Pohádky z českého království - jak to kdysi bylo s našimi českými dějinami
Proč se tak jmenujeme - příběh vypráví, jak naše země získala svoje jméno. Kdysi dávno tu byly řeky, stromy, hory, zvířata, k tomu krásné počasí a nádherná příroda. Nebyli tady však žádní lidé, ale všeho do času. Daleko v jiných krajích žili lidé. Byli klidní a pracovití. Ovšem jejich život nebyl lehký. Čas od času je napadali nepřátelé a zapalovali jejich domy. Kromě toho brali zásoby jídla a zaháněli dobytek. Jednoho dne už to nemohli vydržet, svolali poradu a na ní promluvil vůdce jednoho z mocných rodů jménem Čech. Ten rozhodl, že se vydají na cestu a budou hledat pro ně dobrou zem.
O dcerách Krokových a silákovi - vojvoda Krok nastoupil po smrti Čecha a byl spravedlivý a dobrý pán. Krok měl tři dcery - Teta, Kazi a Libuše. Ze všech vyrostly krasavice. Dceři Tetě postavili hrad, jenž pojmenovali Tetín. Kazi se po čase také odstěhovala na svůj hrad - Kazín. No, a na Libuši zbyl Libušín. Kazi byla taková bylinkářka, která ráda pomáhala lidem, Teta byla zádumčivá a často se modlila, aby Čechy vzkvétaly a nehrozilo žádné nebezpečí. Obě chodily navštěvovat svou sestru Libuši na hrad Vyšehrad. Jednoho dne tak spolu zase byly a najednou přišel mladý silák, který měl na zádech obrovského černého kance.
O kněžně a Oráčovi - Krok už byl velmi starý a tak svolal na Vyšehrad hlavy rodů a moudré rádce. Chtěl, aby všichni zvolili jeho nástupce. Cítil, že mu ubývá sil a byl přesvědčen, že už dlouho mezi nimi nepobude. Všichni protestovali, ale Krok nedal jinak. Nakonec je tam nechal s tím, že jde odpočinout - nikdo netušil, že ho vidí naposledy živého. Kroka pohřbili a posléze se jali vybírat nového vládce. Jeden ze starších mužů měl návrh, aby to byla Libuše. Chvíli bylo ticho a pak všichni souhlasili. A udělali velmi dobře.
Jsou to převyprávěné Staré pověsti české od Aloise Jiráska, ale to neznamená, že je to špatně, právě naopak. Čte se to velmi dobře, rozhodně neudělá nikdo chybu, když si to přečte, doporučuju všem. Má 72 stran.
- Autor: František Zacharník
- Žánr: beletrie pro děti
- Nakladatelství: CPRESS
- Datum vydání: 06. 08. 2018
Nyní, nedlouho po premiéře, mohu s čistým svědomím potvrdit, že to, co bylo producentem Silverem tak nadneseně prorokováno, bylo koneckonců i naplněno. Vzhledem k tomu, že všechny podstatné fakta byly vyřčeny v původním filmu, Matrix Reloaded spíše rozvíjí načaté myšlenky a celkovou zápletku posouvá dále jen nepatrně. Z logického hlediska tedy nic nečekaného, a proto vás nabádám, že pokud si budete chtít druhý díl opravdu vychutnat, postupujte dle následujících instrukcí. V prvé řadě si přečtěte pár českých recenzí v prestižních magazínech, které vás ujistí v názoru, že nový Matrix není taková „šleha“, jak by se dalo předpokládat, před vstupem do kina pak vyřaďte z provozu část mozku kladoucí „nesmyslné“ otázky a zejména, na což si dejte skutečně majzla, nepodceňte příběh jako já. Splníte-li veškeré tyto podmínky, potom vám zaručuji, že budete nadmíru spokojeni a že nebudete moci dospat premiéry třetího dílu.
Je bez debat, že jestli se stane Matrix Reloaded něčím opravdu výjimečným, budou to právě vizuální efekty a precizně ztvárněné souboje. Zatímco jednička bazírovala nejenom na tomto komerčním koření, dvojka, vědoma si vysoko nastavené laťky, přináší především neutuchající akci, která je však natolik úchvatná, že lze jen stěží uvěřit tomu, že je dílem lidské tvořivosti. Jako blesk z čistého nebe vás zasáhne hned úvodní scéna, v níž Trinity efektním způsobem zdemoluje svou motorku, a stejně tak budete nevěřícně kroutit hlavou při souboji Nea s desítkami agentů Smithů. Většina střetů, ač nedává v rámci děje či logiky hlubšího smyslu (viz. Serafův způsob ověřování identity), je opravdu „cool“ a nejinak je tomu i v případě dvacetiminutové automobilové honičky, kvůli níž si nechali filmaři postavit tříkilometrový úsek dálnice.
Souboje jsou, jak už jsem několikrát zmínil, rozhodně ne skvělé, nýbrž dechberoucí a v leckterých případech si budete klást otázku, zdali jsou jejich aktéři normální lidé a nikoliv gumové panenky. Hongkongský choreograf bojových umění Yuen Wo Ping si bez diskusí zaslouží slova mého uznání. Keanu Reeves, přestože působí v mluvených scénách poněkud nejistě, jako bojovník je naprosto přesvědčivý, a potkat jej v noci na ulici... zřejmě bych volil úprk. Způsob bojování je zejména v druhé půli velmi originální a délka jednotlivých soubojů by v celkovém součtu vystačila na samostatný film. A i když se místy člověk neubrání pocitu stereotypnosti (to když Neo potká už poněkolikáté agenta Smithe), bratři Wachowští vždy dokáží následující akci ozvláštnit něčím novým, a troufnu si říci, že dosud neviděným (viz. čelní náraz dvou kamionů a následná exploze). V důsledku toho se bojuje doslova všude – ve vzduchu i na zemi, v autech, na kapotách náklaďáků i na střechách přívěsů, na schodech a koneckonců i na dvorcích. K tomu si dále připočtěte spoustu zpomalených záběrů, několik efektních explozí a vzduchem poletující kameru, a vyjde vám po všech stránkách dokonalá akce, kterou prostě musíte vidět, i kdyby příběhová náplň stála za starou belu.
Zápletka, i když by se dala shrnout do jediné věty (Neo musí vyhledat Serafa, ten ho dovede k Vědmě a ta jej nasměruje za Merovingianem, jenž vězní Klíčníka - postavu, na jejíž bedrech spočívá osud Siónu), vyžaduje neustále zvýšenou pozornost. Zejména v závěru je divák zavalen celou řadou překvapivých rozuzlení a jediný okamžik nezájmu vystačí k tomu, abyste se v příběhu úplně ztratili (ne nadarmo většina kritiků doporučuje strávit film nadvakrát). I proto je dosti diskutabilní, zdali je zápletka opravdu tak slabým článkem, jak se tvrdí. Jsem si však jist, že se odpovědi na tuto otázku dočkáme již koncem listopadu - do té doby považuji jakékoliv hodnocení za zbytečné a uspěchané.
Nezaujat ostatními články, musím se přiznat, že mě Matrix Reloaded příjemně překvapil (což ovšem může být zásluhou předčasného odsouzení snímku). Samozřejmě, pár výtek by se našlo (jako například občasně krkolomné posouvání příběhu kupředu), a být na místě režisérů (ještě že nejsem:), pár věcí bych určitě pozměnil, ale když toto dílo zhodnotíme jako celek a přihlédneme ke skutečnosti, že se jedná o pokračování, které zpravidla nedosahuje kvalit svého předchůdce (notabene tak „dokonalého“), pak nám nezbývá nic jiného něž přijmout film s otevřenou náručí. Pakliže tak učiníte, ocitneme se na stejné palubě:).…
…
Po tříleté odmlce se Křižovatka smrti navrací na plátna kin. Nejedná se samozřejmě o vzkříšení jedničky, nýbrž o uvedení dvojky. A ačkoliv byla druhá Křižovatka smrti natáčena ryze z komerčních důvodů, neboť její předchůdkyně vydělala obstojný balík peněz, mohu s klidným svědomím konstatovat, že nemáme nic co do činění s fraškou typu Hannibala. Tvůrci zkrátka „zahráli znovu to samé, ale jinak“. Příběh navazuje volně na konec prvního dílu, kdy čínský inspektor Lee a losangelský policista James Carter „odkráglovali“ ústředního záporáka Juntaa a s vidinou poklidné dovolené nasedli do letedla mířícího do Hongkongu. A tak se i stalo. Po úvodní explozi, proběhnuvší na půdě americké ambasády, se kamera rychlým střihem přesouvá na přední kapotu vozidla, v němž míjí ulice známá černožlutá dvojice za doprovodu starých hitů skupiny Beach Boys. Zdánlivá idylka je však záhy přerušena při běžné policejní inspekci jistého hongkongského baru. Lee přijímá nový případ týkající se zmíněného výbuchu a Carter, který přeletěl tisíce mil, aby si řádně „zavegetoval“, okusil mushu a zažil nezapomenutelnou noc v pokoji Ticha, se jen velice těžko smiřuje s tím, že všechno výše uvedené bude muset ustoupit pracovním povinnostem. Při klasickém policejním postupu, zahrnujícím akrobatické eskapády na bambusovém lešení, nezaviněnou bitku v masážním 
salónu a nudaplážový maratón skrze zalidněné hongkongské ulice, se nesourodá dvojice policistů dostává na stopu čínské Triády, v jejímž popředí nestojí nikdo jiný než samotný Ricky Tan - čili ten, jehož výrazným přičiněním zahynul Leeův otec. Motivace dostat padouchy za mříže (či ještě lépe pod drn) a zatrhnout jejich kšefty s padělanými bankovkami v lasvegaském kasinu je tak pro ústřední hrdiny dvojnásobně veliká... Brett Ratner dokázal natočit veskrze zábavnou podívanou, která se sice nemůže srovnávat s napěchovanými filmy Jamese Camerona a jejíž stopáž nemůže konkurovat tříhodinovému Tanci s vlky, ale svou svižností, rychlým spádem a lehkým humorem představuje plnohodnotné pokračování, které v mnohých ohledech překonává stín vržený prvním dílem. Jackie Chan předvádí na plátně opět neuvěřitelné kousky, jenž ve vás vzbudí pochyby o fyzické kondici padesátiletého herce - a to zejména při scénách odehrávajících se v čínském masážním salónu, kde se to efektními chvaty a originálními akčními vložkami jen hemží. Kdežto Chris Tucker neustále mele hubou, přitahuje na sebe potřebnou pozornost a v určitých situacích je dokonce i nápomocen při mýcení šikmooké Triády. Oba dva se tak skvěle doplňují a tvoří jakousi novodobou obdobu policejního dua Riggs & Murtaugh ze Smrtonosné zbraně, kdy ten jeden předvádí výkony na hranici uvěřitelnosti a druhý odříkává nekonečné texty uvedené ve scénáři a občas vysekne nějaké ty taneční kreace z repertoáru Michaela Jacksona. Scénář, 
ač je značně plochý, je napsán přesně podle gusta obou hlavních hrdinů a nutno dodat, že jim pasuje jako ušitý. Stejně jako v případě první Křižovatky smrti, se divák střetává s relativně jednoduchou zápletkou, jež výrazně nezaměstnává jeho mozkové závity, a podobné je to i s průběhem a vyhrocením jednotlivých akčních scén (hádejte, jakým způsobem zahyne hlavní padouch? – pozn. autora). Nepřehlédnutelný je též herecký výkon mladičké Zhang Ziyi, kterou jsme mohli spatřit např. v Tygrovi a drakovi. V Křižovatce smrti však zaujímá zcela rozdílnou pozici. Coby mrštná a bojového umění znalá Hu Li zosobňuje takřka stejnou postavu jako Jet Li ve čtvrté Smrtonosné zbrani, a přestože jejím schopnostem není věnován na plátně takový prostor jako v případě Jackieho Chana, její projev působí sympaticky (ne-li věrohodněji než ten od Johna Lonea). Zatímco v případě první Křižovatky smrti jsem si počkal, až byl titul uveden do videopůjčoven, tak u dvojky jsem již nezaváhal a lístky si raději rezervoval, abych se vyhnul případné kolizi s nespoutaným davem. Nakonec jsem poněkud dražší koupě nelitoval, a ačkoliv se neřadím mezi členy fenoménu Jackieho Chana a volná místa na zdech mého pokoje nezaujímá plakát Chrise Tuckera, už nyní, krátce po premiéře druhého dílu, se nemohu dočkat, až do českých kin dorazí třetí pokračování. Jsem si jistý, že vám snad nemusím připomínat, jak moc bych si to přál...
Na světě je spousta nemožných úkolů. Jedním z nich je i natočení takové komedie, která by se líbila všem – bez rozdílu věku, pohlaví či sexuální orientace. Tímto se dostáváme k omšelé a toliko otřepané problematice „subjektivní názor diváka kontra pohled kritika“. Vezměme si například Deník Bridget Jonesové. Podle mnohých recenzentů kvalitní zpracování úspěšné knihy, u něhož se pobaví všichni, ale podle mě… nemastná, neslaná romantická komedie v hořkém britském balení, zkrátka nic, co by mi roztrhalo břišní svalstvo. Upřímně řečeno… v poslední době o sobě začínám dost vážně uvažovat – jestli jsem opravdu normální (jako že nejsem) a proč se mi nelíbí ty „komedie“, o kterých se tak básní ve světě Cinemy a Premiery. Jedno vysvětlení by tu samozřejmě bylo: jsem mladý, v pubertě se koupající „postpuberťák“, jehož sexy vkus je jen dočasný a který za pár let dospěje k výše položenému žebříčku hodnot. Ne že bych byl srab (jako že jsem), ale právě toho se obávám.
Zápletka filmu je docela jednoduchá, avšak v rámci komediálního žánru naprosto dostačující. Podobné je to i s hlavní myšlenkou bazírující na jakémsi mravním ponaučení, bez níž by se Božský Bruce obešel asi tak jako buffalský hokejista bez puku. Hlavním hrdinou je čtyřicetiletý Bruce Nolan, majitel psa močícího na hi-fi věž a především reportér televizního zpravodajství, který by to rád dotáhl na post moderátora večerního vysílání. Jak už to tak ale bývá, sny a realita jsou od sebe častokrát na míle vzdálené, a jiné to není ani v případě postavy ztvárněné excelentním Jimem. Bruce je totiž smolař jako hrom – v práci je ignorován měrou vrchovatou a jeho reportáže se stávají jen terčem posměchu. Přitom se nedá říci, že by jeho pracovní neúspěchy byly kompenzovány úspěchy v životě soukromém. Oporou je Bruceovi pouze jeho přítelkyně (Jennifer Anistonová ze seriálu Přátelé), která k němu zachovává jisté sympatie i přesto, že již pět let čeká marně na snubní prsten.
Jak bylo již jednou řečeno, Božský Bruce není nikterak „průkopnickou“ komedií. Sic oplývá poměrně přitažlivým námětem, ale celkovým ztvárněním hodně připomíná filmy jako Záměna, Lhář, lhář či Smlouva s ďáblem. Snímek Toma Shadyaca se však inspirací výše uvedenými tituly ani netají. Atributů tohoto jevu nalezneme hned několik. Jednak je to příběh, který zastává (v oblasti komedií) již zaběhlé schéma „první půle humorná, zbytek stopáže vážný“, dále stereotypní charaktery ústředních postav, s nimiž jsme se potkali už nesčetněkrát v jiných snímcích, a v neposlední řadě dosti roztržitý hlavní hrdina a là Ace Ventura v podání nepřekonatelného Jima Carreyho (bez něj by se kostra příběhu zhroutila jako domeček z karet).
