Baader Meinhof Komplex

Němečtí fil­ma­ři se posled­ní dobou vyrov­ná­va­jí s nepří­jem­ný­mi obdo­bí­mi své his­to­rie. Už to není jen obdo­bí nacis­mu, ale i obdo­bí pro­špi­ko­va­né špicly Stasi, nyní - dá se říct logic­ky - při­chá­zí na řadu obdo­bí vzma­chu mohut­né­ho levi­co­vé­ho hnu­tí, kte­ré vyús­ti­lo ve vznik tero­ris­tic­ké Frakce Rudé armá­dy (RAF). Film mapu­je od samot­né­ho začát­ku koře­ny a zákla­dy prv­ní gene­ra­ce RAF, přes její prv­ní ide­a­lis­tic­ké akce až ke stan­dard­ní­mu fun­go­vá­ní tero­ris­tic­ké orga­ni­za­ce a násled­né­mu zatče­ní všech špi­ček RAF. Jejich osob­ní osu­dy jsou doce­la dob­ře roz­pra­co­va­né, zejmé­na pokud jde o hlav­ní „troj­ku“, tj. agre­siv­ní­ho „kvě­ti­no­vé­ho“ rebe­la Andrease Baadera, jeho pří­tel­ky­ně Gudrun Enslinové a novi­nář­ky Ulrike Meinhofové. Zejména Meinhofová asi tvůr­ce láka­la nej­víc jako nej­kom­pli­ko­va­něj­ší z revo­lu­ci­o­ná­řů, původ­ně respek­to­va­ná levi­co­vá novi­nář­ka, kte­rá se sta­la pro­gra­mo­vým a ide­o­lo­gic­kým vůd­cem RAF, zdů­vod­ňo­va­la a komen­to­va­la veš­ke­ré koná­ní pod­zem­ní orga­ni­za­ce.

Film vůbec uka­zu­je, jak může vést ces­ta od vzne­še­ných ide­á­lů, ke kte­rým logic­ky tíh­nou více­mé­ně všich­ni mla­dí lidé (a samo­zřej­mě taky řada star­ších), až k pros­té­mu zlo­či­nu. Je nato­če­ný líbi­vě jako thriller, zejmé­na při dob­rém ozvu­če­ní si v akč­ních scé­nách může­te při­pa­dat jako pří­mo v cen­t­ru dění, kul­ky vám léta­jí kolem uší a jako bys­te pří­mo na sobě cíti­li tla­ko­vou vlnu z výbuchů nastra­že­ných nálo­ží. Z fil­mu doslo­va srší ener­gie, zpo­čát­ku jako by šlo o zhmot­ně­ní ener­gie davu při demon­stra­ci pro­ti írán­ské­mu šáho­vi nebo při pro­je­vu Rudi Dutschkeho na kon­fe­ren­ci o Vietnamu (jakou sílu má tako­vý dav a jak je para­dox­ně snad­no ovliv­ni­tel­ný!). Jen si mys­lím, že si tvůr­ci ukous­li moc vel­ký kra­jíc, chtě­jí být doku­men­tár­ně popis­ní, ale popsat by toho bylo tře­ba mno­hem, mno­hem víc. Nebo by divák musel při­jít do kina per­fekt­ně fak­to­gra­fic­ky při­pra­ven, aby pocho­pil všech­ny sou­vis­los­ti, kte­ré film uvá­dí, tře­ba jen v názna­cích, pro­to­že vět­ši­na pro­ve­de­ných akcí je pou­ze „naho­ze­na“ - čas­to jen něko­li­ka zábě­ry s dyna­mic­kým stři­hem. Divák může mít rov­něž snad­no guláš ve ved­lej­ších posta­vách, kte­ré se v pří­bě­hu obje­vu­jí a zase mizí do nezná­ma, tře­ba do legál­ní­ho reál­né­ho svě­ta, kte­rý je hlav­ním posta­vám zapo­vě­zen, a taky někdy v důvo­dech jed­ná­ní postav: Jak obrov­ská a pev­ná musí např.být fana­tic­ká víra Meinhofové, že je ochot­na vzdát se dětí, kte­ré milu­je?

Autoři se sna­ží být nestran­ní, mezi řád­ky ale decent­ně pro­bles­ku­je pocho­pe­ní pro „hrdi­ny“, kte­ří se od salón­ních levi­co­vých pseu­do­re­vo­lu­ci­o­ná­řů chtě­li distan­co­vat reál­ný­mi činy, byť nezá­kon­ný­mi. Řemeslně je film nato­če­ný skvě­le, per­fekt­ně kla­pe aspoň tak do dvou tře­tin, pak už to začí­ná skří­pat - zejmé­na nástup dru­hé gene­ra­ce na myš­len­ko­vém pod­hou­bí „otců a matek“ zakla­da­te­lů je už dost nepře­hled­ný a zkrat­ko­vi­tý. Jako kdy­by film ztrá­cel postup­ně ener­gii spo­leč­ně se svý­mi hérostra­tov­ský­mi „hrdi­ny“, rov­něž úpl­ný konec bych si doká­zal před­sta­vit méně roz­pa­či­tý. Každopádně ale nejde o film, kte­rý by vám umož­nil bez pro­blé­mů se vrá­tit do sku­teč­né­ho svě­ta a urči­tě vám něja­kou dobu bude ležet v hla­vě. Můžete pře­mýš­let o pří­či­nách, o vině, o ana­lo­gi­ích s dneškem (může se něco podob­né­ho na podob­ném prin­ci­pu snad­no zopa­ko­vat?), o vlast­ních sym­pa­ti­ích a anti­pa­ti­ích, o tom, k čemu to vlast­ně všech­no bylo. A otá­zek je spous­ta: Jak vel­ký musí být fana­tis­mus, když je někdo ocho­ten obě­to­vat jak sebe, tak i život koho­ko­li z ostat­ních. A jak je tře­ba vysvět­li­tel­né, že význam­ný podíl na akcích tero­ris­tic­ké orga­ni­za­ce měly prá­vě v Německu ženy?

Drobnosti, kte­ré mne zau­ja­ly:

- Rozhodování Ulriky Meinhofové, zda se při­po­jí k ile­gál­ní čin­nos­ti svých přá­tel nebo zůsta­ne nezú­čast­ně­ná, mimo hlav­ní dění (váhá­ní nad ote­vře­ným oknem při útě­ku Andrease Baadera vypa­dá sice troš­ku holly­wo­od­sky, ale co z oprav­do­vé rea­li­ty troš­ku holly­wo­od­ské není?).

- Zážitky z let­ní­ho výcvi­ko­vé­ho tábo­ra v Jordánsku, kam při­ná­še­jí němeč­tí sou­dru­zi zce­la jinou kul­tu­ru a při­ná­še­jí mezi nábo­žen­ské aske­tic­ké revo­lu­ci­o­ná­ře tro­chu revo­lu­ce „měst­ské“ a taky sexu­ál­ní.

- Rozčilení pro­tře­lé­ho zlo­dě­je Andrease Baadera, když mu „špage­to­žrou­ti“ v Římě ukrad­nou auto.

- Konflikty ve sta­mmhe­im­ské věz­ni­ci mezi Meinhofovou a Enslinovou (nemá to tro­chu prv­ky Sartrova Pekla?)

- Vizionářství Baadera těs­ně před jeho dob­ro­vol­nou smr­tí („My jsme byli ješ­tě mír­ní, po nás při­jdou hor­ší“).

- Martina Gedecková, kte­rá hra­je Ulriku Meinhofovou, o RAF řek­la: „RAF bylo hys­te­ric­ké hnu­tí, kte­ré nara­zi­lo na spo­leč­nost, kte­rá rov­něž rea­go­va­la hys­te­ric­ky“.

RAF ofi­ci­ál­ně ukon­či­la čin­nost až v roce 1998. Celkem při jejích akcích při­šlo o život 30 lidí a víc než stov­ka byla zra­ně­na. Ve srov­ná­ní s dneš­ním tero­ris­mem fundamentalisticko-islamistickým se to může zdát jako něco méně význam­né­ho, na dru­hou stra­nu jde o dědic­tví, na kte­ré při urči­té koin­ci­den­ci spo­le­čen­ských pod­mí­nek může kdy­ko­li kdo­ko­li navá­zat. Několik pře­ži­vších „ikon“ RFA (např.Brigitte Mohnhauptová, kte­rá „vystu­pu­je“ jako pojít­ko mezi prv­ní a dru­hou gene­ra­cí orga­ni­za­ce i ve fil­mu) bylo v roce 2007 pro­puš­tě­no po více než čtvrt­sto­le­tí na svo­bo­du. Co asi dnes děla­jí a jak pře­mýš­le­jí tito lidé, jak zpět­ně posu­zu­jí vše, co udě­la­li kdy­si? Každopádně mne to popo­hna­lo k tomu načíst si podrob­nos­ti a dost o tom všem popře­mýš­let. A co by měl film doká­zat víc, než při­mět „své“ divá­ky pře­mýš­let?

Podívejte se na hodnocení Baader Meinhof Komplex na Kinoboxu.