Autor: Martin Štefko

Spiknutí: Tajný pří­běh Protokolů sion­ských mudr­ců (Fagin the Jew)

Je straš­ná ško­da, že toho u nás od Willa Eisnera vyšlo tak málo, ale asi je prav­da, že to není něco, co by bylo zají­ma­vé z hle­dis­ka šir­ší­ho čte­nář­stva. Přece jen by se jed­na­lo hlav­ně o komiksy, kte­ré by si chtě­li pře­číst fanouš­ci komik­su. Ale i ti tro­chu kou­ka­li na to, co u nás vyšlo, ať už se jed­na­lo o komiks „Žid Fagin“ ane­bo dnes recen­zo­va­né „Spiknutí: Tajný pří­běh pro­to­ko­lů sion­ských mudr­ců“. Oba komiksy se zamě­řu­jí na židy a oba to vlast­ně děla­jí způ­so­bem, kdy se autor sna­ží jejich obrá­zek ve svě­tě tro­chu zlep­šit, změ­nit ten, kte­rý se dlou­hé roky, dese­ti­le­tí a mož­ná někdy i sto­le­tí utvo­řil a někdy i zako­ře­nil. Hodně sil­ně. Eisnerova sna­ha je hezká, ale dle mého je to sou­boj Davida s Goliášem, kte­rý David nemů­že nikdy vyhrát. Tentokrát ne.

Kniha „Spiknutí: Tajný pří­běh Protokolů sion­ských mudr­ců“ se zabý­vá zají­ma­vým tex­tem, kte­rý vstou­pil do dějin, podob­ně jako to udě­la­ly „Rukopisy“ v čes­kých ději­nách. Až na to, že „Rukopis krá­lo­védvor­ský“ a „Rukopis zele­no­hor­ský“ měly výraz­ný dopad na něja­kou men­ši­nu, nebo sku­pi­nu lidí. Někdo pros­tě jen chtěl, aby měla čes­ká obro­ze­nec­ká vlna svo­je pev­né zákla­dy, a tak vytvo­řil paděl­ky. Jenže v pří­pa­dě „Protokolů sion­ských mudr­ců“ se jed­na­lo o doku­ment, kte­rý byl vytvo­řen jen pro­to, aby se pod­po­řil nega­tiv­ní názor na židy, a to vlast­ně jen pro­to, aby se ustá­li­la poli­tic­ká situ­a­ce v Rusku, respek­ti­ve aby se carův názor nasmě­ro­val tou správ­nou ces­tou. Vtvořil se tak doku­ment, kte­rý pod­po­řil teo­rii, že židům jde o ovlád­nu­tí svě­ta. A rus­ké­mu auto­ro­vi se to doce­la poda­ři­lo, pro­to­že „Protokoly sion­ských mudr­ců“ se dosta­ly do svě­ta a žily a žijí si vlast­ním živo­tem, což jen uka­zu­je sílu tis­ku a hlav­ně sílu nená­vis­ti.

Will Eisner napsal kni­hu „Spiknutí: Tajný pří­běh Protokolů sion­ských mudr­ců“ tak, že se vlast­ně jed­ná o ces­tu k „Protokolům“, popi­su­je se, jak vznik­ly, co bylo pří­či­nou, kdo je auto­rem, a násled­ně se zamě­řu­je na to, jak si žily tím svým vlas­tím živo­tem, co doká­za­ly ovliv­nit a hlav­ně kde všu­de se doká­za­ly obje­vit. Že to bylo v pří­pa­dě nacis­tic­ké­ho Německa, to asi není moc pře­kva­pi­vé, že to bylo v novi­nách, kte­ré vlast­nil Henry Ford, to už pře­ce jen zají­ma­věj­ší je. Stejně jako je zají­ma­vá sku­teč­nost, že něko­li­krát došlo k urče­ní toho, že se jed­ná o padě­lek, v pod­sta­tě je to nezpo­chyb­ni­tel­né, ale „Protokoly sion­ských mudr­ců“ dál pře­tr­vá­va­jí a dál jsou zde lidé, kte­ří budou bez­mezně věřit tomu, že jsou prav­di­vé. A po letech se uka­zu­je, že je to prav­da.

Kniha „Spiknutí: Tajný pří­běh Protokolů sion­ských mudr­ců“ fun­gu­je jako doku­ment, díky kte­ré­mu se dozví­te o doku­men­tu, o němž jste mož­ná ani nevě­dě­li, ale při­tom se jed­ná o padě­lek, kte­rý se výraz­ně pro­mí­tl do dějin. Přijde mi, že Will Eisner je hod­ně zau­ja­tá, neob­jek­tiv­ní, ale jeho zápal se dá pocho­pit, jak tím, že sám byl židem, tak i sku­teč­nos­tí, že jsou zde křiv­dy, kte­ré židům vel­mi ublí­ži­ly. Ale kni­ha nedá­vá odpo­věď na to, proč bylo tak jed­no­du­ché, aby se „Protokoly sion­ských mudr­ců“ tak snad­no uchy­ti­ly, nedá­vá odpo­věď na to, kde se ta nená­vist bere. A to mi při­jde jako něco, co chy­bí. Pak je kni­ha „Spiknutí: Tajný pří­běh Protokolů sion­ských mudr­ců“ oprav­du pře­de­vším obha­jo­bou židov­ské­ho náro­da, ale bez toho, aby lidem, kte­ří nema­jí tak vel­ký pře­hled, poskyt­la více infor­ma­cí a více pohle­dů na danou pro­ble­ma­ti­ku. Ale roz­hod­ně pla­tí, že člo­věk nesmí sle­pě věřit vše­mu, co je napsá­no, musí ana­ly­zo­vat a dělat si názor na zákla­dě více­ro zdro­jů.

Van Gogh 21. sto­le­tí