Denní archiv Listopad 19, 2018

0

Anděl Páně 2

Anděl Petronel stá­le pra­cu­je u Nebeské brá­ny, ale je pře­svěd­čen, že by si zaslou­žil lep­ší služ­bu. Jeho věč­ný poku­ši­tel, čert Uriáš, začne Petronela ponou­kat. Stačí utrh­nout jablíč­ko ze stro­mu Poznání a bude vědět to, co ví jen Bůh! A ces­ta k zaslou­že­né­mu uzná­ní bude vol­ná. Hádka Petronela s Uriášem o jabl­ko Poznání ale skon­čí neslav­ně. V potyč­ce se vzác­né ovo­ce sku­tá­lí až na Zemi. Anděl - pople­ta a jeho kama­rád čert-pokušitel musí šupem na svět jabl­ko Poznání najít a při­nést zpát­ky. V před­ve­čer svát­ku sva­té­ho Mikuláše se zamo­ta­jí do podi­vu­hod­né­ho reje. Setkávají se s malou Anežkou a její krás­nou mamin­kou Magdalenou, par­tou nepo­cti­vých koled­ní­ků, vydři­du­chem Košťálem i sym­pa­tic­kým Párkařem. Než se jim poda­ří jabl­ko najít a vrá­tit tam, kam pat­ří, bude tře­ba zažít vel­ké dob­ro­druž­ství a pro­jít něko­li­ka nebez­peč­ný­mi situ­a­ce­mi. A po řadě lid­ských i „bož­ských“ zkou­šek, naši hrdi­no­vé nako­nec zjis­tí, že ces­ta k pozná­ní vede pře­de­vším přes sebe sama, přes obje­ve­ní síly přá­tel­ství, lás­ky a schop­nos­ti odpuš­tě­ní.…

Autor:
0

Chvilky – Recenze – 40%

České drama Chvilky je celovečerní režijní prvotinou režisérky a scenáristky Beaty Parkanové, která debutovala jako scenáristka v roce 2015 spoluprací na teroristicky příšerné komedii Andílek na nervy. Chvilky jsou úplně jiné kafe – psychologický depresivní příběh se točí kolem mladé ženy Anežky (Jenovéfa Boková), která zažívá sérii „chvilek“ s několika dalšími lidmi, povětšinou příslušníky vlastní rodiny, jimž se všem snaží být nablízku a maximálně jim ve všem vyhovět, a přitom jediný, na koho nikdy čas nemá, je ona sama.

Chvilky – Recenze
Zdroj fotek: cinemart.cz

Výborný výkon Jenovéfy Bokové skvěle přibližuje osobnost hlavní hrdinky, na pohled silné a neochvějné, ale ve skutečnosti citlivé a křehké duše, která je svými nejbližšími, mezi nimiž ustavičně pendluje, akorát využívána a znevažována, aniž by tušila, jak se z jejich vlivu vymanit a jak změnit zavedený chod věcí. Bytostně se trápí ve společnosti pesimistické babičky (Jaroslava Pokorná), rezignované matky (Alena Mihulová), náročného otce (Martin Finger) i ženatého milence (Viktor Tauš) a jejich pasivní agresivita, uštěpačné poznámky a sobeckost ji činí nešťastnou až do té míry, že to pak u psycholožky ani nedokáže vyjádřit slovy. Řada diváků, kteří si připadají podobným způsobem utiskovaní a citově manipulovaní vlastní rodinou, se v tom pravděpodobně snadno pozná.

Potíž je v tom, že film cestu ven z této emocionální pasti neukazuje a místo ní nabízí jen tiché a mlčenlivé trpění. Do Anežky všichni rýpou a neustále jí podrývají sebevědomí, ale ona to vždy jen pasivně přijme, nikomu nic neřekne a raději se přetvařuje, aby se pak mohla vyplakat někde v soukromí o samotě. Přitom je v každé scéně vidět, jak se v ní každou minutou stupňuje vztek, hořkost, smutek a zklamání, avšak nad rozumnou konfrontací rodinných příslušníků s realitou a řešením problémů skrz dialog vždy zvítězí odevzdanost, slabost a neschopnost mluvit o svých pocitech s dalšími lidmi. Všude samá beznaděj, ale rozřešení nikde.

Chvilky – Recenze

Zveličováním prohlubujícího se zoufalství pak film vytváří v divácích bezútěšné pocity bezvýchodnosti, místo toho, aby působil terapeuticky, ukázal jak s takovými pocity pracovat, a jak problémy překonávat. Anežka nikdy nemá ambici postavit se lidem ze svého okolí a oznámit jim, že jí jejich chování vadí, nebo se jinak ohradit proti jejich slovům, a raději to v sobě potlačuje. Jako jedinou alternativu pak film ve svém závěru volí strategii ventilovat veškerý naakumulovaný zármutek činností, která je nejen naprosto stupidní a pro Anežku dokonce potenciálně nebezpečná, ale hlavně i dokonale neefektivní v rámci řešení dané situace.

Ze začátku přitom snímek přirozeně navnadí svou pozoruhodnou a ze života odkoukanou opravdovostí a citem pro dialogy, ty pak ale válcuje chladná deprese, jejíž „chvilky“ v rodinném kruhu nabízejí světlo na konci tunelu jen velmi nezřetelné a mihotavé, a to pouze v tom smyslu, že se diváci snad poučí a nevezmou si z hlavní hrdinky špatný příklad. Z hrdinky, která se kvůli své pasivitě a slabosti nezmůže říct zhola nic na svou obranu (ani u psycholožky, kde by na to byl teoreticky vhodný prostor, jehož se jí jinde nedostává) a s problémy se rozhodne vypořádat způsobem, který z ní dělá akorát naivní nánu bez mozku.

Režie Beaty Parkanové je přitom řemeslně slušná a i hereckým výkonům představitelů vedlejších rolí nelze nic moc vytknout, civilnímu a z psychologického hlediska relativně věrohodně podchycenému portrétu mladé ženy, všemi konstantně pošlapávané a ponižované, nicméně výrazně sráží nohy bezpáteřnost hlavní hrdinky, kvůli níž se Chvilky akorát topí v depresi, ovšem aniž by se snažily z ní vyhrabat.




Autor:
0

MAREK ZTRACENÝ

NOVÝ KLIP — Marek Ztracený má mimořádně povedený rok 2018! V červnu vydal nové album Vlastní svět, nadšeně přijaté jak fanoušky, tak i hudebními publicisty. Pilotní singl „Minulost“ několik týdnů vedl žebříček nejhranějších domácích nahrávek v českých rádiích, a na podzim dokonce zpěvák dvakrát vyprodal pražské Roxy a brněnské Sono se skvělými koncertními křty.

Celý článek na stránkách SUPRAPHON.cz

Autor:
0

Kancl (2018)

Divadlo Rokoko jsem navští­vil co si pama­tu­ji popr­vé. Překvapilo mě, kolik men­ších diva­del­ních scén Praha ukrý­vá, ale pod­zem­ní hle­diš­tě s cca dvě­ma sty mís­ty pří­stup­ný­mi z pou­ze jed­né chod­by je spo­lu s Kalichem pro mé zku­še­nos­ti zatím rekord­ma­nem. Příjemné je, že i přes men­ší pro­sto­ry se v diva­dle pěk­ně sedě­lo a měl jsem i přes svou výš­ku dosta­tek mís­ta pro nohy, což je sla­bým mís­tem vět­ši­ny praž­ských diva­del. Rokoko si zde tedy při­psa­lo poho­dl­nost­ní body navíc. A že je bude potře­bo­vat, to vám pro­zra­dím hned z úvo­du.

Hra Kancl je napsá­na na moti­vy brit­ské­ho sit­co­mu a v Rokoku se chlu­bí tím, že jde o vůbec prv­ní pre­mi­é­ru toho­to díla na jeviš­ti. Děj se ode­hrá­vá v men­ší brit­ské poboč­ce fir­my, kte­rá vyrá­bí papír, a nad kte­rou se vzná­ší hroz­ba pro­pouš­tě­ní. Vše se sna­ží udr­žet v cho­du ředi­tel poboč­ky David (Vasil Fridrich), za vydat­né­ho vlezdo­pr­del­ko­vá­ní své­ho per­so­nál­ní­ho mana­že­ra Garetha (Jiří Hána) a pocti­vé prá­ce zaměst­nan­ců, z nichž už nikdo dal­ší pří­liš nesto­jí za zmín­ku snad jen s vyjím­kou recepč­ní Dawn (Henrieta Hornáčková), kte­rá v prů­bě­hu jinak doce­la nud­né hry děj ozvlášt­ňu­je ale­spoň svým oso­bi­tým šar­mem.

Hra měla být kome­dií spo­ju­jí­cí typic­ký brit­ský humor a čes­ké podá­ní nená­roč­né kome­die. Faktem je, že pod poklič­kou si pozor­ný divák všim­ne až pří­liš vel­ké sáz­ky na sexu­ál­ně ori­en­to­va­né dvoj­smys­ly a pře­hra­né afek­ty, ale jinak dílo zase tolik kome­di­ál­ní není. Snad až na Garetha. Jiří Hána byl jedi­ný, komu jsem na kon­ci hry upřím­ně zatles­kal, pro­to­že nejen, že jeho role asi jako jedi­ná v této hře umož­ňu­je tro­chu zazá­řit, ale také pro­to, že k ní při­stou­pil s not­nou dáv­kou sebe­i­ro­nie a sku­teč­né­ho herec­ké­ho umu. Ono také jak mají her­ci zazá­řit v nud­ných rolích s nud­ný­mi dia­lo­gy, kte­ré vedou odni­kud nikam, a ve hře, jejíž hlav­ní pří­běh nena­bí­zí ani špet­ku tou­hy zjis­tit, jak to celé vlast­ně dopad­ne, pro­to­že ať už se jed­ná o roli účet­ní­ho nebo ředi­te­le, všech­ny jsou stej­ně pře­hra­né a sází na laci­né vti­py.

Britské sit­co­my znám. Ne sice tenhle kon­krét­ní, ale umím si dost dob­ře před­sta­vit, že by Britové z téhle ver­ze neby­li dva­krát nad­še­ní. Já sice nejsem vůbec nároč­ný divák, ale tak­též jsem nad­šen nebyl. Ba co víc, byl jsem poměr­ně sluš­ně znuděn a nebýt pří­jem­né návštěvy kul­tu­ry v diva­dle, kte­ré jsem dosud neznal, a kte­ré se přes svou komor­nost uká­za­lo jako vel­mi poho­dl­né, mož­ná bych byl i naštván za ztrá­tu času. Když si totiž i jinak nepří­liš kre­a­tiv­ní divák uvě­do­mí, že drti­vou vět­ši­nu scén by i on, coby totál­ní ama­tér, byl scho­pen pře­psat do mno­hem zábav­něj­ší podo­by, pak je na scé­ně něco špat­ně.

Uděluji 20%


Zdroj foto: http://www.mestskadivadlaprazska.cz/inscenace/49/kancl/

Autor:
0

#1851: Colby 2: Slunce zemřelo dvakrát - 60 %


Colby 2: Slunce zemřelo dvakrát (Colby: Le soleil est mort 2 fois)
Vydalo nakladatelství BB/art v pevné vazbě v roce 2003. Původně v této podobě vyšlo jako "Colby: Le soleil est mort 2 fois" v roce 1993. České vydání má 48 stran a prodává se v plné ceně za 249 Kč.

Scénář: Michel Regnier Greg
Kresba: Michel Blanc-Dumont


Po knize "Colby 1: Výška mínus třicet" jsem si myslel, že už mě pokračování nemůže ničím překvapit, ale musím se přiznat, že se mi díl s názvem "Colby 2: Slunce zemřelo dvakrát" docela líbil. Scénář je chytřejší, už tu není nějaká záchrana na poslední chvíli, respektive je, ale celou dobu o ní víte a víte, že musí přijít, protože vychází z děje. Tohle se mi na knize "Colby 2: Slunce zemřelo dvakrát" líbilo, ale líbilo se mi i to, o čem kniha vypráví a jak je děj vedený. Tohle prostě bylo něco, co mě zaujalo a myslím, že to bylo lepší než v první knize. Neříkám, že je to skvělé čtení, ale příběh je dobře vedený a kresba, která je inspirována americkým stylem detektivních komiksů, mi prostě sedla.

Colby má se svými parťáky Warsowem a Taxim to, co chtěl. Založili si detektivní agenturu, ale jak se ukázalo, ani v takovém městě jako je New York nemají zrovna na růžích ustláno. Nájem se musí platit, ale oni za sebou mají zatím jen tři případy, které podle všeho rozhodně nestojí za zmínku. Někdo se jim ale nalepil na paty a skoro by to vypadalo, že se před nimi konečně objevuje případ, který přinese to, co zrovna potřebují - pořádné peníze. Úkol je vlastně jednoduchý - stačí najít jednoho domestikovaného Japonce, který zmizel. Pátrá po něm jeho syn. Japonec si říkal pan Sun, tedy pan Slunce, odkud je také název knihy. Byl jedním z Japonců, kteří byli po útoku na Pearl Harbor internováni do speciálních táborů na počátku roku 1942. Na téhle události se mimochodem ukazuje, co dělá strach. Přes 100 000 Japonců, kteří poklidně žili v USA, byli zavřeni do koncentráků. Pravda, neměli podmínky jako židé, ale také to ukazuje na to, co je strach a co je nenávist.

Američané jsou svou nenávistí celkem známí, respektive tím, že strach řeší spíše radikální cestou. Colby, Warsow a Taxi se vydávají po různých stezkách pátrání, protože za případem čují nějakou sviňárnu. A ano, i oni se budou muset vypořádat s nenávistí, která ale tentokrát neplyne ze strachu, ale spíše z vypočítavosti a touhy po moci. Trochu ale předbíhám. Musím uznat, že tentokrát Michel Regnier Greg mnohem lépe využil potenciál tří hlavních hrdinů a každému dal samostatnou linii, které se musí seběhnout. To seběhnutí není až tak pěkně přirozené, ale dobře. Jsou zde i dobré vedlejší postavy, i když většinou celkem karikované, kdy nepochybujete o tom, kdo má jaké vlastnosti a jak se projeví.

Ve scénáři bych ale ještě chtěl zdůraznit skutečnost, že francouzští autoři na začátku 90. let docela dobře pracují s americkými reáliemi a historickými prvky, hodně dobře je zakomponovávají do příběhu. Tohle je prostě dobré. Že to má trochu jednoduché zakončení některých scén, že to je místy trochu naivní. Možná sem tam zbytečně přehnané, to už je další věc. "Colby" rozhodně není skvělá série, ale knihy "Colby 2: Slunce zemřelo dvakrát" mě docela zaujala a byl bych i zvědavý na to, jak vypadal třetí díl. Ale to už když tak jenom francouzsky, toho se asi česky nedočkáme. Možná je škoda, že to vycházelo v pevných deskách, navíc by si český překlad zasloužil revizi, ale i tak mě dvojice knih potěšila.

Na Comics Blogu najdete recenzi na knihu:
"Colby 1: Výška mínus třicet"
Autor: