Denní archiv Říjen 16, 2018

0

Halloween - Recenze - 75%

Když se řek­ne John Carpenter, tak si spous­ta lidí kro­mě fil­mu Věc vzpo­me­ne prá­vě na Halloween. Ano ten pra­vý 40 let sta­rý sní­mek, kte­rý na dal­ších spous­tu let změ­nil žánr horo­ru. A John se roz­ho­dl spo­lu s dal­ší­mi lid­mi z původ­ní­ho týmu vytvo­řit plno­hod­not­né pokra­čo­vá­ní a vlast­ně záro­veň závěr této kul­tov­ní „sla­sh“ akč­ní série.
Michael Myers (James Jude Courtney) je už 40 let zavře­ný v blá­zin­ci poté, co jed­né noci bru­tál­ně zavraž­dil 5 lidí. Laurie Strode (Jamie Lee Curtis) tohle řádě­ní pře­ži­la. A hod­ně jí to pozna­me­na­lo. Zatvrdila se, že jest­li se Michael někdy zase obje­ví, tak na to bude při­pra­ve­ná. A všech­no tomu podří­di­la. Dokonce kvů­li tomu při­šla o rodi­nu, kte­rá k ní těž­ce hle­dá ces­tu zpět. Všichni mají Laurie za bláz­na, ale tahle bab­ča je při­pra­ve­ná uká­zat, že nic z toho co děla­la, neby­lo zby­teč­né. Michaela totiž spo­leč­ně s dal­ší­mi věz­ni pře­vá­že­jí do nové­ho zaří­ze­ní. No a nebyl by to správ­ný horor, kdy­by se to nepo­dě­la­lo a bláz­ni v čele s Michaelem neu­nik­li. O bláz­ny strach neměj­te, ale Michael se taky těch 40 let při­pra­vo­val. A jeho den opět nastal.
Jak dob­ře se Laurie při­pra­vi­la a kolik lidí ten­to­krát Míša s nožem vyku­chá? Zjistěte v kinech!

I když nejsem pří­liš veli­ký fan­da horo­rů, tak Halloween byl oprav­du revo­luč­ní. Za těch 40 let se leda­cos změ­ni­lo. Ale jsem rád, že tady ne. Nový Halloween fun­gu­je jako remas­ter a sequel záro­veň. Je skvě­lé vidět, že spous­ta věcí fun­gu­je i po těch 40 letech, a když se k tomu dodá tro­chu té moder­ny, tak to niče­mu nebrá­ní.
Do reži­sér­ské­ho křes­la use­dl téměř nezná­mý David Gordon Green, nicmé­ně samot­ný John Carpenter se ujal scé­ná­ře a dokon­ce i hud­by. A vzhle­dem k tomu, že asi dost dohlí­žel na natá­če­ní, tak se tyhle jat­ka fakt poved­ly. Film je tak ve výsled­ku poctou všem sla­shov­kám, kte­ré tak před 40 lety nastar­to­val prá­vě Halloween. Ve fil­mu je spous­ta odka­zů na prv­ní film a i na pár dal­ších věcí kolem Halloweenu a dal­ších tako­vých horo­rů.
Skvělé na fil­mu jsou hlav­ně dvě věci. Tou prv­ní je kame­ra. Celý štáb v čele s kame­ra­ma­nem (Michael Simmonds) pone­chal kla­sic­kou pojez­do­vou kame­ru, tak­že má divák ve vět­ši­ně scén dob­rý pře­hled a díky výraz­ným pojezdům a nájezdům na detail snad­no vtáh­ne do děje. Exteriéry jsou spíš sta­tic­ké, tak­že jde o tu atmo­sfé­ru, kte­rá sice občas říd­ne, ale lépe to asi dopad­nout v tomhle smě­ru nemoh­lo.
Druhou skvě­lou věcí je nad­hled tvůr­ců. První film se ješ­tě bral tak tro­chu váž­ně, ale dnes už by to na divá­ka neza­bra­lo. Takže se všich­ni roz­hod­li, že nebu­dou tak váž­ní a hodí fil­mu úmy­sl­ně béč­ko­vý nádech. A je to znát. Už úvod­ní scé­ny napo­ví, že tohle nebu­de jen horor. Překvapivě je pří­tom­ná ta potřeb­ná tro­cha humo­ru, což je osvě­že­ní a záro­veň to nedá­vá pro­stor ke sho­ze­ní fil­mu do vod Vřískotu, neřku-li Scary Movie.
Původní hudeb­ní moti­vy John Carpenter pou­žil i zde, pou­ze k nim při­dal tro­chu kudr­li­nek a moder­něj­ší nádech, tak­že ti divá­ci, co vidě­li prv­ní film snad­no motiv roz­po­zna­jí.

Já osob­ně mám jen tro­chu pro­blém se samot­nou Laurie (Jamie Lee Curtis). Je fakt, že v prv­ním fil­mu hrál prim její křik a hys­te­rie. Ale ona se pak 40 let při­pra­vo­va­la. Tedy mělo to tak být. Akorát já z toho ten pocit neměl. Jasně, psy­chic­ky jí to dost semle­lo, ostat­ní jí mají za bláz­na. Jenže ona se tak oprav­du cho­vá a roz­hod­ně nepů­so­bí jako sil­ná žena, kte­rá pře­ži­la tako­vý teror. Ani vzhled jí k tomu v novém Halloweenu nepři­dal. Běžně Jamie nosí krát­ké svět­lé vla­sy a tady by se to taky šik­lo. Prostě tako­vá bojo­vá babič­ka v bro­kov­ni­cí v ruce. Asi něco jako Linda Hamilton v Terminátorovi. Ale bohu­žel z ní tvůr­ci udě­la­li oprav­do­vé stra­ši­dlo, kte­ré ve výsled­ku zase jen běhá, kři­čí a pani­ka­ří.
Ostatní role půso­bí více­mé­ně jako křo­ví a jsou tam jen jako kořist. A to je dal­ší věc, kte­rá mě na fil­mu zau­ja­la. Já jsem se totiž někde v půl­ce při­sti­hl, že Michaelovi začí­nám fan­dit. Tvůrci i přes nálep­ku „do 15 let nevhod­né“ nacpa­li do fil­mu hod­ně suro­vé­ho nási­lí a krve. A když si ty lidi o tu smrt tak říka­jí svo­jí debi­li­tou a nai­vi­tou, tak tomu nesmr­tel­ný­mu týp­ko­vi pros­tě musí­te začít fan­dit, ať jich roz­se­ká víc. Kdybych se na film pak nedí­val z téhle per­spek­ti­vy, tak bych asi usnul.
Poslední půl­ho­di­na totiž hod­ně ztrá­cí na tem­pu a při­dá­vá na hys­te­rii a totál­ní naho­di­los­ti udá­los­tí.
Halloween roz­hod­ně není doko­na­lost sama, ale tvůr­ci aspoň dáva­jí naje­vo, že to ví, navíc si z někte­rých věcí děla­jí legra­ci.
Scénář je sle­pe­ný z jed­not­li­vých scén, kte­ré na sebe nava­zu­jí napros­to umě­le, tak­že jsem měl dojem, že se vše udá­lo na roz­lo­ze prů­měr­né­ho malo­měst­ské­ho síd­liš­tě. Jamie Lee Curtis je ve výsled­ku opět jen rekla­mou na hys­te­rii. Ke kla­sic­ké­mu hudeb­ní­mu moti­vu už John Carpenter nepři­dá nic zbru­su nové­ho. A něko­lik dal­ších drob­nos­tí, kte­ré pros­tě pře­hléd­ne­te úmy­sl­ně nebo nevě­dom­ky.
Hodně lidí se na nový Halloween těší a já můžu s kli­dem říct, že „nováč­ky v obo­ru“ film poba­ví a fan­dy vlast­ně taky. Tvůrci si dali zále­žet, aby film šel spous­tou věcí ve šlé­pě­jích původ­ní­ho fil­mu, ať už to zna­me­ná super zábě­ry, kla­sic­kou sla­sh řež­bu i tu spous­tu klišé. A i když nad tím divák pak brb­lá, tak bez toho by to vlast­ně neby­lo ono.
Jak se tedy pra­cu­je na odka­zu z minu­los­ti nebo dal­ších děl, tak z toho by si zde mohl pří­klad vzít nedáv­ný pre­mi­é­ro­vý Venom. Ale to je už spíš věc dis­ku­zí, já tam Halloweenu sek­nu pěk­ných 75%.…

Autor:
0

Jedinou jistotou v televizi je nedělní Batman

Ne, neza­po­mněl jsem při­po­me­nout zají­ma­vé fil­my ten­to týden. Bohužel v pon­dě­lí neby­lo nic, co stá­lo při­po­me­nout. Pořád samé seri­á­ly a sla­bé fil­my, až od dneška sto­jí tele­vi­zi sle­do­vat. Dnes film v režii Russella Crowea, zít­ra méně zná­mý Michael J. Fox a až v pátek vel­ko­film - Na hra­ně zítř­ka a v nedě­li dru­hý díl Batmana od Christophera Nolana.…

Autor:
0

Mezinárodní filmový festival Sitges 2018 – První dojmy 3 (Overlord, Freaks,…)

Festival skončil v neděli 14. října, na slavnostním zakončení byli vyhlášeni vítězové (cenu za nejlepší film obdržel Climax režiséra Gaspara Noého) a celému ceremoniálu předcházel koncert filmové hudby Johna Carpentera, jehož se zúčastnil spolu s hudebníky i sám Carpenter. Za deset dní jsem tu viděl 40 filmů, předposlední den jsem se dokonce stihl dostat k moři. Poslední noc jsme se s kolegy rozhodli vyzkoušet noční filmový maraton, ale po náročném fyzickém i psychickém vypětí posledních dnů jsme vydrželi jen na jeden film, který i tak končil ve tři ráno. V následujícím textu, stejně jako ve dvou předcházejících (1, 2), si můžete přečíst dalších deset prvních dojmů z filmů, které se zde promítaly. Nezmiňuji tu akorát nový Halloween, na nějž jsem rovnou napsal plnohodnotnou recenzi, a pak několik starších filmů z minulých desetiletí nebo relativní novinky, které ale jsou nebo byly k vidění již dříve (třeba ve Varech nebo na letošním Be2Can).

Overlord
© Paramount Pictures

Overlord (Julius Avery, USA) – Over-the-top válečná řezanice pětice amerických výsadkářů s nacisty, kteří ve Francii vaří experimentální medicínu, s níž přeměňují mrtvá těla na zmutované super-vojáky. Totální vítězství naleštěných production values v jinak veskrze podprůměrně napsaném příběhu plném jednorozměrných postav a stupidních amerických klišé, který je něco jako Frankensteinova armáda s mimořádně štědrým rozpočtem a okázale exhibičními akčními scénami, spoléhajícími hodně na hororově stylizované prvky a explicitní brutalitu. Když máte děravý a stupidní scénář, tak ho navíc prvoplánová průbojnost a velký rozpočet málokdy zachrání - vizuální pozlátko sice může fungovat jako náplast, ta se ale v tomto případě sama rychle odlepí, když se nenecháte opít hodně působivým výsadkovým úvodem a uvědomíte si, že zbytek filmu se odehrává ve dvou lokacích, že zombíky byste spočítali na prstech jedné ruky, a že ani sebelepší triky a masky nezamáznou jalové dialogy, absenci nadsázky, nedostatek nápaditosti, předvídatelný tuctový děj a skutečnost, že hrdinům se konstantně plete pod nohy šestiletý chlapeček s baseballovým míčkem v ruce, asi aby to bylo ještě více americké. (50%)

Freaks (Zach Lipovsky, Adam Stein, Kanada) – Po celou první polovinu si film, odehrávající se ve světě, jehož zákonitosti drží před diváky pod pokličkou s překvapivou vytrvalostí přinejmenším do poloviny stopáže, minimalisticky vystačí s postavami otce (Emile Hirsch) a dcery, schovávajícími se před okolím v zabedněném domě, kolem nichž vytváří atmosféru nejistoty a možná opodstatněného, ale také možná jen paranoidního strachu z neznámého nepřítele. Ve druhé polovině pak jde s pravdou ven naplno, přičemž řada do té doby jen mlhavých, nejasných a iluzorních motivů je konečně doplněna o smysl a kontext, postavám jsou přiřazeny konkrétně vytyčené cíle a nakonec dojde i na akčnější trikové scény, které však slouží příběhu a nikdy nejsou používány jen na efekt. Prvky, které známe z amerických velkofilmů se stomilionovými rozpočty, jsou tu nápaditě a originálně využívány ve prospěch pozoruhodně vyprávěného a chytře vystavěného příběhu, který by vydal i na několik pokračování nebo na televizní seriál, a jemuž vévodí skvělý herecký výkon talentované devítileté Lexy Kolker. (80%)

Freaks
© Freak Productions Inc.

Cam (Daniel Goldhaber, USA) – Dějově atraktivní, vizuálně poutavý a nehorázně sexy thriller o camgirl, co si vydělává streamováním své erotické online show na internetu, kde se snaží obstát v početné konkurenci a získat pro sebe co nejvíc diváků. Pak jí ale tajemná dvojnice ukradne ze dne na den profil a tím pádem i živnost a začne ji postupně obírat i o soukromí... Pozoruhodný a sympaticky otevřený náhled do života mladých dívek, co se neváhají obnažovat a de facto prostituovat na webu s anonymními uživateli, je natočený překvapivě dynamicky a s citem pro černý humor i bizarnost některých sexuálních úchylek velice schopnými tvůrci, kteří se jím chytře vyjadřují k současnému stavu života na internetu a streamovacích službách. Působivá je i skvěle vystavěná zápletka, během níž se hlavní hrdinka stane obětí jakéhosi ďábelského komplotu - který ale zůstane bohužel nevysvětlen, takže kdo ten komplot způsobil a jak se mu to povedlo, jsou otázky, jež jsou záhadou ponechanou k volné interpretaci. Což je docela škoda. (70%)

High Life (Claire Denis, USA/Francie/Německo/V.B./Polsko) - Těžko uchopitelné, vláčné a mimořádně nezáživné vesmírné drama o skupině trestanců, kteří si místo doživotí vybrali službu vědě, a ocitají se proto po zbytek svých životů na vesmírné lodi cestující k černé díře, zatímco se je přítomná doktorka (Juliette Binoche) snaží (sem tam i proti jejich vůli) reprodukovat. Jestli to není sofistikovaná umělecká kritika psích množíren na pozadí bizarní historky o tom, že lidé a divá zvěř k sobě nemají příliš daleko, tak nevím. Rozhodně to ale není dobře vyprávěný příběh, neb začíná nelineárně de facto od konce, čímž pádem obere všechno zbývající dění (odehrávající se ve flashbacku) o jakékoli potenciální napětí a dramatičnost, protože všechno vyzradí předem. Už tak dost utahaný (a vzhledem k výše řečenému i extrémně předvídatelný) děj je pak ještě zbytečně narušován poněkud nahodilými vzpomínkami hrdinů na jejich životy na Zemi a dalšími izolovanými vsuvkami (velice nepadnoucí scéna s rozhovorem s jakýmsi vědcem, erotická pasáž z místnosti se sexuálním trenažerem...), aniž by existence těchto sekvencí měla nějaké opodstatnění, herci v čele s toporným Robertem Pattinsonem hrají vrcholně nesympatické a otravné postavy, z nichž o většině se vůbec nic nedozvíte, veškeré myšlenky a významy jsou brutálně doslovné, přitom devadesát procent filmu je zoufale o ničem, konec vyznívá do prázdna a ani vizuálně to není žádný zázrak, tudíž tak nějak chybí důvod, proč se na to vůbec dívat. Příběh s takovýmto námětem by rozhodně šlo vystavět hrozně zajímavě, Claire Denis jej však svou nuceně uměleckou vizí zašlapala do země. (30%)

High Life
© Thunderbird Releasing

Maquia: When the Promised Flower Blooms (Mari Okada, Japonsko - Neskutečně silné a emocionálně působivé anime fantasy-drama o společenství nestárnoucích tkadlen, které jsou jednoho dne vyhnány do světa obyčejných lidí - když pak jedna z nich, patnáctiletá Maquia, adoptuje lidského novorozence, tak dítě roste a stárne, zatímco ona se nemění. Jelikož je pro tkadleny nezbytné se skrývat, musí se dvojice hrdinů přesouvat z místa na místo, přičemž jejich vztah se průběžně mění - pro Maquiu je chlapec nejprve synem, pak bratrem a nakonec otcem, dokud se jejich cesty nerozdělí. To vše na pozadí rozpadu dříve mocného království a blížící se války. Překrásnému příběhu, efektivně tematizujícímu sílu mateřské lásky, chybí akorát důslednější zasvěcení do mytologie fantazijního světa a naopak přebývá nepříliš propracovaná vedlejší linie s královským párem, všechno ostatní je ale originálně vymyšlené, skvěle napsané a přirozeně dojemné. (80%)

Mirai no mirai (Mamoru Hosoda, Japonsko) - Jemně, citlivě a empaticky vyprávěný anime příběh z pohledu čtyřletého chlapce, jehož rodiče si pořídí další dítě, jemuž jsou nuceni věnovat dost pozornosti, což klučina nelibě nese a propadá se proto do různých časových a fantazijních rovin, kde mu pomáhají vyrovnat se s nově vzniklou situací různí členové jeho rodiny z dávné minulosti i z blízké budoucnosti. Nádherně realizovaný film s důrazem na poetiku důvěrně známých příhod z rodinného života, originálně okořeněných dětskou fantazií a podaných nostalgicky, dojemně a zábavně. Hlavní hrdina sice místy působí až zbytečně moc ukřičeně a protivně, až na hranici nesympatičnosti, ale to je v této novince od režiséra filmů Vlčí děti a Kluk ve světě příšer také jediná zásadní výtka. (80%)

Mirai no mirai
© Toho Company

The Man Who Killed Hitler and then The Bigfoot (Robert D. Krzykowski, USA) - Nejlepší je na tomhle filmu jeho bizarní název a Sam Elliott v hlavní roli badass důchodce, jenž ve druhé světové zastřelil Hitlera, a kterého si v současnosti, kdy vzpomíná na svou dávnou lásku, najme FBI k vystopování a zabití Bigfoota v kanadských lesích. Ani Elliottův herecký výkon, ani překvapivě slušně nasnímané a místy i hezky režírované scény (na poměry omezeného rozpočtu) však bohužel nemají šanci obstát ve zcela rozpadlém a nevyrovnaném příběhu, který se soustavně vyhýbá jakékoli gradaci, zjevně zcela absurdní zápletku bere zbytečně moc vážně a neumětelsky zahazuje všechno to, co mohlo být na ději zajímavé. V podstatě se jedná o slabě vystavěné a retrospektivně vyprávěné torzo minimalistické válečné romance na pozadí dramatu o stárnutí a hodnotě hrdinských činů, v níž úsměvné a kratičké epizodky s Hitlerem a Bigfootem (plus jedna izolovaná nesmyslná pasáž s nějakým Rusem a holením vousu, která se zbytkem filmu nijak nesouvisí) tvoří jen nahodilé a zcela nevyužité odbočky. (30%)

The Wind (Emma Tammi, USA) – Minimalistické počátky osidlování divokého západu z pohledu ženy, kterou v době manželovy nepřítomnosti straší démon z prérie. Psychologicky vystavěnému hororu sluší nelineární vyprávění, přeskakující překvapivě přehledně mezi několika časovými rovinami, v nichž se postupně systematicky odkrývají tragédie dvou spřátelených manželských párů. Nadprůměrní herci i nadprůměrná režie, úspěšně se snažící budovat napětí a tajemno, aniž by přitom upadala do rutiny nebo ukazovala příliš mnoho. Spíš jde o sice psychologické drama než o horor, ale chytře a schopně realizované. Vtipné je, že film točící se kolem ženských hrdinek, který režírovaly a napsaly také ženy, je v podstatě o tom, jak to ty hrdinky nemají v hlavě v pořádku. (70%)

The Wind
Photo © Soapbox Films

Aniara (Pella Kågerman, Hugo Lilja, Švédsko) – Poctivě natočené a působivě napsané sci-fi o několika tisících pasažérech směřujících na Mars ve vesmírné lodi, která musí po nehodě a vychýlení z kurzu zahodit veškeré palivo. Následná mnohaletá odysea, sledující zánik lidské civilizace prostřednictvím proměňující se atmosféry v izolovaném společenství ponechaném napospas, v němž postupně zmírá naděje i smysl existence, skvěle buduje pár zásadních postav (zejména hlavní hrdinku) i svět, v němž se děj odehrává. Pod efektním povrchem lze dokonce vyčíst i myšlenkově hlubokou, provokativní a nekompromisní vizi, jejíž realizaci však poněkud podráží nohy ta skutečnost, že příběh příliš dlouho setrvává na jednom místě, téměř negraduje, a na konci, když se to všechno snaží narychlo dohnat, nenechá dost prostoru finálním devastujícím obrazům na to, aby stihly dostatečně zarezonovat. (70%)

Monster (Jong-ho Heo, Jižní Korea) - Hodně zvláštní a průměrně natočený mix akčního historického filmu, krvavého hororu se zabijáckým monstrem a dementní komedií, v níž členové jakési konspirační skupiny terorizují obyvatele města domnělými útoky krvelačné příšery, aniž by tušili, že v lese za městem žije příšera skutečná. Pro celkovou atmosféru jsou signifikantní hlavní hrdinové, dva bratři a dospělá dcera jednoho z nich, přičemž oba muži mají být jednak komediální postavy nemotorných nešiků a zároveň bývalí členové královské gardy, profesionální bojovníci a mistři bojových umění, což nejde úplně dohromady. Až na nepříliš funkční humor jde o povětšinou docela efektní a zábavnou vykrádačku všeho možného s hezkou kamerou, bohatou výpravou a slušnými triky, v níž se bohužel dost tluče snaha o seriózní dramatické pojetí s komediální nadsázkou. (60%)


Autor:
0

BOHUSLAV MARTINŮ

ČÍM LIDÉ ŽIJÍ — K nejvýznamnějším počinům v oblasti vážné hudby letošního podzimu bude patřit i vydání nahrávky pastorální opery Bohuslava Martinů What Men Live By (Čím lidé žijí) ve skvělém nastudování Jiřího Bělohlávka s Českou filharmonií a s celou řadou významných sólistů. Nahrávku vydá ve světové premiéře Supraphon 19. října 2018.

Celý článek na stránkách SUPRAPHON.cz

Autor:
0

Na ČT 2 bude uveden dokumentární cyklus Legie 100

V České tele­vi­zi bude v říj­nu na pro­gra­mu nový doku­men­tár­ní cyk­lus Legie 100.

V pon­dě­lí 15.října pro­běh­la pro­jek­ce všech tří dílů za účas­tí reži­sé­ra Jakuba Taberyho,  kre­a­tiv­ní pro­du­cent­ky ČT Lenky Polákové a dob­ro­vol­ní­ků z Československé obce legi­o­nář­ské, kte­ří si v doku­men­tech zahrá­li.

Třídílný doku­men­tár­ní cyk­lus Legie 100 vzni­kl ve spo­lu­prá­ci s Československou obcí legi­o­nář­skou a věnu­je se pří­bě­hům čes­ko­slo­ven­ských legií v čase prv­ní svě­to­vé vál­ky.

První z dílů, Krvavá fran­couz­ská pole, se zamě­řu­je na vznik roty Nazdar, kte­rá vznik­la v době vzni­ku prv­ní svě­to­vé vál­ky ve Francii. Druhý z dílů, Ve stí­nu ital­ských hor, zave­de divá­ky do Itálie, kte­rá vstou­pi­la do vál­ky v květ­nu 1915. Legionáři bojo­va­li v hor­ském pro­stře­dí podél řeky Soča a pro­běh­lo tam něko­lik krva­vých ital­ských ofen­zív. Poslední, tře­tí díl, Hrdinové od Zborova, při­po­me­ne divá­kům slav­nou bitvu na Ukrajině, u Zborova.

„Náš cyk­lus se zabý­vá legi­o­ná­ři za prv­ní svě­to­vé vál­ky a je prav­da, že jsem se dozvě­děl mno­ho, pro­to­že za minu­lé­ho reži­mu se o nich vůbec nemlu­vi­lo. Proto si mys­lím, že je zásluž­né, že náš pořad vzni­kl, a přál bych mu co nej­ví­ce divá­ků. Jsem pře­svěd­čen o tom, že nebýt legií, tak Československo nee­xis­tu­je,“ říká herec a nad­še­nec do vojen­ské his­to­rie Jiří Dvořák a o čes­kých legi­o­ná­řích uvá­dí: „Ti klu­ci na všech fron­tách vyni­ka­li neu­vě­ři­tel­nou sta­teč­nos­tí a vojen­ským umem. Kdekoliv byl něja­ký prů­švih, tak tam posla­li Čechoslováky. Ve Francii jed­nu kótu doby­lo 150 našich klu­ků, a když tu stej­nou kótu dobý­va­li Kanaďané o tři roky poz­dě­ji, tak tam padlo čty­ři­cet tisíc lidí.“

Každý z dílů trvá 50 minut a jsou v něm his­to­ric­ké zábě­ry, roz­ho­vo­ry s legi­o­ná­ři či pamět­ní­ky, hra­né scé­ny v podá­ní legi­o­nář­ských nad­šen­ců.

První díl se bude vysí­lat v úte­rý 16.října ve 22.10 hodin na ČT2, dru­hý díl v úte­rý  23.října ve 22.00 hodin na ČT2 a posled­ní díl v úte­rý 30.října ve 22.50 hodin na ČT2.

režie: Jakub Tabery scé­nář: Josef Fišer dra­ma­tur­gie: Martin Červenka  výkon­ná pro­du­cent­ka: Olga Grossmannová vedou­cí pro­duk­ce: Marta Hostinská  hlav­ní kame­ra­man: Jiří Studnička kre­a­tiv­ní pro­du­cent­ka: Lenka Poláková  pořa­dem pro­vá­zí: Jiří Dvořák…

Autor:
0

Co jsem řekl své dceři o ekonomii

Co se stane, když se profesor ekonomie, který je zároveň radikálním levicovým politikem, rozhodne své dospívající dceři vysvětlit, jak funguje ekonomika a svět kolem nás? Nečekejte žádné „ismy“, matematické vzorce ani šermování autoritami. Bude to nevšední čtení: setkáte se například s australskými domorodci, s reky Homérových eposů, Faustem a Mefistofelem, s Frankensteinem a Mary Shelleyovou, šamany afrického kmene Azandů, obyvateli německého tábora pro válečné zajatce a s hrdiny filmů Matrix a Blade Runner. A jen tak mimochodem se dozvíte, jak fungují peníze a zisk, jaký je mechanismus dluhu, odkud se bere nerovnost a chudoba, proč vznikají ekonomické krize – a ještě mnoho dalšího. Odborná erudice a celkový přehled se u Janise Varufakise pojí se svižným perem a jasnými názory – pro někoho provokativními, pro jiné inspirujícími. Jedno je ale jisté: tuto knihu přečtete jedním dechem! Pro české vydání napsal autor speciální předmluvu.

Zboží si můžete koupit na Grada.cz za 279.00 Kč

Autor:
0

Doba kamenná

Jeden z prvních živých tvorů, které Bára spatřila, byl – mamut. Naštěstí za řekou. Když se však jeden muž z Liščího lidu, kde Bára našla útočiště, rozhodl pomstít bratra, jehož zabil dýkozubý lev, začalo pro Báru dobrodružství napínavější, než by si přála. Od prvního vydání Štorchových Lovců mamutů v roce 1918 uplynulo právě sto let – pojďme se začíst do toho, jak se za tu dobu naše představy o tehdejších lidech změnily. Historička Veronika Válková ve svých knihách přenáší čtenáře do skutečné, reálné historie, kde spolu s Bárou zažívají napínavé chvilky, zároveň se toho ale také hodně dozvědí.

Zboží si můžete koupit na Grada.cz za 179.00 Kč

Autor: