Denní archiv Leden 7, 2019

NdB zveřejňuje záměr pronájmu části nemovitosti0

NdB zveřejňuje záměr pronájmu části nemovitosti

Národní divadlo Brno, příspěvková organizace tímto zveřejňuje záměr pronajmout prostory
sloužící k podnikání v objektu Janáčkovo divadlo, Rooseveltova 17, číslo popisné 31, na
pozemku p. č. 9 k. u. Město Brno, obec Brno. Objekt a pozemek se nachází ve vlastnictví
statutárního města Brna a jsou předány k hospodaření příspěvkové organizaci Národní divadlo
Brno, Dvořákova 11, 657 70 Brno (dále také správce objektu).

Celý text na stránkách Národního divadla Brno

Autor:
Maigret21

Maigret a případ mrtvého muže - druhý případ se věnuje emigrantům

Pokud chce­te dělat dobrou detek­tiv­ku, tak si na ní musí­te dát zále­žet. Mnoho Prima seri­á­lu je neko­neč­ných a natá­čí se straš­ně rych­le. Druhou alter­na­ti­vou jsou seri­á­ly, kde se nato­čí pár dílů za rok.

Mezi ně pat­ří Sherlock a Maigret. Oba dva jsou z Velké Británie, kte­rá si se svo­jí tvor­bou dává hod­ně zále­žet. Možná, že tam někte­ré seri­á­ly během roku mají stov­ky dílů, ale ty kva­lit­ní mají epi­zod v roce vel­mi málo.

Maigret má nato­če­ny pou­ze dva díly a oba dva jsou vel­mi kva­lit­ní. V prv­ním díle, šel v tele­vi­zi minu­lý týden, jsem vychva­lo­val Rowana Atkinsona, kte­rý se od dob Mr. Beana doká­zal začle­nit do cha­rak­ter­ních rolí. I dru­hý díl mu sedí, a tak dru­hý pří­pad v Paříži je stá­le kva­lit­ní.

Natáčený vel­mi poma­lu s dlou­hý­mi zábě­ry a samo­zřej­mě s odha­le­ním vra­hů až na kon­ci dílu. Příběh zapa­dá do svě­ta Francouzské detek­tiv­ky bez žád­ných kazů, maďar­ská Budapešť doká­za­la zdár­ně nahra­dit natá­če­ní ve v Paříži, je lev­ná a má šikov­né tvůr­ce. Všiml jsem si, že pár minut pochá­ze­lo pří­mo z Paříže kolem Notre-Dame.

Příběh o sku­pin­ce čes­ko­slo­ven­ských emi­gran­tů, kte­ří se živí vraž­da­mi, je v čes­kém dabin­gu změ­něn na rus­ké emi­gran­ty. Tvůrci si muse­li pora­dit s tím, že ve fil­mu je pasáž s před­kla­da­te­lem, a vypa­da­lo by špat­ně, kdy­by pře­klá­da­li česko-česky. Nápad dabin­go­vých tvůr­ců sice tro­cha mění poin­tu pří­bě­hu, ale jiné řeše­ní není, pokud nechtě­li z lidí dělat bláz­ny. Knižní i titul­ko­va­ná ver­ze může nechat česko-slovenské zlo­čin­ce, tam to neva­dí, ale dabo­va­ná ver­ze se musí změ­nit, aby lidi pocho­pi­li poin­tu pří­pa­du.

I dru­hý díl Maigreta s Rowanem Atkinsonem se vel­mi pove­dl, pří­pad z 50. let 20. Století přes­ně vysti­hu­je Paříž té doby a uká­že fanouškům kri­mi seri­á­lů, jak by měl vypa­dat správ­ný dobo­vý seri­ál.

Hodnocení: 85 %

Autor:
0

Raubíř Ralf a internet (Ralph Breaks the Internet) – Recenze – 50%

V animovaném filmu studia Disney Raubíř Ralf (2012) se videoherní postavička hromotluka Ralfa skamarádila s holčičkou Vanilopkou, závodnicí z arkádové hry Cukrkáry. V pokračování s názvem Raubíř Ralf a internet dojde k tomu, že Cukrkáry mají být po zlomení ovládacího volantu nadobro zrušeny, pokud se tedy nekoupí nový volant – a ten se dá sehnat pouze na eBayi. Ralf a Vanilopka se tudíž vydávají do útrob internetu…
 
Raubíř Ralf a internet (Ralph Breaks the Internet) – Recenze
Zdroj fotek: falcon.cz

Původní Raubíř Ralf fungoval jako příjemná nadprůměrná rodinná zábava, dějově nikterak vynalézavá, leč poměrně nápaditá ve smyslu práce s humorem generovaným prostřednictvím nezměrného množství odkazů na staré videohry, což uspokojilo svou retro-nostalgií i mnohé odrostlejší (zejména mužské) diváky a herní fanoušky. Film Raubíř Ralf a internet je ale už jen průměrná rodinná zábava, protože se po svém předchůdci prakticky pouze opičí (případně i po jiných animovaných filmech), nic moc nového nepřináší a navíc má ještě o něco slabší a jednodušší děj. Na děti to bude fungovat i tak, avšak dospělí (a kupodivu i fanoušci videoher) tentokrát ostrouhají o něco víc.

Svět herních postaviček uvnitř staré videoherny, kde se to nejrůznějšími obživnutými referencemi jen hemží (ale většina z nich byla k vidění už v jedničce), je totiž po půlhodině opuštěn a nahrazen světem uvnitř internetu, kde se pro změnu odkazuje na slavné internetové weby a služby. Mimochodem, hned první věta, která ve filmu na téma internetu zazní, je: „Je nový, je jiný, a proto se ho musíme bát.“

Je přitom poměrně bizarní, že Disneymu se zřejmě většinou podařilo nasmlouvat oficiální loga konkrétních firem, ale děj se v nich odehrávat už nesměl, takže ve filmu se sice mihne logo YouTube, nicméně když hrdinové chtějí nahrát video na největší video-server na světě, tak kvůli tomu navštíví fiktivní firmu „BuzzzTube“ (jejíž název zjevně vznikl kombinací stránek YouTube a Buzzfeed. Podobně se tu několikrát objeví budova s logem Google, leč pokaždé když hrdinové potřebují něco vyhledat, používají k tomu výhradně fiktivní vyhledávač „KnowsMore“.

Raubíř Ralf a internet (Ralph Breaks the Internet) – Recenze

Zdaleka nejlepší pasáž z celého filmu nastává v okamžiku, kdy se hrdinové ocitnou na oficiálních stránkách společnosti Disney, kde jsou konfrontováni s jinými postavičkami od Disneyho a Pixaru či se světem Marvelu a Star Wars (ale to opravdu jen hodně okrajově). Nejvtipnější jsou v tomto ohledu s velkým předstihem disneyovské animované princezny, přítomné v kompletní sestavě od Sněhurky po Vaianu, které si ohromně legračně utahují samy ze sebe a z různých princeznovských klišé, ale bohužel ve filmu stráví dohromady sotva čtyři minuty, což je žalostné.

Pokud si ale odmyslíte všechny ty odkazy (které jsou zábavné mnohdy jen díky tomu, že je dokážete identifikovat, ne že by byly něčím skutečně legrační – princezny v tomto představují světlou výjimku), tak kupodivu nezbývá příliš mnoho dalšího humoru, který by obstál sám o sobě. Příběh to ničím nespasí – jde v něm vyloženě pouze o to, že Ralf a Vanilopka chtějí koupit ovladač (ale nevědí, že aby si mohli něco koupit, potřebují k tomu peníze) a pokusí se na jeho zaplacení vydělat natáčením videí, během čehož se Vanilopka zamiluje do promakané počítačové závodní hry a rozhodne se v ní zůstat, což otestuje sílu jejího a Ralfova vzájemného přátelství.

Dobře, ve skutečnosti se toho stane o něco víc, ale tu výše zmíněnou dějovou kostru to ničím neobohatí. Celkově se toho každopádně odehraje překvapivě málo (přesto má film skoro dvě hodiny), a to, co se v něm děje, je hrozně málo nápadité a nedostatečně využité (prostředí internetu skýtá nekonečný počet možností, přesto v něm hrdinové zavítají asi jen na sedm nebo osm lokací). Na té pasáži s natáčením videí je navíc hrozně rozčilující, že místo toho, aby Ralf a Vanilopka přišli s nějakým novým originálním nápadem na video, tak se rozhodnou jen kopírovat nejpopulárnější trendy – což je vyloženě zabiják tvůrčí kreativity a je s podivem, že animační studio Disneyho kalibru něco takového podporuje.

Raubíř Ralf a internet (Ralph Breaks the Internet) – Recenze

Navíc je možné, že svět uvnitř internetu (ztvárněný poměrně vynalézavě) je záměrně zamýšlen jako sociální satira života na síti, neb celkem zdařile reflektuje chování těch uživatelů, kteří se snadno nechají nalákat ke klikání na každou blbost a nejvíce je zpravidla pobaví ty nejprimitivnější pitomosti, přičemž jde ale o satiru velice mělkou a málo kritickou (i sebevíc dementní video film prohlašuje za ohromnou legraci a třeba Instagram stylizuje do podoby umělecké galerie), takže ve výsledku skoro není poznat, že by mělo jít o satiru. Nezbývá než doufat, že teď nepřibude na YouTube víc dětí, které se budou natáčet při jedení pálivých papriček v domnění, že tím vydělají balík peněz.

Raubíř Ralf a internet je úplně standardní rodinný animák a zcela průměrné pokračování, jež využilo silné stránky svého předchůdce a akorát je zopakovalo, případně variovalo, jen s minimem přidané hodnoty navíc. Chvílemi se to dokonce blíží ještě podstatně méně povedenému Emoji ve filmu, akorát s tím rozdílem, že Disney si přeci jen dal mnohem víc záležet na tom, aby byl fikční svět uvnitř internetu soudržnější, dával větší smysl a řídil se nějakými pravidly. Zároveň je Raubíř Ralf a internet i úspěšnější v dávkování humoru a emocí, na nápaditost prvního Raubíře Ralfa nicméně nemá. Avšak nějaký krátký filmeček věnovaný výhradně Disneyho princeznám, dělajícím si legraci z vlastních stereotypů, by rozhodně na škodu nebyl.

P.S. Závěrečné titulky skýtají ještě dvě scény navíc.




Autor:
0

Letopisy Narnie: Lev, čarodějnice a skříň - Kdysi dávno v Narnii

Pokud má film v pro­duk­ci Disney, vzni­ká pod­le vele­ú­spěš­né kniž­ní pohád­ko­vé před­lo­hy od C. S. Lewise a reží­ru­je Andrew Adamson (Shrek, Shrek 2), není pří­liš prav­dě­po­dob­né, že koneč­ný výsle­dek bude akč­ní thriller. Proto mě doce­la udi­vi­ly někte­ré recen­ze, kte­ré str­há­va­ly body prá­vě za „pohád­ko­vost“. Trošku za to může to, že Letopisy Narnie byly někdy pre­zen­to­vá­ny jako Pán prs­te­nů pro děti. Jistě, urči­té spo­leč­né zna­ky tu najde­te (napří­klad str­hu­jí­cí finál­ní bitvy), ale nemys­lím, že srov­ná­vat oba pro­jek­ty je na mís­tě. Fantasy a dět­ské pří­běhy mají něco spo­leč­né­ho, ale také se v mno­ha aspek­tech liší. Pohádky mají něko­lik základ­ních pra­vi­del, na kte­ré je nut­no při­stou­pit (tedy, pokud si je chce­te užít na plno). Samozřejmostí je to, že musí­te být schop­ni pro­bu­dit v sobě ale­spoň troš­ku infan­ti­li­ty, při­pra­vit se na řád­nou dáv­ku sen­ti­men­tu, kte­rý je nedíl­nou sou­čás­tí toho­to žán­ru. Neobvyklé není a to, že se stří­da­jí scé­ny vyslo­ve­ně tem­né s hero­ic­ký­mi a až pate­tic­ký­mi momen­ty. Dále jsou jas­ně nade­fi­no­va­né dva pro­ti­pó­ly – Zlo a Dobro. To vše je u pohá­dek nejen obvyk­lé, ale více méně nut­né. Letopisy Narnie: Lev, čaro­děj­ni­ce a skříň v tom­to nejsou jiné. Pokud hod­lá­te hle­dat alter­na­ti­vu Jacksonových vele­děl, pak vás čeká zkla­má­ní, jestli­že si ovšem hod­lá­te užít kou­zel­ný pří­běh pro děti a ty, kte­ří se jimi na pár minut nebo­jí stát, bude­te nad­mí­ru spo­ko­je­ni.…

Autor:
0

IMODIUM

POSLEDNÍ TURNÉ PŘED PAUZOU — Skupina Imodium se rozhodla dát si po osmnácti letech svého působení na scéně pauzu na dobu neurčitou. Na jaře se tedy bude konat rozlučkové turné nazvané Jiná místa, jež broumovská čtveřice pojme zcela ojediněle a netradičně. Speciální bude nejen svým akustickým provedením, ale i tím, že se koncerty uskuteční v netradičních prostorách pro omezený počet návštěvníků.

Celý článek na stránkách SUPRAPHON.cz

Autor:
0

PAVEL HAAS QUARTET

V RUDOLFINU — Český spolek pro komorní hudbu je jednou z nejstarších a nejrenomovanějších hudebních institucí u nás. Vznikl na podporu koncertní činnosti mladého Českého kvarteta a jeho zahajovací koncert se uskutečnil v Rudolfinu 10. října 1894. V kulturním životě Prahy i celé republiky zaujímá tato instituce nepřehlédnutelné místo. Na komorních večerech ve Dvořákově a Sukově síni Rudolfina i v Sále Martinů Lichtenštejnského paláce se vždy schází citlivé, vnímavé a poučené publikum.

Celý článek na stránkách SUPRAPHON.cz

Autor:
0

Profesní kompetence učitele mateřské školy - podpora profesního růstu učitele

Role uči­te­le se od svých počát­ků nesmír­ně mění. Na peda­go­gy je kla­de­no mno­ho náro­ků na prá­ci i jejich dal­ší vzdě­lá­vá­ní. Učitelka mateř­ské ško­ly musí spl­ňo­vat mno­ho kri­té­rií, aby moh­la své povo­lá­ní vyko­ná­vat. Musí pečo­vat o své fyzic­ké a psy­chic­ké zdra­ví, umět se vyrov­nat s růz­ný­mi pro­blémy, se kte­rý­mi se v pra­cov­ním pro­ce­su potý­ká, spo­lu­pra­co­vat se svý­mi kole­gy, vytvá­řet pří­z­ni­vé kli­ma ško­ly, umět pra­co­vat s dět­mi, rela­xo­vat, pěs­to­vat své koníč­ky, věno­vat se rodi­ně, dále se sebe­vzdě­lá­vat. Není toho oprav­du málo. Nesmírně důle­ži­tou sou­čás­tí peda­go­gic­ké pra­xe se nau­čit sebe­re­fle­xi, doká­zat zhod­no­tit svou prá­ci, umět pojme­no­vat své sla­bé a sil­né strán­ky, dále na sobě pra­co­vat, umět komu­ni­ko­vat.…

Autor:
0

Pedagogická psychologie pro učitele

Vyučování před­sta­vu­je sou­stav­ný výchovně-vzdělávací pro­ces, ve kte­rém žáci zís­ká­va­jí a pro­cvi­ču­jí si žádou­cí doved­nos­ti i zna­los­ti. Pedagogická psy­cho­lo­gie je své­byt­nou odbor­nou dis­ci­plí­nou, jež se nachá­zí na pome­zí věd zkou­ma­jí­cích pod­sta­tu lid­ské­ho myš­le­ní, pro­ží­vá­ní i cho­vá­ní a nauk, jež pojed­ná­va­jí o výcho­vě a vzdě­lá­vá­ní.

Tato obsáh­lá pub­li­ka­ce je urče­na stu­den­tům vyso­kých škol peda­go­gic­kých, uči­te­lům, tre­né­rům, mis­trům odbor­né výu­ky i soci­ál­ním peda­go­gům. Přínosná je rov­něž pro psy­cho­lo­gy, soci­ál­ní pra­cov­ní­ky či zdra­vot­ní­ky.

Všichni tři auto­ři jsou význam­ný­mi odbor­ní­ky v oblas­ti psy­cho­lo­gie a vzdě­lá­vá­ní. Seznamují čte­ná­ře s psy­cho­lo­gic­ký­mi prin­ci­py uče­ní a výcho­vy i s pod­sta­tou výchov­né­ho pora­den­ství, pedagogicko-psychologické dia­gnos­ti­ky a výzku­mu.

První dvě kapi­to­ly se věnu­jí cha­rak­te­ris­ti­ce peda­go­gic­ké psy­cho­lo­gie, její his­to­rii a inter­dis­ci­pli­nár­ním vzta­hům.

Ve tře­tí kapi­to­le jsou popsá­ny sociálně-psychologické aspek­ty pedagogicko-psychologické čin­nos­ti, jejichž chá­pá­ní má vliv na kva­li­tu pří­mé výchov­né, vzdě­lá­va­cí i pora­den­ské prá­ce ve ško­lách a dal­ších zaří­ze­ních.

Následující oddíl roze­bí­rá psy­cho­lo­gic­ké aspek­ty uče­ní a fak­to­ry, jež ovliv­ňu­jí pro­ces vyu­čo­vá­ní.

Pátá kapi­to­la popi­su­je cíle, meto­dy, for­my výu­ky i její obsah.

Kapitola 6 popi­su­je pro­ble­ma­ti­ku výchov­né­ho půso­be­ní na děti či dospí­va­jí­cí. Rovněž je zde kla­den důraz na význam­nou úlo­hu soci­a­li­za­ce v rám­ci rodi­ny.

Další část se zamě­řu­je na význam pre­ven­ce, včas­né dia­gnos­ti­ky a pedagogicko-psychologické péče o ohro­že­né žáky. Doc. Richard Jedlička se též zamýš­lí nad mož­nost­mi, jak lze pomo­ci uči­te­lům i rodi­čům při řeše­ní výchov­ných pro­blé­mů.

Osmá kapi­to­la se týká výchov­né­ho pora­den­ství ve ško­lách a dal­ších zaří­ze­ních.

Vše zakon­ču­je kapi­to­la 9, jež před­sta­vu­je vybra­né dia­gnos­tic­ké meto­dy i výzkum­né pří­stu­py, jež jsou vyu­ží­vá­ny psy­cho­lo­gy a uči­te­li. Rovněž je zde věno­ván pro­stor pedagogicko-psychologickému výzku­mu i spe­ci­a­li­zo­va­ným dia­gnos­tic­kým nástro­jům či meto­dám.

Do popře­dí zájmu se nyní zno­vu dostá­vá osob­nost peda­go­ga, jež může pro­střed­nic­tvím hod­no­ce­ní ovliv­nit kva­li­tu své sou­čin­nos­ti s žáky. V cen­t­ru pozor­nos­ti se tak oci­tá objek­tiv­nost škol­ní­ho hod­no­ce­ní. K ceně­ným vlast­nos­tem dob­rých uči­te­lů, jež mají při­ro­ze­nou auto­ri­tu, pat­ří cit pro spra­ve­dl­nost, zájem o obor, smy­sl pro humor i schop­nost při­pus­tit vlast­ní omyl, a prá­vě tyto vlast­nos­ti by v sobě měli vyu­ču­jí­cí pěs­to­vat.

Přínos učeb­ní­ho tex­tu spat­řu­ji ve sna­ze podat uce­le­ný a podrob­ný pře­hled celé pro­ble­ma­ti­ky. Oceňuji též medai­lon­ky význam­ných peda­go­gů od doby 19. sto­le­tí do sou­čas­nos­ti. Jedná se o vel­mi roz­sáh­lé dílo, k němuž se budou vra­cet nejen stu­den­ti, nýbrž i zku­še­ní peda­go­go­vé.


  • Vydavatel: GRADA
  • Kategorie: učeb­ni­ce, odbor­ná lite­ra­tu­ra
  • Vydání: 1.
  • Počet stran: 528
  • ISBN: 978-80-271-0586-1
  • EAN: 9788027105861
  • Hodnocení: 98 %
Autor:
0

#1886: Útok titánů 17 - 50 %


Útok titánů 17 (Shingeki no Kyojin 17)
Vydalo nakladatelství Crew v brožované vazbě v roce 2018. Původně vyšlo jako kapitoly 67 až 70 v sérii "Shingeki no Kyojin" (japonsky 進撃の巨人). České vydání má 196 stran a prodává se v plné ceně za 189 Kč.
Knihu zakoupíte v knihkupectví Minotaur.

Scénář: Hadžime Isajama
Kresba: Hadžime Isajama

Chtělo by se říct, že s knihou "Útok titánů 17" série malinko ožila, ale skutečně jen málo, stále se jedná o něco, co někam plyne spíše ze setrvačnosti as přiznám se, že z toho vývoje nejsem nijak moc odvázaný. Hadžime Isajama aktuálně dosáhl vlastně toho, že zklidnil situaci, nechal lidi se postavit na nohy a dal jim nové možnosti, jak s titány bojovat. A tak mají naději na to, že by jednou mohli zvítězit. Tedy za předpokladu, že vlastně konečně pochopí, o co tady s titány jde, jak titáni vznikli, jaké jsou jejich záměry, a co se vlastně v celém prezentovaném světě děje. Protože to rozhodně není stále jasné a není to jasné ani čtenáři, který všechno zásadní o světě titánů objevuje spolu s jeho postavami.

Do popředí se nám zase trochu dostává Eren, i když po posledních dílech si čtenář zvykl, že vlastně není jedna hlavní postava, hlavní postavou jsou průzkumníci, případně lidé. A že těch jednotlivců je zde skutečně hodně. Popravdě si myslím, že o je akorát na škodu. Hadžime Isajama se snaží o to, aby každá postava měla nějakou hloubku, ale u postav, jež jsou v podstatě na jedno použití, to až tak zásadní není. Přesto se nám autor jejich prostřednictvím snaží sdělit, jak minulost ovlivňuje současnost, co se dříve stalo a jaké jsou jednotlivé vazby mezi postavami a událostmi. Například postava Kennyho Ackermana vypadá docela zajímavě, ale stejně budete mít pocit, že celou dobu tu je jen proto, aby to vypadalo trochu cool. Emotivní kapitola, která se kolem něj v knize "Útok titánů 17" točí, nefunguje.

Hadžime Isajama je takový zvláštní vypravěč. Chvílemi je strašně doslovný, hodně okecává, věnuje se až technickému provedení některých zbraní s nákresem fungování, ale pak najednou udělá takový šílený skok v ději, jako kdyby se mu už nechtělo kreslit ty bitvy s titány, jako kdyby ho to už prostě nebavilo a on se raději patlal v tom, co až tak zásadní není a co není až tak strhující. V pár větách pak jen řekne, co se stalo. Jako kdyby Hadžime Isajama prostě rezignoval místy na akci a raději se věnoval dialogům, které nejsou vyloženě unavující, ale přesto by mohlo dojít k jejich zkrácení. Někde si jen honí triko nad postavami a ukazuje, jak jsou ty postavy důležité, ale nakonec se ukazuje, že ani tak nejsou, že stejně jde jen o to, aby měl funkční svět. Funkční svět, kde se toho tolik neděje a tajemství jsou odhalována velmi pomalu.

Sedmnáctý svazek série má vlastně tu výhodu, že k nějakým těm malým odhalením dojde. To vás trochu dovede nabudit. Pak jsou zde ale scény, které vás dovedou otrávit. Přiznám se, že op dočtení knihy jsem ani neměl touhu hned se dívat, kdy vyjde další díl. Ani nejsem příliš zvědavý, jak to bude pokračovat. Tohle by se asi tvůrci stát nemělo, aby u uzavřeného svazku nedokázal čtenáře nabudit na další dění. Je to škoda, ta série v sobě měla potenciál, ale ten jako by se vytrácel v tom, jak se autor snaží sérii natahovat, protože byla oblíbenou. Myslím, že by si čtenář zasloužil rychlejší průběh, který by ho dokázal více strhnout. V knize "Útok titánů 17" se už tohle prostě neděje a já jsem si uvědomil, že sérii čtu vlastně jen ze setrvačnosti.
Autor: