Kritiky.cz > Filmové recenze > 101 nejlepších hororů > #37 - Hnus (1965)

#37 - Hnus (1965)

Roman Polanski a skvě­lá Catherine Deneuve nám uká­za­li, jaké je to v hla­vě krás­né ženy, kte­rá není úpl­ně v pořád­ku a svě­tem pro­chá­zí jako podiv­ná bytost bez smys­lu a bez zájmu.

Hnus

Repulsion

Velká Británie, 1965, 104 minut

Režie: Roman Polanski

Scénář: Roman Polanski a Gérard Brach

Hrají:

Catherine Deneuve (Carole)

Ian Hendry (Michael)

Yvonne Furneaux (Helen)

John Fraser (Colin)

Roman Polanski, aneb jed­no z dal­ších vel­kých jmen fil­mo­vé režie. Jedná se o reži­sé­ra, kte­rý má na svém kon­tě sku­teč­ně úchvat­né fil­my, kte­ré se dočka­ly i osca­ro­vé­ho úspě­chu. Ale záro­veň se jed­ná o muže, kte­rý do fil­mo­vé his­to­rie při­spěl horo­ry, kte­ré jsou vel­mi ceně­ny. A jed­ním z tako­vých je i „Repulsion“, v čes­kém zně­ní „Hnus“. Ale je prav­dou, že setká­ní s Polanskim nás ješ­tě čeká, a to u fil­mu, kte­rý je patr­ně zná­měj­ší než ten­to kou­sek a také věhlas­něj­ší.

„Hnus“ je film o tom, jak se z krás­né ženy může stát troska, jejíž život, ale hlav­ně psy­chi­ka se postup­ně hrou­tí. Zprvu máme jen sla­bé názna­ky toho, že s Carole není něco v pořád­ku. Kdo by si také mys­lel, že tak krás­ná žena může mít něja­ké pro­blémy. Pracuje v kos­me­tic­kém saló­nu a sta­rá se o to, aby mno­hem star­ší ženy vypa­da­ly ale­spoň vzdá­le­ně jako ona. Ale již při prv­ním setká­ní se nám Carole zdá zasně­ná, duchem nepří­tom­ná. A toto její cho­vá­ní pokra­ču­je a pro­hlu­bu­je se. V jed­nu chví­li ji vidí­me sedět na lavič­ce, jak zírá na pukli­nu v chod­ní­ku. Zapomněla, že má schůzku se svým „pří­te­lem“, zapo­mně­la, že kolem ní pro­bí­há život. Stavy se opa­ku­jí. S Carole začí­ná být sku­teč­ně něco v nepo­řád­ku. Nedokáže se pořád­ně sou­stře­dit a začí­ná vidět podiv­né věci. Praskliny také koneč­ně začí­na­jí vydá­vat své tajem­ství. A Carole se hrou­tí, její život pře­stá­vá dávat smy­sl a my její konec pozo­ru­je­me od postup­né­ho nahlo­dá­vá­ní až po napros­té roz­lo­že­ní.

Film je pře­de­vším kon­cer­tem Catherine Deneuveové, kte­rá i ve vel­mi mla­dém věku uká­za­la, že je fran­couz­skou hereč­kou par excellen­ce a její výra­zi­vo je sku­teč­ně sil­nou zbra­ní. Catherine muse­la hrát ženu, kte­rá se roz­pa­dá zevnitř a nut­no říci, že tohle není nic jed­no­du­ché­ho. Svého postu se ale zhos­ti­la z doko­na­los­tí a od zakřik­nu­té krás­ky se pře­mě­ni­la v ženu, kte­rá je sží­rá­na vlast­ní­mi noč­ní­mi můra­mi, s nimiž se nedo­ká­že logic­kou a raci­o­nál­ní ces­tou vyrov­ná­vat. Propadá se do hlu­bin men­tál­ní­ho vyši­nu­tí, kte­ré se nako­nec pro­je­vu­je vra­žed­ným amokem. Dvojnásobným.

Carole děsí nejen pukli­ny, ale také muž, kte­rý ji večer co večer zná­sil­ňu­je. Její strach z mužů jí vede k tomu, aby se brá­ni­la. Ať už pou­hé­mu nalé­há­ní ze stra­ny své­ho „pří­te­le“, kte­rý umí­rá po úde­rech svíc­nu, kdy kame­ra natá­čí zabi­tí z jeho vlast­ní­ho pohle­du, ane­bo sku­teč­né­mu fyzic­ké­mu napa­de­ní ze stra­ny maji­te­le bytu, kte­rý si řek­ne, že by si mohl s mla­dou, vel­mi spo­ře odě­nou krás­kou tro­chu zašpá­so­vat. Vymstí se mu to. A v jeho podá­ní sle­du­je­me muž­ský údiv nad tím, jak mu tahle křeh­ká kvě­tin­ka moh­la ublí­žit. S údi­vem pozo­ru­je, že mu teče krev, ani se nebrá­ní, když jej Carole dál poře­zá­vá. Podivné vítěz­ství ženy nad mužem, kte­ré kon­čí napros­tým ode­psá­ním Carole jako člo­vě­ka. Stav, v němž je nale­ze­na, se ani nedá pova­žo­vat za kata­to­nic­ký, je to sku­teč­ná smrt ducha v živém lid­ském těle.

Závěrečná scé­na pak nutí k zamyš­le­ní, kte­ré dokres­lu­je vyzně­ní celé­ho fil­mu. Pomalý záběr na foto­gra­fii na detail malé Carole dá tušit tomu, že s dív­kou patr­ně neby­lo v pořád­ku něco celou dobu, což logic­ky muse­lo něja­kým způ­so­bem vyús­tit, ať už v dospě­los­ti nebo dří­ve. My jsme její pád do nej­hlub­ších tem­not šílen­ství prá­vě sle­do­va­li a chá­pe­me pak, že celou dobu byla k podob­né­mu osu­du před­ur­če­na. K osu­du, kdy se není schop­na vyrov­nat se zájmem mužů, ani s živo­tem jako tako­vým, kdy její před­sta­vy jsou sil­né, až pří­liš sil­né a ona je jimi napros­to ovlá­dá­na a nako­nec, v urči­tém slo­va smys­lu, zahu­be­na.

Proč film zařa­dit mezi 101 nej­lep­ších horo­rů všech dob:

Skvělý film o tom, jak krás­ná žena může skon­čit, když jí její noč­ní můry pře­mů­žou, když není schop­na se jim posta­vit, když je šílen­ství sil­něj­ší než rozum, když se rozum úpl­ně vymy­ká a nedo­ká­že se uchy­tit.

Proč film neza­řa­dit mezi 101 nej­lep­ších horo­rů všech dob:

Co vytknout? Je toho málo. Záběry „z vlast­ní­ho pohle­du“ jsou mír­ně nedo­ta­že­né, člo­věk pros­tě nevě­ří, že do obě­ti Carole svíc­nem sku­teč­ně buší, na dru­hou stra­nu řezá­ní je už rea­lis­tič­těj­ší.

Další film pat­ří­cí mezi „101 nej­lep­ších horo­rů“ vyjde 25.11.2019


Článek je sou­čás­tí seri­á­lu 101 nej­lep­ších horo­rů na inter­ne­to­vém maga­zí­nu Horor-Web.cz.


Ohodnoťte článek


Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


|

Související příspěvky:

  • #4 - Čarodějnictví v průběhu věků1. dubna 2019 #4 - Čarodějnictví v průběhu věků V našem seriálu, v němž mapujeme 101 nejlepších hororů všech dob, se seznamujeme s filmem, který je ze všeho hlavně dokumentem, zábavným, děsivým a rozhodně na svou dobu hodně […]
  • #40 - Rosemary má děťátko (1968)9. prosince 2019 #40 - Rosemary má děťátko (1968) A znovu Roman Polanski, v našem seriálu již podruhé a škoda, že naposledy, protože jeho filmy jsou těmi, které se do historie hororu zapsaly. Ne všechny, neboť prostě některé nejsou […]
  • #38 - Viy (1967)25. listopadu 2019 #38 - Viy (1967) Ruský horor není úplně pojem, který by ve světě něco znamenal, rozhodně se při něm nerozezní v hlavě zvonečky jako ve chvíli, kdy se řekne japonský, americký nebo britský horor. Ale přesto […]
  • #35 - Onibaba (1964)4. listopadu 2019 #35 - Onibaba (1964) Japonský film odehrávající se v lánech rákosí, v polích, kde se může skrývat láska, smrt, ale i jedna obrovská díra, chřtán, který polyká lidská těla stejně jako lidské duše. […]
  • #31 - Karneval duší (1962)7. října 2019 #31 - Karneval duší (1962) "Karneval duší" je trochu jiným černobílým hororem, což je dáno dokumentárními prvky. Přesto - anebo právě proto - se snímek nesmazatelně zapsal do historie světového hororu. […]
  • #16 - Černá kočka (1934)24. června 2019 #16 - Černá kočka (1934) Film podle Edgara Allana Poea, který je originálu věrný asi jako americké spektákly historickým faktům. Ale nic to nemění na tom, že se jedná o film, kde se poprvé setkávají Lugosi s […]
  • #11 - Upír aneb podivné dobrodružství Davida Graye20. května 2019 #11 - Upír aneb podivné dobrodružství Davida Graye Upíři jsou tématem, které se prolíná celou filmovou historií. Jejich podoby jsou různé. Nejčastěji je upírem Dracula, ale jindy je příběh jiný, nový a zajímavý. A nádherně poetický jako […]
  • #22 - Bad Seed (1956)5. srpna 2019 #22 - Bad Seed (1956) Horory mají mnoho podob, ale ty, v nichž vystupují děti jako zosobnění zla, jsou velmi znepokojující. Dětská naivita a nevinnost jsou v rozporu se zlem, které dýmá kdesi uvnitř. The Bad […]
  • #27 - Peeping Tom (1960)9. září 2019 #27 - Peeping Tom (1960) Jestliže víte, co znamená slovo "voyeur", víte i, co se skrývá pod označením "Peeping Tom". Taková postava je sama o sobě dost lákavou studnicí možností, kterými lze příběh rozvést. […]
  • #24 - Dracula (1958)19. srpna 2019 #24 - Dracula (1958) Dracula je jednou z nejčastěji se na plátně objevujících postav. Z těch hororových jednoznačně. Christopher Lee je zase jedním z nejznámějších představitelů transylvánského hraběte. Film […]