Partnerské stránky: Simpsonovi.Blog | Rick a Morty | Rozčarování | Futurama
Kritiky.cz > Filmy > Filmové recenze > Betlémské světlo – Recenze – 40 %

Betlémské světlo – Recenze – 40 %

BSV
BSV

Betlémské svět­lo je novým hořce-komediálním fil­mem reži­sé­ra a sce­náris­ty Jana Svěráka, jenž vzni­kl jako vol­ná adap­ta­ce něko­li­ka poví­dek Zdeňka Svěráka, pub­li­ko­va­ných v jeho sbír­kách „Povídky“ a „Nové povíd­ky“ (film je ostat­ně pojme­no­ván pod­le jed­né z nich). Tvůrčí duo otec a syn se však při spo­leč­né prá­ci na scé­ná­ři nespo­ko­ji­lo s před­sta­vou kla­sic­ké­ho povíd­ko­vé­ho fil­mu a mís­to něj při­šlo s pod­nět­ně vyhlí­že­jí­cím kon­cep­tem magicko-realistického pro­lí­ná­ní sku­teč­nos­ti s něko­li­ka fikč­ní­mi lini­e­mi. Trojice vybra­ných poví­dek se tak dočka­la jed­no­tí­cí­ho rám­ce v podo­bě pří­bě­hu jejich auto­ra, jenž kro­mě vlast­ní tvor­by zápa­sí i se stá­řím, nemo­ce­mi a pro­blémy v man­žel­ství.

Betlémské světlo – Recenze
Photo © Biograf Jan Svěrák

 

Hlavním hrdi­nou Betlémského svět­la je tudíž stár­nou­cí a kdy­si slav­ný spi­so­va­tel Karel (kte­ré­ho hra­je sám Zdeněk Svěrák coby své alter-ego), kte­rý má zrov­na roze­psa­né tři povíd­ky naráz, ale neví si s nimi moc rady. I z toho důvo­du se mu jed­not­li­vé posta­vy z těch­to poví­dek začnou zne­na­dá­ní zje­vo­vat v reál­ném živo­tě, při­čemž jej porůz­nu pro­ná­sle­du­jí, komen­tu­jí jeho nápa­dy, navr­hu­jí růz­né úpra­vy a záro­veň jej nabá­da­jí, aby se psa­ní pořád­ně věno­val. Oproti fikč­ním výplo­dům spi­so­va­te­lo­vy fan­ta­zie pak sto­jí sku­teč­ná posta­va jeho man­žel­ky Heleny (tra­dič­ní Svěrákova fil­mo­vá part­ner­ka Daniela Kolářová), kte­rá se cítí být pře­hlí­že­ná a Karla nao­pak ponou­ká k tomu, aby se namís­to psa­ní věno­val jí.

Nejvíce času Karel trá­ví nad pří­bě­hem o muži (Vojtěch Kotek), kte­rý se sna­ží sba­lit nedo­byt­nou mla­dou lékár­ni­ci (Tereza Ramba) – a pro­to­že se mu neo­svěd­čí model nesmě­lé­ho sna­živ­ce, pře­pí­še své­ho pro­ta­go­nis­tu na šar­mant­ní­ho lama­če srd­cí a foto­gra­fa žen­ských aktů, jemuž kaž­dá pod­leh­ne. Ve dru­hém pří­bě­hu se zabý­vá ezo­te­ric­kým auto­me­cha­ni­kem (Ondřej Vetchý), kte­rý pře­dě­lá­vá svou auto­díl­nu na chrám pří­rod­ní­ho léči­tel­ství. A jeho tře­tí pří­běh se točí kolem zbož­ných man­že­lů (Vladimír Javorský a Jitka Čvančarová), jimž dělá sta­rost jejich dospí­va­jí­cí syn (sym­bo­lic­ky truh­lář­ský učeň) s Downovým syn­dro­mem (Martin Polišenský), a kte­ří dou­fa­jí v zázrak, jenž by jej posti­že­ní zba­vil. Všechny tyto Karlovy fik­tiv­ní posta­vy jsou při­tom inspi­ro­va­né sku­teč­ný­mi oso­ba­mi z jeho oko­lí – auto­me­cha­ni­kem, k němuž jez­dí, lékár­ni­cí, u níž si vyzve­dá­vá léky na srd­ce, nebo lid­mi, kte­ré náho­dou zahlé­dl na tram­va­jo­vé zastáv­ce.

Betlémské světlo – Recenze
Photo © Biograf Jan Svěrák

 

Snaha sjed­no­tit něko­lik poví­dek do jed­no­li­té­ho sou­vis­lé­ho cel­ku nicmé­ně vyzní­vá dost pro­ble­ma­tic­ky a naho­di­le – nešťast­ně ucho­pe­né­mu pro­vá­zá­ní výše uve­de­ných dějo­vých linií totiž chy­bí jaký­ko­li řád i struk­tu­ra. Jednotlivé povíd­ky se pro­lí­na­jí s rea­li­tou bez ladu a skla­du, kvů­li čemuž je mís­ty obtíž­né je od rea­li­ty odli­šit. Jejich autor do nich navíc chví­le­mi vstu­pu­je i jako jeden z pro­ta­go­nis­tů, k čemuž dochá­zí zce­la nekon­cepč­ně. Kromě postav z vlast­ních poví­dek se Karlovi obdob­ně zje­vu­jí i dva pra­cov­ní­ci pohřeb­ní­ho ústa­vu, kte­ré sice vídá ve snech, leč nic o nich nepí­še. Nic moc ostat­ně nena­pí­še ani k povíd­ce s auto­me­cha­ni­kem, kte­rá do fil­mu zaná­ší něko­lik pod­nět­ných postav, ale jinak neob­sa­hu­je žád­ný dra­ma­tic­ký oblouk a nemá ani závěr, natož poin­tu. Důslednější zakon­če­ní chy­bí i prá­ci s leckterý­mi moti­vy – kupří­kla­du linie, v níž se syn sna­ží vypro­sit si u rodi­čů mobil­ní tele­fon, a pak se svým přá­ním sle­ví ale­spoň na novou čepi­ci (nedo­sta­ne ani jed­no), vylo­že­ně nikam neve­de a je ve fil­mu napros­to plon­ko­vá (a není sama).

Značně podiv­ně půso­bí i to, že film namís­to roz­ví­je­ní všech tří fik­tiv­ních pří­bě­hů pořád­ně roz­ví­jí prak­tic­ky jen jeden z nich (jis­tě ne náho­dou zrov­na ten o foto­gra­fo­vi a lékár­ni­ci, v němž figu­ru­jí žen­ská naho­ta a poste­lo­vé scé­ny). Zbylé dva pří­běhy jsou opo­mí­je­né i kvů­li tomu, že i sám jejich autor je oba sta­ví na ved­lej­ší kolej a pra­má­lo se o jejich pro­ta­go­nis­ty zají­má (otáz­kou pak zůstá­vá, proč by se o ně měl zají­mat divák). Zanedbávané posta­vy Karel odsou­vá na okraj zájmu dokon­ce i fyzic­ky – tře­ba zmí­ně­ní zbož­ní man­že­lé za ním pra­vi­del­ně lezou oknem a dotí­ra­vě mu při­po­mí­na­jí, že by měl s psa­ním jejich pří­bě­hu pokro­čit, leč on je opa­ko­va­ně týmž oknem zas vyha­zu­je ven a mís­to toho se věnu­je las­civ­ním popi­sům milost­ných hrá­tek. To celý sní­mek redu­ku­je na poně­kud uslin­ta­nou his­tor­ku o spi­so­va­te­li, jemuž se pře­jed­lo man­žel­ství s dlou­ho­le­tou part­ner­kou, a tak utí­ká do vlast­ních lite­rár­ních svě­tů, v nichž může fan­ta­zí­ro­vat o svlé­ká­ní mla­dých žen.

Betlémské světlo – Recenze
Photo © Biograf Jan Svěrák

 

Na úkor dvou ze tří poví­dek se pak sní­mek sou­stře­dí pře­de­vším na nepří­liš idy­lic­ké sou­ži­tí Karla a Heleny, sestá­va­jí­cí zejmé­na ze vzá­jem­né­ho oso­čo­vá­ní (ona po něm kaž­dou chví­li něco chce a ruší ho ze psa­ní, on si jí zas málo vší­má a zane­dbá­vá ji) a z výči­tek, kte­ré si oba man­že­lé sdě­lu­jí u jídel­ní­ho sto­lu či z oddě­le­ných lož­nic. Vyřešení jejich svá­rů je však nako­nec dosti neu­spo­ko­ji­vé – Karlovo tápá­ní v Heleniných nena­pl­ně­ných tuž­bách skon­čí u ode­vzda­né­ho při­je­tí toho, že tajům žen­ské mys­li stej­ně poro­zu­mět nemů­že (v čemž ho Helena sama ubez­pe­čí), a nespo­ko­je­né Heleně zas ke štěs­tí ve finá­le posta­čí to, že na ni Karel ale­spoň mlu­ví (přes­to­že na ni mlu­vil i před­tím). Stereotypům se nevy­hnu­ly ani leckte­ré posta­vy Karlových poví­dek, nej­zna­tel­ně­ji v pří­pa­dě lékár­ni­ce, kte­rá se z odmě­ře­né ledo­vé krá­lov­ny sko­ko­vě mění nej­pr­ve v pople­te­nou naiv­ku a násled­ně ve váš­ni­vou hys­ter­ku.

Kromě pra­vi­del ohled­ně naklá­dá­ní s fikč­ní­mi lini­e­mi ve fil­mu absen­tu­je i jaký­ko­li ryt­mus vyprá­vě­ní, což ze sním­ku dělá v kom­bi­na­ci s až pře­kva­pi­vě rutin­ní a ten­denč­ní režií znač­ně una­ve­ně půso­bí­cí zále­ži­tost, kte­rá pro­mar­ni­la vět­ši­nu poten­ci­á­lu, jímž její hra­vě, nápa­di­tě, zábav­ně a vtip­ně vyhlí­že­jí­cí námět o spi­so­va­te­li navště­vo­va­ném vlast­ní­mi výtvo­ry na prv­ní pohled oplý­val. Hravé a nápa­di­té je Betlémské svět­lo ve sku­teč­nos­ti jen spo­ra­dic­ky (ve svých nej­lep­ších oka­mži­cích při­po­mí­ná tvor­bu Wese Andersona, napří­klad když sku­pi­na skau­tů pře­vá­ží vla­kem za dopro­vo­du hasič­ské hlíd­ky lucer­nič­ku s bet­lém­ským svět­lem). Zábavné a vtip­né však není sko­ro nikdy. Je jen sen­ti­men­tál­ní, melan­cho­lic­ké, zahle­dě­né do sebe a z kome­di­ál­ní­ho hle­dis­ka je navíc i tonál­ně nevy­vá­že­né. Snímek variu­je od prá­ce s ver­bál­ním humo­rem a leh­kým nad­hle­dem, přes scé­ny, v nichž jsou zejmé­na posmut­ně­lé moti­vy stár­nu­tí, váž­ných nemo­cí či nera­dost­ných vzta­hů pojí­má­ny zce­la seri­óz­ně, až po oje­di­ně­lé gro­tes­ko­vé vlož­ky, kdy tře­ba někdo legrač­ně zápa­sí s vaře­ním kned­lí­ků.

Betlémské světlo – Recenze
Photo © Biograf Jan Svěrák

 

Humorem ostat­ně film oplý­vá pomá­lu, při­čemž vět­ši­nou jej gene­ru­jí prů­měr­né až pod­prů­měr­né slov­ní hříč­ky, v hor­ším pří­pa­dě pak občas­né vul­ga­ri­ty. Opravdu poda­ře­ně a kon­zis­tent­ně vtip­ná je ako­rát pasáž, v níž se hlav­ní hrdi­na něko­li­krát zne­mož­ní během zámec­ké exkur­ze, je však v celém fil­mu jedi­ná. Humor je nicmé­ně sub­jek­tiv­ní, tak­že je klid­ně mož­né, že komo­le­ní vánoč­ní kole­dy „Chtíc, aby spal“ do forem „Chtíč, aby spal“ nebo „Strýc, aby spal“, či Zdeněk Svěrák posí­la­jí­cí něko­ho do prde­le, bude něko­mu při­pa­dat sran­dov­ní a bude se u toho bavit. Nestačí však mít pro Zdeňka Svěráka a jeho tvor­bu sla­bost a mít jej zaška­tul­ko­va­né­ho jako syno­ny­mum pro „las­ka­vý humor“. Ideální cílov­kou Betlémského svět­la totiž jste až za před­po­kla­du, že máte ten­den­ci se opa­ko­va­ně smát nebo ale­spoň usmí­vat u nevkus­né kar­lo­var­ské zněl­ky, v níž se Zdeněk Svěrák zálib­ně šťou­rá v roz­kro­ku své nahé soš­ky vato­vou tyčin­kou.

Nejpozitivnější je tak na Betlémském svět­le jeho poje­tí coby rodin­né­ho pod­ni­ku, do nějž Jan a Zdeněk Svěrákovi vměst­na­li prv­ky, kte­ré jejich spo­leč­nou tvor­bu obvykle dopro­vá­ze­jí, a zapo­ji­li do něj i mlad­ší gene­ra­ci (stři­ha­čem fil­mu je Janův syn František Svěrák). I díky funkč­ní­mu herec­ké­mu tan­de­mu Svěrák-Kolářová sní­mek při­po­mí­ná nej­víc ze vše­ho Vratné lah­ve, v nichž tema­ti­zo­vá­ní stá­ří a part­ner­ských neshod také hrá­lo výraz­nou roli.

Betlémské světlo – Recenze
Photo © Biograf Jan Svěrák

 

Zde se k tomu vše­mu navíc při­dá­vá motiv stár­nou­cí­ho auto­ra a jeho sou­čas­né tvor­by, kte­rá půso­bí již vyčpě­le a sta­ro­mód­ně, leč on v ní přes­to stá­le pokra­ču­je, byť s čím dál vět­ší­mi obtí­že­mi a čas­tý­mi myš­len­ka­mi na smrt. Avšak i s tou­to rovi­nou, akcen­tu­jí­cí spi­so­va­te­lo­vu autor­skou kri­zi vyvo­la­nou jeho věkem, uva­da­jí­cí před­sta­vi­vos­tí, ztrá­tou kro­ku s dobou a neschop­nos­tí své náh­lé nápa­dy nadá­le roz­ví­jet do celistvých záple­tek (v čemž by mu tře­ba pro­ta­go­nis­té jeho poví­dek moh­li pomá­hat, leč nepo­má­ha­jí), se v Betlémském svět­le pra­cu­je nedo­sta­teč­ně a téměř bez fan­ta­zie. Celková bana­li­ta tro­ji­ce nedo­pe­če­ných poví­dek se tím dá ješ­tě čás­teč­ně omlu­vit, jejich nená­pa­di­té pro­po­je­ní s rea­li­tou ale už ne.

Filmy Jana Svěráka býva­ly význam­ný­mi udá­lost­mi a záru­ka­mi kva­lit­ních divác­kých zážit­ků, v posled­ních letech se na nich však zásad­ně pode­psa­la zhor­šu­jí­cí se ten­den­ce. Nyní se Jan Svěrák pro­pra­co­val v nej­slab­ším fil­mu své kari­é­ry až k pod­prů­mě­ru, v němž vyni­ka­jí nanej­výš kame­ra Vladimíra Smutného, hud­ba Ondřeje Soukupa a mís­ty i výko­ny sna­ži­vých her­ců. Už jeho před­cho­zí film Po str­niš­ti bos, v němž také čer­pal z otco­va díla, budil roz­pa­ky, leč ale­spoň si v něm zacho­val zjev­nou tvůr­čí zruč­nost a schop­nost zachy­tit jis­tou své­byt­nou poe­ti­ku, nála­du a atmo­sfé­ru. Betlémské svět­lo je opro­ti tomu fil­mem, jenž má blí­že ke zce­la tuc­to­vým nepo­ve­de­ným čes­kým kome­di­ím, jakých vznik­ne kaž­dý rok něko­lik, čemuž odpo­ví­dá i jeho bul­vár­ní reklam­ní kam­paň, laci­ně pro­pa­gu­jí­cí film přes naho­tu Terezy Ramby.

 


Photo © Biograf Jan Svěrák


Jak bude rekla­ma vypa­dat?
-
Nechceš zde rekla­mu napo­řád jen za 50 Kč?
Zobrazit for­mu­lář pro nákup
  • Betlémské světlo - 60 %10. března 2022 Betlémské světlo - 60 % Stárnoucímu spisovateli Karlu Šejnohovi (Zdeněk Svěrák) už psaní nejde jako dřív. Nedokončené povídky se mu hromadí v hlavě, jejich postavy vylézají na denní světlo a dožadují se, aby […] Posted in Filmové recenze
  • Vratné lahve - Snadné je žít...23. srpna 2020 Vratné lahve - Snadné je žít... Josef Tkaloun není běžným pětašedesátníkem. Živí se jako učitel, nezvládá krizové situace se vzpurnými žáky a počítačům rozumí jako koza petrželi. Jeho dny se pozvolna sčítají a víc než […] Posted in Retro filmové recenze
  • Tři bratři17. srpna 2021 Tři bratři Tři bratři (Vojtěch Dyk, Tomáš Klus, Zdeněk Piškula) se vydávají do světa na zkušenou, aby si našli nevěsty a rodiče jim mohli předat hospodářství. Sourozenci při svém putování jako […] Posted in Galerie
  • Kolja - Nejúspěšnější film posledních 40. let28. března 2021 Kolja - Nejúspěšnější film posledních 40. let Na konci 80. let se stárnoucí hudebník František Louka (Zdeněk Svěrák) rozhodne vyřešit špatnou finanční situaci fiktivním sňatkem s Ruskou Naděždou (Irina Bezrukova), která se snaží […] Posted in Retro filmové recenze
  • Tmavomodrý svět - největší velkofilm Jana Švěráka7. května 2019 Tmavomodrý svět - největší velkofilm Jana Švěráka Ptám se sám sebe, zda-li to není nějaká náhoda, že jsem se v poslední době uchýlil k recenzování výhradně českých filmů. Kolikrát jsem dal v nedaleké minulosti přednost filmům s česky […] Posted in Retro filmové recenze
  • Mazaný Filip14. června 2022 Mazaný Filip Václav Marhoul převlékl parodii na gangsterky Mazaný Filip z divadelního do filmového roucha. V podstatě se dá říct, že vzal z převážné části hru a jen ji trochu upravil. I na tom se ale […] Posted in Retro filmové recenze
  • Odcházení19. května 2022 Odcházení Když je to jen trošku možné, rád vidím film v prostředí pro něj určeném, tj. v kině. Jednak proto, že je primárně stavěný pro velké plátno a nikoli pro malou obrazovku, jednak proto, abych […] Posted in Filmová klasika
  • Bobule - Paprsek slunce ozáří sklenici s lahodným mokem v natažené paži.10. září 2021 Bobule - Paprsek slunce ozáří sklenici s lahodným mokem v natažené paži. Vykřesnutá jiskra přeskočí z vína do oka degustéra, který číši přitiskne k ústům a nápoj, dosud pouze zraku a čichu lahodící, nyní pohladí i jeho chuťové smysly… Pokud vám takový výjev […] Posted in Retro filmové recenze
  • Rafťáci - Mádl a Kotek balí holky na raftech.16. dubna 2021 Rafťáci - Mádl a Kotek balí holky na raftech. Možná Vám přijde divné, proč píšu o filmu, který tu už má napsanou slušnou recenzi, ale mám potřebu se pár slovy k němu také vyjádřit, tak mě prosím pochopte. :) Úvodní scéna dostane […] Posted in Retro filmové recenze
  • Václav - Jiří Vejdělek nenatočil jenom Účastníky zájezdu11. dubna 2021 Václav - Jiří Vejdělek nenatočil jenom Účastníky zájezdu Film vycházející ze skutečného případu prezidentské milosti, který měl být původně pouze pilotním dílem pro sérii příběhů, jež spojuje právě amnestie. Protože se však téma notně rozrostlo […] Posted in Retro filmové recenze
Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

This site is protected by reCAPTCHA and the Google Privacy Policy and Terms of Service apply.


|

Stránka načtena za 1,77312 s | počet dotazů: 247 | paměť: 56940 KB. | 06.07.2022 - 05:51:20