Barbora Hu: Polibek kobry

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Jsme zmen­še­ni­na­mi mysté­ria svě­ta, vesmí­ru, celé­ho bytí. Zákonitosti naše­ho živo­ta jsou podob­né těm pří­rod­ním. Ponořme se ve více než třista strán­kách do duše ženy, záko­ni­tos­tí její­ho živo­ta a nachá­zej­me to své v pro­ti­kla­dech, vzta­zích, souzně­ních, ve zku­še­nos­tech. Autorka sama říká, že kni­ha nás má inspi­ro­vat k vlast­ní­mu hle­dá­ní, k nachá­ze­ní vlast­ních hle­di­sek.

Hlediska: nespo­čet pří­le­ži­tos­tí

Jen těž­ko lze defi­no­vat, co je v kni­ze nej­zá­sad­něj­ší, pro kaž­dé­ho to totiž bude něco jiné­ho: Anotace napo­ví pár základ­ních témat, kte­rá jsou ale roz­ví­je­na jako voňa­vá růže. Tělesnost, men­stru­a­ce, mateř­ství, dech, sexu­a­li­ta, žen­skost a tvo­ři­vost – ide­ál­ní ve chví­li, kdy živo­tem pro­chá­zí­te a mož­ná se vám zdá, že se stá­le vra­cí­te. Pochopení hla­dí, pocho­pe­ní, že se neto­čí­me v kru­hu, ale vždyc­ky jde­me po jakési spi­rá­le a je při­ro­ze­né dostá­vat se zno­vu na ta samá (a přes­to již jinak nasta­ve­ná) mís­ta. To jsem tu vní­ma­la jako milé pohla­ze­ní a doda­lo mi to chuť číst dál. Chápat, nechá­vat na sebe půso­bit i to, co zatím není jas­né, dodá­va­lo mi to chuť ulo­žit si kni­hu na mís­to, na kte­rém bude vidět – a já po ní mohu sáh­nout poz­dě­ji.

I to nám ostat­ně autor­ka dopo­ru­ču­je. Vracet se k tex­tu, pokud nám při­jde těž­ký – a on těž­ký je. Těžké jun­gov­ské vyja­d­řo­vá­ní ale tvo­ří úžas­nou atmo­sfé­ru, kte­rá zpo­ma­lu­je čte­nář­ský záži­tek a je více napl­ňu­jí­cí – ale prá­vě to je potom důvo­dem, proč pova­žu­ji Polibek kob­ry za kni­hu, kte­rou je tře­ba mlsat, niko­liv kon­zu­mo­vat. Snad pak i lépe bude­te vní­mat cen­nost a hloub­ku osob­ních zku­še­nos­tí autor­ky z cest…

Prožívat různá hle­dis­ka… k tomu tu bude mít čte­nář nespo­čet pří­le­ži­tos­tí. A jed­nu lep­ší než dru­hou…

Ukázka:

„Věřím v pro­ces pocho­pe­ní, ocho­tu naslou­chat a ocho­tu vysta­vit to, co bylo dosud vní­má­no jako pev­né, křeh­kos­ti pře­mě­ny – v ade­kvát­ním pro­stře­dí pod­po­ry. Věřím ve sta­teč­nou a sou­cit­nou revi­zi osob­ních i kolek­tiv­ních posto­jů, kte­ré mohou postup­ně vytvá­řet novou, vědo­měj­ší a zdra­věj­ší zvy­ko­vou struk­tu­ru. Podobně jako když had svlék­ne sta­rou kůži. A je mys­lím dob­ré vní­mat, že i tako­vý pro­ces se děje ve fázích.“

Jsme toho vše­ho sou­čás­tí…  Ukázka je z kapi­to­ly Jaká čest být ženou, pokud to není nao­pak.

O autor­ce:

Barbora Hu vystu­do­va­la indo­lo­gii a kul­tu­ro­lo­gii na FF UK, stu­di­um sebe sama pova­žu­je za neu­kon­če­ný pro­ces. Přes půl­ku své­ho živo­ta se věnu­je józe, po šest let pro­vo­zo­va­la vlast­ní jógo­vé stu­dio. Je autor­kou pěti knih pro dospě­lé a děti, věnu­je se pub­li­cis­ti­ce na téma jóga, sebe­po­zná­ní a osob­ní­ho roz­vo­je. Vede lek­ce, semi­ná­ře a kur­zy pro veřej­nost, i tera­pe­u­tic­ky zamě­ře­né sese. Je mat­kou syna Tadesáše. www.barborahu-yoga.cz

Foto: Renata Petříčková & Grada Publishing, a.s.

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře