Kritiky.cz > Filmy > Filmové recenze > 28 dní poté

28 dní poté

28 dni pote00

Danny Boyle je zpát­ky! Zároveň s tím­to tvr­ze­ním se však nabí­zí otáz­ka, zda­li zrov­na já mám opráv­ně­ní tohle tvr­dit. Adaptace Pláže Alexe Garlanda, přes­to­že byla kri­ti­ky pře­váž­ně roz­cu­po­vá­na a divá­ky při­ja­ta veli­ce růz­no­ro­dě, v očích mých nijak váž­ně nese­lha­la a titu­ly jako Mělký hrob či Trainspotting nepo­tře­bu­jí žád­nou rekla­mu. Abyste mi poro­zu­mě­li, mno­hem skep­tič­tě­ji jsem vzhlí­žel k Boyleovu posled­ní­mu sním­ku 28 dní poté, zpra­co­vá­va­jí­cí těž­ko zvlád­nu­tel­né téma „živých neži­vých“. A jak se poz­dě­ji pro­ká­za­lo, ten­to před­běž­ný názor mi nijak nevy­vrá­ti­ly ani prv­ní ohla­sy poro­ty jed­no­ho nejme­no­va­né­ho fil­mo­vé­ho měsíč­ní­ku. Když mi to pak neda­lo a na film se vypra­vil do kina, po jeho strá­ve­ní jsem se oci­tl v pozi­ci člo­vě­ka (a nemám z toho pří­liš­nou radost), kte­rý se tak tro­chu sty­dí za inter­pre­ta­ci své­ho posto­je.

28 dní poté se podob­ně jako Resident Evil hlá­sí k fil­mům, kte­ré v osm­de­sá­tých letech minu­lé­ho sto­le­tí polo­ži­ly základ tzv. zom­bie horo­rům. A může­me si to při­znat ote­vře­ně, ať už nás teh­dy děsi­ly tyto sním­ky do jaké­ko­li míry, dnes by mezi sou­do­bý­mi divá­ky asi těž­ko pocho­di­ly. V tom­to názo­ru mě ale­spoň utvr­di­la adap­ta­ce úspěš­né pla­ystati­o­no­vé hry, kte­rá zaví­ta­la do našich kin minu­lým rokem. Za tu dobu se toho moc nezmě­ni­lo, pak jsem ale zhléd­nul nej­no­věj­ší Boyleův počin a mé někdej­ší názo­ry pře­ko­ti­ly směr o sto­osm­de­sá­tých stup­ňů. Ano… ač je to s podi­vem, i v dneš­ní době, kdy je pro vět­ši­nu diváků-konzumentů roz­ho­du­jí­cím fak­to­rem (ale­spoň v pří­pa­dě bloc­kbus­te­rů) množ­ství nastřá­da­ných vizu­ál­ních efek­tů, popř. finanč­ní­mi pro­střed­ky zajiš­tě­ná reklam­ní kam­paň, lze za mini­mál­ní peníz nato­čit film se zdán­li­vě prů­hled­nou záplet­kou, kte­rý plno­hod­not­ně zaměst­ná vaše smys­lo­vé ústro­jí na nece­lé dvě hodi­ny reál­né­ho času.

Výše uve­de­né řád­ky pak nabý­va­jí na para­dox­nos­ti ve chví­li, kdy divák zjiš­ťu­je, že se stal obě­tí „omše­lé“ apo­ka­lyp­tic­ké pohád­ky s jed­ním vra­žed­ným virem, tro­chu zma­te­ným kurý­rem a dosti kuráž­nou čer­noš­kou v hlav­ní roli. Boyle je naštěs­tí nato­lik zku­še­ný reži­sér a Garland nato­lik ino­vač­ně zalo­že­ný scé­náris­ta, že po chví­li ustou­pí veš­ke­ré před­sud­ky stra­nou. Hlavní hrdi­na v podá­ní vyzáblé­ho Cilliana Murphyho (kte­rý mi při pro­jek­ci do tako­vé míry při­po­mí­nal mého bra­tran­ce, že jsem po skon­če­ní pro­mí­tá­ní musel zavo­lat strý­ci a osob­ně se jej optat, zda­li jeho syn během loň­ské bri­gá­dy ve Skotsku nena­to­čil film – jen tak náho­dou) se pro­bou­zí z dlou­hé­ho koma­tu, do něhož jej nasmě­ro­val čel­ní střet s blí­že nespe­ci­fi­ko­va­ným auto­mo­bi­lem. Omráčen dobou, již zaspal, pře­kva­pe­ně zjiš­ťu­je, že se nachá­zí v nemoc­ni­ci, kte­rá je jen tak mimo­cho­dem napros­to lidu­prázd­ná.

No nic… nic zvlášt­ní­ho. Jakmile však Jim vypi­je Pepsi, aby se měl z čeho zapla­tit film, a opus­tí při­taž­li­vě chlad­né pro­stře­dí špi­tá­lu, dozví­dá se také to, že je pros­ta živo­ta neje­nom nemoc­ni­ce, ale rov­nou celý Londýn, Anglie, Ostrava atd. Nikde ani živáč­ka, jen nepo­řá­dek a vra­ky hoří­cích aut. A to je stá­le jenom začá­tek. Když se Jimovi nedo­sta­ne odpo­vě­di ani na desá­té „Hello“, roz­hod­ne se zaví­tat do blíz­ké­ho kos­te­lí­ka. Po kon­fron­ta­ci s jeho „vlíd­ný­mi“ oby­va­te­li a násled­ném úpr­ku do útrob lon­dýn­ské pod­zem­ky si dá všech pět dohro­ma­dy a vylou­čí vari­an­tu, že by ona lidu­prázd­nost byla důsled­kem spo­tře­bo­vá­ní všech zásob mine­rál­ní vody Mattoni. Ono to totiž v Londýně, ač to tak na prv­ní pohled nevy­pa­dá, žije a zvlášť v noč­ních hodi­nách zde není nou­ze o ryzí adre­na­li­no­vou zába­vu balan­cu­jí­cí na hra­ni­ci infark­tu…

Přimhouříme-li obě očka a dokážeme-li si před­sta­vit hlav­ní­ho hrdi­nu v sexy šatech a s úče­sem drží­cím tvar za kaž­dé­ho poča­sí, máme spl­ně­ny všech­ny před­po­kla­dy pro­to, abychom moh­li ozna­čit 28 dní poté za vel­mi těs­né pokra­čo­vá­ní Resident Evil. Kdo ví, do jaké míry je jejich návaz­nost (ne)chtěná, nicmé­ně co je hlav­ní, reži­sér Boyle není George G. Romero, ale ani Paul Anderson, a pro­to své zom­bies nevy­sta­vu­je pří­liš na obdiv. Zkrátka - málo je někdy více. Zásluhou toho, že krve­lač­né zom­bí­ky vní­má­me čas­to­krát pro­střed­nic­tvím stí­nů vrha­ných jimi při pohy­bu na okol­ní zdi­vo, se dosta­vu­je zce­la opač­ný efekt než v pří­pa­dě Resident Evil a slab­ší pova­hy mohou být v šoku. A jeli­kož oživlé mrt­vo­ly vedou buja­rý život pře­de­vším v pozd­ních večer­ních hodi­nách, odpo­ví­dá tomu i cel­ko­vá atmo­sfé­ra sním­ku, kte­rá je depre­siv­něj­ší než jaký­ko­li díl seri­á­lu Krajní meze.

Boyleovi zom­bies se navíc od těch „běž­ných“, kte­ří zase­da­jí v redak­ci Bazooky, výraz­ně liší. Ti novo­do­bí úto­čí neje­nom ve sku­pi­nách, ale také sólo­vě, stov­ku zvlá­da­jí rych­le­ji než sebe­lé­pe nado­po­va­ný Mórys Grýn a své výpa­dy pod­ni­ka­jí zásad­ně v noci, kdy je vidi­tel­nost jak na plát­ně, tak v kinosá­le nulo­vá. Samozřejmě nechy­bí již zaběh­lé rizi­ko náka­zy, kte­ré je však umoc­ně­no na desá­tou díky době, za níž se jedi­nec po infek­ci pře­mě­ní v zom­bie. Jinými slo­vy: nuda k posrá­ní se neko­ná.

Nicméně se nene­chej­te okla­mat. Přestože tomu prů­běh mé recen­ze nena­po­ví­dá, ani Boyleovo dílo není bez­chyb­né. Zážitek z fil­mu je občas nepří­jem­ně nabou­rá­ván vidi­tel­ně níz­kým roz­poč­tem, jin­dy se člo­věk neu­brá­ní poci­tu zdlou­ha­vos­ti a dále je tu konec, kte­rý se napros­to vymy­ká z cel­ko­vé stís­ně­né atmo­sfé­ry sním­ku a tak tro­chu při­po­mí­ná „Happy End“ Spielbergova Minority Report (být po mém, utnul bych pří­běh ve chví­li nára­zu do zamče­né brá­ny). Na dru­hou stra­nu neab­sen­tu­jí scé­ny, kte­ré vám mírou pou­ži­té­ho nási­lí vyra­zí dech (ať už mám na mys­li finá­le ve sty­lu 8 mm nebo scé­nu, kdy Selena vyku­chá své­ho někdej­ší­ho par­ťá­ka), ale ani čer­ný humor, napě­tí, tro­cha té roman­ti­ky či „leka­cí“ zvu­ko­vé efek­ty.

Takže sečte­no a pod­tr­že­no: v rám­ci kine­ma­to­gra­fie jako cel­ku se mož­ná nejed­ná o nic objev­né­ho, avšak v rám­ci zom­bie horo­rů pat­ří 28 dní poté roz­hod­ně k lep­ší­mu nad­prů­mě­ru.

28 dní poté
(28 Days Later)

Typ fil­mu:

Zombie horor
Země a rok:VB, Nizozemí 2002
Režie:Danny Boyle
Scénář:Alex Garland
Hrají:Cillian Murphy, Naomie Harrisová, Megan Burnsová ad.
Hodnocení:70/100

Verdikt:

Největší pře­kva­pe­ní posled­ních měsí­ců. Samozřejmě pří­jem­né.

MARTIN NÁHLOVSKÝ

Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


|

Stránka načtena za 2,18924 s | počet dotazů: 220 | paměť: 50148 KB. | 12.04.2021 - 22:30:32