Kritiky.cz > Filmy > Filmové recenze > 28 týdnů poté - To už vážně uběhlo pět let? Sakra… A kudy?

28 týdnů poté - To už vážně uběhlo pět let? Sakra… A kudy?

Čas má neho­ráz­ně výkon­né spře­že­ní. Jako by to bylo vče­ra, co jsem prv­ně zhléd­nul horo­ro­vou běha­ři­nu 28 dní poté. Nebýt ono­ho hepá­če, nej­spíš bych ješ­tě nyní lapal po dechu, obna­žo­val hlu­bo­ko roz­vět­ve­né žil­ky a vyproš­ťo­val si zapad­lý jazyk. Byl to nářez. Sice níz­ko­roz­počto­vý a s evrop­ským „fejsem“ (což mě zpr­vu odra­zo­va­lo), avšak o to více syro­věj­ší a pro­ma­ka­něj­ší ve smys­lu nahá­ně­ní hrů­zy a zahuš­ťo­vá­ní atmo­sfé­ry. Tehdy jsem popr­vé uvě­řil, že lze nato­čit zom­bie horor, vysa­dit jej v novém tisí­ci­le­tí a nebýt za toho, kdo zaspal osm­de­sá­tá léta. Boyle vytasil hned s něko­li­ka esy. Zombíky paso­val do role dru­hot­né­ho mate­ri­á­lu, nehod­né­ho obdi­vu z něko­li­ka málo cen­ti­me­t­rů (viz teh­dy prů­se­rář­ská adap­ta­ce Resident Evil), zavr­hl jejich efekt­ní roz­pra­šo­vá­ní (což si ani nemohl dovo­lit) a moud­ře se zamě­řil na hro­zi­vě vylí­če­ný svět po náka­ze a na pár nešťast­ní­ků, kte­ří to – bohu­žel – pře­ži­li. Dortík pak pocuk­ro­val depre­siv­ně lidu­prázd­ným Londýnem, ang­lic­kým poča­síč­kem a trva­le navý­še­ným adre­na­li­nem (jak v sále, tak na plát­ně) záslu­hou revo­luč­ních upgrej­dů záko­ni­tos­tí žán­ru. Boyle se stal prv­ním fil­ma­řem, kte­rý ohá­kl zdán­li­vě sta­ro­mód­ní zom­bí­ky do moder­ní­ho hávu. Zrychlil střih, naří­dil kame­ře třes a celý pří­běh pojal dle troj­líst­ku pra­vi­del pře­ži­tí: utí­kej, neo­tá­čej se a ohá­něj se páči­dlem na všech­ny stra­ny.

Masakr.

Říká se mi to těž­ce, ale jak se zdá, Boyle už zka­sí­ro­val celou hos­po­du. Na krve­lač­né­ho eja­ku­lá­to­ra Snydera zby­li nově pří­cho­zí a chudák Fresnadillo ostrou­hal. A to i přes­to, že nena­to­čil o moc hor­ší film než jeho kole­go­vé z bran­že. Volné pokra­čo­vá­ní Osmadvaceti dní sice nenu­dí, povin­ně dráž­dí žalu­dek a sází na úspěš­nou osu z před­cho­zí sezó­ny (naspe­e­do­va­ní zom­bí­ci, za kaž­dým rohem číha­jí­cí náka­za a hrdi­no­vé s pořád­nou kon­dič­kou), avšak mar­ná slá­va – ten­to­krá­te už plí­ce pra­cu­jí spo­leh­li­vě. Napodruhé vyra­že­ný dech se zkrát­ka neko­ná. Bohužel. Juan Carlos Fresnadillo si mož­ná pocti­vě nastu­do­val Boyleovu bro­žu­ru a  obkou­kal něko­lik explo­ziv­ních fíg­lů od Snydera, ale na vlast­ní kuchy­ni malin­ko poza­po­mněl. Žádné trhá­ní volan­tem ze stra­ny na stra­nu, žád­ná sna­ha vysmek­nout se z  vyje­tých kole­jí - jen něko­lik oje­di­ně­lých vychy­tá­vek (likvi­da­ce zom­bí­ků vrtu­lí od heli­kop­té­ry) a  pod­stat­ně štědřej­ší roz­po­čet. Co se záplet­ky týče, rty bych pří­liš nena­pí­nal. I když se pří­běh posu­nul smě­rem kupře­du a nahá­ní už zce­la odliš­né nešťast­ní­ky, jeho pod­sta­ta zůsta­la nepo­změ­ně­na. Na začát­ku vás tvůr­ci ujis­tí, že se sku­teč­ně kou­ká­te na titul o živých neži­vých a ne na sla­ďák v cha­tě bez prou­du, pak pod­řa­dí, zpo­ma­lí na rych­lost v obci a  nasto­lí vcel­ku oče­ká­va­nou idyl­ku. Samozřejmě - idyl­ku, kte­rá skon­čí dřív, než si sta­čí vyba­lit kuf­ry. Předpokládáte správ­ně, zase se „něco“ pos*re. Pokus o  obno­ve­ní civi­li­za­ce selže na celé čáře a nasta­ne pořád­ný prů­van. Bude se utí­kat, utí­kat a zase jen utí­kat. Kam? No to je pře­ce jed­no. Tady se na cílo­vou pás­ku zapo­mně­lo. Bohužel, či snad bohu­dík.

Nenabízet mi nový pří­běh ve starém kvá­d­ru, byl bych vůči dvoj­ce pří­vě­ti­věj­ší a urči­tě i  štědřej­ší. Fresnadillo se pro­ka­zu­je coby zruč­ný imi­tá­tor, kte­ré­mu neči­ní pro­blém dik­to­vat tem­po pod­le tlu­ko­tu roz­pum­po­va­né­ho srd­ce a navo­dit poža­do­va­ný tís­ni­vý pocit. Škoda pře­ve­li­ká, že toho dosa­hu­je stej­ný­mi pro­střed­ky jako Boyle. Tytéž máchan­ce tak­tov­kou = tytéž před­nos­ti a tytéž nedu­hy spo­je­né s před­cho­zí por­cí „běha­vé zába­vy“. Což obzvlášť zamr­zí u akč­ně stři­že­ných pasá­ží. Zombíků je logic­ky víc, jsou hla­do­věj­ší, vytr­va­lej­ší... a kame­ra? Ta je čis­to­krev­ně hand, tře­pe se, cuká, vibru­je a chudák divák netu­ší, kdo koho prá­vě kou­sl – a pokud vůbec kou­sl. Buďme však rádi za kaž­dou zdr­hač­ku, do níž vná­ší svět­lo slu­neč­ní paprsky. Když totiž zapad­ne slun­ce, even­tu­ál­ně vypad­ne proud, fil­ma­ři nás defi­ni­tiv­ně odsta­ví za postran­ní čáru. Fresnadillo vyšrou­bu­je i tu posled­ní žárov­ku z reflek­to­ru a  zpro­střed­ku­je nám jen změť rych­le se pohy­bu­jí­cích šedých silu­et. Hodilo by se odká­zat na opě­tov­nou eva­ku­a­ci v půli sním­ku. Patnáct set lidí v  uli­cích, všu­de oko­lo tma jako v pyt­li a do toho infi­ko­vá­ní nazdár­ci. Těžko roz­po­znat, kte­rá v tu chví­li bije, kdo koho bije, komu zrov­na stří­ká z tep­ny apod. Nic nevi­dí­te, avšak řev… ten sly­ší­te i na hajzlí­cích při  spuš­tě­ném spla­cho­va­či.

Neduh čís­lo dvě: cha­rak­ter akč­ních scén. Když už se vzteklí atle­ti obje­ví na scé­ně, povět­ši­nou utí­ka­jí, pro­chá­ze­jí skrz skle­ně­né výpl­ně, pře­lé­za­jí oplo­ce­ní a činí vše pro to, aby se moh­li pomaz­lit s nena­ka­že­ný­mi jedin­ci. Ti vzdo­ru­jí, seč jim vyždí­ma­ná fyzič­ka dovo­lu­je. Nohy na rame­nou, sni­per­ka v pod­pa­ží a likvi­da­ce pro­ná­sle­do­va­te­lů na vět­ší vzdá­le­nost. K intim­ním kon­tak­tům pří­liš nedo­chá­zí, a  napě­tí tak stou­pá mik­ro­sko­pic­ký­mi krůč­ky. Což zamr­zí. Postačilo by zkrá­tit napal­mo­vou čist­ku prv­ní­ho sek­to­ru, přesku­pit ušet­ře­né zlaťá­ky, zohled­nit gra­da­ci a  nato­čit více scén pří­buz­ných „luč­ní­mu zástři­hu“ (viz zmí­ně­né hard­co­re stí­ná­ní hlav). Ale zná­te to – kdy­by rost­ly v prd*li hři­by.... Takhle se pou­ze obta­hu­jí křiv­ky před­cho­zí běha­ři­ny. Mládí v čele pelo­to­nu, zom­bí­ci v  závě­su a scé­náris­té, kte­ří si netrou­fa­jí při­vo­dit skrumáž/kolizi a naříz­nout onen pomy­sl­ný vlá­sek s mír­ným před­sti­hem. Což mož­ná není dílem náho­dy. Hrdinové jsou totiž běž­ný­mi lid­mi, nekom­ple­tu­jí si sbír­ku pásů z  kara­te a ost­ré lok­ty pou­ží­va­jí jen teh­dy, když jim jde o vol­né mís­to v MHD. Neprovádějí se žád­né kopan­ce a krko­lom­né pře­me­ty. Robert Carlyle není Milla Jovovich. Forma vlád­ne obsa­hu, for­mě zase stříz­li­vost a fyzi­kál­ní záko­ny.

Fresnadillo si přes­to zachra­ňu­je kej­hák něko­li­ka zábles­ky (a vcel­ku čet­ný­mi). Jsou to scé­ny, kte­ré zasko­čí tvr­dou rea­li­tou a  nekom­pro­mis­ním koná­ním armá­dy (pří­kaz stří­let na vše, co se hýbe), popř. pasá­že, v  nichž je Boyleův ruko­pis výji­meč­ně plat­ný (tichý roz­jezd a násled­ná jat­ka). Samo sebou, potě­ší i občas­né tech­nic­ké fine­sy a netra­dič­ní sní­má­ní infark­to­vých situ­a­cí (leč zříd­ka dis­ku­ta­bil­ní). V  tom­to smě­ru nelze nezmí­nit závěr v  potem­ně­lé sta­ni­ci met­ra. Rejža nahá­ní pře­ži­vší hrdi­ny do pod­ze­mí, nutí je klič­ko­vat mezi lid­ský­mi ostat­ky a to vše „sdí­lí“ s  divá­ky pro­střed­nic­tvím naze­le­na­lých obráz­ků v hle­dáč­ku odstře­lo­va­cí puš­ky. Zajímavé, ori­gi­nál­ní a optic­ky klaus­tro­fo­bic­ké.

Snímek se tu a tam odklo­ní od jed­no­du­še načrt­nu­té par­tie (utí­kej, nebo budeš kous­nut), aby se pro­střed­nic­tvím drob­né­ho poji­va otřel o celo­svě­to­vé dění, a nepří­mo tak nazna­čil, že je cosi shni­lé­ho v poli­ti­ce svě­to­vé. Ať už to jsou vojen­ské exce­sy, kru­tá pre­ven­tiv­ní opat­ře­ní či snad pro­hni­lé jádro pud­la: lidé, kte­ří jsou ve své pod­sta­tě stej­ně nebez­peč­ní jako infi­ko­va­ní „dob­rá­ci“. Smutné, zpr­vu zará­že­jí­cí, ovšem při  zpět­ném hod­no­ce­ní – pocho­pi­tel­né a odpo­ví­da­jí­cí.

No a pak už zbý­vá „pou­ze“ hud­ba. Bez debat nej­sil­něj­ší zále­ži­tost celé­ho sním­ku. Co má umoc­nit, to umoc­ní, a uči­ní tak rov­nou dvoj­ná­sob. Což pla­tí nejen pro akci a  cíle­ně vyvo­lá­va­ný drajv, ale i pro pasá­že němé­ho cha­rak­te­ru, kde jsou slo­va nahra­zo­vá­na výmluv­ný­mi obra­zy. Perfektní prá­ce Johna Murphyho. Vřele dopo­ru­ču­ji samot­ný soun­d­track, kte­rý ač pře­třá­sá jeden jedi­ný geni­ál­ní motiv, opa­ko­va­né posle­chy jej nikterak nede­gra­du­jí. Samotný film je na tom hůř. I když depre­se rulu­je v život­ní for­mě, dru­hou exkur­zi si s  nej­vět­ší prav­dě­po­dob­nos­tí odpus­tím.

Nicméně za pár let… až zapo­me­nu… budiž.

Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


|

Stránka načtena za 1,37123 s | počet dotazů: 214 | paměť: 54377 KB. | 23.04.2021 - 02:01:49
X