Denní archiv Leden 24, 2019

0

Vermontské psycho od Jennifer McMahon

Příběh se točí oko­lo staré­ho Tower Motelu s 28 poko­ji a bazé­nem, sto­jí­cím ve Vermontu. Kdysi mož­ná skvě­lé mís­to na dovo­le­nou, nyní mís­to, kte­ré­mu se radě­ji pohle­dem vyhne­te, nebez­peč­né a doslo­va se špat­nou pověs­tí.

Když kle­pat Smrt na dve­ře usly­šíš,

napad­ne tě, žes ji už viděl kde­si.

Sotva po scho­dech při­kra­de se blíž,

bude jak noč­ní můra, kte­rá děsí.

Když potom svo­ji tvář v zrca­dle zříš,

pocho­píš, jak podob­ní oba jste si.

Motel kdy­si dáv­no posta­vil děde­ček dvou hol­či­ček jako dárek pro babič­ku. K mote­lu navíc ješ­tě při­sta­věl tajem­nou věž ve sty­lu Londýnského Toweru a uta­jo­va­ný pokoj, o jehož exis­ten­ci nemě­li tuše­ní nejen samot­ní hos­té, ale i někte­ří samot­ní oby­va­te­lé hote­lu. Pokoj, jež měl něco nebo něko­ho uchrá­nit, uvěz­nit tak, aby neu­blí­žil nejen sám sobě, ale i lidem tam ven­ku.

Nyní je to již ale dosti zchát­ra­lá a nebez­peč­ná zří­ce­ni­na, a to i přes­to, že kdy­si dří­ve to byl vel­mi pro­spe­ru­jí­cí a v oko­lí dosti vyhlá­še­ný hotel, kam lidé nejen rádi jez­di­li, ale i sem se vra­ce­li. Nyní tomu už tak neby­lo! 

Už od samot­né­ho počát­ku se tu děly zvlášt­ní věci. Bylo to mís­to opře­de­né dáv­ným rodin­ným tajem­stvím, jež poma­lu na poza­dí horo­ro­vé až duchař­ské téma­ti­ky roz­plé­tá­me a dostá­vá­me se k napros­to neče­ka­né­mu rozuz­le­ní děje.

Celý děj je roz­dě­len do tří  dějo­vých a časo­vých linií, kte­ré bychom moh­ly roz­dě­lit na rok 2013 tj.  sou­čas­nost, kde žije Amy, Piper a Margot již jako dospě­lí.

Dále na léto roku 1989, kdy se všech­no změ­ni­lo, a kdy si všech­ny tři děv­ča­ta uží­va­la úžas­né­ho léta, kdy cho­di­ly den­ně a taj­ně do zaká­za­né­ho, zchát­ra­lé­ho mote­lu na výzvě­dy a pro­zkou­má­va­ly tam sta­ré a již nepo­třeb­né věci. Vypráví o trva­lém přá­tel­ství, prv­ních lás­kách a prv­ních hor­kých polib­cích.

A nako­nec i rok 1961, což je dět­ství Amyny mámy a její sest­ry Rose. Zde poma­lu odkrý­vá­me rodin­né tajem­ství a nezvrat­né pro­kle­tí celé rodi­ny. Dozvídáme se, jak asi beze sto­py zmi­ze­la Rose. Ve sku­teč­nos­ti však netu­ší­me, co se s ní doo­prav­dy sta­lo ane­bo zda nako­nec ode­šla za svých snem do Hollywoodu. Podvědomě však moc dob­ře tuší­me, že asi nikdy neo­de­šla...

Jednotlivé kapi­to­ly se stří­da­jí z pohle­du všech hlav­ních postav. Díky tomu, že pří­běh máme mož­nost tak­to vidět z něko­li­ka stran a úhlu pohle­du, může­me sná­ze číst jed­not­li­vé myš­len­ky osob a aspoň čás­teč­ně pocho­pit jejich jed­ná­ní. V důsled­ky si lze pak celý pří­běh krás­ně dokres­lit a slo­žit jako oprav­do­vou mozai­ku, dílek po díl­ku tak, aby vytvo­ři­la celek.

Dvě linie jsou vsa­ze­ny do minu­los­ti a jed­na do pří­tom­nos­ti. Nejstarší linii tvo­ří dět­ství Rose a Sylvie, tj. dcer samot­né­ho zakla­da­te­le mote­lu The Tower Motel. A dal­ší děj tvo­ří dět­ství Amy (dce­ry Rose), Piper a Margot. Piper s Margot jsou sest­ry a s mote­lem krom své nej­lep­ší kama­rád­ky Amy nema­jí nic spo­leč­né­ho, snad jen to, že si tam cho­dí hrát a uží­vat si jed­not­li­vá dob­ro­druž­ství, až do oka­mži­ku, kdy najdou v taj­né skrý­ši kufr se záhad­nou foto­gra­fií.

Rok 2013 - sou­čas­nost. Amy je už dospě­lá a má svo­je děti. Žije dál se svo­jí rodi­nou v mote­lu, kte­rý již léta nikdo nena­vští­vil, a ve kte­rém občas vídá pří­zra­ky... ale­spoň do doby, dokud nedo­jde k bru­tál­ní hro­mad­né vraž­dě, kdy jako jed­ná pře­ži­je její nejmlad­ší dce­ra Lou. Říká se, že Amy zabi­la a zastře­li­la své­ho man­žel Marka, syna Leviho, a pak sebe. 

„Tři obě­ti, všech­ny mrt­vé. U mrt­vé ležel útr­žek papí­ru. Byla to foto­gra­fie - čer­no­bí­lá podo­ben­ka dvou děv­čat, přes kte­rou se táhl nápis „29 poko­jů“. Přežila pou­ze malá dce­ra Lou, svým vzhle­dem se vel­mi podo­ba­la mat­ce, když byla v jejím věku.“

Začíná nejen poli­cej­ní vyšet­řo­vá­ní, ale i sou­kro­mé pát­rá­ní Piper a Margot. Samy nevě­ří tomu, že by Amy moh­la být hlav­ním viní­kem neštěs­tí. Jaké hrůz­né tajem­ství skrý­vá dva­cá­tý devá­tý pokoj, o kte­rém nikdo nic neví? A proč není nikde zakres­len v plá­nech domu?

A jaké hroz­né rodin­né tajem­ství ukrý­vá? K čemu tato míst­nost, podob­ná domá­cí­mu věze­ní s řetě­zy a oko­vy slou­ži­la? Koho tu věz­ni­ly? Koho měly řetě­zy a oko­vy zadr­žet? A kde ten někdo prá­vě teď je? Uvěří nako­nec v exis­ten­ci pří­zra­ků? Budou mít zados­tiu­či­ně­ní se s nimi setkat? A co tako­vé setká­ní v nich zane­chá?

„Někdy. Ale někdy se změ­ní v straš­li­vá mon­stra s tesá­ky a dápy. Když k tobě v noci při­jdou, budeš mít ošk­li­vé sny. Rozcuchají ti vla­sy a vsa­jí dech. A když si nedáš pozor, spolk­nou tě celou.“

Kniha doko­na­le roz­pra­co­vá­vá téma rodin­né­ho pro­kle­tí, pro­po­je­ní vzá­jem­ných sou­ro­ze­nec­kých vzta­hů, ať už se jed­ná o sester­skou lás­ku a vel­ké pou­to mezi nimi, tak i na dru­hou stra­nu závist a žár­li­vost,  neza­po­mí­ná ani na sílu a kouz­lo přá­tel­ství, prv­ní záchvěvy zami­lo­va­nos­ti u prv­ní dět­ské lás­ky.

Tento vel­mi tajem­ný, až mra­zi­vý horor s duchař­skou téma­ti­kou oži­ve­nou fan­tas­tic­ký­mi prv­ky jako jsou taju­pl­né vzka­zy ze záhro­bí, nad­při­ro­ze­né bytos­ti v podo­bě stí­nů a pří­zra­ků v čte­ná­ři vyvo­lá­va­jí a umoc­ňu­jí poži­tek ze čte­ní, neboť vás z toho­to horo­ru bude pěk­ně mra­zit v zádech.

Autorka navíc celou atmo­sfé­ru pod­trh­la skvě­lým popi­sem pro­stře­dí, jakož­to ponu­rá, chlad­ná, pra­ši­vá až děsi­vá mís­ta, kde vlád­ne zlo a pří­mo na vás dýše chla­dem....

Celý děj je pro­špi­ko­ván doslo­va děsi­vý­mi udá­lost­mi a napí­na­vý­mi scé­na­mi, že se jen tak od čte­ní neod­trh­ne­te. A závěr? Ten vás doslo­va bude šoko­vat, pro­to­že něco tako­vé­ho jste sku­teč­ně neče­ka­li.  Napínavé čte­ní plné zvra­tů, jež roz­hod­ně sto­jí za pře­čte­ní!

„Lží někdy není to, co řek­neš, ale to co neřek­neš, co tajíš!“

Moc děku­ji Knihám Dobrovský za recenz­ní výtisk.

Kniha vyšla v edi­ci Knihy Omega.

Vermontské psy­cho kou­pí­te zde.

 

Vermontské psy­cho

Napsala: Jennifer McMahon

Přeložil: Václav Procházka

Vydal Dobrovský s.r.o. v edi­ci Knihy Omega

Rok vydá­ní 2018

Počet stran: 376

ISBN: 978-80-7585-154-3

 

 …

Autor:
0

Skleněný (Glass) – Recenze – 40%

Filmem Skleněný završuje režisér, scenárista a producent M. Night Shyamalan trilogii, kterou započal v roce 2000 snímkem Vyvolený, na nějž pak poněkud překvapivě navázal v roce 2016 filmem Rozpolcený. Ve Skleněném se tudíž konečně potkávají všichni tři hrdinové obou předchozích filmů – David (Bruce Willis), který ve spolupráci se svým (již dospělým) synem trestá coby samozvaný ochránce spravedlnosti zločince v ulicích Filadelfie, Kevin (James McAvoy), jenž ve stejném městě unáší a vězní mladá děvčata, a terorista Elijah alias Pan Skleněný (Samuel L. Jackson), toho času na invalidním vozíku a v polo-kómatu.
 
Skleněný (Glass) – Recenze
Zdroj fotek: falcon.cz

Předně je potřeba říct, že je nutné vidět Vyvoleného i Rozpolceného, abyste se dokázali v příběhu Skleněnéhoorientovat. Pak je nutné vzít na vědomí, že hrdinové těchto filmů jsou sice nadaní jakýmisi zvláštními schopnostmi (David disponuje mimořádnou sílou a odolností, stejně jako schizofrenický Kevin, jemuž tyto vlastnosti propůjčuje jedna z jeho více než dvaceti osobností, napůl lidská a napůl zvířecí/nestvůrná, a Pan Skleněný, trpící extrémní lámavostí kostí, má zas geniální mysl) a všechny ty filmy navíc do jisté míry koketují s konvencemi superhrdinského a komiksového žánru, leč ani na vteřinu do tohoto žánru nesklouzávají a spíš se snaží jít cestou komorních psychologických dramat.

Na začátku filmu tak sice dojde nejprve k třeskutému střetnutí Davida s Kevinem, leč oba jsou záhy zajati a převezeni do psychiatrické léčebny (v níž je již delší dobu zavřený i Pan Skleněný), kde se jich ujme doktorka-psychiatrička Ellie (Sarah Paulson) se záměrem přesvědčit je, že jejich nadpřirozené schopnosti jsou pouhým výplodem jejich fantazie, protože nic takového jako superhrdinové ve skutečnosti neexistuje. Většina filmu je následně věnována terapeutickým sezením, během nichž se doktorka snaží celé trojici skepticky rozmlouvat jejich přesvědčení, a následnému přemítání hlavních hrdinů nad sebou samotnými a jejich zpochybňování vlastní jedinečnosti a výjimečnosti.

Celá ta myšlenka, že ani jeden z hrdinů vlastně nijak nadpřirozený není a všichni si tuto představu mylně vštípili sami, je svým způsobem zajímavá, nicméně je hrozně kontraproduktivní, když je divák zároveň konfrontován se scénami, v nichž tyto schopnosti vyplouvají na povrch, a z nichž jednoznačně vyplývá, že tomu tak být nemůže. Navíc jsou doktorčiny argumenty, s nimiž se snaží hrdiny nahlodat a konfrontovat jejich nadlidské činy s alternativním a „realistickým“ výkladem, neuvěřitelně hloupé („Ten výstřel z brokovnice vám nic neudělal, protože ta puška byla stará a náboje navlhlé.“)

Skleněný (Glass) – Recenze

Celkově pak příběh filmu pozůstává ze dvou rovin, z nichž jedna je provázána s komiksovou tradicí a do určité míry využívá šablony a některá klišé superhrdinských filmů, zatímco ta druhá s tím vším polemizuje, klišé a šablonám se naopak vysmívá a neustále dává najevo, že tohle žádný superhrdinský film není, a to zejména tím, jaký důraz klade na obyčejnost postav a světa kolem nich. Film Skleněný se tak zároveň snaží být naplněním komiksového žánru a zároveň jeho dekonstrukcí, přičemž divákův pocit z toho, jestli tyto dva natolik odlišné tvůrčí přístupy spolu hrají ve vzájemné harmonii, nebo si naopak protiřečí a navzájem se ruší, může být značně individuální a subjektivní.

Shyamalan každopádně dělá všechno proto, aby si divák pokud možno vůbec neužil všechno to, co si lze ve filmech o superhrdinech obvykle užít, a to zejména akci, vyvrcholení, napětí a spád (a v případě dekonstrukcí i nějakou vnitřní logiku, smysl a sofistikovanost). Z komiksových vzorů sice čerpá, ale pouze ironicky a posměšně a výhradně proto, aby se jim mohl vysmívat a používat je úplně opačně, než je obvykle zvykem. A ještě se přitom zřejmě domnívá, že točí nějaké výsostné umění, takže své hrdiny přehnaně často zabírá v zrcadlech a všelijakých jiných odrazech od lesklé stěny po oční bulvu, jako kdyby zrovna zjistil, že to tak také jde.

To, že se skoro celý film odehrává v jedné budově a blízkém okolí a až na prvních a posledních dvacet minut se v něm nic moc zásadního nestane (v podstatě jde o nepříliš chytré dialogové drama, v němž hrdinové jen zahloubaně přemýšlejí o vlastní existenci), je jedna věc. Druhá věc je, že film od poloviny dál láká na určitý typ závěru, jen aby jej pak mohl divákovi drze odepřít a místo toho ve finále bodnout fanoušky předchozích dvou filmů do zad (a vše završit několika absurdními zvraty, protože to by nebyl Shyamalan, aby ve filmu neměl na konci zvraty), což je zřejmě odvážný tvůrčí záměr, jímž se režisér snaží jít proti proudu a nastavovat zrcadlo hollywoodským superhrdinským blockbusterům.

Skleněný (Glass) – Recenze

Otázkou pak je, jestli jsou i ty jediné dvě scény, v nichž spolu David s Kevinem zápasí (a jiná akce se ve filmu nevyskytuje), natočené tak mimořádně špatně, nevzrušivě a skoro až trapně a diletantsky právě z toho důvodu, aby záměrně nebyly zábavné. Jestli je tvůrčí záměr i to, že filmu naprosto schází jakékoli napětí, že film zcela zamlčuje důvody toho, proč má doktorka Ellie na přesvědčování trojice hrdinů pouhé tři dny, že personál psychiatrické léčebny, v níž se děj odehrává, představuje vrchol nedbalosti (pacienti si mohou libovolně opouštět své cely, bezpečnostní centrála s počítači a kamerovým systémem se nezamyká, když přes sebe pacient přehodí doktorský plášť, tak ho ochranka dokonce bez okolků pustí ven z budovy), a že to všechno nejsou jen důsledky lajdácké režie, stupidního scénáře a zásadní nedomyšlenosti.

Skleněný je v tom všem natolik důsledně konzistentní, že by se i dalo uvěřit tomu, že ho Shyamalan chtěl naschvál natočit a napsat tak mizerně, hlavně když tím půjde proti všemu, co je v superhrdinském žánru považováno za mainstream (prakticky jediné, co se opravdu povedlo, jsou šílené a poměrně zábavné herecké kreace Jamese McAvoye, zatímco Samuel L. Jackson a Bruce Willis mají povětšinou jeden a ten samý výraz a mohou se tak spoléhat jen na vlastní charisma).

Na jedné straně tak lze Shyamalana ocenit pro jeho ambiciózní odvahu přijít s realizací něčeho takového (pokud to tedy skutečně byl záměr), na straně druhé je však sporné požadovat od diváků filmu, který má být uspokojivý právě tím, jak je ve většině ohledů vrcholně neuspokojivý, nějakou pozitivní zpětnou vazbu, pokud jim tedy nebude tento záměr sám o sobě imponovat. Samotná myšlenka žánrové dekonstrukce totiž v tomto provedení ničím příliš nová nebo objevná není a v tomto případě je navíc místy až otravně doslovná, neb hrdinové neváhají sem tam explicitně vysvětlovat, čím se jejich konání a události ve filmu prezentované mají od superhrdinských komiksů vlastně lišit.

Druhá možnost je, že nic z toho ve skutečnosti Shyamalanovým záměrem nebylo, a to je pak 40% ještě přehnaně moc.




Autor:
0

Vrána - Dlouho jsem tenhle snímek chtěl vidět a dlouho jsem se mu neúmyslně vyhýbal.

Až nyní jsem se koneč­ně dostal k tomu, abych zhlé­dl již při svém vzni­ku legen­dár­ní Vránu. Komiksové sním­ky jsou v dneš­ní době na den­ním pořád­ku, ale v roce 1993 se dob­rá komik­so­vá adap­ta­ce hle­da­la hod­ně těž­ko. A tak při­šli James O’Barr, Alex Proyas a Brandon Lee, aby to změ­ni­li.…

Autor:
0

#1899: Van Gogh 21. století - 60 %


Van Gogh 21. století
Vydalo nakladatelství Malvern v brožované vazbě v roce 2016. Vydání má 196 stran a prodává se v plné ceně za 288 Kč.

Scénář: Petr Měrka
Kresba: Dávid Marcin

Komiks "Van Gogh 21. století" je čtení, které pro vás rozhodně bude velmi specifickým zážitkem. Takhle z fleku prostě není možné říct, jestli to bude zážitek příjemný, či nikoli, ale určitě to bude zážitek, protože tohle je jedna z knih, které vás nenechají chladnými. Je celkem možné, že vás hned o začátku odradí, ať už scénářem nebo kresbou. Je docela možné, že se stane dokonce to, že vás kniha vytočí, že ji odhodíte a už se k ní nebudete chtít nikdy vrátit. Ale je také možné, že vás svým velmi specifickým stylem - scenáristickým i kresebným - nadchne a vy budete hltat stránku za stránko, někdy i bez toho, aby vám čtení dávalo skutečně smysl. A nejspíš vám ani smysl dávat nebude, ale nemyslím si, že to je nutně doména komiksu "Van Gogh 21. století". Ta je trochu někde jinde.

Nechci tvrdit, že komiks "Van Gogh 21. století" vůbec nedává smysl, to není pravda, on smysl dává, ale v myšlenkách, nikoli v ději. Ze začátku ještě máte pocit, že je to všechno OK, že je to vlastně takový celkem brutální bizár, kde bude převyprávěn Van Goghův život, ale opravdu odlišně, a navíc v současnosti, případně v blízké budoucnosti. Po několika kapitolách se ale dostanete do fáze, kdy už budete vědět, že to prostě celkově smysl dává jen velmi málo a že nemá smysl v příběhu nutně hledat nějaké spojitosti. Ano, jsou zde, ale nejsou tím přednější. A ne, ta podivnost rozhodně není dána jen tím, že vyprávěno je nechronologicky a různě se skáče v čase, ale i mezi postavami. Je to dáno celkovým stylem psaní i kresby.

Knihu "Van Gogh 21. století" je možné vnímat jako dvacet dva hodně zvláštních, ne vždy pochopitelných, celkem brutální, surreálných, ale přesto stále společensko-kritických úvah, které Petr Měrka napsal a které Dávid Marcin ilustroval. Přesto se jedná o komiks, není to jen ilustrovaná kniha, to zase ne, ale chvílemi si budete říkat, jestli vlastně kresba a text souzní, jestli si v některých pasážích každý autor nejel to svoje, respektive jestli Dávid místo kresby v souladu s textem prostě jen nezvolil takovou kresbu, která se mu vyrojila v hlavě, když si text přečetl A ono to vlastně ani moc jinak nešlo, protože některé textové pasáže prostě nedávají prostor pro rozvíjení děje, jsou jen rozvíjením myšlenek.

Měl jsem pocit, že v některých částech už Petr Měrka přešel do takové fáze, že v podstatě psal to, co ho zrovna napadlo, že kritizoval zrovna to, co mu leželo v žaludku bez toho, aby zde byla nějaká hlubší návaznost. Jako kdyby se zde projevovalo asociační psaní a Petr psal prostě o tom, co ho napadlo, kam ho aktuální nápad zavedl. I proto je komiks "Van Gogh 21. století" ze začátku více dějový a ke konci už je více snový, více ideový. Myšlenek je zde trochu hodně, chvílemi je z toho docela guláš, ale jsou zde témata, která více vyvstávají na povrch, jako problém toho, když se člověk chce stát spisovatelem, ale také celkově toho, jak ve společnosti dnes fungovat. Přesto je kniha ""Van Gogh 21. století"" komiksem, který dovede zaujmout a dovede přimět k přemýšlení.

Komiks "Van Gogh 21. století" můžete zakoupit na stránkách nakladatelství Malvern.
Autor: