Amadeus: Genialita, závist a hudba, která změnila dějiny kina

(3 hlasů, průměr: 3,67 z 5)

Loading...

Je to už drahně víc než čtvrt­sto­le­tí, kdy jsem napsal svou prv­ní oprav­du po všech strán­kách klad­nou „recen­zi“. Bylo mi teh­dy 19 let a v srd­ci mi plá­lo mla­dist­vé nad­še­ní, všech­no jsem pocho­pi­tel­ně věděl nej­lé­pe a můj husí brk v kala­má­ři hořel kri­tic­kým pla­me­nem. Dal jsem ve svých zápis­cích (jen do šuplí­ku, blo­gy teh­dy ješ­tě neby­ly) co pro­to nej­vý­znam­něj­ším dostup­ným fil­mům i kníž­kám a pama­tu­ju si vel­mi dob­ře, jak jsem zkri­ti­zo­val slav­nost­ní pre­mi­é­ry po rekon­struk­ci Národního diva­dla tak, že by důvě­ři­vý čte­nář musel Zlatou kap­lič­ku ješ­tě pět let obchá­zet vel­kým oblou­kem. A pak - zčis­ta­jas­na - pozi­tiv­ní kri­ti­ka. Jaké dílo uhasi­lo kri­tic­ký oheň v mém samo­li­bém srd­ci? Inu - Formanův fil­mo­vý Amadeus.

Film jsem viděl za dlou­hé roky od jeho pre­mi­é­ry už moc­krát. Už něko­li­krát jsem si říkal, když byl film uvá­dě­ný v tele­vi­zi, že není důvod se zno­vu dívat, zvlášť když kva­li­ta tele­viz­ní­ho uve­de­ní je s před­sta­ve­ním na vel­kém fil­mo­vém plát­ně nesrov­na­tel­ná. Film znám sko­ro nazpa­měť, v zákru­tách jeho děje mě neče­ká žád­né pře­kva­pe­ní. Co mě tedy vede k tomu na ten film dívat zno­vu a zno­vu? Je to vel­mi jed­no­du­ché: Do křes­la mě vždy doslo­va při­ko­vá doko­na­lá fil­ma­ři­na, dílo, ke kte­ré­mu hle­dám v celých ději­nách kine­ma­to­gra­fie jen vel­mi těž­ko srov­ná­ní. Navíc film při své kva­li­tě neo­by­čej­ně komerč­ně úspěš­ný. Když se mě někdo ptá na mých TOP 10 fil­mů, samo­zřej­mě Amadeus nemů­že ve výbě­ru chy­bět; i když přes­né pořa­dí „mé desít­ky“ se zdrá­hám určit, je jas­né, že skvě­lý film o per­so­ni­fi­ko­va­ném stře­tu geni­a­li­ty a prů­měr­nos­ti bude úto­čit na příč­ky nej­vyš­ší.

Děj fil­mu je dob­ře znám nebo je ale­spoň lec­kde na webu k dis­po­zi­ci, tak­že nemá smy­sl ho zde uvá­dět. Důležité je ale pozna­me­nat, že jde vlast­ně o zpo­věď zestár­lé­ho a kdy­si vel­mi slav­né­ho hudeb­ní­ka Antonia Salieriho (jeho obdi­vo­va­te­lům urči­tě Miloš Forman nesmí na oči, i když para­dox­ně pro Salieriho umě­lec­kou resus­ci­ta­ci udě­lal svým fil­mem snad nej­víc, co bylo mož­né). Zestárlý a zapo­me­nu­tý žije jen se svý­mi vzpo­mín­ka­mi a duši mu tíží vědo­mí, že při­spěl k před­čas­né smr­ti Wolfganga Amadea Mozarta. Postupně se z jeho roz­ho­vo­ru s mla­dým kně­zem začí­ná odví­jet fas­ci­nu­jí­cí pří­běh, kte­rý není jen vzta­hem dvou riva­lů v intri­ka­mi pro­špi­ko­va­ném hudeb­ním svě­tě kolem vídeň­ské­ho císař­ské­ho dvo­ra, a už vůbec není pří­bě­hem živo­to­pis­ným, byť z his­to­ric­kých fak­tů vychá­zí. Nejde v žád­ném pří­pa­dě o tri­vi­ál­ní sou­boj dob­ra a zla, vždyť Salieriho pohnut­ky jsou zpo­čát­ku vede­ny dob­rý­mi úmys­ly a Mozart nao­pak má jako člo­věk spous­tu pro­ble­ma­tic­kých vlast­nos­tí. Právě v nejed­no­znač­nos­ti, mno­ho­vrs­tev­na­tos­ti a plas­ti­ci­tě pří­bě­hu spo­čí­vá obrov­ská síla fil­mu.

Film Amadeus divá­ka nemi­lo­srd­ně popad­ne již úvod­ní scé­nou nezda­ře­né Salieriho sebe­vraž­dy. Střelhbitě se pro­po­jí hlav­ní kla­dy fil­mu: Napínavý pří­běh, dyna­mic­ký střih a skvě­le vybra­ná hud­ba, hned prv­ních pár minut, během kte­rých odná­še­jí krvá­ce­jí­cí­ho Salieriho přes dvůr palá­ce, do kte­ré­ho se divák něko­li­krát dosta­ne pro­stři­hem pří­mo doprostřed bujaré­ho ple­su a do toho úvod­ní titul­ky, vše nato­če­né a sestří­ha­né pre­ciz­ně na ryt­mus hud­by. Všudypřítomné pro­ti­kla­dy, kte­ré se pro­lí­na­jí celým fil­mem. Nádherná ukáz­ka, jak ryze umě­lec­ký­mi pro­střed­ky ohro­mit divá­ka nato­lik, že nemá ani sílu dojít si do spí­že pro sla­né bram­bůr­ky, pro­to­že by se od toho pří­bě­hu musel na chví­li odtrh­nout.

Osudový vztah hlav­ních postav je ve fil­mu urču­jí­cí - i když děj má pocho­pi­tel­ně více linií, pozor­nost je stá­le sou­stře­dě­na na vztah Mozart - Salieri, kte­rý po celou dobu domi­nu­je, i když oba akté­ři nejsou v pří­mém kon­tak­tu. Další vel­ký klad fil­mu je jeho nepo­lo­pa­tič­nost: Film s divá­kem nema­ni­pu­lu­je, neve­de ho za ručič­ku, počí­tá s ním jako s part­ne­rem a vyža­du­je jeho spo­lu­prá­ci. Nejde totiž zda­le­ka jen o pří­běh „v lid­ské rovi­ně“, ale vel­mi důle­ži­tou roli hra­je i svět tvor­by, inspi­ra­ce, bož­ské­ho vnuk­nu­tí. Proč Mozart tvo­ří tak lehce, zatím­co Salieri musí za kaž­dý takt svých děl zapla­tit zarpu­ti­lou tvr­dou pra­cí? Proč si Bůh zvo­lil za svůj nástroj prá­vě nezdár­né pře­rost­lé dítě - Mozarta, když jiní jsou mu ochot­ni za podob­ný dar tolik obě­to­vat. Vysmívá se snad jejich pocti­vé­mu sna­že­ní? Proč, když pře­ce i oni jsou ochot­ni své­ho Boha uctí­vat a slou­žit mu do roz­tr­há­ní těla za špet­ku bož­ské inspi­ra­ce? Salieri si při­pa­dá jako Bohem vysmí­va­ný a odkopnu­tý, pro­to vyhla­šu­je Bohu sou­kro­mou vál­ku a jeho hlav­ním cílem se stá­vá zni­če­ní toho „bož­ské­ho kon­struk­tu“ - Mozarta. Tato sna­ha ale nijak neu­men­šu­je Salieriho okouz­le­ní geni­ál­ní Mozartovou hud­bou. Další důvod k vzte­ku: Proč Bůh dává něko­mu schop­nost geni­a­li­tu roze­znat a oce­nit, když mu pak odpí­rá se k ní při­blí­žit vlast­ním dílem? Výsledkem je para­dox­ní schi­zofren­ní postoj Salieriho, kte­rý se závis­ti­vě zasa­zu­je o to, aby se Mozartova hud­ba hrá­la ve Vídni co nejmé­ně, ale nedo­ká­že odo­lat, aby se na kaž­dé před­sta­ve­ní sám nevy­pra­vil, aby ji v její doko­na­los­ti mohl sly­šet.

Forman doká­že děj fil­mu pocti­vě od zákla­dů sta­vět ale umí ho i zrych­lit v doko­na­lé zkrat­ce (např. smrt Salieriho otce, kte­rá je stří­ha­ná přes­ně na vrcho­lí­cí jis­kři­vou Pergolesiho hud­bu). Vůbec - pro­po­je­ní obra­zu s hud­bou je neu­vě­ři­tel­ně půso­bi­vé, tok fil­mu jako by se přes­ně při­způ­so­bo­val hudeb­ním frá­zím. V kaž­dé díl­čí scé­ně je tolik růz­ných význa­mů, až si člo­věk říká, že zda­le­ka vše nemů­že být dáno jen „pou­hým“ zámě­rem tvůr­ců, pro­to­že pros­tě tolik sou­vis­los­tí není mož­né naplá­no­vat, vymys­let a pro­po­jit v koneč­ném díle, sou­vis­los­tí, kte­ré postup­ně divá­ko­vi dochá­ze­jí čas­to až při opa­ko­va­ných shléd­nu­tích fil­mu. Co když i film sám je výsled­kem podob­né bož­ské inspi­ra­ce, kte­ré sám sta­ví nezbou­ra­tel­ný památ­ník?

Podobně jako hudeb­ní dílo - i film pro­chá­zí část­mi s odliš­ný­mi tem­py vyprá­vě­ní, rych­lé pasá­že stří­da­jí poma­lej­ší (ale niko­li odpo­čin­ko­vá) lyric­ká inter­mez­za, do zpr­vu cel­kem roz­pus­ti­lé­ho ale­gret­ta se začne pořád víc nasou­vat tís­ni­vý mollo­vý duch. Není snad pro divá­ka, kte­rý zná kon­text, dojem­něj­ší scé­na než ta, ve kte­ré se zni­če­ný Mozart své­mu niči­te­li omlou­vá za to, že ho pova­žo­val za nepře­jí­cí­ho, a Salieri - převtě­le­ný v danou chví­li léměř do role loka­je - tuto omlu­vu roz­pa­či­tě odmí­tá. Podobně jako v kla­si­ce zce­la jiné­ho fil­mo­vé­ho žán­ru se dvě hlav­ní posta­vy stá­le při­bli­žu­jí, až nako­nec sta­nou tvá­ří v tvář ve vrchol­né scé­ně celé­ho fil­mu: Dva hudeb­ní­ci odha­zu­jí před tvá­ří smr­ti své pozem­ské nesho­dy a sply­nou v jeden duch, kte­rý je scho­pen zplo­dit a zazna­me­nat nád­her­né tóny Rekviem - záduš­ní mše za sebe sama. Nádherná dyna­mic­ká scé­na postup­né­ho kla­de­ní jed­not­li­vých vrs­tev hudeb­ní maté­rie, jejichž souzvu­kem vzni­ká doko­na­lá krá­sa. I napros­tí hudeb­ní neznál­ci sle­du­jí tuto pasáž s ote­vře­ný­mi ústy.

Na roz­díl od kov­bo­jek jsme svěd­ky niko­li bez­pro­střed­ní­ho pový­še­ní dob­ra a potres­tá­ní zla. Ono není totiž vůbec zřej­mé, kdo vyhrál a kdo pro­hrál a co by tako­vé vítěz­ství nebo pro­hra moh­ly v kon­tex­tu Mozartova a Salieriho pří­bě­hu vůbec zna­me­nat. Snad násle­du­jí­cí veli­ce pros­tý ale pře­ce srd­ce­ryv­ný Mozartův pohřeb do hro­mad­né­ho hro­bu (dal­ší para­dox, ten­to­krát na roz­díl od řady ostat­ních his­to­ric­ky věr­ný). Nebo fakt, že Salieri Mozarta pře­žil o 34 let? Až teď si tepr­ve uvě­do­mu­je­me, že stá­le poslou­chá­me jen zpo­věď staré­ho, dáv­no zapo­me­nu­té­ho hudeb­ní­ka, kte­rý s vědo­mím svých činů a mož­ná snad jen s vědo­mím svých zámě­rů, kte­ré se jen úrad­kem božím sku­teč­ně napl­ni­ly, vra­cí do nor­mál­ní­ho živo­ta navě­ky pozna­me­na­né­ho smí­chem a hud­bou geni­ál­ní­ho Amadea a vlast­ní­mi poci­ty viny.

Pamatuji si, jak si dobo­vá ofi­ci­ál­ní čes­ká kri­ti­ka taha­la až z paty povin­né výtky k dílu emi­gran­ta; obzvlášť mě popu­di­lo tvr­ze­ní, že Amadeus nedo­sta­teč­ně vykres­lu­je Mozartův vztah k Praze. O nic tako­vé­ho samo­zřej­mě ve fil­mu nešlo, stej­ně jako nešlo o vídeň­ské přes­né reá­lie a živo­to­pis­ná data, tvůr­ci si oprav­du sku­teč­nost ohý­ba­li, jak se jim zrov­na pro jejich zámě­ry hodi­lo, což ovšem nepra­me­ni­lo z jejich nezna­los­ti, ale z nad­řa­ze­ní hlav­ní­ho posel­ství fil­mu „oby­čej­né“ his­to­ric­ké sku­teč­nos­ti. Ale když už se neda­lo vytknout sko­ro nic jiné­ho i tako­vý nesmy­sl byl teh­dy dob­rý. Ostatně - dola­ry za natá­če­ní na mno­ha mís­tech Prahy (před­sta­vo­va­la ve fil­mu Vídeň) a na dal­ších mís­tech v naší zemi už byly v peně­žen­kách pří­sluš­ných insti­tu­cí, tak­že se teh­dej­ší režim mohl pře­stat pře­tva­řo­vat, že mu úspěch reži­sé­ra Formana neva­dí. A úspěch to byl feno­me­nál­ní a zaslou­že­ný - tři­náct nomi­na­cí na Oskary - z toho osm sku­teč­ně pro­mě­ně­ných - mlu­ví za mno­hé.

Ještě se musím zmí­nit o reži­sér­ské ver­zi z roku 2002, kdy Forman vrá­til do fil­mu i někte­ré dří­ve vystři­že­né scé­ny. Ne vždy se pod­le mého jed­ná o obo­ha­ce­ní fil­mu. Například zatím­co scé­na, kdy Salieri vydí­rá Mozartovu man­žel­ku, aby mu byla po vůli (tvůr­ci se báli, že by odha­le­ná ňad­ra Elisabeth Berridgeové, kte­rá by posu­nu­la film ve ška­tul­kách nepří­stup­nos­ti, moh­la mít fatál­ní dopad na návštěv­nost v kinech) umož­ni­la pocho­pit sku­teč­ně zamýš­le­ný smy­sl někte­rých dal­ších scén a replik, jiné při­da­né pasá­že film spíš zpo­ma­lu­jí a jsou mož­ná para­dox­ně tím nej­slab­ším, co je dnes ve fil­mu k vidě­ní. Dobré ale kaž­do­pád­ně je, že je dnes mož­né vidět film v tako­vé podo­bě, jak ho reži­sér se svý­mi spo­lu­pra­cov­ní­ky oprav­du zamýš­lel.

Inu, ať pře­mýš­lím, jak chci, ani po osm­a­dva­ce­ti letech nemůžu o fil­mu Amadeus napsat kři­vé­ho slo­va. Dlouho jsem váhal, jest­li má vůbec smy­sl psát o tak starém fil­mu. No a řekl jsem si, že i když jis­tě vět­ši­na z vás film vidě­la, dorost­la v mezi­do­bí celá jed­na gene­ra­ce mla­dých lidí, pro kte­ré je ten­to film podob­nou prehis­to­rií jako pro mne v mlá­dí např. těs­ně pová­leč­né fil­my ital­ské­ho neo­re­lis­mu (a taky jsou mezi nimi moc dob­ré kous­ky :-)). Co já vím, tře­ba zrov­na tenhle člá­nek něko­ho z těch mla­dých, kte­ří prá­vě dnes tří­ma­jí svůj pla­men­ný kri­tic­ký meč, při­mě­je k tomu, aby se na tu (pro mne) báječ­nou fil­mo­vou „prehis­to­ric­kou vyko­páv­ku“ popr­vé podí­va­li, kdo ví? :-).

Mimochodem, mám pro vás ten­to­krát dvě zálud­né ale mys­lím že zají­ma­vé otáz­ky k herec­ké­mu obsa­ze­ní fil­mu:

1. Kdo hrál ve fil­mu roli pape­že (pokud se tedy vůbec něja­ký papež v Amadeovi obje­vil)?

2. Kdo hrál ve fil­mu roli mla­dič­ké Mozartovy slu­žeb­né, kte­rou si najal Salieri, aby mu prů­běž­ně o Mozartově rodi­ně podá­va­la infor­ma­ce? A víte, čím si tato hereč­ka po mno­ha letech vydo­by­la oprav­do­vou svě­to­vou slá­vu?

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře