Kritiky.cz > Filmy > Filmové recenze > Asterix a Vikingové - Aneb uspokojivý comeback klasické animace.

Asterix a Vikingové - Aneb uspokojivý comeback klasické animace.

Ááááách… omluv­te mě, ale nemo­hu si pomo­ci. Při vzpo­mín­ce na ty zla­té, bez­sta­rost­né časy, kdy jsem jako malé škvr­ně (troš­ku chlu­pa­těj­ší škvr­ně) use­dal brzo ráno k tele­vi­zo­ru znač­ky Tesla Color 110 ST a s  nesmír­ným zau­je­tím hltal Asterixova dob­ro­druž­ství, uvá­dě­ná teh­dy nej­na­bu­še­něj­ší pol­skou sta­ni­cí Polsat (nebo snad TVP1?), se jen stě­ží brá­ním vtí­ra­vé nos­tal­gii (teď mě napa­dá - mož­ná že to byla TVP2). Což o  to, že jsem ten­krát rozu­měl tak kaž­dé­mu páté­mu slo­vu… Hlavně že tam byl Asterix a Obelix, dva nej­vět­ší drti­či z  Gálie, zástup naiv­ních pro­tiv­ní­ků a tisíc způ­sobů, jak vyra­zit Římanovi sto­lič­ku. Nevynechal jsem jedi­ný díl, kaž­dou sobo­tu vstá­val již v sedm hodin (!!!), a i když mě občas tížil nevy­ven­če­ný močo­vý měchýř (nesmír­ně suges­tiv­ní chví­le), nikdy (NIKDY!!!) jsem se neo­po­vá­žil vzdá­lit se od své pol­ské sva­ty­ně. Než abych pro­pásl jed­nu jedi­nou vte­řin­ku Asterixových patá­lií – to už bych se radě­ji vypra­vil na dob­ro­vol­nou injek­táž teta­nu.

[Kdeže loň­ské sněhy jsou…] Abyste mě však pocho­pi­li, tím vším neza­mýš­lím jen jed­no­znač­né sebe­ze­směš­ně­ní (a to ješ­tě neví­te všech­no – ujíž­dím také na Kačerech), ale i  jakési opodstatnění/pochopení dále uve­de­né­ho. Konkrétně situ­a­ce, do níž jsem byl nasmě­ro­ván v oka­mži­ku, když jsem ve výpi­su blí­ží­cích se pre­mi­ér zbyst­řil smě­si­ci slov „Astérix et les Vikings“ (pro ty z vás, kte­ří zna­jí fran­couz­šti­nu jen skr­ze „skvě­lou“ rekla­mu na Koka Kólu: „Asterix a Vikingové“). Zřejmě nemu­sím zdů­raz­ňo­vat, copak v mém pří­pa­dě nasta­lo. Flashback jak hrom, hned vzá­pě­tí neod­pál­ko­va­tel­né pří­va­ly slz, roz­měr­né kon­tej­ne­ry nos­tal­gie a  tako­vé ty kla­sic­ké aspek­ty obrov­ské­ho natě­še­ní: nespa­vost, začí­na­jí­cí šedi­ny, okou­sa­né neh­ty, pro­cho­ze­ný kobe­rec v  míst­nos­ti s kalen­dá­řem… Být  o něja­ký ten pátek mlad­ší, hne­d­le bych si začal nata­ho­vat budí­ka na sed­mou hodi­nu ran­ní.

Zkrátka a dob­ře, těšil jsem se jako za „mla­da“. Nutno však zdů­raz­nit – hod­ně mi k tomu dopo­moh­ly prvot­ní (a kdo­ví­jak objek­tiv­ní) ohla­sy na strán­kách www.csfd.cz a s nimi spja­té hod­no­ce­ní oko­lo deva­de­sá­ti pro­cent. Ač jsem se brá­nil jako sta­teč­ný jinoch a  nepře­tr­ži­tě si vsou­val do mys­li: „Netěš se, Marťo, netěš, budeš pak zkla­mán,“ sen­ti­ment byl sil­něj­ší, totál­ně mě zasle­pil a žád­ný div, že jsem si ono­ho šest­a­dva­cá­té­ho říj­na zatr­hl snad ve všech diá­řích (mám jen jeden – a to ješ­tě z roku 1999). Těžko odha­do­vat, kde­pak bych se tou­to dobou nalé­zal, kdy­bych se nedo­čkal včas­né­ho vystříz­li­vě­ní záslu­hou „záhy se mění­cí­ho pod­ne­bí“ (toť meta­fo­ra, poeto­vé). Jak ply­nul čas, tím více hod­no­ce­ní při­bý­va­lo a  tím více (chvil­ka napě­tí) se redu­ko­val i samot­ný prů­měr. Do doby, než se v důsled­ku „hvěz­dič­ko­vé pře­huš­tě­nos­ti“ ustá­lil na mno­hem při­mě­ře­něj­ší hod­no­tě 70%.

A 70%.... to už není vizit­ka kdo­ví­jak bož­ské­ho ani­má­ku, kte­rý se v  kaž­dém dru­hém okén­ku blýská něčím vychy­ta­ným. Řekněme si to na rovi­nu – sedm­de­sát pro­cent je sluš­ný pří­děl pro sní­mek, jenž vle­ze jed­ním okem tam a dru­hým zase ven. Žádná vel­ká pará­da, ale obstoj­ný stan­dard s při­mě­ře­nou dáv­kou humo­ru a  sluš­ným gra­fic­kým oho­zem.

Nový Asterix, ač není v pod­sta­tě ničím, co by si zaslu­ho­va­lo obstoj­nou slov­ní „deku“, pří­ček nej­vyš­ších nedo­sa­hu­je. Přesněji řeče­no – roz­hod­ně nedo­sa­hu­je kva­lit svých úspěš­ných před­chůd­ců (Asterix a pře­kva­pe­ní pro Césara, Asterix v  Británii…). A tak… přes­to­že se Obelix může pře­trh­nout a takřka v kaž­dé scé­ně dostá­vá své pověs­ti „milé­ho vola, kte­rý má pořád hlad“, sám na to s  natvrd­lým Olafem nesta­čí. Jeho kole­ga Asterix se tra­dič­ně zdrá­há čeho­ko­liv, co by jej zařa­di­lo do ška­tul­ky „uje­té komik­so­vé posta­vič­ky“, a celým pří­bě­hem pro­plou­vá tak nějak úspor­ně (tj.  odkrou­tí si své a navrch nic nepři­dá). Ostatní oby­va­te­lé gal­ské ves­ni­ce jsou na tom podob­ně a jen málo­kdy se jim poštěs­tí zabo­do­vat něčím novým (zka­že­né ryby zná­me, rov­něž i  veli­te­le Hvězdné pěcho­ty). Samostatnou kapi­to­lu tvo­ří posta­va blon­ďa­té­ho Zničehonixe, kte­rý se na otcův popud pokou­ší naho­dit sval, a pro­to pod­stu­pu­je ukrut­ný tré­nink pod vede­ním ústřed­ní dvo­ji­ce hrdi­nů. Tuhle sub­til­ní kre­a­tu­ru jsem sku­teč­ně nemohl vystát. Taneční bůh (už nikdy víc jeho kre­a­cí!) a lenoch línej, kte­rý by vyhrál mis­trov­ství svě­ta v hys­ter­če­ní, i kdy­by se jej účast­nil sám Vladko.

Chtělo by se říci, že to podě­lal scé­náris­ta, ale…

…ale to by byla „šaj­ba pět met­rů na brá­nu“. Tvůrcům lze jen málo­co vytý­kat po strán­ce tech­nic­ké (kla­sic­ká ani­ma­ce ješ­tě nepat­ří do staré­ho žele­za). Stejně tak by bylo trou­fa­lé navá­žet se do způ­so­bu, jakým před­lo­hu adap­to­va­li. Zní to para­dox­ně, ale chy­ba se udá­la někde jin­de. A to hned na začát­ku, před dáv­ný­mi časy, za deva­te­ro hora­mi, sed­me­ro moři… no pros­tě při  výbě­ru pří­bě­hu. Jak na svi­ňu byl zvo­len zrov­na ten, kte­rý nena­bí­zí nikterak roz­leh­lý pro­stor tomu, co činí Asterixe pra­vým Asterixem. Pořádná mise, zástu­py všu­dypří­tom­ných Římanů, tra­dič­ní špič­ko­vá­ní mezi hlav­ní­mi hrdi­ny… Na nic z toho se netěš­te (ale­spoň ne v  uspo­ko­ji­vé míře). Přestože jsou Vikingové pro lek­tva­rem posil­ně­né Galy mno­hem ade­kvát­něj­ší­mi pro­tiv­ní­ky, roz­hod­ně neo­plý­va­jí tako­vou dáv­kou vtip­nos­ti jako v ple­chu odě­ní poslu­ho­va­či Julia Caesara. Krom toho – za celých osm­de­sát minut nedo­sta­nou ani pořád­ně přes drž­ku. 

Po tom­to odstav­ci by se chtě­lo říci, že je nový Asterix úpl­ně špat­ný, popř. že jsem až nesku­teč­ně pod­lý hajz­lík, kte­rý tuhle dvoj­ku nemu­sí. Ale věř­te mi – opět by to byla střel­ba mimo. To, že jsem nové­ho Asterixe nepa­tr­ně sjel, ješ­tě nezna­me­ná, že bych při jeho poží­vá­ní trpěl. To ne. Nejnovější dob­ro­druž­ství dvo­ji­ce Galů doplá­cí na to (a teď se nadech­ně­te), že není výbor­né, ale „jen“ chva­li­teb­né. Za nor­mál­ních okol­nos­tí bych nad podob­ným výsled­kem ple­sal a vykři­ko­val do svě­ta, jaký­pak návrat se neu­sku­teč­nil, ale u  téhle fran­couz­ské série jsme pře­ci jenom navyklí na maxi­mál­ně napnu­té drá­ty i teh­dy, když to Disneymu nekres­lí.

A tak… pokud jste zača­li slí­dit po  čer­ných vlaj­kách (kte­ré stej­ně nemá­te, pokud se pova­žu­je­te za nor­mál­ní), urych­le­ně pře­staň­te. Asterix roz­hod­ně nepa­dl a stá­le nabí­zí neza­ne­dba­tel­né množ­ství čeho­ko­liv, co jej vždy povy­šo­va­lo nad ostat­ní. Narážky na sou­čas­nou pop-kulturu, něko­lik vskut­ku vypipla­ných scén (vikingská svat­ba, tré­nink ŕ la Rocky, pra­vi­del­ná inspek­ce řím­ské­ho tábo­ra a demo­li­ce pirát­ských lodí), pozo­ru­hod­né posta­vič­ky (viz véč­ko­vě sta­vě­ný Olaf – těž­ká IQ tří­da) a rov­něž již jed­nou zmí­ně­né­ho Obelixe, kte­rý to zkrát­ka jis­tí, i  kdy­by nechtěl (jeho menhi­ry, úva­hy o ochlu­pe­ní, záso­be­ní se divo­čá­ky… k  tomu nemám slov :)).

A z toho vyplý­vá jedi­né – vypliv­ně­me citrón z úst a tvař­me se spo­ko­je­ně. Ačkoliv se nezro­di­lo nic deva­de­sá­ti­pro­cent­ní­ho, nemě­li bychom opo­me­nout, že nás svou návště­vou poctil ani­mák, kte­rý se sym­pa­tic­ky navra­cí ke staré­mu řemeslu a jenž je na tom mini­mál­ně desetkrát lépe než Asterix dobý­vá Ameriku (1994) a posled­ní hra­ná ver­ze s Depardiem a spol. (nechtě­ně vtip­ná Mise Kleopatra). Navzdory všem výtkám jsou Vikingové pocti­vou vzpo­mín­kou na plod­né časy a rov­něž důka­zem toho, že i dnes lze vypro­du­ko­vat kou­ka­tel­ný počin v  pou­ho­pou­hém 2D. Disney by zble­dl závis­tí a vy…

…a vy si počkej­te, až to vyjde na DVD.

Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


|

Stránka načtena za 2,56518 s | počet dotazů: 219 | paměť: 50094 KB. | 12.04.2021 - 21:54:59