Kritiky.cz > Filmové recenze > Retro filmové recenze > Babel - Další Iňárritův film po Amores Perros a 21 gramech.

Babel - Další Iňárritův film po Amores Perros a 21 gramech.

Babel

Příběh Babylonu se ode­hrá­vá na tří kon­ti­ne­tech. V Maroku žijí dva syno­vé chudé­ho pas­tev­ce a při jed­né hře, způ­so­bí svou naiv­ní dětin­skou, na prv­ní pohled neškod­nou hrou s puš­kou, pro­blém, kolem kte­ré­ho se bude točit celý film. Vystřelí na ame­ric­ký auto­bus, jen kvů­li vyzkou­še­ní puš­ky, ale zasáh­nou ame­ric­kou turist­ku, kte­rá je se svým man­že­lem na dovo­le­né, kte­rá by měla urov­nat jejich pro­blémy a nesrov­na­los­ti v man­žel­ství. Poblíž mexi­ka mezi­tím hlí­dá jejich děti chů­va Amélia. Její syn se žení ale ona nemů­že nechat děti samot­né a tak se roz­hod­ne je taj­ně pře­vézt přes hra­ni­ce a navští­vit syno­vu svat­bu. V Japonsku se hlu­cho­ně­má stu­dent­ka sna­ží něja­kým způ­so­bem navá­zat kon­takt s opač­ným pohla­vím, nicmé­ně její poku­sy jsou neú­spěš­né. S jejím otcem se vzpa­ma­to­vá­vá z tra­gic­ké sebe­vraž­dy její mat­ky. Propojení jejich jinak odřízlé­ho svě­ta zaří­dí dáv­ný dar puš­ky její­ho otce v dobách, když pobý­val v Maroku, což je ta zbraň, kte­rou pou­ži­li syno­vé pas­tev­ce při zra­ně­ní ame­ric­ké turist­ky.Tento film je posled­ním z tri­lo­gie fil­mů, na kte­ré spo­lu­pra­co­va­li Alejandro Gonzáles Iňárritu a Guillermo Arriaga. Avšak opro­ti Amores Perros a 21 gra­mům se sta­ví jako dale­ko vyzrá­lej­ší a s dale­ko vět­ším citem zpra­co­va­né dílo. Iňárritova režie pev­ně drží opra­tě nad pří­bě­hem a nedo­vo­lí, aby film sklouz­nul k lev­ným pato­so­vi­tým scé­nám, což je v tom­to téma­tu – mezi­ná­rod­ním kon­flik­tu dra­ma­tu o pře­ži­tí dosti čas­tý jev. Příběh sta­ví zvol­na a nic nechce uspě­chat. Své kar­ty vyklá­dá pona­lu, ale jis­tě a kaž­dou scé­nu skon­čí přes­ně ve chví­li, aby si jí člo­věk ucho­val vry­tou v pamě­ti, ale aby neby­la kýčo­vi­tou a nesna­ži­la se jen z divá­ka za kaž­dou cenu vyždí­mat poci­ty.

Hlavní lin­kou fil­mu a také tou nej­ví­ce dra­ma­tic­kou je bez­po­chy­by osud dvou man­že­lů Racharda (Brad Pitt) a Susan (Cate Blanchett), kte­ří odje­li vyře­šit svou kri­zi v man­žel­ství ces­tou do Maroka. Oproti této dra­ma­tic­ké lin­ce sto­jí dva pří­běhy, kte­ré spí­še dokres­lu­jí atmo­sfé­ru a pomá­ha­jí pro­hlu­bo­vat důraz na pro­blém svě­to­vé­ho kon­flik­tu, kte­rý je zapo­čat blbou naiv­ní dět­skou hrou. Ovšem nemá­te pocit, že by vás reži­sér nějak šidil. Z dra­ma­tic­ky a emo­ci­ál­ně vypja­tých scén v Maroku se pře­su­ne­te do Japonska, kde žije naše hlu­cho­ně­má dív­ka. Tady se řeší zce­la jiné pro­blémy a v tom­to kon­tex­tu je asi nej­ví­ce patr­ný význam celé­ho fil­mu. Dívka má pro­blémy s komu­ni­ka­cí ve svě­tě, je zce­la odříz­nu­tá od nor­mál­ní­ho svě­ta a svou posun­ko­vou řečí není schop­ná se domlu­vit s chlap­ci, s kte­rý­mi by měla zájem se sezná­mit. Její poku­sy pak při­jdou poně­kud výstřed­ní, ale při­tom jsou zce­la pocho­pi­tel­né. Snaha o jaký­ko­liv kon­takt se svě­tem, kte­rý je jí tolik cizí.

Slovo Babylon je ozna­če­ním pro bib­lic­ký pří­běh, ve kte­rém lid sta­věl vyso­kou věž až do nebe. Bůh jim však kvů­li jejich pýše změ­nil jazyk. Začli být neschop­ní komu­ni­ko­vat a kvů­li kon­flik­tům věž nedo­sta­vě­li. Ano, to je Babylon. Tento film pojed­ná­vá o stej­né věci. O neschop­nos­ti komu­ni­ka­ce lidí mezi sebou. O nepo­cho­pe­ní dru­hé­ho, nevy­jí­tí mu vstříc... Iňárritu zde roze­hrá­vá diva­dlo, kte­ré svou aktu­ál­nos­tí až mra­zí. Aneb jak se již poví­dá v trai­le­ru: „Jestliže chce­te být pocho­pe­ni, poslou­chej­te.“

Za zmí­ně­ní roz­hod­ně sto­jí i výbor­ná hud­ba od koho jiné­ho než Gustava Santaolalla, kte­rý byl již pode­psán jak pod Amores Perros tak i 21 gra­mech. Její táh­lé a melan­cho­lic­ké tóny pod­po­ru­jí atmo­sfé­ru fil­mu a dáva­jí mu tak jedi­neč­nou výpo­věd­ní hod­no­tu. Samozřejmě i vizu­ál­ní strán­ka toho­to díla je pěk­ná, ať už mlu­vím o stři­hu, kte­rý je zpra­co­ván podob­ně jako 21 gra­mů, ale s vět­ším důra­zem na ori­en­ta­ci divá­ka, nebo kame­ře. Ta plní svůj účel doko­na­le. Rámuje pří­běh krás­ný­mi sta­tic­ký­mi cel­ky a výbor­nou kom­po­zi­cí se zábě­ry s ruč­ní mír­ně roz­kle­pa­né kame­ry, kte­rá zde pomá­há dostat do zábě­rů onu drs­nost a roz­hod­ně neru­ší, jak se z mého pohle­du bčas stá­va­lo nepří­klad u Letu 93.

Iňárritu doká­zal, že pat­ří mezi evrop­skou špič­ku a udr­ží si stej­ný styl fil­mu i bez opa­ko­vá­ní věcí, kte­ré řekl někde už někde jin­de. Mimo jiné tenhle film v Cannes vyhrál za režii a střih a na Zlatých gló­bech za nej­lep­ší film-drama.


Foto: Paramount Pictures


Ohodnoťte článek


Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


|

Další naše články...