Alois Nebel – tak trochu promarněná filmová adaptace výborného komiksu (60%)

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Na výsle­dek fil­mo­vé adap­ta­ce dnes už téměř kul­tov­ní­ho tří­díl­né­ho komik­su Jaroslava Rudiše a Jaromíra 99, s hlav­ní posta­vou výprav­čí­ho Aloise Nebela v zapad­lé jese­nic­ké sta­ni­ci Bílý Potok, se čeka­lo dlou­hých pět let. Svůj podíl na tom měla zejmé­na zvo­le­ná meto­da roto­sko­pie, kdy se nej­pr­ve celý film nato­čil s živý­mi her­ci v reál­ném pro­stře­dí, aby se násled­ně v post­pro­duk­ci ruč­ně po okén­ku celý pře­kres­lo­val a vytvo­řil tak dojem roz­po­hy­bo­va­né­ho komik­su, kte­rý by sty­lem byl co nej­věr­něj­ší své původ­ní před­lo­ze. Po for­mál­ní strán­ce nelze, než slo­žit Jaromíru Švejdíkovi, hlav­ní­mu výtvar­ní­ko­vi (jinak také zpě­vá­ko­vi jese­nic­ké kape­ly Priessnitz, jež obsta­ra­la i hudeb­ní dopro­vod fil­mu), hlu­bo­kou poklo­nu. Ačkoliv potře­by fil­mo­vé­ho vyprá­vě­ní si vyžá­da­ly šir­ší barev­né spek­trum, než pou­hou čer­no­bí­lou kresbu, kte­rou je po vzo­ru auto­ro­va oblí­ben­ce Franka Millera vyve­den samot­ný komiks, přes­to růz­né stup­ně šedi a důmy­sl­né­ho stří­dá­ní svět­la a stí­nu vytvá­ře­jí ve sním­ku magic­ky ponu­rou atmo­sfé­ru nehos­tin­né­ho kra­je plnou dra­ma­tic­ké­ho napě­tí, což je vizu­ál­ně půso­bi­vé. V tom­to smys­lu výraz­ně napo­má­há dotvá­řet cel­ko­vý image fil­mu i pre­ciz­ní rucho­vá a dob­ře vole­ná hudeb­ní scé­nic­ká sto­pa. Co je tedy oním kri­tic­kým „ale“? Bohužel to zásad­něj­ší - pří­běh.
Tři díly původ­ní­ho komik­su ský­ta­jí slib­ný poten­ci­ál vyprá­vět sto­ry jed­no­ho stár­nou­cí­ho nádra­žá­ka kde­si v zapad­lé sta­ni­ci v pod­hůří Jeseníků, kte­ré­mu se na sklon­ku 80. let čas od času začnou vyno­řo­vat z mlhy sta­ré vla­ky a s nimi i vzpo­mín­ky na dáv­né, ale o to více tra­gic­ké, výse­ky z dějin této pohra­nič­ní oblas­ti, kudy pro­chá­ze­ly vel­ké ději­ny a kru­tě pozna­me­ná­va­ly osu­dy čas­to nevin­ných lidí. Ironií je, že když před lety tvůr­ci, v čele s debu­tu­jí­cím Tomášem Luňákem a pro­du­cen­tem Pavlem Strnadem ze spo­leč­nos­ti Negativ, kte­rý zakou­pil prá­va na zfil­mo­vá­ní, shá­ně­li na pro­jekt pení­ze (mimo­cho­dem výsled­ný roz­po­čet sním­ku se pohy­bu­je kolem 80 mili­o­nů korun), zpra­co­va­li tzv. ukáz­ko­vé pro­mo, kde budou­cím inves­to­rům pre­zen­to­va­li na krát­ké scé­ně výsled­nou podo­bu pou­ži­té tech­no­lo­gie roto­sko­pie. Na inter­ne­tu jis­tě dohle­da­tel­ná ukáz­ka byla vel­mi pří­znač­nou cita­cí z původ­ní komi­ko­vé před­lo­hy a Alois Nebel, v té době už s tvá­ří Miroslava Krobota, se díky své sno­vé mlho­vé halu­ci­na­ci pro­pa­dl do obdo­bí oku­pa­ce a zne­na­dá­ní na něj hovo­řil němec­ký důstoj­ník a na peró­nu kou­ři­la par­ní loko­mo­ti­va při­pra­ve­ná k trans­por­tu Židů. Tahle úchvat­ná scé­na, kte­rých v před­lo­ze může­te najít dale­ko více, se nako­nec para­dox­ně ve fil­mu vůbec nevy­sky­tu­je. Ale co hůř, ve fil­mu se dokon­ce neob­je­vu­jí ani žád­né jiné udá­los­ti, kte­ré by měly roz­krý­vat šir­ší his­to­ric­ké kon­tex­ty sou­vis­los­tí v Bílém Potoku, kte­ré pak násled­ně vyeska­lu­jí pří­cho­dem posta­vy Němého, kte­rý se de fac­to vra­cí na mís­to činu, aby usku­teč­nil jed­nu zásad­ní pomstu za zlo­čin spácha­ný prá­vě v důsled­ku udá­los­tí dáv­no minu­lých. Tvůrci se totiž ome­zi­li ve výsled­ku na nej­star­ší retrospek­ti­vu pou­ze z obdo­bí roku 1945, čili odsu­nu Němců z pohra­ni­čí. Co této reak­ci, ale před­chá­ze­lo, se už divák nedo­ví. Stručně řeče­no, pokud jste komik­so­vé kni­hy o Aloisi Nebelovi nikdy nečet­li a vypra­ví­te se na film, hro­zí vám dez­o­ri­en­ta­ce. Vyprávění pro vás sice může být pou­ta­vé for­mál­ním způ­so­bem, ale obá­vám se, že v logi­ce před­sta­vo­va­né­ho děje bude­te poně­kud bez­rad­ně tápat a domýš­let si, co se asi kdy­si moh­lo stát někte­rým hrdi­nům a proč prá­vě teď jed­na­jí zrov­na tak­to. Nepodložených moti­va­cí je bohu­žel v ději a u řady postav dost.
Plně chá­pu, že koša­tost a mís­ty i odstře­di­vost někte­rých linií původ­ní­ho komik­su bylo nut­né ve scé­ná­ři usměr­nit a poku­sit se vyci­ze­lo­vat sil­ný pří­běh s nos­ný­mi cha­rak­te­ry a dra­ma­tic­kým oblou­kem. Sedmnáct ver­zí scé­ná­řů, ale svěd­čí už samo o sobě o tom, že boj to byl téměř nad­lid­ský i pro jeho původ­ní auto­ry, kte­ří se nako­nec roz­hod­li říz­nout do vlast­ní­ho díla sami. Budiž jim ale ke cti, že se nebá­li obě­to­vat řadu nefil­mo­vých a málo dra­ma­tic­kých momen­tů, jako tře­ba Nebelovy mono­lo­gy, kte­ré fun­gu­jí v rám­ci kniž­ní před­lo­hy, ale film by jen zatěž­ka­ly popis­nos­tí. Vyklenuté dra­ma tak pře­mos­ťu­je v úvod­ní sek­ven­ci dob­ře roze­hra­ná záplet­ka s pří­cho­dem Němého (opro­ti původ­ní­mu předob­ra­zu v komik­su poupra­ve­ný Karel Roden) a Nebelovo trau­ma vidin pová­leč­né­ho odsu­nu němec­ké­ho oby­va­tel­stva ze zdej­ší­ho pohra­ni­čí, kte­ré ho při­ve­dou do blá­zin­ce, kde se také oba muži set­ka­jí. Pak už ale na poza­dí společensko-politických udá­los­tí kon­ce roku 1989 a začát­ku 90. let v teh­dej­ším Československu sle­du­je­me tro­chu upachtě­ný osud výprav­čí­ho, kte­rý sám neví, kam se má na drá­ze vrá­tit, pro­to se vydá­vá do Prahy na hlav­ní nádra­ží, kde poslé­ze potká­vá svou život­ní lás­ku, toa­le­tář­ku Květu (Marie Ludvíková). Mnohem zají­ma­věj­ší kar­ty má však roz­dá­ny býva­lý Nebelův kole­ga, výhyb­kář Wachek (vyni­ka­jí­cí buran­ská kre­a­ce Leoše Nohy), kte­rý po Nebelově odcho­du pře­be­re jeho mís­to, a dál pokra­ču­je v kšef­to­vá­ní s rus­kým veli­te­lem míst­ních jed­no­tek i dal­ší­mi kum­pá­ny. Zapšklým pozo­ro­va­te­lem rodí­cí se nové demo­kra­cie je také jeho sta­rý otec (Alois Švehlík), kte­rý se nako­nec uká­že být hlav­ním anta­go­nis­tou v pří­pa­dě avi­zo­va­né pomsty Němého. Právě v jeho svě­do­mí rezo­nu­je ztrá­ta všech lid­ských hod­not, kte­ré byly zre­du­ko­vá­ny na úro­veň zbo­ží, jež lze vyšme­lit, vyu­žít a vyho­dit. A tomu vše­mu, jako­by se vze­pja­la i samot­ná pří­ro­da, a blí­ží­cí se povo­deň pro něko­ho může při­nést novou nadě­ji, nebo prá­vě smrt.
Kdyby se auto­rům lépe poda­ři­lo pro­kres­lit vzta­hy a vaz­by mezi ústřed­ní­mi figu­ra­mi, mohl pří­běh dostat ješ­tě dale­ko syro­věj­ší ráz a nalé­ha­věj­ší význam. Problém mimo jiné je, že Nebel je v zása­dě posta­va málo dra­ma­tic­ká. Zastánce dob­rých sta­rých mra­vů na želez­ni­ci, kte­rý je čest­ný (mimo­cho­dem Krobot je v této polo­ze typo­vě přes­ný a ztvár­nil ho se svým herec­kým mini­ma­lis­mem ade­kvát­ně), nemá svůj vnitř­ní kon­flikt, vyjma jeho mlž­ných vidě­ní, se kte­rý­mi ale tvůr­ci pohří­chu nepra­cu­jí v rám­ci této osob­nos­ti. Svůj zájem stá­če­jí v pří­pa­dě Nebela na Květu a nao­pak němý se z pří­bě­hu na dlou­hý čas vytra­tí, aby se poslé­ze opět zni­če­ho­nic zje­vil v Nebelově novém nuz­ném pří­byt­ku u tra­ti. Nebýt tro­chu náhod­né foto­gra­fie s klí­čo­vou posta­vou zje­vo­va­né Dorothe (rov­něž vizu­ál­ně pozmě­ně­ná Tereza Voříšková), neby­lo by se tu čeho chy­tit pro řád­ně vysta­vě­ný kon­flikt. Zkrátka Alois Nebel je dal­ším pří­kla­dem čes­ké­ho fil­mu, kte­ré­mu chy­bí pořád­ný dra­ma­turg, kte­rý by byl scho­pen při­nést tvůr­cům kýže­ný odstup od lát­ky a poskyt­nout tak téma­tu i osví­ce­ný nad­hled. Leccos totiž zůstá­vá ve sním­ku jenom naho­ze­né a mrzet tak znal­ce komik­so­vé před­lo­hy může zejmé­na to, že exis­tu­je naděj­ně zadě­la­ný pří­běh, kte­rý ale zůstal nedo­tvo­řen a tudíž plně nevy­u­žit.
Divák v kině tak bude asi odsou­zen k výtvar­ně uspo­ko­ji­vé podí­va­né, ze kte­ré mu ovšem zřej­mě nezů­sta­ne v hla­vě o moc víc, než pre­ciz­ní leč chlad­ný ruko­pis Jaroslava 99, neboť uvnitř na něj nebu­dou dolé­hat emo­ce vág­ní­ho pří­bě­hu, kte­rý je tro­chu oká­za­le pro­mar­ně­nou šan­cí na výpo­věď o zlo­či­nech našich svě­do­mí i dějin skr­ze pří­běh oby­čej­né­ho člo­vě­ka, kte­ré­mu před oči­ma pro­je­lo až pří­liš mno­ho „ostře sle­do­va­ných vla­ků“.

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře