Yeonmi Park: Abych přežila

IMG 51311

Severní Korea. V řadě člán­ků a učeb­ni­cí se o ní dočte­te leda to, že se jed­ná o tota­lit­ní stát s moc­nou armá­dou a zao­sta­lým hos­po­dář­stvím. Naproti tomu sama Severní Korea o sobě pro­hla­šu­je, že se jed­ná o nej­lep­ší stát na svě­tě. Jaká je tedy prav­da?

Pak Jon-mi se naro­di­la v seve­ro­ko­rej­ském měs­tě Hjesan, jež leží blíz­ko u hra­nic s Čínou. Její dět­ství při­po­mí­ná noč­ní můru, ale jako něko­mu, kdo se v této nesvo­bod­né zemi naro­dil, jí řada pro nás nepřed­sta­vi­tel­ných věcí při­pa­da­la teh­dy zce­la nor­mál­ní. Normální bylo, že ces­tou do ško­ly cho­di­li kolem lidí, kte­ří zemře­li hla­dem, a jejich těla nikdo neod­kli­dil. Normální bylo, že se ve ško­le uči­li, že vůd­ce země (v době Jon-mina dět­ství Kim Čong-il) je jejím nej­vět­ším požeh­ná­ním, má bož­ské schop­nos­ti jako čte­ní myš­le­nek a o bla­hobyt všech oby­va­tel země dnem i nocí sta­rost­li­vě dbá. Vůdce je tře­ba milo­vat, zpí­vat pro něj chva­lo­zpěvy a uctí­vat ho. Normální bylo i to, že se člo­věk mohl dostat do pra­cov­ní­ho tábo­ra nebo být dokon­ce popra­ven jen za to, že se podí­val doma na nele­gál­ní ame­ric­ký film nebo pro­ne­sl výrok nedo­sta­teč­ně ucti­vý o Drahém vůd­ci.

Přes to vše má vět­ši­na Severokorejců nato­lik vymy­tý mozek pro­pa­gan­dou, že nic z toho nechá­pou jako nelid­ské a ani je nena­pad­ne se pro­ti reži­mu bou­řit. Stejně tak je na tom Jon-mi a její rodi­na, nicmé­ně jsou časem kvů­li neu­ko­ji­tel­né­mu hla­du nuce­ni se roz­hod­nout pro útěk ze země. Ani v této čás­ti nepři­chá­zí na řadu žád­ný hap­py end – Jon-mi stříz­li­vě a upřím­ně líčí útra­py, kte­ré ji při úpr­ku do Číny a poslé­ze do Jižní Koreje čeka­ly. Vypráví o tom, jak se při útě­ku rodi­na roz­dě­li­la, jak časem její otec smr­tel­ně one­moc­něl a jak mu jako čtr­nác­ti­le­tá kopa­la taj­ně v noci hrob, když umřel, pro­to­že jako ute­čen­ci nemoh­li ani po smr­ti dojít poko­je a být legál­ně pohřbe­ni.

Začala jsem otcův popel shra­bá­vat do kra­bič­ky, kte­rou jsem si při­vez­la s sebou. Muž, kte­rý obslu­ho­val pec, mi podal ruka­vi­ce, pro­to­že ostat­ky byly ješ­tě hor­ké, ale já jsem je odlo­ži­la. Holýma ruka­ma jsem nabí­ra­la drť a úlom­ky kos­tí a zkou­še­la jsem, kolik váží. Tak málo toho z něj nako­nec zůsta­lo.

Jedná se o neu­vě­ři­tel­ný život­ní pří­běh vyprá­vě­ný auto­bi­o­gra­fic­kou for­mou, kte­rý se ode­hrá­vá postu­pem času ve čtyřech zemích: Severní Koreji, Mongolsku, Číně a Jižní Koreji. Jon-mi nejen­že bez afek­tu popi­su­je své zážit­ky, ale rov­něž mlu­ví o roz­dí­lech mezi Východem a Západem, o sku­teč­né situ­a­ci ve své rod­né zemi a o his­to­rii a život­ním sty­lu obou Korejí.

Tato kni­ha byla pro mne po vel­mi dlou­hé době jed­ním z těch pří­bě­hů, kte­ré nemů­že­te pře­stat číst. Místo toho tou­ží­te po kaž­dé dal­ší strán­ce, kaž­dé dal­ší větě a jedi­né, co snad kazí nepře­stá­va­jí­cí napě­tí, je nedo­ta­že­ná korek­tu­ra čes­ké­ho pře­kla­du. Bohužel, občas se vysky­tu­jí v tex­tu pře­kle­py a jiné chy­by, ale mys­lím, že to se dá romá­nu od dív­ky, kte­rá se z dítě­te s vymy­tou hla­vou odsou­ze­né­ho k smr­ti sta­la úspěš­nou absol­vent­kou vyso­ké ško­ly a zná­mou akti­vist­kou lid­ských práv, snad­no odpus­tit.

Hodnocení: 100%

Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


|

Stránka načtena za 1,32004 s | počet dotazů: 218 | paměť: 46865 KB. | 23.01.2021 - 13:05:13