Antikódy v Národním padle

Antikódy od V. Havla jsem kdy­si četl, své­ho času jsem o tom zane­chal ve vir­tu­ál­ním pro­sto­ru něja­kou tu řád­ku zde. Onen člá­nek má dosud cel­kem sluš­ný „goo­gle rating“ a je pod ním i „zají­ma­vá dis­ku­se“ (a ty uvo­zov­ky jsou pod­le mě vskut­ku vhod­né).

Jak ale na prk­nech Nové scé­ny ND zpra­co­vat něco tak neu­cho­pi­tel­né­ho, jako jsou prá­vě Antikódy? To je jako udě­lat z obra­zu roz­hla­so­vou hru. Klíčové je tedy pře­ne­se­ní myš­len­ky, což se mís­ty zda­ři­lo a mís­to z mého sub­jek­tiv­ní­ho hle­dis­ka moc ne (respek­ti­ve moc jsem nechá­pal o co jde, tedy chy­ba může být i na mém při­jí­ma­či...). Velmi dob­rá mi napří­klad při­šla prv­ní část vystou­pe­ní s názvem „Životopis“, kdy se na páky z pro­mí­ta­cí plo­chy pří­mo říti­ly leto­poč­ty (uvo­zo­val je rok Havlova naro­ze­ní), k tomu hrá­la monu­men­tál­ní scé­nic­ká hud­ba a taneč­ník na jeviš­ti před letí­cí­mi leto­poč­ty uhý­bal. Dobré, zda­ři­lé, nicmé­ně pozo­ro­vat něco podob­né­ho déle než 5 minut může tro­chu nudit....

A neji­nak tomu bylo i u ostat­ních čás­tí.

Pochopitelně, padel­ní Antikódy v režii Braňo Mazúcha jsou hlav­ně o tan­ci, což roz­hod­ně není jeden z pů Thálie, ve kte­rém bych se nějak zvláš­tě ori­en­to­val. Tento tanec je vhod­ně v někte­rých scé­nách spo­jen s pro­mít­nu­tou klá­ves­ni­cí, na níž - ply­nu­le s taneč­ní­mi pohy­by - taneč­ní­ci píší různá slo­va (a vytvá­ře­jí tak ony Havlovy anti­kó­dy z kni­hy).

Představení, jehož dél­ka je při­bliž­ně 50 minut, je urči­tě zají­ma­vé, zejmé­na svo­ji audi­o­vi­zu­ál­ní tech­ni­kou, nicmé­ně nemo­hu říci, že bych na něj chtěl jít zno­vu. Je to vel­mi spe­ci­fic­ký druh padla, kte­rý urči­tě není pro kaž­dé­ho (a asi ani pro mě).