Autor: Martin Nahlovsky

Když se dva perou, tře­tí se pop­cor­nem dáví. Tak nějak by mohl znít reklam­ní slo­gan sním­ku 300. Snyder napl­nil oče­ká­vá­ní (do vcel­ku uspo­ko­ji­vé­ho množ­ství pun­tí­ků) a potvr­dil, že když napo­sled resus­ci­to­val žánr zom­bie horo­ru a téměř při tom vyplýtval celo­svě­to­vé záso­by keču­pu, neby­lo to nic náhod­né­ho. Nic, co by bylo vyvo­la­né pověr­či­vým šlápnu­tím do hou­na (což nevní­mej­te jako pře­klep). Třístovka pokra­ču­je ve sto­pách své­ho nevlast­ní­ho sou­ro­zen­ce, a přes­to­že se v ní nevy­sky­tu­je žád­nej týpek, kte­rý by se podru­hé naro­dil, aniž...

Možná je to dílem náho­dy, že mi zrov­na teď… když píšu tuhle recen­zi… nasko­či­la píseň Never Die od sku­pi­ny Creed. A mož­ná taky ne. Jinými slo­vy – člo­věk vel­mi čas­to doplá­cí na to, když leh­ko­váž­ně opo­mí­jí zdán­li­vě bez­vý­znam­né malič­kos­ti v poza­dí.

První Underworld byl cel­kem do poho­dy. Ostatní sice rem­ca­li, že je to trap­ný kopí­rák sním­ků Blade a Matrix, ale mně - svě­te, div se - se zalí­bil. Ne že bych byl z něho „hoto­vej“ a vyná­šel jej při kaž­dé mož­né pří­le­ži­tos­ti do nebes… To ne. Film však spl­nil to, co jsem od něj oče­ká­val. Pobavil mě, dal mi zapo­me­nout na pro­blémy všed­ní­ho živo­ta a v něko­li­ka momen­tech (včet­ně ote­vře­né­ho fini­še) mě doce­la zau­jal.

Abych se při­znal, z osca­ro­vých titu­lů mám vždyc­ky tak troš­ku nahná­no a trvá mi i něko­lik měsí­ců, než se odhod­lám k jejich zhléd­nu­tí. Což o to, že tako­vé­to sním­ky mají v drti­vě vět­ši­ně pozi­tiv­ní ohla­sy a těž­ce nad­prů­měr­né hod­no­ce­ní – vždyc­ky se mezi těmi dva­ce­ti divá­ky najde tako­vý, jenž je zkla­mán v důsled­ku nena­pl­ně­ných – a nut­no říci, že i čas­to­krát pře­mrš­tě­ných – oče­ká­vá­ní.