Asfalt aneb Symfonie černého humoru, totální brutality a tun vystřílené munice

(zatím nehodnoceno)

Loading...

„Upřímně, páno­vé, víme hov­no tak výstav­ní, že bych se nesty­děl dát ho do vit­rí­ny v Louvru.“

Čím se více jak 600 strán­ko­vý sva­zek Štěpána Kopřivy odli­šu­je od ostat­ní čes­ké akč­ní fan­tas­ti­ky?

Žoldáci, démo­ni, smrt a krev…už zase?

Přesně tuto otáz­ku jsem si poklá­dal také, když jsem po Asfaltu sáhl po sviž­ném dočte­ní Perunovy krve. Nějak jsem měl tou dobou na Kulhánkovy násle­dov­ní­ky kli­ku a čekal jsem jen dal­ší vari­an­tu na par­tu mago­rů s bou­chač­ka­ma pro­ti hor­dě démo­nů.

Začínalo to doce­la nená­pad­ně. Parta býva­lých žol­dá­ků a spe­ci­a­lis­tů na boj pro­ti pře­si­le je naja­ta kým­si nezná­mým na misi osvo­bo­ze­ní hol­čič­ky z rukou kně­ží čer­né magie a Satanových kul­tů. Může jít o běž­nou ruti­nu, nebo zce­la sebe­vra­žed­nou misi…jenže kdo by se bál něko­li­ka chla­pí­ků v hábi­tech. Nota bene v tako­vém složení..a par­don, já je nepřed­sta­vil.

Kuffenbach, Ostranski, Vorošilov a dok­tor Holofaust, čtve­ři­ce býva­lých elit­ních žol­dá­ků. Jo a ješ­tě Lucas, kte­rý done­dáv­na seděl ako­rát u počí­ta­čo­vých stří­le­ček, tvr­dí, jaký je expert na bojo­vé situ­a­ce a při­tom umí napros­té hov­no. Není divu, že je poz­dě­ji čas­to­ván ter­mí­ny jako arci­ču­ra­ko­id­ní kva­zi­kre­tén a mno­ha dal­ší­mi a to od nejed­no­ho čle­na týmu.

Hodní jdou do nebe…jiní do Pekla…jako pou­hý sta­veb­ní mate­ri­ál

Naše sesta­va se dostává…někam, kde se jim vůbec nelí­bí. První, s čím se set­ka­jí, jsou všu­dypří­tom­né čepe­le, kte­ré je drá­sa­jí na zádech a sna­ží se je zpra­co­vat stej­ným způ­so­bem jako mle­té maso. Je to cel­kem přes­né, pro­to­že o to těm stro­jům taky jde.

Peklo může fun­go­vat. Peklo může budo­vat celou fun­gu­jí­cí civi­li­za­ci, pokud má dosta­tek suro­vin. A tohle Peklo má suro­vi­ny v podo­bě neu­stá­lé­ho pří­ko­nu lid­ských těl. Ano, svo­je nej­slav­něj­ší momen­ty zaži­lo během obou svě­to­vých válek a sou­vi­se­jí­cích hla­do­mo­rů, kdy se do něj dosta­ly mili­o­ny těl v pra­vi­del­ném inter­va­lu. Démoni z nich vytvo­ři­li cih­ly na domy, fun­gu­jí­cí elek­tro­ni­ku i tako­vé vychy­táv­ky jako funkč­ní Porsche. Ono lid­ské tělo jako tako­vé obsa­hu­je oprav­du hod­ně sta­veb­ních prv­ků a pokud jich máte dost, může­te si dopřát i dost che­mic­kých slou­če­nin. V tom­to ohle­du fun­gu­je Kopřivův design na výbor­nou.

Kuffenbach a jeho kum­pá­ni se samo­zřej­mě s tím­to osu­dem nesmí­ří. Jsou nako­nec spe­ci­a­lis­té v boji pro­ti pře­si­lám. A tady neskon­či­li ve smr­tel­né pas­ti, ale v pro­stře­dí vel­mi, vel­mi boha­tém na ter­če. A pro­to­že i tohle Peklo dis­po­nu­je vel­kou, oprav­du vel­kou záso­bou zbra­ní, chce to jen někde začít a neza­po­me­nout na dok­to­ro­vu vel­mi ostrou pol­ní lopat­ku.

Po jejich sto­pách se vydá­va­jí tan­ko­vé divi­ze, nasra­ní démo­ni i elit­ní vyšet­řo­va­te­lé samot­né­ho Ba´al Zebula, šes­ti­me­t­ro­vé masař­ky s vybra­ným vku­sem na potra­vi­ny i jazyk.

Naši žol­dá­ci toho sice vydr­ží hod­ně, ale jen něja­ký čas, než se jejich duše roz­pad­nou. Sice dosta­nou nabíd­ku, jak se mohou z Pekla dostat, ale kdo­ví, jest­li to není dal­ší mocen­ská hra ve slo­ži­té vzta­ho­vé struk­tu­ře této tem­né industri­ál­ní dimen­ze, kde si spo­lu vyři­zu­jí účty i monar­cho­vé a mar­ký­zo­vé jed­not­li­vých úse­ků. A není od věci vyu­žít nepřed­ví­da­tel­né koman­do tro­chu ve svůj pro­spěch, když navíc tahle pěti­ce nemá zrov­na na výběr, pokud chce pře­žít.

Kdyby Shakespaera psal epo­sy o zma­ru a smr­ti

Hlavní, co u Kopřivy praští ve srov­ná­ní s jiný­mi tuzem­ský­mi auto­ry podob­né­ho žán­ru, je napros­to vybrou­še­ný umě­lec­ký jazyk. Některé komen­tá­ře tvr­dí, že jeho jazy­ka je pro ten­to žánr ško­da. Nesouhlasím, pro­to­že bychom při­šli o jed­nu z nej­lé­pe napsa­ných knih na čes­ké SF scé­ně.

Další zají­ma­vos­tí je psa­ní v pří­tom­ném čase, kte­ré vtáh­ne a nepus­tí. Už jsem v této for­mě něko­lik věcí četl a vždyc­ky jsem se do čte­ní musel nutit, respek­ti­ve vní­mal jsem ji jako ruši­vý prvek. Ne tak u Asfaltu.

Nejen co…ale jak

Vzato kol a kolem, ono se v té kni­ze zase dějo­vě tolik nesta­ne a jed­ná se de fac­to o kla­sic­kou šab­lo­nu pře­ží­va­jí­cí­ho koman­da, něja­ká ta spik­nu­tí, pár roman­cí a vývoj postav. Kopřiva tím­to ovšem pro­plé­tá svou neu­ko­ji­tel­nou a nespou­ta­tel­nou fan­ta­zii, jejíž výsle­dek v mno­ha přía­p­dech vypa­dá, jako kdy­by tvůr­ci Červeného trpas­lí­ka nato­či­li sérii Saw nebo pár dílů Dextera.

Navíc jsou i jinak nechut­né a oprav­du mor­bid­ní čás­ti poda­né tak, že buď neva­dí ani slab­ším žalud­kům, pří­pad­ně jsou posta­ve­né ad absur­dum do té míry, že čte­nář vybuchu­je sal­va­mi smí­chu u ustří­le­ných hlav a roz­ře­za­ných kon­če­tin.

Ano, je to mor­bid­ní, je to krva­vé, je to nechut­né, ale je to tak geni­ál­ně napsa­né, že to vůbec neva­dí. Škoda jen tro­chu víc abs­trakt­ní­ho kon­ce. On neva­dí, ale kni­ha volá po něko­li­ka strán­kách navíc, kte­ré by ji zce­la uza­vře­ly. I tak se ale jed­ná o jeden z nej­lep­ších svaz­ků, kte­rý jsem v rám­ci žán­ru kdy držel v ruce…

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře