Ad Astra - Recenze - 65%

Ke hvězdám. Přesněji řeče­no latin­sky Ad Astra. To je název nové­ho fil­mu reži­sé­ra Jamese Graye, kte­rý má na kon­tě fil­my jako Noc pat­ří nám nebo Ztracené měs­to Z. Tentokrát se vydá­me na ces­tu ke kon­ci slu­neč­ní sou­sta­vy. Název by se vlast­ně měl spí­še jme­no­vat pod­le celé­ho latin­ské­ho pří­slo­ví „Per Aspera Ad Astra“, což v pře­kla­du zna­me­ná Přes pře­káž­ky ke hvězdám. A to hlav­ně z toho důvo­du, co vše hlav­ní posta­vu na této ces­tě čeká. Roy McBride (Brad Pitt), inže­nýr, voják a hlav­ně ast­ro­naut se vydá­vá ve 22. sto­le­tí ve sto­pách své­ho otce. Důvodem není ani tak jeho otec sám, ale mož­ná hroz­ba pro­jek­tu Lima pro lid­stvo, kte­rý jeho otec Clifford (Tommy Lee Jones) vedl. Projektu, kte­rý měl za úkol obje­vit mož­né znám­ky mimo­zem­ské­ho inte­li­gent­ní­ho živo­ta. Začátek pří­slo­ví přes­ně vysti­hu­je jeho násled­nou ces­tu smě­rem k Neptunu, kte­rá je oprav­du plná pře­ká­žek a stras­tí. Roy se po ces­tě bude muset vypo­řá­dat nejen s nebez­pe­čím kru­té­ho a chlad­né­ho vesmí­ru, ale také s jed­ná­ním jiných lidí a hlav­ně také se svý­mi vnitř­ní­mi démo­ny, výčit­ka­mi svě­do­mí, že opus­til svo­jí part­ner­ku (Liv Tyler) a oba­va­mi z pří­pad­né­ho setká­ní se svým otcem, kte­ré­ho pova­žu­je za dáv­no zesnu­lé­ho.
Jaké kon­krét­ní pře­káž­ky se Royovi posta­ví do ces­ty, a co na něj na kon­ci této výpra­vy bude čekat? To brzy máte mož­nost zjis­tit v našich kinech ve fil­mu Ad Astra.

Na začá­tek je nut­no říct, že film vlast­ně není úpl­ně špat­ný. Nosná téma­ta jsou dvě. Tím prv­ním je samot­ná ces­ta vesmí­rem. Toto pio­nýr­ství v lidech stá­le vzbu­zu­je zájem a jako téma bude fun­go­vat asi ješ­tě hod­ně dlou­ho. Ne nadar­mo tak měly úspě­chy sním­ky jako Interstellar a Gravitace, se kte­rý­mi je nový sní­mek Ad Astra srov­ná­ván. Tím dru­hým téma­tem je vztah otce se synem. Rodinná dra­ma­ta, potaž­mo psy­cho­lo­gic­ký roz­bor oso­by a její­ho vzta­hu k něko­mu blíz­ké­mu je tak­též téma, kte­ré bude v lidech vzbu­zo­vat zájem. Může to tak tro­chu vypa­dat jako klišé, ale reži­sér pros­tě jen vsa­dil na jis­to­tu nos­ných témat a v tomhle smys­lu film i fun­gu­je.
Rozhodně fun­gu­je i něko­lik dal­ších věcí. Tou, kte­ré si divá­ci všim­nou na prv­ní pohled je vizu­ál­ní zpra­co­vá­ní. Díky kame­ře, za kte­rou je zod­po­věd­ný Hoyte van Hoytema, má divák oprav­du mož­nost vidět vel­mi kva­lit­ní zpra­co­vá­ní. Vždyť ten­to muž má za sebou trhá­ky jako Ona, již zmí­ně­ný Interstellar a nedáv­ný váleč­ný sní­mek Dunkerk. Společně s reži­sé­rem se nám sna­ží pre­zen­to­vat vesmír ve své chlad­né roz­leh­los­ti a na spous­tě scén je znát ta suro­vost pro­stře­dí a nut­nost izo­la­ce od oko­lí. Nicméně kro­mě těch­to šir­ších zábě­rů máme tu mož­nost vidět i spous­tu detail­ních zábě­rů na výraz v obli­če­ji. A máme tak mož­nost někte­ré scé­ny pro­žít oprav­du na plno.
A to díky skvě­lé­mu ztvár­ně­ní hlav­ní posta­vy Bradem Pittem, kte­rý podal per­fekt­ní herec­ký výkon. Nejen, že je na něm poznat herec­ká zku­še­nost s akč­ní­mi scé­na­mi a oprav­du při­ro­ze­ně půso­bí ve všech scé­nách. On doka­zu­je herec­ký um i ve chví­lích dra­ma­tic­ké­ho napě­tí a per­fekt­ně zvlá­dá změ­ny nálad a cha­rak­te­ru, k čemuž při­spí­vá již zmí­ně­ná kame­ra.
Jak kame­ru, tak i herec­ký výkon dopl­ňu­je vcel­ku mini­ma­lis­tic­ký soun­d­track ambi­et­ní­ho sty­lu. Ten zkom­po­no­val Max Richter a s někte­rý­mi pasá­že­mi pomá­hal Lorne Balfe.

Výčet toho, co se poved­lo se zdá poměr­ně dosta­ču­jí­cí na kva­lit­ní podí­va­nou, tak proč tako­vé výsled­né hod­no­ce­ní? Je to z důvo­du, že se bohu­žel i něko­lik věcí nepo­ved­la a spous­ta z nich je prá­vě kvů­li způ­so­bu zpra­co­vá­ní nebo scé­ná­ři o to víc patr­ná.
Pokud se budu držet posloup­nos­ti toho, co jsem zmí­nil jako pove­de­né, tak prv­ní máme vizu­ál. Ten se sna­ží o urči­té odo­sob­ně­ní a ste­ri­li­tu, zapří­či­ně­né vesmí­rem jakož­to kuli­sou a záro­veň hroz­bou. Ale i tak mi při­pa­da­lo, že někte­ré scé­ny měly při­po­mí­nat Interstellar nebo Blade Runnera a úpl­ně dob­ře se to neda­ří. Ploché zpra­co­vá­ní tak v divá­ko­vi nevy­vo­lá hlub­ší zamyš­le­ní nebo údiv. Spíše vyvo­lá odpor vůči pro­stře­dí. A žád­né oprav­du veli­ké makro­zá­bě­ry se neko­na­jí (mož­ná až na samot­ný Neptun).
V tom­to pro­stře­dí se pohy­bu­je náš „hrdi­na“ Brad Pitt a jde mu to skvě­le. Bohužel je na to úpl­ně sám. Tím nechci říct, že by ve fil­mu neby­lo něko­lik dal­ších postav. Už v ukáz­kách a na bill­bo­ar­dech lidé uvi­dí Liv Tyler, Tommy Lee Jonese nebo tře­ba i Donalda Sutherlanda. Jenže pro­blém (a to veli­ký) je to, jaký ve sku­teč­nos­ti dosta­ly tyto posta­vy pro­sto­ru na plát­ně. A je to trist­ní. Liv Tyler je na scé­ně tak 2 minu­ty a to ješ­tě v podo­bě drob­ných stříp­ků v pamě­ti Roye McBridea a nebo v podo­bě video­ho­vo­rů ulo­že­ných v table­tu. Ne o moc del­ší pro­stor dostal Tommy Lee Jones hra­jí­cí otce Roye. Za celý film vidí­me jen něko­lik zábě­rů ze zpráv posla­ných na Zemi. A když už koneč­ně dojde na jejich vzá­jem­né setká­ní, tak si ho pořád­ně ani neu­ži­je­te, pro­to­že je taky tak na 5 minut. Na Donalda Sutherlanda jsem po kon­ci fil­mu i málem zapo­mněl, pro­to­že se na plát­ně sku­teč­ně moc neo­hřál. Naší posta­vu doslo­va jen dopro­vo­dí a pak náh­le zmi­zí jak se náh­le obje­vil. Ve fil­mu se taky mih­ne něko­lik dal­ších postav více, či méně důle­ži­tých pro pří­běh, ale pokaž­dé je potká stej­ný kru­tý osud. Všichni zemřou! Nakonec to půso­bí tak, že ty pře­káž­ky na ces­tě Roye k Neptunu jsou samot­ní lidé, kte­rých je nut­né se zba­vit. Mají pak spí­še epi­zod­ní role Roy letí dál za svým cílem.

Cesta bývá nako­nec i cílem, což je i pří­pad Ad Astra. Původní záplet­ka týka­jí­cí se „záchran­né“ mise na Neptun se mění a jde spíš o psy­cho­lo­gic­ký sní­mek. Na ces­tě je totiž Roy sám. A pokud ne fyzic­ky, tak psy­chic­ky urči­tě a všech­no je pod­ří­ze­né tomu, aby to tak bylo po celou dobu fil­mu. Svádí na ces­tě boj se svým vnitř­ním já a sám sobě se odha­lu­je, při­čemž pouš­tí otě­že své­mu vzte­ku a oba­vám. To by bylo také zají­ma­vé, kdy­by to neka­zi­ly někdy až pří­liš čas­té vypra­věč­ské mono­lo­gy. Film divá­ky vede totál­ně za ručič­ku a sko­ro není chví­le, kdy by posta­va nevy­svět­lo­va­la divá­kům své niter­né poci­ty. Kde jsou ty doby, kdy si tvůr­ci s divá­kem hra­jí pou­hým tichem a výra­zem v obli­če­ji...
Film tedy nako­nec fun­gu­je spí­še jako prů­vod­ce tím, jak se kva­lit­ně zbláz­nit ve vesmír­ném osa­mo­ce­ní. A na to je našrou­bo­ván scé­nář, kte­rý měl původ­ně záměr obsa­ho­vat něja­ké to důle­ži­tě sdě­le­ní, nebo snad i posel­ství. Bohužel je ale pří­běh tak neza­jí­ma­vý, že si stě­ží divák odne­se něja­ký ten pocit, že by se nad sebou měl zamys­let. Když pomi­nu akč­ní sek­ven­ce, kte­ré mají v pod­sta­tě jen vypl­nit pro­stor, tak krom komen­tá­ře poci­tů se nedě­je nic zají­ma­vé­ho. A k tomu vše­mu se při­dá­va­jí chy­by mají­cí původ v poru­šo­vá­ní fyzi­kál­ních záko­nů. Leckdy se tomu tvůr­ci nevy­hnou a i zde by člo­věk občas při­mhou­řil oko (nebo radě­ji obě), ale pro­blém vidím v tom, že reži­sér se bije do prsou, jak stvo­řil pod­le něj rea­lis­tic­ký pohled na osidlo­vá­ní slu­neč­ní sou­sta­vy a ces­to­vá­ní v ní. Sem tam se obje­ví zají­ma­vá a odváž­ná myš­len­ka, ale zabí­jí to totál­ně věci jako napří­klad roz­díl­ná gra­vi­ta­ce na měsí­ci (na základ­ně nor­mál­ní, ven­ku níz­ká), útok opic ve sta­vu bez­tí­že a hero­ic­ký prů­let pásem mete­o­rů (tady už jsem se váž­ně musel smát). Zkrátka spous­ta chyb, kte­ré navíc do očí bijí a kazí cel­ko­vý dojem.

Filmu Ad Astra by člo­věk pros­tě odpus­til leda­cos stej­ně jako jiným sním­kům. Protože když je dob­ře napsa­ný pří­běh a drží to herec­ky pohro­ma­dě, tak to sta­čí k úspě­chu. Ad Astra měl ambi­ce zařa­dit se mezi tako­vé sci-fi sním­ky jako Vesmírná Odysea, Interstellar, Gravitace nebo Blade Runner 2049. Bohužel jej na kole­na srá­ží napros­to pito­mý závěr pří­bě­hu a tech­nic­ké nedo­děl­ky. Vezmete-li jed­not­li­vé sou­čás­ti tvo­ří­cí celek fil­mu, tak kaž­dou jste už někde vidě­li (a lep­ší). Fajnšmekr se radě­ji podí­vá na Marťana nebo vel­mi nedo­ce­ně­ný sní­mek Moon. Americké pub­li­kum zřej­mě potě­ši­lo vidět své­ho hrdi­nu při letu vesmí­rem, kdy odo­lá jaké­ko­liv nástra­ze a nechá­vá za sebou spous­tu mrt­vol. Mě tohle poje­tí abso­lut­ně nesed­lo a ško­da jen, že Brad Pitt musel podat tak skvě­lý výkon v tak­to nepo­ve­de­ném fil­mu. Nakonec ale musím opět zopa­ko­vat, že Ad Astra není úpl­ně špat­ný film, ale pros­tě to mělo na víc a něko­mu se bude líbit urči­tě víc než mě. Já dávám 65%, tohle na víc u mě nemá.