Denní archiv Listopad 11, 2018

0

ŇOUMA Z ÁČKA od IVONY BŘEZINOVÉ

Kniha Ňouma z áčka od Ivony Březinové pat­ří jako jed­na z knih do řady „Má to háček“ a jejím hlav­ním cílem je pro­střed­nic­tvím pří­bě­hu pomá­hat dětem a rodi­čům s řeše­ním život­ních pro­blé­mů a slo­ži­tých situ­a­cí.

Všechny kníž­ky, kte­ré dopo­sud vyšly v této edi­ci, můžou být nejen inspi­ra­cí, ale i povzbu­ze­ním všem čte­ná­řům, kte­ří se s něja­kým „háč­kem“ muse­jí vyrov­nat, jako napří­klad v této kníž­ce Toník s dět­skou šika­nou.

Hlavním hrdi­nou pří­bě­hu je Toník, a jak už samot­ný název napo­ví­dá, je vše­mi v oko­lí pova­žo­ván za tako­vé­ho typic­ké­ho ňou­mu. A i když je Toník vel­mi hod­ný, sna­ži­vý, milý kluk, a ke všem se cho­vá vel­mi přá­tel­sky, přec se mu - co se týče vzta­hů mezi ním a jeho spo­lu­žá­ky - moc neda­ří. Svým vrs­tev­ní­kům je pro smích a moc ho mezi sebe nebe­rou.

Není pro­to divu, že se ve tří­dě sta­ne jakým­si otlou­kán­kem, na kte­ré­ho se vždy, když se něco pro­ve­de a ve vzdu­chu visí pořád­ný prů­švih, na něho postě a jed­no­du­še hodí. Vždy je totiž potře­ba rych­le nalézt něko­ho, na koho se všech­ny ty lum­pár­ny sve­dou, a kdo si je sám za ostat­ní vyže­re.

Bohužel vět­ši­nou prv­ní na řadě vždy bývá Toník! Nikdy nepro­tes­tu­je, mlčí a trest za čin, co nikdy nepro­ve­dl, bere mlč­ky a bez jaké­ho­ko­liv pro­tes­tu na svá bed­ra.

Pro Toníka, jakož­to tříd­ní­ho ňou­mu, je vel­mi těž­ké pro­sa­dit se mezi svý­mi vrs­tev­ní­ky a kama­rá­dy, zís­kat si jejich respekt. Ne vždyc­ky je tato ces­ta jed­no­du­chá, a lec­kdy si jí musí člo­věk těž­ce vybo­jo­vat. Podaří se to i Toníkovi? Může se z typic­ké­ho out­si­de­ra stát hrdi­na? Dokáže to ane­bo bude dál za toho ňou­mu, za kte­ré­ho ho mají všich­ni?

Co udě­lá ňou­ma při jed­né z výprav do staré­ho skle­pe­ní, kde dojde k neho­dě, ve kte­ré půjde sku­teč­ně o život. Kdo nako­nec bude za toho hrdi­nu, a kdo za out­si­de­ra? Může jed­na náho­da obrá­tit život jed­no­ho oby­čej­né­ho klu­ka vzhů­ru noha­ma?

Osobně jsem byla tou­to kníž­kou malin­ko otře­se­na jakož­to z pohle­du mat­ky, kte­ré by tím­to způ­so­bem moh­ly ostat­ní děti odstr­ko­vat, či šika­no­vat vlast­ní dítě. Ale na dru­hou stra­nu si mys­lím, že skvě­lým způ­so­bem donu­tí děti pře­mýš­let o pří­pad­ných důsled­cích jed­not­li­vých činů, i o tom, jak bychom se měli nebo nao­pak nemě­li cho­vat k ostat­ním. 

Navíc v závě­ru kni­hy, ale i na jed­not­li­vých posta­vič­kách hrdi­nů, je popsán a roze­psán celý kolek­tiv, celá par­ta přá­tel a jejich samot­ná hie­rar­chie, jed­not­li­vá posta­ve­ní i to, jak se navzá­jem vůči sobě pro­je­vu­jí. Většinou jsou v kolek­ti­vu out­si­de­ři a ti dru­zí.

„Být out­si­de­rem není dia­gnó­za. Je to „jen“ nevý­hod­ná pozi­ce v kolek­ti­vu. V kaž­dé tří­dě, v kaž­dé par­tě dětí nebo spor­tov­ním oddí­le exis­tu­je něja­ká hie­rar­chie: někte­ří jsou „naho­ře“ - mají vliv na ostat­ní, mohou porou­čet, jsou oblí­be­ní a respek­to­va­ní. Jiné děti nema­jí potře­bu velet a jejím dob­ře ve střed­ní čás­ti této pomy­sl­né pyra­mi­dy. Existují ale i děti, kte­ré v kolek­ti­vu dobrou pozi­ci nema­jí - jsou ostat­ní­mi opo­mí­je­né, odstr­ko­va­né, lec­cos se na ně sve­de. Bývají vyu­ží­vá­ny, ale když něco od kama­rá­dů potře­bu­jí ony samy, nikdo jim nechce vyho­vět. Takovým klu­kem je i Toník - hrdi­na této kníž­ky.“

Jako rodič dvou malých dětí jsem v závě­ru kni­hy uví­ta­la pár slov pro rodi­če, pří­buz­né, přá­te­lé a peda­go­gy, kde nalez­nou nejen rodi­če, ale i jejich rato­les­ti drob­né rady např. jak nemít doma ňou­mu, jak posi­lo­vat u tak­to „šika­no­va­né­ho“ dítě­te soci­ál­ní doved­nos­ti, schop­nos­ti porou­čet či pod­ři­zo­vat se, jak mít sebe­vě­do­mí, a v nepo­sled­ní řadě i nau­čit se v někte­rých situ­a­cích být sám sebou, SÁM ZA SEBE!

Zároveň podrob­ně roze­bí­rá i to, z jakých dětí se vět­ši­nou stá­va­jí ňou­mo­vé, ane­bo ale­spoň z pohle­du dětí, čím mohou být tyto děti nej­ví­ce ohro­že­né vylou­če­ním z kolek­ti­vu. Příkladem autor­ka uvá­dí fyzic­kou neob­rat­nost, záze­mí v soci­ál­ně sla­bé rodi­ně, odliš­ným pohle­dem na věc, to že jsou napří­klad čas­to nemoc­né ane­bo trpí­cí zdra­vot­ní­mi potí­že­mi, nebo nao­pak nad­měr­ně ope­čo­vá­va­né a nesa­mo­stat­né.

Těch důvo­dů je hod­ně, ale hlav­ně umět otevřít oči a umět se dívat, a v nepo­sled­ní řadě se nau­čit i naslou­chat své­mu dítě­ti, co nám chce říci a co nám říká.

Autorka radí, čeho vše­ho si vší­mat, abys­te na svém dítě­ti pozna­li, že dítě trpí nepři­je­tím do sku­pi­ny. Nabízí i řeše­ní, jak může­te své­mu dítě­ti pomo­ci s jeho snad­něj­ším začle­ně­ním mezi své vrs­tev­ní­ky, a to v deví­ti vel­mi jed­no­du­chých kro­cích.

A aby toho neby­lo málo, může­te si záro­veň stáh­nout při­pra­ve­né tema­tic­ké pra­cov­ní lis­ty k této pro­ble­ma­ti­ce a spo­leč­ně se svý­mi dět­mi se na ně vrh­nout.

Ilustrace ke kni­ze nama­lo­va­la Anna Mastníková, kte­ré se skvě­lým způ­so­bem poda­ři­lo vystih­nout „typic­ké­ho“ ňou­mu, ulíz­nu­té vla­sy na pěšin­ku, vel­ké ber­lič­ky a rame­na vystr­če­ná stá­le dopře­du, jež doko­na­le sym­bo­li­zu­jí chy­bě­jí­cí sebe­vě­do­mí hlav­ní­ho hrdi­ny. Kresbičky jsou krás­ně barev­né, pou­ta­vé a zaujmou kaž­dé­ho začí­na­jí­cí­ho čte­ná­ře.

 

Ňouma z áčka

Napsala: Ivona Březinová

Ilustrovala: Anna Mastníková

Vydali: Albatros, 2018 a Pasparta Publishing, 2018

ISBN 978-80-00-08517-3 (Albatros)

ISBN 978-80-88290-05-6 (Pasparta Publishing)

 

 …

Autor:
0

Oni a Silvio (Loro) – Recenze – 60%

Pro italský film Oni a Silviorežiséra Paola Sorrentina (Velká nádhera, Mládí) je středobodem zájmu osobnost kontroverzního politika, excentrického miliardáře a nechvalně proslulého skandalisty Silvia Berlusconiho. Snímek se odehrává v letech 2006 až 2010, kdy Berlusconi již potřetí vykonával funkci předsedy italské vlády, přestože byl soustavně kritizován coby mediální magnát, který se po vstupu do politiky nevzdal svých podnikatelských aktivit a stal se tím pádem učebnicovým příkladem střetu zájmů, přiživených vlivnými kontakty, neprůhlednými machinacemi a klientelismem. Coby stejnou měrou populární i zatracovaný činitel, který postavil svou kampaň na čirém populismu a kultu osobnosti, proslul výstředním životním stylem po vzoru filmových hvězd a pořádáním zhýralých večírků hraničících s orgiemi a čelil řadě obvinění ohledně daňových úniků i spolčování s mafií, přičemž byl i několikrát odsouzen, ale do vězení nikdy nešel.

Oni a Silvio (Loro) – Recenze
Zdroj fotek: aerofilms.cz

Je nutno upozornit, že v Itálii byl film Oni a Silvio uveden ve dvou samostatných částech, které mají dohromady tři a půl hodiny, přičemž k nám jde do kin sjednocená a o hodinu zkrácená mezinárodní verze. Je možné, že zhlédnutí filmu v původní dvoudílné podobě by vedlo k odlišnému hodnocení, protože přeskakování potenciálně důležitých scén je ve zkrácené variantě na pár místech znát, avšak těžko říct, jestli by to pomohlo i k ukotvení a ospravedlnění řady motivů a pasáží, které v ní působí nedotaženě a nahodile.

Každopádně ale není potřeba se orientovat v italské politice nebo znát podrobně Silvia Berlusconiho, jehož životem, činy nebo politickými kroky se snímek ani příliš nezabývá (a poprvé se objeví na plátně po více než půlhodině). Spíš než o životopisné politické drama jde totiž o mnohovrstevnatou a obrazově opulentní zábavnou satiru, jejíž sdělení se snaží být platná a aplikovatelná obecně, takže v ní ani není jmenován nikdo konkrétní a za celou dobu v ní nezazní jméno „Berlusconi“. Film se nezaklíná důsledným přístupem ke skutečným událostem a naopak od začátku jasně naznačuje, že se ponese na vlně polemických úvah ve smyslu „jak to tehdy možná mohlo být,“ samozřejmě nepříliš realistických a extrémně stylizovaných.

Hlavní hrdina je tudíž po moci toužící sedmdesátiletý obchodník, oportunista a manipulátor s charakterovými vlastnostmi odpovídajícími Berlusconiho naturelu, mezi něž se řadí i slabost pro velkolepost, luxus a mladé ženy, takže si užijete i dlouhých sekvencí dekadentních večírků po vzoru Vlka z Wall Street plných alkoholu, drog, bazénů a (polo)nahých pětadvacetiletých modelek. Výborně ho hraje Sorrentinův dvorní herec Toni Servillo, který Berlusconiho výrazy, gesta a výřečný slovní projev skvěle imituje.

Oni a Silvio (Loro) – Recenze

Paolo Sorrentino si dává záležet na tom, aby každá scéna ve filmu určitým způsobem odrážela osobnost hlavního hrdiny a specifika prostředí, v němž se pohybuje. Téměř přitom rezignuje na vyprávění nějakého souvislého příběhu, který se následkem toho rozpadá do změti více či méně podstatných scének ignorujících to, nakolik smysluplně zapadají do celkově rozvolněné struktury filmu (jediná zásadní, od začátku budovaná dějová linie vedlejší postavy vypočítavého byznysmena, který se snaží vetřít do Berlusconiho přízně, je po třetině filmu najednou na více než hodinu odsunuta do pozadí a téměř zapomenuta, aby nakonec po návratu na výsluní vyzněla do prázdna).

Prostřednictvím vizuálně opojných, promyšleně komponovaných a efektně nasnímaných záběrů tak Sorrentino mistrovsky zrcadlí hrdinův požitkářský životní styl, schopnost obmotat si lidi kolem prstu a zneužívat je ve svůj prospěch, ale i strach ze stárnutí a ztráty důležitosti, a vyžívá se v kontrastech mezi stářím a mládím, klasikou a modernou, skutečným světem obyčejného lidu a umělým životem smetánky, nacházejíc přitom krásu v povrchnosti a umělecky stylizovaném snímání všedních banalit v nevšedních kontextech. Akorát to tak dělá stále dokola po dvě a půl hodiny, navíc úplně tím samým způsobem, jako ve svých předchozích filmech, a kromě toho už neříká nic moc dalšího, takže po určité době se to omrzí, mnohokrát opakovaná sdělení pozbydou na závažnosti a zůstane jen potěcha z audiovizuální složky, připomínající pásmo fantasticky realizovaných drahých videoklipů.

Oni a Silvio (Loro) – Recenze

Závěr snímku je pak sice věnován kontaktu Silvia s prostým lidem stiženým katastrofou, ale i tohle zavítání do životů dělnické třídy a řadových občanů je natočeno se stejnou okázalostí, patosem a nerealistickou stylizací jako ty dvě a čtvrt hodiny předtím. Tímto způsobem vzniklé výjevy jsou nicméně i tak značně působivé (opět hlavně audiovizuálně) a zábavné, stejně jako některé bizarnější výjevy z průběhu filmu (třeba když před zraky dvou tuctů nafintěných modelek havaruje ve zpomaleném záběru popelářské auto, nebo když v Berlusconiho vile zemře vinou automatické klimatizace ovce).

Filmu Oni a Silvio lze vytýkat určitou vyprázdněnost a mělkou práci s nedostatečně provázanými motivy, skládajícími se do vypravěčsky nepříliš uspokojivého tvaru, který se spíš než na zprostředkování koherentního obsahu soustředí na vyumělkovanost a pozlátko obalu, v němž ten obsah předává. Je zábavný, vtipný, Toni Servillo je v hlavní roli báječný a Sorrentinova schopnost okouzlit pompézními obrazy s nádhernou kamerou, pečlivě vystavěnou mizanscénou a dokonalými kompozicemi je schopná přebít mnohé, ale na jednoho z nejvýraznějších evropských režisérů současnosti a držitele Oscara je to i tak poněkud málo.




Autor:
0

Kouzelná třída v muzeu - najde Maruška ztracenou vstupenku a dostane se do muzea?

Byl posled­ní den vysvěd­če­ní a děti šly vstříc prázd­ni­no­vým zážit­kům. Jen Maruška si postesk­la, že Jasmínu už nikdy neu­vi­dí. Jasmína Bílá byla víla, kte­rá k nim při­šla a uči­la je ve ško­le. Ovšem muse­la se vrá­tit, pro­to­že víly nemů­žou být v lid­ském svě­tě navždy. Jasmína jim dala na památ­ku kaž­dé­mu kou­zel­ný dárek. Petra míni­la, že je to nespra­ved­li­vé, že už s nimi Jasmína nebu­de. Adélka měla ješ­tě nadě­ji, že je při­jde učit tře­ba něja­ká jiná víla v dal­ším roce. Děvčata už se chtě­la lou­čit, když vtom si Petra uvě­do­mi­la, že mají všich­ni pozván­ku do muzea na desá­té­ho čer­ven­ce, tak­že byla nadě­je, že Jasmínu zno­vu uvi­dí - ona totiž měla vstu­pen­ku též.

Maruška dora­zi­la domů, kde už na ni čeka­li mamin­ka a tatí­nek, kte­ří ode­šli dnes dřív z prá­ce, tak byli nedo­čka­ví na její vysvěd­če­ní. Hned zača­li na Marušku dorá­žet, ta však děla­la, že nejdřív nechá­pe, pak zase, že vysvěd­če­ní nemů­že najít, až to tatí­nek nevy­dr­žel a vzal si ho sám. Při pohle­du na znám­ky se usmí­val, mamin­ka se zlo­bi­la, že to chce taky vidět, ale přes tatín­ka to bylo těž­ké, pro­to­že byl hod­ně vyso­ký. Nakonec spo­lu znám­ky osla­vi­li a Maruška dosta­la ješ­tě dvě krás­né kníž­ky. Navíc ji čeka­lo s rodi­či kino.

Ovšem při­po­mně­la si ješ­tě vstu­pen­ku do muzea, o kte­ré nyní nevě­dě­la nic. Ptala se mamin­ky, ale ta také nevě­dě­la, kde by vstu­pen­ka moh­la být. Ptala se i tatín­ka zase nic. Maruška byla zou­fa­lá a tak mamin­ka zača­la hle­dat. Zkoušela to na všech mož­ných mís­tech, ale po vstu­pen­ce ani sto­pa. Maminka těši­la Marušku, že ji urči­tě najdou. Druhý den to pokra­čo­va­lo ve stej­ném duchu, avšak po vstu­pen­ce do muzea jako­by se sleh­la zem. Je zají­ma­vé, že to samé se sta­lo u všech jejich spo­lu­žá­ků, aniž by o tom Maruška něco vědě­la. Devátý den prázd­nin začí­nal a vstu­pen­ka stá­le nikde, při­tom už desá­té­ho čer­ven­ce se mělo jít do muzea.

 

Další díl z této série a jako ty před­chá­ze­jí­cí stej­ně dob­rý. Rozhodně výbor­ný pro malé čte­ná­ře, kte­ří s čet­bou začí­na­jí. Obálka stej­ně hezká jako pokaž­dé. Má 72 stran. Rozhodně dopo­ru­ču­ju.

  • Autor: Zuzana Pospíšilová
  • Žánr: belet­rie pro děti
  • Nakladatelství: Grada
  • Datum vydá­ní: 16. 08. 2018
Autor: