#26 - Les Yeux Sans Visage (1960)

O tom, že jsou Francouzi v horo­ru dob­ří, jsme se už pře­svěd­či­li. „Les Yeux Sans Visage“ jsou dal­ší ukáz­kou toho, že fil­mař­ská vel­moc měla vždy co nabíd­nout.

Les Yeux Sans Visage

Francie, 1960, 88 minut

Režie:Georges Franju

Scénář: Pierre Boileau, Thomas Narcejac, Jean Redon a Claude Sautet pod­le romá­nu Jeana Redona

Hrají:

Pierre Brasseur (Doktor Génessier)

Alida Valli (Louise)

Edith Scob (Christiane Génessier)

Juliette Mayniel (Edna Grüber)

Vítejme zpět ve Francii, zpát­ky u pánů scé­náris­tů Boileau-Narcejac. Už „Ďábelskými žena­mi“ nám uká­za­li, že jsou schop­ni vytvo­řit skvě­lý scé­nář, kte­rý je horo­ro­vý, stej­ně jako dra­ma­tic­ký a hlav­ně zají­ma­vý. I ten­to­krát pře­vá­dě­li pro plát­no kni­hu, a to dílo spi­so­va­te­le Jeana Redona, kte­rý se na tvor­bě scé­ná­ře podí­lel. Z Francie tak vze­šel dal­ší sní­mek, kte­rý mohl smě­le kon­ku­ro­vat zahra­nič­ní horo­ro­vé pro­duk­ci.

V čer­no­bí­lé se před námi odví­jí pří­běh, kte­rý nám v prv­ních scé­nách neřek­ne nic, aby to na nás násled­ně všech­no vychr­lil s poměr­ně vel­kou mírou natu­ra­lis­mu, na svou dobu vel­mi dob­ře pro­ve­de­ném. Film se zmí­tá mezi dvě­ma kame­ny. Na jed­nu stra­nu chce být poměr­ně závaž­nou výpo­vě­dí, ale na stra­nu dru­hou se jed­ná o béč­ko­vý horor. Právě toto je jeden z důvo­dů, proč ho kri­ti­ka nepři­ja­la a k jeho zno­vu­ob­je­ve­ní došlo až dáv­no po Franjuově smr­ti. Škoda. Ale na dru­hou stra­nu díky bohu, nebo něko­mu podob­né­mu, že se tenhle sní­mek zacho­val a že úpl­ně neza­pa­dl, pro­to­že si to pros­tě neza­slou­ží.

Příběh, nebo jeho pod­sta­ta, vlast­ně není nic tak nové­ho. Vypráví o lás­ce otce k dce­ři a sna­ze jí pomo­ci. A to sku­teč­ně za kaž­dou cenu. Christiane měla ošk­li­vou neho­du, při kte­ré jí tak nějak sle­zl celý obli­čej. Nic závi­dě­ní­hod­né­ho. Ale ješ­tě že má otce, kte­rý je náho­dou obrov­ským nová­to­rem v obo­ru transplan­ta­ce orgá­nů a plas­tic­ké chi­rur­gie. A navíc je tak tro­chu dok­to­rem Mengelem. Právě zde se setká­vá­me s vel­mi závaž­nou a kri­tic­kou rovi­nou fil­mu. Doktor Génessier je sku­teč­ným géniem-šílencem, tak tro­chu jako dok­tor Moreau, kte­ré­mu je mimo­cho­dem tro­chu podob­ný. Alespoň tomu z fil­mu „Island of Lost Souls“, kte­rý zde již byl recen­zo­ván. Génessier se vůbec neští­tí toho, aby uná­šel dív­ky, omrá­čil je a stáh­nul jim kůži, kte­rou násled­ně transplan­tu­je své dce­ři. Jenže jde i o to, jakým dív­kám obli­čej sta­hu­je. Nikdy to nejsou boha­té panič­ky, ale krás­né chudé dív­ky, kte­ré spo­leč­nost může postrá­dat. Génessier sám z vyš­ší spo­leč­nos­ti, boha­tý, nemá pro­blém s tím, aby chudé dív­ce ublí­žil, zne­tvo­řil ji a při­nu­til ji vzít si život. Je to jen lůza a na té nezá­le­ží, hlav­ně aby jeho dce­ra zase byla šťast­ná. Jenže Christiane šťast­ná vůbec není, pro­to­že nová kůže na jejím... obli­če­ji pros­tě nechce držet a ona se vždy musí vra­cet k mas­ce, kte­rá zakrý­vá její tvář. Sama sobě se hnu­sí. Na ní samot­né je vidět mar­ni­vost a neschop­nost se smí­řit s osu­dem, k čemuž ale nako­nec pře­ce jen dojde.

Druhým pozná­va­cím zna­me­ním fil­mu, kro­mě kri­tic­ky nacis­tic­ké­ho způ­so­bu zachá­ze­ní s lid­mi, je i natu­ra­lis­mus, kte­rý se zde obje­vu­je. A to pře­de­vším ve scé­ně, kdy Génessier sta­hu­je obli­čej jed­né z dívek. Při řezá­ní je na prv­ní pohled patr­né, že pou­ží­vá skal­pel, kte­rý vypouš­tí inkoust, ale v momen­tě, kdy je obli­čej sun­dá­ván, sle­du­je­me úžas­nou prá­ci a sám se divím teh­dej­ší odva­ze tak­to sta­že­ní z kůže zná­zor­nit. Kritikům to vadi­lo, já mohu jen chvá­lit. Provedeno sku­teč­ně pre­ciz­ně a s lás­kou, s při­hléd­nu­tím k mož­nos­tem doby a zna­los­tem růz­ných mate­ri­á­lů a postu­pů.

„Oči bez tvá­ře“ mají krás­ný fatál­ní sym­bo­lic­ký závěr, kte­rý k tomu fil­mu doko­na­le sedí. Je to tako­vý hap­py end, kdy zlo­duch je potres­tán, ale štěs­tí nale­ze­no není. Ale jak se říká, kdo s čím zachá­zí, tím také schá­zí. A v pří­pa­dě dok­to­ra Génessiera je to jeho „lás­ka“ k dce­ři a sna­ha uči­nit ji tako­vou, jaká byla dří­ve. Na dok­to­ro­vi je sku­teč­ně vidět, že nemá abso­lut­ně žád­né výčit­ky, pro něj je smrt dívek účel­nou, napros­to nor­mál­ní, ani není tře­ba nějak koná­ní vysvět­lo­vat nebo lito­vat.

Proč film zařa­dit mezi 101 nej­lep­ších horo­rů všech dob:

Silné emo­tiv­ní scé­ny, sna­ha o natu­ra­lis­mus, kte­rý v dneš­ní době vyzní kostr­ba­tě, ale v tomhle pří­pa­dě se sna­ha jed­no­znač­ně počí­tá. Silný pří­běh, kte­rých je v horo­ru potře­ba.

Proč film neza­řa­dit mezi 101 nej­lep­ších horo­rů všech dob:

Film mož­ná malin­ko tápe ve své iden­ti­tě, ale pro mě osob­ně vlast­ně není nic špat­né­ho na tom, když se váž­né téma roze­bí­rá i s tím, že jsou zde nechut­nos­ti a pří­liš­né doslov­nos­ti. V dneš­ní době to navíc není vůbec nic neob­vyk­lé­ho.

Další film pat­ří­cí mezi „101 nej­lep­ších horo­rů“ vyjde 9.9.2019

Článek je sou­čás­tí seri­á­lu 101 nej­lep­ších horo­rů na inter­ne­to­vém maga­zí­nu Horor-Web.cz.