#92 - Konkurs (1999)

Tohle roz­hod­ně není kla­sic­ký japon­ský horor, kte­rý si pod tímhle pojmem před­sta­ví­te. Ale japon­ské horo­ry nejsou jen ducha­ři­ny.

Konkurs

Ôdishon

Japonsko, 1999, 115 minut

Režie: Takashi Miike

Scénář: Daisuke Tengan pod­le romá­nu Ryû Murakamiho

Hrají:

Ryo Ishibashi (Shigeharu Aoyama)

Eihi Shiina (Asami Yamazaki)

Tetsu Sawaki (Shigehiko Aoyama)

Jun Kunimura (Yasuhisa Yoshikawa)

Takashi Miike je muž, kte­rý je pode­psa­ný pod poměr­ně vel­kým množ­stvím japon­ských horo­rů, mimo jiné nato­čil i „Zmeškaný hovor“, ale­spoň tedy ten pove­de­něj­ší ori­gi­nál, o rema­ku se ani bavit nebu­de­me. Ale mys­lím, že prá­vě „Konkurs“ je mis­trov­ským dílem toho­hle japon­ské­ho nada­né­ho a plod­né­ho fil­ma­ře, kte­rý se roz­hod­ně neo­me­zu­je pou­ze na hájem­ství stra­ši­del­na.

„Konkurs“ je film, kte­rý se mi vel­mi osob­ně zamlou­vá svým pro­ve­de­ním. V pod­sta­tě hodi­nu, ale ješ­tě déle, sle­du­je­me nevin­ný pří­běh o tom, jak by se stár­nou­cí muž, kte­rý má téměř dospě­lé­ho syna, zase jed­nou rád zami­lo­val, což se mu nepo­da­ři­lo od smr­ti jeho ženy před sed­mi lety. Není to pro něj jed­no­du­ché a vlast­ně dost dává naje­vo, že japon­ské ženy se změ­ni­ly. Už pro něj nejsou zají­ma­vé. Ale jeho pří­tel ho pře­svěd­čí o tom, že je tady způ­sob, jak tako­vou dív­ku najít. Uspořádají kon­kurz na film, samo­zřej­mě faleš­ný, a on si bude moci vybrat tu pra­vou, pro­to­že sta­no­ví tako­vé pod­mín­ky, aby při­šly jen ženy, co ho zají­ma­jí. Ještě před tím, než kon­kurs vypuk­ne, zaujme hlav­ní­ho hrdi­nu při­hláš­ka a živo­to­pis jed­né z ucha­ze­ček. Pouze na ni na kon­kur­zu čeká, ostat­ní ho neza­jí­ma­jí. Jenže prá­vě tahle sleč­na, co si říká Asami, se mu sta­ne pro­kle­tím.

Vše však vypa­dá v pořád­ku, ale­spoň do doby, než nahléd­ne­me do Asamina bytu, kde je něco v pyt­li. Je nám jas­né, že to není něco, co bychom chtě­li vidět roz­ba­le­né. Náznaky toho, že je něco špat­ně, se začí­na­jí obje­vo­vat pře­de­vším poté, co Asami po spo­leč­né noci zmi­zí. Nevíme proč, neví­me kam. Neví to ani hlav­ní hrdi­na toho­hle fil­mu, kte­rý se do ní zami­lo­val. Chce ji najít, chce vysvět­le­ní, ale nemu­sí se moc obá­vat Asami si ho najde sama. Ta o dal­ší setká­ní roz­hod­ně sto­jí.

Film ve své dru­hé půli pre­zen­tu­je něco, co jsme abso­lut­ně neče­ka­li, vyzně­ní se radi­kál­ně mění a my se pro­pa­dá­me do svě­ta podiv­nos­ti a odpor­nos­ti. A šílen­ství. Odříznutí hla­vy je to nejmen­ší. Jedna z nej­od­por­něj­ších scén je pak moment, kdy zne­tvo­ře­ná oběť pojí­dá zvrat­ky své vlast­ní věz­ni­tel­ky. Věznitelky, kte­rá je na prv­ní pohled nevin­nou, naiv­ní roz­to­mi­lou bytos­tí. Jenže tahle čty­ři­a­dva­ce­ti­le­tá sle­čin­ka je pěk­ná bes­tie. Srovnání s Misery je napros­to na mís­tě, ale muče­ní je zde ješ­tě šíle­něj­ší, ješ­tě děsi­věj­ší, ješ­tě nechut­něj­ší.

Chvíle, kdy Asami do své­ho para­ly­zo­va­né­ho milen­ce zapí­chá jeh­ly a pobru­ku­je si „Hlouběji. Hlouběji!“, zatím­co on se u toho krou­tí a jeho ruka se jako­by sna­ží vypros­tit, ale vzmů­že se jen na kře­čo­vi­té pošku­bá­vá­ní, to je pros­tě ukáz­ka japon­ské bizar­nos­ti. Ke snu­ff fil­mům už není moc dale­ko. Když pak jeh­ly zamí­ří do očních bulev, sko­ro jsme rádi, že Miike není Buñuel. Ale ono to vlast­ně neva­dí, ve chví­li, kdy do jehel Asami cvrnk­ne a ony se roze­z­ní, je to jeden z nej­hrůz­něj­ších momen­tů nejen toho­to fil­mu. Dívka je stá­le klid­ná, napros­to chlad­ná, sko­ro se chce říct, že je přá­tel­ská. Zatím své­ho milen­ce při­pra­ví o cho­di­dla, kte­ré pak jen tak leda­by­le odho­dí. Ne, návště­vu Japonska si hod­ně roz­mys­lím.

Po mno­ha duchař­ských horo­rech z Asie je „Konkurs“ víta­nou změ­nou, kte­rá sku­teč­ně sto­jí za to. Obrazy, kte­ré jsou nám pro­mí­tá­ny, jsou mnoh­dy nato­lik zvrá­ce­né, až se nám to vůbec nechce věřit. Tenhle film má přes­ně ten druh „hap­py endu“, s kte­rým jsem scho­pen se zto­tož­nit.

Proč film zařa­dit mezi 101 nej­lep­ších horo­rů všech dob:

Velmi dob­ře pro­pra­co­va­ný horor, kte­rý se nej­pr­ve tvá­ří jako oby­čej­ná roman­ce a násled­ně se pro­mě­ňu­je v něco, co je tím nej­hor­ším a nej­zrůd­něj­ším pokra­čo­vá­ním vzta­hu, jaké si je mož­né před­sta­vit. Japonci uka­zu­jí, že horor je jim sku­teč­ně vlast­ní a nepo­tře­bu­jí k tomu video­ka­ze­tu ani tele­fon.

Proč film neza­řa­dit mezi 101 nej­lep­ších horo­rů všech dob:

Film se může zdát poměr­ně zdlou­ha­vým, ale ono to finá­le sku­teč­ně sto­jí za to. Tohle se jen tak někde nevi­dí.

Další film pat­ří­cí mezi „101 nej­lep­ších horo­rů“ vyjde 14.12.2020

---

Článek je sou­čás­tí seri­á­lu 101 nej­lep­ších horo­rů na inter­ne­to­vém maga­zí­nu Horor-Web.cz.

---

---