také něco dal­ší­ho, co láká nás uměl­ce a nutí nás to vydat ze sebe maxi­mum.“

James Corden, kte­rý má na svém kon­tě napří­klad sní­mek Love Song nebo hru One Man, Two Guvnors na Broadwayi, byl obsa­zen do role peka­ře, posta­vy, kte­rá tou­ží po pro­lo­me­ní klet­by. Když Rob Marshall tuto roli obsa­zo­val, hle­dal něko­ho, kdo by byl pro ame­ric­ké divá­ky stá­le poměr­ně nezná­mý a kdo by mohl hrát oby­čej­né­ho člo­vě­ka. „James je výji­meč­ný herec a roz­sah jeho herec­kých schop­nos­tí je sku­teč­ně ohro­mu­jí­cí,“ sou­dí Marshall. „Má úžas­ný smy­sl pro humor a cit pro gro­tes­ku, což jsme všich­ni zjis­ti­li z jeho diva­del­ních rolí, ale neu­vě­do­mo­val jsem si, jakou pozo­ru­hod­nou hloub­ku coby herec má...a navíc umí zpí­vat.“

Emily Blunt (Královna Viktorie, Ďábel nosí Pradu) před­sta­vu­je peka­řo­vu ženu. „Moje posta­va zou­fa­le tou­ží po dítě­ti,“ říká Blunt. „Protože na celou rodi­nu byla uvr­že­na klet­ba, musí se vypra­vit do lesa, aby zís­ka­la před­mě­ty ze sezna­mu, kte­rý dosta­la od čaro­děj­ni­ce, tak­že se pro­mě­ňu­je ve veli­ce odhod­la­nou posta­vu, kte­rá udě­lá coko­liv, aby zís­ka­la to, po čem tou­ží.“

Později sle­du­je­me, jak ji to začí­ná ovliv­ňo­vat,“ pokra­ču­je. „Je v jádru dob­rý člo­věk, ale poně­kud ji zmá­mí les a jeho poten­ci­ál.“

Ve fil­mu Čarovný les je posta­va Popelky poně­kud moder­něj­ší, kom­pli­ko­va­něj­ší a méně doko­na­lou ver­zí legen­dár­ní pohád­ko­vé posta­vy, kte­rou divá­ci zna­jí. Annu Kendrick, kte­rou jsme měli mož­nost vidět napří­klad ve fil­mech Ladíme nebo Lítám v tom, tato role při­ta­ho­va­la prá­vě tím, že se její poje­tí odli­šu­je od ono­ho arche­ty­pál­ní­ho pohád­ko­vé­ho poje­tí. „Pozoruhodné je, že ver­ze Popelky, kte­rá se v tomhle fil­mu obje­vu­je, pochá­zí pří­mo z pera brat­ří Grimmů, a šaty a stře­víč­ky na ples jí daru­je strom na hro­bě její mat­ky,“ vysvět­lu­je. „Takže má v jis­tých ohle­dech k dis­po­zi­ci kouz­la, pokud je sku­teč­ně potře­bu­je.“

Její pří­běh začí­ná být ale zají­ma­vý až teh­dy, když se pro­vdá za prin­ce,“ pokra­ču­je Kendrick. „Tehdy Popelka začí­ná nachá­zet sama sebe a odmí­tá to, o čem se domní­va­la, že po tom tou­ží, což také zna­me­ná při­znat si, že udě­la­la chy­bu. Není ale zce­la bez viny. Musí se vyrov­nat se sku­teč­nos­tí, že po něčem tou­ži­la tak moc, že se pří­liš neza­mys­le­la nad tím, co sku­teč­ně potře­bu­je.“

Toužil jsem po někom vel­mi spe­ci­fic­kém, kdo v sobě doká­že sklou­bit humor, sílu a moder­ní myš­le­ní,“ roz­vá­dí své myš­len­ky při obsa­zo­vá­ní této role Marshall. „V mno­ha ohle­dech je Popelka v tomhle fil­mu nej­kom­plex­něj­ší posta­vou, pro­to­že se není schop­na roz­hod­nout, neu­stá­le váhá nad tím, co vlast­ně chce, a Anna jí vdech­la nema­lou dáv­ku zra­ni­tel­nos­ti a hloub­ky, což bylo neu­vě­ři­tel­ně půso­bi­vé.“

Pro roli Popelčina prin­ce, kte­rý tou­ží po nevěs­tě, byl zvo­len Chris Pine. Herec, kte­rý se patr­ně nej­ví­ce pro­sla­vil rolí kapi­tá­na Jamese T. Kirka ve fil­mu Star Trek, svou posta­vu popi­su­je tak­to: „Princ je jed­nou z těch postav, o kte­rých se domní­vá­me, že je zná­me, ale ve sku­teč­nos­ti toho o nich zas tak moc neví­me.“

Jedním z jeho mých nej­ob­lí­be­něj­ších výro­ků zazní v situ­a­ci, kdy mu Popelka sdě­lu­je, že by se měl vzcho­pit a být dob­rým krá­lem, a on na to opá­čí, že byl vycho­ván pro krá­su, ne pro upřím­nost, což ho více­mé­ně doko­na­le shr­nu­je,“ pokra­ču­je Pine.

Když James Lapine tuto posta­vu psal, chtěl, aby se jed­na­lo o napros­to tuc­to­vou pohád­ko­vou posta­vu. „Vychovali ho jako prin­ce a on nic jiné­ho nezná...zranitelnost nemá v pova­ze, pro­to­že je zvyk­lý dostat coko­liv, po čem tou­ží,“ vysvět­lu­je Lapine. „Takže když je nako­nec odmít­nut, stá­vá se sku­teč­ně veli­ce zra­ni­tel­ným a jeho ryze pohád­ko­vá pova­ha začí­ná nabí­rat lid­štěj­ší směr.“

Když Pine popr­vé při­šel na kon­kurz, neměl Marshall tuše­ní, jak vše­stran­ný herec to doo­prav­dy je. „Nevěděl jsem, že umí zpí­vat, nevě­děl jsem, že umí být vtip­ný, nevě­děl jsem sko­ro nic,“ při­zná­vá. „Věděl jsem jen to, že jde o skvě­lé­ho her­ce, že je výji­meč­ně inte­li­gent­ní a že je neu­vě­ři­tel­ně pohled­ný. A veli­ce záhy jsem zjis­til, že doká­že nejen vše zmí­ně­né, ale ješ­tě mno­hem více.“

Kendrick byla pří­jem­ně pře­kva­pe­na Pineovým kome­di­ál­ním talen­tem. „Je samo­zřej­mě veli­ce milý a pohled­ný, ale líbi­lo se mi, že se role prin­ce ujal s tak inte­li­gent­ním humo­rem,“ říká. „Možná ho na oka­mžik poně­kud vyve­de z míry, když se mu zrov­na pří­liš neda­ří, ale vzá­pě­tí se zase vzpa­ma­tu­je a sta­ne se z něj ten afek­to­va­ný princ, kte­rým je, a to je úžas­ně zábav­né.“

Když došlo na obsa­ze­ní rolí Jacka a Červené Karkulky, bylo pro Marshalla důle­ži­té, aby obě tyto role před­sta­vo­va­ly dět­ští her­ci (na roz­díl od původ­ní­ho muzi­ká­lu, kde jsou tyto posta­vy obvykle star­ší), pro­to­že celý pří­běh je ve své pod­sta­tě o rodi­čích a dětech. Daniel Huttlestone, kte­rý okouz­lil divá­ky v roli Gavroche v osca­ro­vém muzi­ká­lu Bídníci, byl obsa­zen do role Jacka, bez­sta­rost­né­ho chlap­ce, tou­ží­cí­ho po dob­ro­druž­ství.

Danielovi bylo tři­náct, když se obje­vil u kon­kur­zu, a zpí­val své pís­ně ve vyš­ší polo­ze, pro­to­že ješ­tě neza­čal muto­vat, a jeho podá­ní bylo krás­né a odzbro­ju­jí­cí,“ vzpo­mí­ná Marshall.

Tracey Ullman, úspěš­ná hereč­ka, kte­rá se obje­vi­la ve fil­mech jako Víc než dost nebo Výstřely na Broadwayi, a kte­rá se uja­la role Jackovy chudé a zou­fa­lé mat­ky, tou­ží­cí po lep­ším živo­tě, chvá­lou na Huttlestonovu adre­su tak­též nešet­ři­la. „Navzdory své­mu věku má Daniel veli­ce pro­fe­si­o­nál­ní pří­stup k prá­ci a veli­ce dospě­le vní­má, co se po něm chce.“

Druhý mla­dý člen herec­ké­ho týmu, dva­nác­ti­le­tá Lilla Crawford, kte­rá se v minu­los­ti obje­vi­la na Broadwayi ve hře Annie, v tom­to sním­ku na fil­mo­vých plát­nech debu­tu­je rolí Červené Karkulky. Do své role byla obsa­ze­na na zákla­dě celo­ná­rod­ní­ho cas­tingu. „S Johnem DeLucou jsme Lillu vidě­li v Lapineově nastu­do­vá­ní Annie a byla fan­tas­tic­ká,“ říká Marshall. „Nemohli jsme uvě­řit tomu, že někdo tak mla­dý by doká­zal na svých bed­rech utáh­nout celé před­sta­ve­ní, ale byla to výji­meč­ná zpě­vač­ka, hereč­ka a komič­ka, jejíž schop­nos­ti dale­ko pře­sa­ho­va­ly její věk, a přes­ně tako­vá by měla být i Červená Karkulka.“

Červená Karkulka je naiv­ní, dospí­va­jí­cí mla­dá dív­ka v čer­ve­né pláš­těn­ce, kte­rá pod­le mne ztě­les­ňu­je dospí­vá­ní,“ míní Lapine. „Než se obje­ví vlk, je pře­svěd­če­na, že v jejím živo­tě exis­tu­je jen dob­ro a že se kaž­dé­mu dá věřit. Pak pro­ži­je bolest­nou lek­ci z toho, co zna­me­ná všem bez­mezně důvě­řo­vat, tedy něče­ho, co se dětem špat­ně vysvět­lu­je a je navíc poměr­ně neve­se­lé se o to pokou­šet – totiž vysvět­lit jim, že si mají dávat pozor.“

Když Marshall oslo­vil Johnnyho Deppa (Sweeney Todd: Ďábelský holič z Fleet Street, Alenka v kra­ji divů) s nabíd­kou role zákeř­né posta­vy vlka, ten­to slav­ný herec s jejím při­je­tím pří­liš neo­tá­lel. Protože v minu­los­ti s Marshallem spo­lu­pra­co­val na sním­ku Piráti z Karibiku: Na vlnách podiv­na, ví, že oba vní­ma­jí řadu věcí veli­ce podob­ně, a dle Deppových slov by „s Robem klid­ně nato­čil i tele­fon­ní seznam, pokud by mě požá­dal. Je to sku­teč­ný mis­tr.“

Vlk je dra­vec toho­to pří­bě­hu,“ říká Lapine o této posta­vě. „Je ztě­les­ně­ním zví­řec­kos­ti a Johnny Depp, kte­ré­ho vní­má­me jako veli­ce atrak­tiv­ní­ho, ho ztvár­nil veli­ce pozo­ru­hod­ně. Představuje svůd­nost divo­či­ny.“

Pro Christine Baranski, kte­rá už v minu­los­ti spo­lu­pra­co­va­la jak se Sondheimem (Sweeney Todd v Kennedy Center a kon­cert­ní před­sta­ve­ní Malá noč­ní hud­ba v Roundabout Theatre Company) i s Marshallem (Chicago), neby­lo nad nabíd­kou role Popelčiny zlé mace­chy tře­ba dlou­hé­ho váhá­ní. „Je ohrom­ně vzru­šu­jí­cí, že se ten­to muzi­kál koneč­ně dočkal fil­mo­vé podo­by, pro­to­že tu máme co do čině­ní s pohád­ko­vým svě­tem, jenž se dá pozo­ru­hod­ně vizu­a­li­zo­vat,“ sou­dí Baranski. „Neumím si po vizu­ál­ní strán­ce pro tenhle pro­jekt před­sta­vit lep­ší­ho reži­sé­ra, než jakým je Rob Marshall, jehož poje­tí ide­ál­ně dopl­ňu­je Sondheimovu nád­her­nou hud­bu a tex­ty, a to vše za pod­po­ry pozo­ru­hod­ných fil­mo­vých her­ců, kte­ří svým posta­vám dodá­va­jí vel­ký psy­cho­lo­gic­ký roz­měr.“

Do rolí Popelčiných zlých nevlast­ních sester, Florindy a Lucindy, kte­ré ztvár­ni­ly Tammy Blanchard (Já a mé pří­zra­ky) a Lucy Punch (Zkažená úča), tou­ži­li tvůr­ci fil­mu po hereč­kách, kte­ré budou atrak­tiv­ní, ale sou­čas­ně také vtip­né a v jis­tých ohle­dech poně­kud tem­né.

MacKenzie Mauzy, kte­rá se na Broadwayi obje­vi­la ve hře Next to Normal, byla obsa­ze­na coby Locika, věz­ně­ná mla­dá dív­ka, kte­rá tou­ží poznat svět mimo svou věž. Podle Lapineaje celá řada pohá­dek o dospí­vá­ní, a Locika před­sta­vu­je dospí­va­jí­cí dív­ku, kte­rá se chce pota­jí vytra­tit z domu a žít si po svém, nezá­vis­le na svých rodi­čích.“

Teenageři, kte­ří již pro­šli puber­tou, se čas­to cítí uvěz­ně­ni,“ pokra­ču­je. „Cítí se být dospě­lý­mi, ačko­liv jimi nejsou, a chtě­jí dělat dospě­lé věci, tak­že je tahle dějo­vá linie i dnes veli­ce rele­vant­ní.“

Billy Magnussen z broadwa­yské hry Váňa a Soňa a Máša a Spike před­sta­vu­je Locičina okouz­lu­jí­cí­ho prin­ce. Jakožto mlad­ší bra­tr Popelčina prin­ce si Magnussen užil ve své roli spous­tu zába­vy a oce­ňu­je její dějo­vý vývoj. „Můj princ tou­ží být galant­ní a okouz­lu­jí­cí, ale ve výsled­ku je to tro­chu podi­vín, což je legrač­ní,“ míní. „Ale srd­ce má na správ­ném místě...jediné, co chce doo­prav­dy udě­lat, je odvést Lociku z její věže, aby moh­li být spo­leč­ně šťast­ni.“

            „Rob Marshall sku­teč­ně pocho­pil, jak důle­ži­té je sesta­vit herec­ký tým, jehož čle­no­vé si budou rozu­mět,“ dodá­vá Lapine. „Všichni zúčast­ně­ní byli nad­še­ni z mož­nos­ti s Robem spo­lu­pra­co­vat a podí­let se prá­vě na tomhle pří­bě­hu, a mys­lím, že to na plát­ně je poznat. Vnímáte jejich lás­ku a vášeň pro to, co děla­jí, ale i pro sebe navzá­jem, a také pro pří­běh, kte­rý vyprá­vě­jí.“

Když Stephen SondheimJames Lapine zača­li popr­vé pře­mýš­let o tvor­bě původ­ní­ho muzi­ká­lu, bylo jejich zámě­rem vytvo­řit pro­vo­ka­tiv­ní dílo, ode­hrá­va­jí­cí se ve fan­tas­tic­kém svě­tě, jehož oby­va­te­lé se vydá­va­jí na pouť za svý­mi cíli. Vyšli z řady tra­dič­ních pohá­dek a ty pro­po­ji­li pří­bě­hem peka­ře a jeho man­žel­ky. Výsledkem je krás­ný a dojem­ný pří­běh se sou­čas­ný­mi téma­ty, kte­ré jsou veli­ce zruč­ně podá­ny pro­střed­nic­tvím kla­sic­kých postav, jako je Popelka, Jack a fazo­lo­vý sto­nek, Locika či Červená Karkulka, a cel­ko­vě se zamě­řu­je na to, co se ode­hrá­va­lo poté, co „zazvo­nil zvo­nec“.

Pohádky lid­stvo dopro­vá­ze­jí od počát­ku věků a pře­dá­va­jí se z gene­ra­ce na gene­ra­ci. Zatímco nave­nek mohou půso­bit pou­ze jako zdroj zába­vy, mají také význam­nou nauč­nou a cito­vou úlo­hu, pro­to­že pře­dá­va­jí důle­ži­tá pozná­ní o lid­ském osu­du. Psycholog Bruno Bettelheim o jejich psy­cho­lo­gic­ké hloub­ce zpra­co­val pub­li­ka­ci, v níž kla­de důraz na vyu­ži­tí pohá­dek s cílem pomo­ci dětem činit vlast­ní závě­ry o jejich sku­teč­ném smys­lu.

Meryl Streep s jeho názo­ry sou­hla­sí. „Pohádky vznik­ly jako pří­běhy s pona­u­če­ním. Byly vyprá­vě­ny pro­to, aby děti odra­di­ly a ty se tak měly šan­ci vyhnout nebez­pe­čím, se kte­rý­mi se během svých živo­tů setká­va­ly, a také aby při­mě­ly mla­dé dív­ky brát si za muže bohá­če. Všechny dív­ky tou­ží po svém prin­ci a chtě­jí žít šťast­ně až do smr­ti, ale někdy se to tak doce­la nepo­da­ří.“

Realističtější poje­tí pohá­dek, jeden z původ­ních cílů Sondheima a Lapinea, pat­řil také k těm důvo­dům, kte­ré her­ce na celém pro­jek­tu láka­ly. „Není náho­dou, že na vět­ši­ně střed­ních škol se z toho­to muzi­ká­lu obvykle hra­je jenom prv­ní děj­ství, pro­to­že to kon­čí kla­sic­kým „šťast­ně až do smr­ti“,“ vysvět­lu­je Anna Kendrick. „Ale tepr­ve díky dru­hé­mu děj­ství je tenhle pří­běh tak úžas­ný, dostá­vá sku­teč­nou poin­tu a smy­sl.“

Líbil se mi nápad vzít nej­růz­něj­ší pohád­ky, na kte­rých jsme všich­ni vyrůs­ta­li, a oži­vit je v jedi­ném muzi­ká­lu,“ při­ta­ká Johnny Depp. „Poznáme je důklad­ně­ji, což je ve výsled­ku děsi­věj­ší a legrač­něj­ší, než bychom si doká­za­li před­sta­vit, tak­že je to skvě­lý nápad. A celý ten muzi­kál je skvě­le poja­tý.“

James Lapine udě­lal s pří­bě­hem Popelky něco, co se před ním nikdo 500 let neod­vá­žil,“ pře­mí­tá Sondheim. „V jeho ver­zi ztra­tí stře­ví­ček zce­la vědo­mě, což je maza­né, pro­to­že prá­vě tak má šan­ci zjis­tit, jest­li ji princ sku­teč­ně milu­je.“

Jakožto před­sta­vi­tel toho­to prin­ce Chris Pine původ­ní muzi­ká­lo­vou před­lo­hu zpo­čát­ku neznal, ale když si pře­če­tl scé­nář fil­mu, oka­mži­tě byl LapineovýmiSondheimovými nápa­dy a postu­py uchvá­cen. „Vzali nej­růz­něj­ší pohád­ky, se kte­rý­mi nás na začát­ku pří­bě­hu sezna­mu­jí, a vytvo­ři­li kom­bi­na­ci všech jejich svě­tů a pří­bě­hů, a vše se pak dál ješ­tě kom­pli­ku­je a pro­hlu­bu­je,“ vysvět­lu­je. „V mno­ha ohle­dech se jed­ná o film o dospí­vá­ní, jeho hrdi­no­vé zjiš­ťu­jí, jak úžas­ný může život ve všech jeho podo­bách být. Jde tu o obje­vo­vá­ní svě­ta.“

Od chví­le, kdy muzi­kál Čarovný les debu­to­val na diva­del­ních jeviš­tích, všich­ni jeho pří­z­niv­ci dou­fa­li, že se jed­no­ho dne obje­ví také ve fil­mo­vé podo­bě. Ale k tomu, aby bylo mož­né zkom­bi­no­vat všech­ny kom­pli­ko­va­né a kom­plex­ní sou­čás­ti natá­če­ní fil­mo­vé­ho muzi­ká­lu a správ­ně ho pře­vést na fil­mo­vá plát­na, bylo tře­ba zku­še­né­ho reži­sé­ra, jakým je Rob Marshall. „Jedná se o pří­běh se spous­tou postav, z nichž kaž­dá pro­chá­zí něja­kým vývo­jem, kte­rý má svůj počá­tek, vrchol i konec,“ míní James Corden. Vzniká tu kou­zel­né, fan­tas­tic­ké pro­stře­dí, ve kte­rém se sou­čas­ně ode­hrá­vá vel­ko­le­pý muzi­kál, tak­že spo­jit to vše správ­ně dohro­ma­dy vyža­du­je výji­meč­né nadá­ní.“

Přestože má Marshall na svém kon­tě celou řadu fil­mů, ať už jde o Chicago, Nine, Gejša či Piráti z Karibiku: Na vlnách podiv­na, je také slav­ným diva­del­ním reži­sé­rem a cho­re­o­gra­fem, kte­rý za svou prá­ci obdr­žel cenu Emmy. Právě díky této repu­ta­ci byl jed­ním z nej­po­vo­la­něj­ších reži­sé­rů pro pře­vod muzi­ká­lu Čarovný les na fil­mo­vá plát­na. „Rob Marshall má s diva­del­ním svě­tem boha­té zku­še­nos­ti, což je klí­čo­vé, a je navíc také cho­re­o­graf, což je stej­ně nezbyt­né, pro­to­že tako­vý­to muzi­kál vyža­du­je reži­sé­ra, kte­rý ví, jak na věc,“ sou­dí Stephen Sondheim.

Písně v Čarovném lese jsou sou­čás­tí jeho kon­tex­tu, jeho atmo­sfé­ry a vyzně­ní,“ pokra­ču­je. „Ale když se během pís­ně zasta­ví zby­tek děje – tře­ba když Popelka popi­su­je své zážit­ky z ple­su nebo Červená Karkulka to, jaké to bylo ve vlčím bři­chu – pak je tyto scé­ny potře­ba zpra­co­vat veli­ce nápa­di­tě. Rob je jed­ním z mála reži­sé­rů, kte­ří jsou v tomhle dob­ří.“

Marshalla, dlou­ho­le­té­ho fanouš­ka původ­ní­ho muzi­ká­lu, ten­to pro­jekt od samé­ho počát­ku veli­ce při­ta­ho­val. „Vždycky jsem ten muzi­kál zbož­ňo­val, už od doby, kdy jsem ho v roce 1987 viděl popr­vé,“ říká. „Byl to krás­ný, zábav­ný a význam­ný počin, a vzpo­mí­nám si, jak mě napros­to uchvá­til. Jednalo se o uni­kát­ní slou­če­ní něko­li­ka pří­bě­hů s růz­ný­mi posta­va­mi, jehož výsled­kem byl veli­ce hlu­bo­ký pří­běh, zabý­va­jí­cí se tím, co se dělo poté, co „zazvo­nil zvo­nec“.“

Pro kosty­mér­ku Colleen Atwood, kte­rá zís­ka­la Oscara za fil­my Alenka v kra­ji divů, ChicagoGejša, byla šan­ce podí­let se na pří­bě­hu o posta­vách z něko­li­ka růz­ných pohá­dek veli­ce láka­vá. A sku­teč­nost, že mělo jít o její cel­kem čtvr­tou spo­lu­prá­ci s reži­sé­rem Robem Marshallem, pro ni byla třeš­nič­kou na dor­tu.

Hned popr­vé, kdy jsme se s Robem potka­li, jsme si doko­na­le pad­li do noty a od té doby se nám spo­leč­ně pra­cu­je napros­to skvě­le,“ vysvět­lu­je. „Rob se na tvůr­čím pro­ce­su pří­mo podí­lí, ale při­tom nikdy nena­ři­zu­je, jak má co vypa­dat.“

Její inspi­ra­cí pro všech­ny kos­týmy ve fil­mu byl prá­vě les, kte­rý sto­jí již v názvu fil­mu samot­né­ho, a neje­den kos­tým v sobě struk­tu­ru dře­va něja­kým způ­so­bem zahr­nu­je. Například kos­tým čaro­děj­ni­ce, kte­rý nosí Meryl Streep, byl ve sku­teč­nos­ti vyro­ben z malých kous­ků kůže, kte­ré byly naši­té na pod­šív­ku, a to vše bylo zkom­bi­no­vá­no s dal­ší kůži, tak­že výsle­dek vzbu­zu­je dojem popraska­né kůry stro­mu. Takto vytvo­ře­né čás­ti kos­tý­mu pak byly při­pev­ně­ny k pod­kla­do­vé síťo­vi­ně, aby se v kos­tý­mu bylo mož­né sná­ze pohy­bo­vat.

Když spo­lu­pra­cu­je­te s hereč­kou, jakou je Meryl, mys­lí­te na to, co v tom kos­tý­mu bude dělat,“ vysvět­lu­je Atwood. „Specifické pohy­by jsou nedíl­nou sou­čás­tí její posta­vy, a poměr­ně záhy měla jas­no v tom, že bude čaro­děj­ni­ce při­kr­če­ná a bude tak tro­chu při­po­mí­nat spí­še pavou­ka.“

            „Když se čaro­děj­ni­ce ve fil­mu pro­mě­ní, vychá­ze­la jsem ze stej­né­ho návr­hu, ale tro­chu jsem  ho dopl­ni­la saté­nem a jem­něj­ší­mi lát­ka­mi. Vycpala jsem více rame­na, kte­rá navíc mají také jinou bar­vu.“

Colleen je jako tor­ná­do,“ popi­su­je pra­cov­ní nasa­ze­ní kosty­mér­ky Streep. „Vytváří tak nápa­di­té, svo­bo­do­my­sl­né a dra­ma­tic­ké kos­týmy, a při­tom je sou­čas­ně zná­má svou pozor­nos­tí k detai­lům, a neje­den z jejích kos­tý­mů je doko­na­le pro­myš­le­ný, jem­ný a pře­krás­ně uši­tý.“

Detailnost Colleenina díla mi vyra­zi­la dech,“ říká pro­du­cent John DeLuca. „Všechny její kos­týmy při­tom doko­na­le při­ro­ze­ně zapa­da­jí do les­ní­ho svě­ta. Vždycky vychá­zí z pod­sta­ty kon­krét­ní posta­vy, a její nápa­di­tost vždy inspi­ro­va­la jak nás, tak i her­ce samot­né, pro­to­že se sna­ži­la se vku­sem sobě vlast­ním při­jít s něčím zce­la netra­dič­ním.“

Během pro­ce­su tvor­by uni­kát­ní­ho pohád­ko­vé­ho svě­ta padlo roz­hod­nu­tí nevá­zat se na jed­no kon­krét­ní his­to­ric­ké obdo­bí a mís­to toho plně vyu­žít to, že se jed­ná o pes­trou smě­si­ci nej­růz­něj­ších postav a pří­bě­hů.

Když při­šla řada na podo­bu vlka, kte­ré­ho před­sta­vu­je Johnny Depp, stal se Colleen Atwood Múzou herec sám. Jakožto vel­ký fanou­šek Texe Averyho, ani­má­to­ra, kte­rý pro kres­le­né gro­tes­ky spo­leč­nos­ti MGM ve čty­ři­cá­tých a pade­sá­tých letech vytvo­řil slav­nou posta­vu vlka v oble­ku, si Depp ve své roli na sebe chtěl tak­též vzít oblek. Naštěstí pro něj byli tvůr­ci fil­mu z toho­to nápa­du nad­še­ní.

Když jsem byl s nabíd­kou této role popr­vé oslo­ven, nasko­či­la mi v hla­vě z něja­ké­ho důvo­du před­sta­va ani­mo­va­né­ho vlka Texe Averyho: fra­jer­ské­ho zlé­ho vlka v oble­ku, kte­rý má na hla­vě fedo­ru a v kap­se hodin­ky na řetíz­ku, a jakmi­le jsem se o tom zmí­nil Colleen, byla z toho nápa­du nad­še­ná,“ vysvět­lu­je svou inspi­ra­ci Depp. „Takže se pus­ti­la do prá­ce a tre­fi­la to napros­to doko­na­le. Perfektně odhadla, co jsem měl na mys­li, a jako obvykle to nemě­lo chy­bu.“

V pří­pa­dě vlka jde o to, že se jed­ná o výplod Karkulčiny před­sta­vi­vos­ti, tak­že jsme Johnnyho nechtě­li navlé­kat do vlčí kůže nebo mu vyrá­bět chlu­pa­tý límec,“ roz­vá­dí ten­to kos­tým Atwood. „Ukázala jsem mu svůj nápad s výšiv­kou vlčí srs­ti na veli­ce ten­kém kous­ku vlně­né lát­ky, ze kte­ré jsem pak byla schop­na vytvo­řit samot­ný oblek.“

Spolupracovala jsem s vyší­vač­ka­mi na tom, abychom docí­li­li podo­by srs­ti, kte­rá bude zce­la hlad­ká, bude se pohy­bo­vat a nebu­de pří­liš tlus­tá,“ pokra­ču­je. „Pak jsem zahléd­la sta­rou paru­ku z dva­cá­tých let, kte­rá mi poslou­ži­la jako inspi­ra­ce pro jeho ocas a pro límec oble­ku. Také jsem oprav­du moc tou­ži­la po tom, aby mu uši vyču­ho­va­ly z klo­bou­ku. Hravý dojem jsme zdů­raz­ni­li drá­py, kte­ré mu trčí z ruka­vic a bot, při­čemž obo­jí veli­ce při­po­mí­ná tla­py.“

V pří­pa­dě postav peka­ře a peka­řo­vy ženy v podá­ní Jamese Cordena a Emily Blunt k jejich kos­týmům Atwood při­stu­po­va­la spí­še jako ke kos­týmům vik­to­ri­án­ské­ho man­žel­ské­ho páru, ale dáva­la si pozor na to, aby nepů­so­bi­li pří­liš ele­gant­ně. „Pekařova žena muse­la vypa­dat poně­kud ošun­tě­le, a Colleen se skvě­le poda­ři­lo nejen vytvo­řit krás­né kos­týmy, ale také doko­na­le zamas­ko­vat, že jsem byla během natá­če­ní těhot­ná, což bylo iro­nic­ké v tom, že jsem zde ztvár­ni­la posta­vu, kte­rá zou­fa­le tou­ží po dítě­ti, a sama jsem v sobě během toho jed­no nosi­la.“

Atwood si také vychut­na­la mož­nost inspi­ro­vat se odliš­ný­mi mís­ty a doba­mi, a v pří­pa­dě Jacka (Daniel Huttlestone) a jeho mat­ky (Tracey Ullman) jejich kos­týmy vytvo­ři­la pod­le oble­če­ní „chudých ves­ni­ča­nů z pře­lo­mu sto­le­tí“. Popelka (Anna Kendrick) a její princ (Chris Pine) nao­pak zastu­pu­jí styl, kte­rý sama nazý­vá „roman­tic­kou sece­sí“.

Hudební vedou­cí a pro­du­cent Mike Higham spo­lu­pra­co­val se Stephenem Sondheimem na fil­mo­vé ver­zi Sweeneyho Todda, což byl pro něj ohro­mu­jí­cí záži­tek, tak­že když Sondheim jeho jmé­no zmí­nil jako mož­né­ho hudeb­ní­ho part­ne­ra pro Čarovný les, bez zavá­há­ní po této nabíd­ce sko­čil. „Na muzi­ká­lech nemá­te mož­nost pra­co­vat pří­liš čas­to, a spo­lu­prá­ce se Sondheimem je po hudeb­ní strán­ce vždyc­ky vel­kou výzvou,“ míní. „Jde o veli­ce kom­plex­ní tvor­bu, kte­rá vyža­du­je sto­pro­cent­ní nasa­ze­ní.“

Coby hudeb­ní vedou­cí se Higham vel­mi aktiv­ně podí­lí na celém tvůr­čím pro­ce­su. „Jsem pří­to­men u zkou­šek, tak­že sly­ším, jak se kaž­dá z pís­ní vyví­jí, jak vyho­vu­je her­cům a jak to všech­no do sebe zapad­ne, až začne­me doo­prav­dy natá­čet.“

Podle Highama se obě jeho role ide­ál­ně dopl­ňu­jí, pro­to­že se domní­vá, že tajem­stvím úspě­chu, pokud jde o nená­sil­né začle­ně­ní hud­by do fil­mu, je to, že na vše dohlí­ží jedi­ná oso­ba: od nahrá­vá­ní orchest­ru a zpě­vu her­ců přes pří­tom­nost na natá­če­ní až po zajiš­tě­ní toho, že si všich­ni her­ci před kame­ra­mi vedou přes­ně tak, jak by měli.

Zajistit, aby dia­lo­gy a hud­ba v prů­bě­hu fil­mu správ­ně ply­nu­ly, je jed­ním z nej­ná­roč­něj­ších úko­lů. „V pří­pa­dě muzi­ká­lů se stá­vá, že her­ci hra­jí a pak se najed­nou vrh­nou do zpě­vu a zní to poně­kud zvlášt­ně, pro­to­že jste prá­vě absol­vo­va­li pře­chod z živé­ho dia­lo­gu, nahra­né­ho během natá­če­ní, ke krys­ta­lic­ky čis­té stu­di­o­vé nahráv­ce,“ vysvět­lu­je.

Aby tako­vé scé­ny půso­bi­ly co nejmé­ně umě­le, vyu­žil k tomu dva růz­né způ­so­by: buď nechal her­ce zazpí­vat prv­ní část pís­ně naži­vo, a v mno­ha pří­pa­dech i píseň celou, nebo posled­ní pasá­že jejich dia­lo­gu zpra­co­val ve stu­diu, aby docí­lil zlep­še­ní jejich zvu­ko­vé kva­li­ty. Navíc na Highama udě­la­la dojem úro­veň Marshallových zna­los­tí hud­by, zejmé­na v kon­tex­tu nahrá­va­cích stu­dií.

Části seriálu:  Čarovný les


Ohodnoťte článek


Tiskové materiály

Tiskové informace. Většinou od distributorů, ale občas i z televizí a festivalů.

Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


|

Další naše články...