Proč se tak jmenujeme - příběh vypráví, jak naše země získala svoje jméno. Kdysi dávno tu byly řeky, stromy, hory, zvířata, k tomu krásné počasí a nádherná příroda. Nebyli tady však žádní lidé, ale všeho do času. Daleko v jiných krajích žili lidé. Byli klidní a pracovití. Ovšem jejich život nebyl lehký. Čas od času je napadali nepřátelé a zapalovali jejich domy. Kromě toho brali zásoby jídla a zaháněli dobytek. Jednoho dne už to nemohli vydržet, svolali poradu a na ní promluvil vůdce jednoho z mocných rodů jménem Čech. Ten rozhodl, že se vydají na cestu a budou hledat pro ně dobrou zem.
O dcerách Krokových a silákovi - vojvoda Krok nastoupil po smrti Čecha a byl spravedlivý a dobrý pán. Krok měl tři dcery - Teta, Kazi a Libuše. Ze všech vyrostly krasavice. Dceři Tetě postavili hrad, jenž pojmenovali Tetín. Kazi se po čase také odstěhovala na svůj hrad - Kazín. No, a na Libuši zbyl Libušín. Kazi byla taková bylinkářka, která ráda pomáhala lidem, Teta byla zádumčivá a často se modlila, aby Čechy vzkvétaly a nehrozilo žádné nebezpečí. Obě chodily navštěvovat svou sestru Libuši na hrad Vyšehrad. Jednoho dne tak spolu zase byly a najednou přišel mladý silák, který měl na zádech obrovského černého kance.
O kněžně a Oráčovi - Krok už byl velmi starý a tak svolal na Vyšehrad hlavy rodů a moudré rádce. Chtěl, aby všichni zvolili jeho nástupce. Cítil, že mu ubývá sil a byl přesvědčen, že už dlouho mezi nimi nepobude. Všichni protestovali, ale Krok nedal jinak. Nakonec je tam nechal s tím, že jde odpočinout - nikdo netušil, že ho vidí naposledy živého. Kroka pohřbili a posléze se jali vybírat nového vládce. Jeden ze starších mužů měl návrh, aby to byla Libuše. Chvíli bylo ticho a pak všichni souhlasili. A udělali velmi dobře.
Jsou to převyprávěné Staré pověsti české od Aloise Jiráska, ale to neznamená, že je to špatně, právě naopak. Čte se to velmi dobře, rozhodně neudělá nikdo chybu, když si to přečte, doporučuju všem. Má 72 stran.
Z pokračování Smrtonosné pasti nemám radost už od „druhého dílu“. Ale až do čtvrtého se na to alespoň dalo koukat a divák se bavil. Pátá „Smrtonosná past: Opět v akci“ s původním názvem „A Good Day to Die Hard“ není ani koukatelná, ani zábavná.
Je to až k neuvěření, že letos uplynulo čtvrtstoletí od příchodu Smrtonosné pasti a nesmrtelného Bruce Willise v roli policajta Johna McClanea na filmová plátna. „Smrtonosná past“ („Die Hard“) se stala filmovým hitem a z mnoha důvodů vysoce hodnoceným a dnes již kultovním, akčním filmem. Prvním z nich byl režisér John McTiernan („Predator“) a jeho skvělý cit pro všechny atributy dobrého akčního filmu, tedy načasování, zvraty, akce i překvapení, které zde dokonale uplatnil.
Druhým důvodem byl zajímavý scénář a třetím důvodem byl právě nesmrtelný Bruce Willis, kterému diváci odpustili to, co bylo v té době pouze doménou béčkové akční garnitury typu Chucka Norrise nebo ještě hůř Michaela Dudikoffa, to jest, že zcela sám přemohl početnou tlupu dobře školených, zanícených teroristů. Snad proto, že dělal vše v podstatě v nouzi, aby zachránil holý život a akce doplňoval nezapomenutelnými hláškami, nadhledem a nesmrtelným úsměvem. Čtvrtým důvodem pak byl terorista Hans Gruber v podání Alana Rickmana, který své dokonalé herectví po několika letech zhmotnil do sošky Oscara za roli Severuse Snipea v sérii Harry Potter.
Dvojka „Smrtonosné pasti“ s názvem, jednoduše doplněným pořadovým číslem 2, na sebe nenechala dlouho čekat. John McTiernan v roce 1990 moudře ustoupil z role režiséra a své místo přenechal Renny Harlinovi, který v podstatě pouze zopakoval původní schéma s manželkou McClanea (Bonnie Bedelia) v nesnázích a tlupou dalších všehoschopných teroristů. Šablonovitý scénář, ve kterém Bruce přežil ještě víc smrtelných nástrah, nenadchl, protože skýtal mnohá klišé a odkazy na „jedničku“, ale diváci film stále ještě pod vlivem originálu ocenili.
Výhrou pro „Smrtonosnou past“ číslo 3 („Die Hard: With a Vengeance“) byla opět účast režiséra Johna McTiernana, který ji vdechl originalitu, nadhled a ukázal Johna McClanea spíš jako práci oddaného policajta, než jako hrdinu za každou cenu. Film umocnil dojem pokračování jedničky tím, že John McClane tentokrát uzavřel teroristické dějiny rodiny Gruberových, když zabil Simona Grubera (Jeremy Irons), bratra v jedničce zesnulého Hanse. Trojce prospěl delší čas, kdy se na ni mohli diváci těšit, jelikož se objevila až v roce 1995.
V době, kdy už měl každý za to, že se Bruce Willis v roli Johna McClanea nevrátí, přišel v roce 2007 Len Wiseman („Underworld“) s verzí „Smrtonosné pasti 4.0“ („Live Free or Die Hard“). Na jednu stranu poněkud alibisticky předstíral, že se nebude zcela jednat o pokračování „Willisových smrtonosných nesnází“, na druhou stranu dokonale navázal na předchozí díly a přidal i vtípky na poněkud stárnoucího hrdinu, bijící do očí ve srovnání s počítačovým hackerem (Justin Long), právě odrostlým pubertě. Poněkud přehnané scény se staly v té době normou, takže se jim nikdo nedivil a výsledek bylo možné vnímat jako svěží akční film.
Teď by měla přijít dlouhá odmlka, jelikož „Smrtonosná past: Opět v akci“, která běží v kinech, ty předchozí vůbec nepřipomíná, ale omezím se na konstatování „bohužel“. Bohužel Bruce Willis letos podlehl svodům se popáté vrátit do role akčního poldy. Bohužel si asi předem nepřečetl stupidní scénář, kloubící dohromady neuvěřitelnou změť klišé, nesmyslů a rádoby dojemných chvil a bohužel si neuvědomil, že se tak zcela odchyluje od své kultovní role.
Posuďte sami, zdali Vám příběh otce, který se vydává do Moskvy hledat syna, v něčem připomíná Johna McClanea. Syna (Jai Courtney) dlouho neviděl, a proto jej pokládá za drogového dealera, aby v něm posléze poznal agenta CIA a začal s ním téměř bez příčiny střílet po všem, co se kolem hne. Přitom kdyby se oba po čtvrtině filmu v tichosti vytratili, zřejmě by je nikdo nepostrádal. Místo toho oba sebou střídavě pohrdají a střídavě se obdivují, zatímco překračují všechny meze fyzikálních zákonů a přežívají všechny nemožné myslitelné situace. Svěží vztah McClanea k hackerovi z předchozí verze 4.0 zde nahrazují morality na úrovni české telenovely.
Přitom mnohé už mohla Willisovi napovědět osoba režiséra Johna Moorea, který své nejlepší filmy („Za nepřátelskou linií“ a „Let fénixe“) natočil před deseti lety a od té doby nijak neoslnil. Zřejmě zkušenost z „Maxe Paynea“ jej donutila k tomu, aby pojal „Smrtonosnou past“ jako počítačovou hru, kde si dříve v nouzi se zachraňující polda, tentokrát vyjel na dovolenou s chutí zastřílet do Ruska. Sled „misí“, které na sebe příliš nenavazují, evokuje atmosféru hry stejně jako „náhodné“ nalézání zbrojního arzenálu a deset životů, které mají hlavní hrdina a jeho syn k dispozici. Místo prokreslených charakterů postav ve filmu defiluji modernizované ruské vrtulníky.
Tohle jistě není první akční „Béčko“, které Bruce Willis natočil. Nicméně v „Náhradnících“ nebo „Slzách slunce“ si alespoň bylo možné říct, že se na Willise „dobře kouká“. Zde se jedná o vyprávění, ze kterého čiší prázdnota a divák má na konci pocit odcizení a podvodu. Chabý pocit útěchy může mít „našinec“ z toho, že Willisova „spoluhráče“ hraje nám dobře známý Sebastian Koch z Ondříčkovy oceněné detektivky „Ve stínu“ a v jednom obraze se objeví zastřelený Roman Luknár („Medvídek“, „Panelák“) a 30. Ovšem to na dobrý pocit z dosud posledního „dílu“ kultovní série nestačí.
Inspektor Lee a detektiv James Carter si v hongkongu užívají vysněnou dovolenou. Idylku náhle přeruší výbuch bomby na americké ambasádě. Vše nasvědčuje tomu, že za teroristickým útokem, při němž zemřou dva američtí překladatelé, stojí šéf jedné z triád a bývalý parťák Leeova otce, Ricky Tan. Jelikož zesnulí „překladatelé“ byli ve skutečnosti američtí tajní agenti, vyšetřování se ujímá agent Sterling. Ovšem nebyl by to Lee, aby se nepustil do pátrání „na vlastní pěst.“
Režisér Brett Ratner nás už podruhé(a naštěstí ne naposled) nechává spadnout do kolotoče nedorozumění, trapasů a rvaček, které rozpoutává Carterova velice rychlá(a neméně drzá) „huba“ a jejichž řešení přináší Leeovy pěsti. Setkáváme se s velmi vděčným tématem nesourodé dvojky a snad ještě vděčnější jazykovou bariérou.
Role černého losangeleského postrachu zločinců(a nadřízených) Cartera a rozvážného hongkongského slušňáka Leea si opět střihli Chris Tucker(s dokonalou schopností improvizovat) a Jackie Chan(s dokonale naučenými texty). Na filmu je, myslím, dobře znát absolutní nasazení všech herců. Ratner je velký perfekcionista a tak se některé scény točily třeba 20x, dokud z nich nedostal maximum. V roli nebezpečné vražedkyně Hu Li opět nezklame Zhang Ziyi, známá z filmu Tygr a drak.
Sledováním filmu strávíte příjemných, leč krátkých, 87 minut, plných zábavy a možná i napětí. Jestliže se vám líbila jednička, budete opravdu mile překvapeni. Porovnám-li první a druhý díl, vítězství musí padnout na stranu akčnějšího a zábavnějšího, tedy dílu druhého.…
Malý Mikuláš je kluk k nezaplacení. Nejen že je zvídavý a aktivní, ale dokáže kolem sebe vytvořit akční atmosféru plnou humoru a ještě svým duchovním otcům dokáže zajistit slávu i peníze. Když se v roce 1955 objevil první komiksový příběh malého kluka se jménem Mikuláš, netušil karikaturista Jean-Jacques Sempé a spisovatel a scénárista René Goscinny, že je tento malý neposedný chlapec proslaví po celém světě. Komiksové příběhy Mikuláše, které se odehrávaly na ploše dvanácti obrázků, vycházely nejdříve v týdeníku Le Moustique a později v nedělníku Sud-Ouest Dimanche ve formě krátkých textů psaných Goscinnym s ilustracemi od Sempého. První příběh v této podobě vyšel 29. března 1959. Následovaly další příběhy v knižní verzi. Mikuláš měl a má stále u malých i velkých čtenářů úspěch, protože příběhy vycházejí z běžného života, zachycují lidské vztahy a lehce karikují lidské nešvary. Jsou čtivě napsané a především jsou plné laskavého humoru v textu i v kresbě. Oba autoři své řemeslo dokonale ovládají a společně vdechli život dětskému hrdinovi, který se snaží vyznat ve složitém světě.
Knížka Malý Mikuláš původní komiks obsahuje 28 komiksových příběhů tak, jak za sebou postupně vycházely. Doplňují je dva krátké příběhy s černobílými ilustracemi Sempého. I když se jedná o počátek dlouhodobé spolupráce, má hlavní hrdina již svůj výraz, příběhy jsou hravé a mají pointu. Výrazným protihráčem Mikuláše je nejčastěji jeho snaživý otec, který při svém vychovatelském působení a při řešení banálních životních problémů dokáže před Mikulášem ztratit část ze své důležitosti dospělého mentora a chová se sám jako malé dítě. Mikuláš se však nestaví do role posměváčka, ale hledá vlastní cestu a ponaučení do života. Autoři se sice maličko strefují do výchovných metod dospělých vychovatelů, ať už jsou to rodiče, soused či představitelů různých povolání, ale v podstatě je to humor laskavý. Mikuláš komentuje nebo pozoruje situaci z pohledu malého dítěte s naivitou i jistým pochopením pro slabosti a nedokonalosti dospělých.
Kouzlo komiksu i psaných textů obou autorů je v tom, že se v nich propojují zkušenosti skvělých pozorovatelů běžného života se schopnostmi tyto zkušenosti zpracovat do komiksu nebo textu s ilustracemi tak, že vzniknou příběhy srozumitelné a vtipné pro čtenáře jakéhokoliv věku.
Kniha je doplněna o velmi stručný životopis obou autorů a jejich bibliografii, která jen dokazuje šíři jejich talentu. Knihu z francouzského originálu vydaného v roce 2017 přeložila Kristýna Brunclíková. Příběh „Kolo“ a „Na pláži je to senzační“ jsou v překladu Tamary Sýkorové.
Využití zobrazení velkého množství drobných postaviček Mikuláše a jeho kamarádu na předsádkách knihy považuji za výborný nápad. Jsou provedené netradičně v červené barvě, která je v odstínu lehce tlumeném, přesto jsou drobné postavičky čitelné i v detailech a přitahují na sebe pozornost. A to je také jedna z vlastností, pro jsou kresby Sempého i po mnoha letech stále obdivuhodné.
Když před čtyřmi lety vpadl do kin film neznámé dvojice režisérů a scénáristů, který nás utvrdil v tom, že vše okolo nás je ve skutečnosti výplodem počítačového programu, jen málokdo mohl tušit, jaké šílenství tím bude způsobeno. Z Matrixu se stal takřka přes noc kultovní snímek, uctívaný milióny lidí po celém světě, a zároveň jedna z nejhodnotnějších akčních sci-fi konce dvacátého století. A ať už se mnou souhlasíte, nebo ne, myslím, že všechno výše uvedené se stalo zcela po právu. I proto jsem byl hodně zvědavý na pokračování, které mělo dle slov autorů dále prohloubit myšlenky okolo virtuálního světa a mimo to omámit diváka extrémně „nabušenou“ akcí.
Nyní, nedlouho po premiéře, mohu s čistým svědomím potvrdit, že to, co bylo producentem Silverem tak nadneseně prorokováno, bylo koneckonců i naplněno. Vzhledem k tomu, že všechny podstatné fakta byly vyřčeny v původním filmu, Matrix Reloaded spíše rozvíjí načaté myšlenky a celkovou zápletku posouvá dále jen nepatrně. Z logického hlediska tedy nic nečekaného, a proto vás nabádám, že pokud si budete chtít druhý díl opravdu vychutnat, postupujte dle následujících instrukcí. V prvé řadě si přečtěte pár českých recenzí v prestižních magazínech, které vás ujistí v názoru, že nový Matrix není taková „šleha“, jak by se dalo předpokládat, před vstupem do kina pak vyřaďte z provozu část mozku kladoucí „nesmyslné“ otázky a zejména, na což si dejte skutečně majzla, nepodceňte příběh jako já. Splníte-li veškeré tyto podmínky, potom vám zaručuji, že budete nadmíru spokojeni a že nebudete moci dospat premiéry třetího dílu.
Je bez debat, že jestli se stane Matrix Reloaded něčím opravdu výjimečným, budou to právě vizuální efekty a precizně ztvárněné souboje. Zatímco jednička bazírovala nejenom na tomto komerčním koření, dvojka, vědoma si vysoko nastavené laťky, přináší především neutuchající akci, která je však natolik úchvatná, že lze jen stěží uvěřit tomu, že je dílem lidské tvořivosti. Jako blesk z čistého nebe vás zasáhne hned úvodní scéna, v níž Trinity efektním způsobem zdemoluje svou motorku, a stejně tak budete nevěřícně kroutit hlavou při souboji Nea s desítkami agentů Smithů. Většina střetů, ač nedává v rámci děje či logiky hlubšího smyslu (viz. Serafův způsob ověřování identity), je opravdu „cool“ a nejinak je tomu i v případě dvacetiminutové automobilové honičky, kvůli níž si nechali filmaři postavit tříkilometrový úsek dálnice.
Souboje jsou, jak už jsem několikrát zmínil, rozhodně ne skvělé, nýbrž dechberoucí a v leckterých případech si budete klást otázku, zdali jsou jejich aktéři normální lidé a nikoliv gumové panenky. Hongkongský choreograf bojových umění Yuen Wo Ping si bez diskusí zaslouží slova mého uznání. Keanu Reeves, přestože působí v mluvených scénách poněkud nejistě, jako bojovník je naprosto přesvědčivý, a potkat jej v noci na ulici... zřejmě bych volil úprk. Způsob bojování je zejména v druhé půli velmi originální a délka jednotlivých soubojů by v celkovém součtu vystačila na samostatný film. A i když se místy člověk neubrání pocitu stereotypnosti (to když Neo potká už poněkolikáté agenta Smithe), bratři Wachowští vždy dokáží následující akci ozvláštnit něčím novým, a troufnu si říci, že dosud neviděným (viz. čelní náraz dvou kamionů a následná exploze). V důsledku toho se bojuje doslova všude – ve vzduchu i na zemi, v autech, na kapotách náklaďáků i na střechách přívěsů, na schodech a koneckonců i na dvorcích. K tomu si dále připočtěte spoustu zpomalených záběrů, několik efektních explozí a vzduchem poletující kameru, a vyjde vám po všech stránkách dokonalá akce, kterou prostě musíte vidět, i kdyby příběhová náplň stála za starou belu.
Zápletka, i když by se dala shrnout do jediné věty (Neo musí vyhledat Serafa, ten ho dovede k Vědmě a ta jej nasměruje za Merovingianem, jenž vězní Klíčníka - postavu, na jejíž bedrech spočívá osud Siónu), vyžaduje neustále zvýšenou pozornost. Zejména v závěru je divák zavalen celou řadou překvapivých rozuzlení a jediný okamžik nezájmu vystačí k tomu, abyste se v příběhu úplně ztratili (ne nadarmo většina kritiků doporučuje strávit film nadvakrát). I proto je dosti diskutabilní, zdali je zápletka opravdu tak slabým článkem, jak se tvrdí. Jsem si však jist, že se odpovědi na tuto otázku dočkáme již koncem listopadu - do té doby považuji jakékoliv hodnocení za zbytečné a uspěchané.
>
Nezaujat ostatními články, musím se přiznat, že mě Matrix Reloaded příjemně překvapil (což ovšem může být zásluhou předčasného odsouzení snímku). Samozřejmě, pár výtek by se našlo (jako například občasně krkolomné posouvání příběhu kupředu), a být na místě režisérů (ještě že nejsem:), pár věcí bych určitě pozměnil, ale když toto dílo zhodnotíme jako celek a přihlédneme ke skutečnosti, že se jedná o pokračování, které zpravidla nedosahuje kvalit svého předchůdce (notabene tak „dokonalého“), pak nám nezbývá nic jiného něž přijmout film s otevřenou náručí. Pakliže tak učiníte, ocitneme se na stejné palubě:).…
Snad ani slon v porcelánu nenadělá tolik neplechy jako Bonifác v psí školce. Vítejte u dalších povedených kousků psího hromotluka a zjistěte, jak to s tímhle legračním propadlíkem dopadne! Opustí Bonifác už konečně psí školku a dostane se do psí základní školy? Tentokrát se všechny psiny budou odehrávat v zimě, a tak s vykutálenou štěněcí smečkou zažijete sněhovou kalamitu a dočkáte se i vánočního překvapení.
V porovnání s prvním dílem (300: Bitva u Thermopyl) , který udělal z režiséra (Zack Snyder) hvězdu, je toto pokračovaní horší. Noam Murro, pro něž to byl jeho první americký velkofilm, se snaží udělat 300 v Řecku a na vodě. Bohužel ani jedno nefunguje. Příběh se odehrává před, zároveň i po 1. díle, ale bohužel se jedná stále o několik bitev, které velkolepost bojovníků Sparty nepřekračuje. Ne že by to nebyli bitvy velké, ale Sparta je Sparta 🙂
Pro tyto komiksové filmy je důležité, abyste si v dobrém zapamatovali jejich hlavní představitele. Bohužel Sullivan Stapleton v hlavní roli řeckého generála Themistoklea mi připadal jako jeden z televizních Spartaků po Andym Whitfieldovi. Necharismatický herec, který nedokáže ani pořádně seřvat své vojáky. Jeho proslovy byly slabým odvarem Sparťanského krále Gerarda Butlera.
Eva Green v roli perské vojevůdkyně Artemis je více charismatická. Její záporná role největšího generála perské říše je vyobrazena s pěknou zmijí něžností, kdy kolem sebe veškeré schopné vojáky odzbrojí svými úchylnými zvyky. Začínaje pozabíjení všech možných oponentů a konče líbáním hlavy protivníkovy setnuté hlavy.
Návrat herců z prvního dílu Rodriga Santora, Leny Headey, případně Davida Wenhama je pouze pomoc, jak mít úspěšnější film, kdy se vrátí postavy ze sparťanské bitvy. Perský král Xerxes se ukáže pouze na málo chvil. Z příběhu je jasně vidět, že oproti prvnímu dílu, kdy jde z něho strach a jeho vojáci ho mají za boha, tak v druhém je to pouze dosazená loutka, nad kterou stojí vojevůdci. Asi se mi to jenom nezdálo, ale nesvítila z něho ta božská dokonalost, jež z něho udělala v prvním díle boha. Ani masky nebyly tak dokonalé, kdy je rozdíl v kvalitě masky pro sparťanského zrádce. Asi prostě film dělali jiní lidé.
Lena Headey jako sparťanská královna už je jenom doplněk. Vůbec nechápu nápad scénáristů, že právě on sama zavelí k poslední bitvě, která bude možná pokračovat v dalším díle. David Wenham bohužel už je jenom jako dodatek, který nemá ve filmu smysl.
Naopak chválím malé pomrkávání na fandy prvního dílu. Kdy Artemis je adoptivní dcera perského posla, hraného Peterem Mensahem, který v království Sparty skončil smrtí ve studně. Je to velice povedené cameo, které ani není v titulcích.Snad jsem se nespletl. Podezřívám i tvůrce filmu, že se jim podařilo sehnat i Gerarda Butlera pro malý záběr sparťanského krále.
Je sice pravda, že v porovnání s prvním filmem je celém snímku krve, více bitev. Ale bohužel to není k lepšímu. Kdyby to měl být komiks, tak by byly stránky celé červené/hnědé, a tak by se moc nevidělo na akci.
S nahotou a to je úplně stejné. Mnozí recenzisté, Fuka a další, chválí, že tam má Eva Green full-frontal a souloží. To také bylo v díle prvním. A dokonce i hezčí a více vzrušující. Nahá prsa ukázala nejen Leny Headey, ale celé tělo ukázala Kelly Craig jako Orákulum.
Ke škodě americkým censorům je i nutnost, aby mužské části těla nebyly zobrazeny vůbec. Sullivan Stapleton je také v jedné chvíli nahý. Ale snaha, aby bylo zakryto to vše, co se nesmí zobrazit, je až hodně viditelná. Na všech záběrech je vidět až velká snaha, aby to nepohoršilo veškerou nemoderní společnost. Hlavně americké zákony a censory, kteří by film odsoudili mimo kina.
I král Leonidas byl nahý, ale zakrytí jeho mužské chlouby bylo velice chytré, skoro mimochodem, kdy si určitě mnoho žen představovalo, jakého má.
Bohužel mne v porovnání s prvním dílem celá nová 300 zklamala. Nedám ji ani průměrné hodnocení. Moc si toho nezaslouží, protože natočit film trvalo tak dlouho a je vidět až moc velká snaha, aby to bylo lepší než předchozí první díl. Snaha tvůrců se nevyplatila a z přehršle snahy je velký pád. Bohužel až na 40 % hodnocení filmu. Nezachrání to ani nahá prsa, více krve a bitvy na vodě.
Jak mnozí víte, je to docela nový a dost podařený film. Vypráví o mladíkovi(Henrym) a o jedné pěkné slečně(Lucy). Henry, to je velký sukničkář, který neustále střídá jednu blondýnu za druhou. Bydlí na Hawaji, na Waikiki, kam jezdí mnoho turistek, a tak Henry jen nabaluje a nabaluje. Hodně je točí a nejdelší jeho vztah byl asi 1 den. …
O filmu 2012 jste již bezpochyby slyšeli. Je to hit, který zasáhl světová kina rychlostí příchodu tsunami. Pohříchu však - jako ostatně všechny snímky R. Emmericha - je to zábava dosti povrchní zabalena do blištivého pozlátka. Podle toho se také prodává.
Zkuste si namátkou představit ty nejhorší kýče a patos, který vám jen vytane na mysli. To vše ve filmu je. Zkuste si představit všechny možné i nemožné katastrofy, jež by mohly nastat. To vše rovněž ve filmu je (až se jeden diví, kam na ty nápady tvůrci chodí). Ale tohle už prostě je Roland Emmerich. On už ty filmy asi ani jinak točit neumí - nebo ani nechce, jeho „nejvelkolepější“ díla jsou silně zisková....
Intermezzo: Roland Emmerich a pan Libor.
Ke tvorbě tohoto pána z Německa jsem se dostal čirou náhodou jako malý chlapec v našem tehdy ještě fungujícím biografu při příležitosti sledování filmu Měsíc 44. Tato sci-fi (tuším rok 1989) je poměrně pitomoučkým příběhem o souboji dvou megakorporací ve vesmíru, nicméně vzhledem k mému věku a silnému zaujetí pro vše, co tehdy obsahovalo magická slůvka „sájnc fikšn“ se mi film moooc líbil. To dokonce natolik, že o několik let později jsem si jej pořídil i na originální vhs... Další filmy - Den nezávislosti a Den poté - jsem již projal o poznání chladněji. Přeci jen, člověk z dětského nadšení pro patos a kýč jednou vyroste...
Příběh filmu je prostý jako pás cudnosti ukrajinské prostitutky. Rozvedená rodina k sobě díky rozičným přírodním katastrofám nachází zpět cestu, všechny kladné postavy se chovají příkladně kladně (to je věta, panečku) a záporňáci div že nad sebou nemáchají cedulemi s nápisem „já jsem ten zlý!“. Člověk by sice mohl ocenit zajímavé efekty, ale to je asi tak vše, co by šlo filmu připsat k dobru. Pokud jste se jako malí bavili borcením hradů z písku, tak si zde bezesporu přijdete na své. Bordí se tu domy, dálnice, zem. Lidé neustále křičí a pobíhají sem a tam. Pokud máte takové věci rádi, tak hybaj do kina - budete nadšeni. Bohužel, film není zase až tak pitomý, aby se mu šlo čistě od srdce zasmát. Dokonce se musím přiznat, že jsem se během sledování vůbec nenudil.
Jsem ale stejně rád, že jsem na to nešel do kina.…
Nebyl by to Quentin Tarantino, kdyby nedal do svého nového filmu pořádnou dávku drsného humoru a nepotrápil diváky dlouhými dialogy. A nic na tom nemění fakt, že vše je pečlivě zabaleno v kulisách westernového divokého západu, kde se prohání po zasněžených pláních dostavníky. Opuštěná „osvěžovna„ na trase pak připomíná tajemná stavení, kde se mohou ukrývat vrazi stejně jako jejich oběti. Tarantino si ve scénáři pohrál s myšlenkou spravedlnosti, která se v různých obdobích a souvislostech může vykládat také různě. Pečlivě volil charakteristiku jednotlivých postav a ponechal každé prostor, aby se mohla předvést, pochopitelně v tom nejhorším světle. Dál pak rozehrál rošádu, kdy se většina tváří jako někdo jiný a ostatní lžou, jen se práší. Ačkoliv je od počátku filmu jasné, že to nejspíš dobře nedopadne, dlouhé dialogy a drobné hádky vše prodlužují a odkrývání pravdy pak přijde jako smršť. Každopádně Tarantino své hrdiny ani diváky filmu nijak nešetří. Drsně servíruje jednání zákeřných zabijáků a závěr filmu pak vše korunuje. Osm hrozných končí hrozně a žádnou romantiku nepřináší.…
Nolanův Interstellar patří mezi filmy, které neškodí vidět na velkém monitoru a televizi.
Příběh je to jednoduchý, Země je na pokraji smrti, celou Zemi ohrožují prašné bouře. Vládnoucí vrstva zakáže vesmírné cesty a začne mystifikovat. NASA je zakázaná a vše je věnováno pro záchranu plodin a zdrojů naší planety.
Farmář Cooper pěstuje jedinou plodinu, kterou lze v této krizi pěstovat. Co mu zbývalo, byl to letec, možná i kosmonaut, kterému k živobytí stačí dcera, syn a jeho táta. V jeho domě straší Poltergeist, který děsí jeho dceru. Snaží se to vyřešit a jeho řešení se týká vesmíru a toho, jak by se mohla Země zachránit.
Více už Vám nepovím. Spíše napíšu, že Christopher Nolan si umí své filmy natočit dokonale. Právem se říká, že je to jeden z nejlepších filmů poslední doby. Vezmeme-li technickou stránku věci. Co by se mohlo stát, kdybychom měli Zemi před zánikem a skupina vyhozených vědců z NASA, která už neexistuje, najde řešení, jak lidi na zemi zachránit.
Nolan se snažil natočit novou Vesmírnou Odyseu, na kterou se nezapomíná. Padesát let starý film je stále lepší. Neříkám, že Vesmírná Odysea má nadčasovou myšlenku, ale scénář Interstellaru bohužel má myšlenku typicky americkou. Vše skončí splněnými tužbami a shledáním hlavního hrdiny s jeho dcerou, která vypadá o dost starší než je on sám.
Radši budu koukat na technickou stránku filmu. Jak obraz, tak zvuk jsou dokonalé. Je vidět, že Interstellar je natáčen analogovými kamerami. Klasický filmový obraz je každém bitu Blu-ray vidět. Jeden z mála analogových filmů, které stojí vidět v IMAX formátu. Proto se střídá na Blu-ray klasický filmový obraz 1:2,4 se širokoúhlým obrazem 16:9. Je opravdu vidět, že se opravdu některé části jsou natočené na IMAX kamery. Tyto části jsou to nejlepší, co jsem viděl za posledních pár let.
Nebudu to porovnávat ale s Gravitací. Oba dva filmy stojí za to, aby jste je viděli. Každý film má něco kladného, něco záporného. Každý film si najde své fanoušky. Gravitace je kratší a celá pro IMAX. Je to krátká hodina a půl jednohubka. Interstellar je necelé tři hodiny dlouhý velkofilm, který se snaží mít myšlenku o ohrožení lidstva.
Po tříleté odmlce se Křižovatka smrti navrací na plátna kin. Nejedná se samozřejmě o vzkříšení jedničky, nýbrž o uvedení dvojky. A ačkoliv byla druhá Křižovatka smrti natáčena ryze z komerčních důvodů, neboť její předchůdkyně vydělala obstojný balík peněz, mohu s klidným svědomím konstatovat, že nemáme nic co do činění s fraškou typu Hannibala. Tvůrci zkrátka „zahráli znovu to samé, ale jinak“. Příběh navazuje volně na konec prvního dílu, kdy čínský inspektor Lee a losangelský policista James Carter „odkráglovali“ ústředního záporáka Juntaa a s vidinou poklidné dovolené nasedli do letedla mířícího do Hongkongu. A tak se i stalo. Po úvodní explozi, proběhnuvší na půdě americké ambasády, se kamera rychlým střihem přesouvá na přední kapotu vozidla, v němž míjí ulice známá černožlutá dvojice za doprovodu starých hitů skupiny Beach Boys. Zdánlivá idylka je však záhy přerušena při běžné policejní inspekci jistého hongkongského baru. Lee přijímá nový případ týkající se zmíněného výbuchu a Carter, který přeletěl tisíce mil, aby si řádně „zavegetoval“, okusil mushu a zažil nezapomenutelnou noc v pokoji Ticha, se jen velice těžko smiřuje s tím, že všechno výše uvedené bude muset ustoupit pracovním povinnostem. Při klasickém policejním postupu, zahrnujícím akrobatické eskapády na bambusovém lešení, nezaviněnou bitku v masážním salónu a nudaplážový maratón skrze zalidněné hongkongské ulice, se nesourodá dvojice policistů dostává na stopu čínské Triády, v jejímž popředí nestojí nikdo jiný než samotný Ricky Tan - čili ten, jehož výrazným přičiněním zahynul Leeův otec. Motivace dostat padouchy za mříže (či ještě lépe pod drn) a zatrhnout jejich kšefty s padělanými bankovkami v lasvegaském kasinu je tak pro ústřední hrdiny dvojnásobně veliká... Brett Ratner dokázal natočit veskrze zábavnou podívanou, která se sice nemůže srovnávat s napěchovanými filmy Jamese Camerona a jejíž stopáž nemůže konkurovat tříhodinovému Tanci s vlky, ale svou svižností, rychlým spádem a lehkým humorem představuje plnohodnotné pokračování, které v mnohých ohledech překonává stín vržený prvním dílem. Jackie Chan předvádí na plátně opět neuvěřitelné kousky, jenž ve vás vzbudí pochyby o fyzické kondici padesátiletého herce - a to zejména při scénách odehrávajících se v čínském masážním salónu, kde se to efektními chvaty a originálními akčními vložkami jen hemží. Kdežto Chris Tucker neustále mele hubou, přitahuje na sebe potřebnou pozornost a v určitých situacích je dokonce i nápomocen při mýcení šikmooké Triády. Oba dva se tak skvěle doplňují a tvoří jakousi novodobou obdobu policejního dua Riggs & Murtaugh ze Smrtonosné zbraně, kdy ten jeden předvádí výkony na hranici uvěřitelnosti a druhý odříkává nekonečné texty uvedené ve scénáři a občas vysekne nějaké ty taneční kreace z repertoáru Michaela Jacksona. Scénář, ač je značně plochý, je napsán přesně podle gusta obou hlavních hrdinů a nutno dodat, že jim pasuje jako ušitý. Stejně jako v případě první Křižovatky smrti, se divák střetává s relativně jednoduchou zápletkou, jež výrazně nezaměstnává jeho mozkové závity, a podobné je to i s průběhem a vyhrocením jednotlivých akčních scén (hádejte, jakým způsobem zahyne hlavní padouch? – pozn. autora). Nepřehlédnutelný je též herecký výkon mladičké Zhang Ziyi, kterou jsme mohli spatřit např. v Tygrovi a drakovi. V Křižovatce smrti však zaujímá zcela rozdílnou pozici. Coby mrštná a bojového umění znalá Hu Li zosobňuje takřka stejnou postavu jako Jet Li ve čtvrté Smrtonosné zbrani, a přestože jejím schopnostem není věnován na plátně takový prostor jako v případě Jackieho Chana, její projev působí sympaticky (ne-li věrohodněji než ten od Johna Lonea). Zatímco v případě první Křižovatky smrti jsem si počkal, až byl titul uveden do videopůjčoven, tak u dvojky jsem již nezaváhal a lístky si raději rezervoval, abych se vyhnul případné kolizi s nespoutaným davem. Nakonec jsem poněkud dražší koupě nelitoval, a ačkoliv se neřadím mezi členy fenoménu Jackieho Chana a volná místa na zdech mého pokoje nezaujímá plakát Chrise Tuckera, už nyní, krátce po premiéře druhého dílu, se nemohu dočkat, až do českých kin dorazí třetí pokračování. Jsem si jistý, že vám snad nemusím připomínat, jak moc bych si to přál...
Režisér Vladimír Michálek na Šumavě dotočil svou novou černou komedii Úhoři mají nabito.
Film o partě kamarádů, kteří se neumí popasovat s vlastním životem. Mohli by šplhat po lezeckých stěnách, potápět se, hrát paintball. Ale to je podle nich zábava pro děcka.
Natáčení s hvězdným obsazením šlo velmi dobře, jak říká sám pan režisér. Probíhalo v Plzeňském kraji v místech jako je např. Sušice, Kašperské hory nebo Železná Ruda. Místní obyvatelé, ale i úřady vycházeli celému štábu až překvapivě vstříc, a proto si někteří z nich i v samotném filmu zahráli, což bylo velkým zpestřením pro ostřílené herce. Natáčelo se ve dne, ale často i v noci a celkem bylo 21 natáčecích dní.
Kino premiéra je plánovaná na 21. února 2019
Slovo režiséra
„Natáčení proběhlo v okolí města Sušice. Díky profesionálnímu týmu proběhlo vše bez komplikací. Počasí nám přálo. Díky Šumavě nám příroda nabídla bezpočet atmosfér. Slunce, déšť, mlhou pokryté louky a údolí, prostě pestrost všeho druhu. Byli jsme na to připravení a zužitkovali vše na co jsme stačili. Jsem přesvědčený, že se s námi diváci budou smát! Však jsou tam i scény, při kterých vás bude až mrazit,“ říká s úsměvem Vladimír Michálek.
Slovo Komára (herec Patrik Holubář)
„Intenzivní natáčení v přátelském duchu je pro mě jako pro herce milníkem. Přestože představa o mém výkonu byla trochu jiná, Vladimír se rád nechal překvapit. Na skvěle sehraném týmu bylo znát, že mají příběh opravdu rádi.“ říká Patrik Holubář.
Slovo Arnyho (herec Jiří Vyorálek)
„Kvůli Úhořům jsem razantně změnil vizáž a měsíční pobyt na Šumavě s touhle partou mi pak změnil celý život... doufám, že to na plátně bude vidět a diváci se budou bavit, tak jako jsem se bavil po celou dobu já.“ říká Jiří Vyorálek
Synopse
Tohle není jenom hra. Je to útěk z reality všedních dnů, se kterým nejde přestat. Úhoři mají nabito je černá komedie o partě chlapů, pro které se hra na URNU (Útvar rychlého nasazení) stala únikem z jejich nudných životů. Zasahují u domnělých zločinců, evakuují kulturáky a do svých her zatahují nic netušící okolí.
Žene je touha po adrenalinu a falešná představa, že jsou jako Robin Hood a jeho družina. Bohatým brát a chudým dávat.
Všechno jde hladce až do okamžiku, kdy se octnou v nesprávnou chvíli na nesprávném místě.
Kam až může vést lidská hloupost ve spojení s nešťastnou shodou okolností?!
Herecké obsazení: Oldřich Kaiser, Matěj Hádek, Kryštof Hádek, Jiří Vyorálek,
Patrik Holubář, Anna Kameníková, Matěj Ruppert, Martin Sitta a Jiří Lábus.…
Po dlouhém odkládání bude mít za 4 měsíce premiéru (14.02.2019) nejnovější film ze série X-Men. Herecké obsazení zůstalo stejné jako v posledním filmu z roku 2016 - X-Men: Apokalypsa. V hlavních rolích se tedy objeví Sophie Turner,James McAvoy, Michael Fassbender, Jennifer Lawrence, Nicholas Hoult, Oscar Isaac a další herci z předchozího dílu. Bude to režijní debut scénaristy Simona Kinberga.…
Když v roce 1890 vydal Oscar Wilde Obraz Doriana Graye, vyvolal tím rozruch a nevoli čtenářů, pohoršených nad amorálností románu. O rok později proto publikoval novou, mírně upravenou verzi doplněnou o předmluvu, v níž vysvětlil, že všechno umění je zároveň povrch a symbol, že kdo se rozhodne jít pod ten povrch, činí tak výhradně na vlastní nebezpečí, a že neexistuje nic jako morální nebo amorální kniha, protože jsou jen dobré či špatné knihy a zbytek závisí na čtenáři, neb umění zrcadlí diváka, nikoli život. To všechno je dost možná pravda, i když testovat to zrovna na novém filmu Larse von Triera Jack staví dům je zkouška vskutku zatěžkávací.
Snímek Jack staví dům totiž přichází do kin zároveň s pověstí, která se kolem něj buduje už od jeho premiéry na festivalu v Cannes, kdy z promítání předčasně odešlo více než sto pobouřených lidí, kteří se pak vyjadřovali o filmu před novináři a používali výrazy typu „nechutný, obscénní a skandální.“ Nicméně ti, co na filmu zůstali až do konce, pak tleskali ve stoje a hodnotili jej vesměs pozitivně. Je tedy zřejmé, že Lars von Trier budí se svým svérázným počinem různorodé reakce (ostatně jako vždy) a tím spíš se vyplatí vědět předem, do čeho jdete. Těm, co odcházeli v průběhu promítání, pravděpodobně vadilo především opakovaně vykonávané brutální násilí mimo jiné i na ženách a dětech, které je ve filmu ospravedlňováno coby umělecká činnost.
Hlavním anti-hrdinou filmu je Jack (Matt Dillon), zhruba padesátiletý stavební inženýr a architekt-samouk, který se snaží sám si navrhnout a postavit dům, ale nedaří se mu to, a tak se průběžně věnuje jiné své posedlosti, a sice zabíjení lidí. Snímek je rámován tím, že Jack je v Očistci na cestě do Pekla, doprovázen po vzoru Danteho Božské komedie průvodcem Vergiliem (Bruno Ganz), jemuž vypráví o svém vraždění prostřednictvím pětice náhodně vybraných historek, v nichž představuje své činy coby umělecky koncipované projekty a snaží se tak před Vergiliem obhájit jakožto rafinovaný autorský tvůrce. Film tím pádem sestává z pěti kapitol a Epilogu, během nichž Jack zároveň vysvětluje Vergiliovi, co ho k vraždění nutí, jaké s tím má komplikace a jak se to projevuje na jeho osobnosti.
Byla by však chyba čekat od filmu Jack staví dům pouhý psychologický thriller o masovém vrahovi, protože ten by pak šlo v této podobě skutečně vnímat jako samoúčelně sadistický, zvrácený a navíc i dost podivný (včetně střihových sekvencí, animovaných vsuvek, snových pasáží, výrazně zrychlených či zpomalených záběrů a scén odehrávajících se v Pekle). Zásadní je totiž nebrat film až tak vážně – koneckonců i na filmu samotném je znát, že ho Trier natáčel se záměrem docílit toho, aby diváci přistupovali k filmu s nadhledem.
Například některé sekvence Trier zřejmě zamýšlel pojmout vyloženě jako černou komedii (třeba když se Jack, trpící zpočátku obsedantně-kompulzivní poruchou, musí mnohokrát vracet do domu své oběti ujišťovat se, že opravdu nikde neopomenul vyčistit nějakou krvavou šmouhu) nebo jako absurdní nadsázku (třeba když Jack obdivně vypráví o Hitlerovi a Stalinovi jako o umělcích a hájí jejich dílo prostoupené estetikou rozkladu). Děj jednotlivých epizod z Jackova života je pak mnohdy poněkud přitažen za vlasy a mírně stylizován a Jack sám, relativizující každou chvíli své jednání, je spíš karikaturou vraha než realisticky věrohodnou postavou. Film jako celek působí podvratným dojmem a obsahuje řadu zvláštních filmařských postupů, citací i odkazů na slavná umělecká díla či popkulturu (mihne se zde v rychlém střihu i pár záběrů z režisérových starších snímků).
Příčina této zvláštní a ojedinělé formy se dá nalézt v interpretaci, která není ve filmu řečená naplno, ale viditelně z něj vyplývá – a sice že Lars von Trier vlastně natočil film sám o sobě. Jack staví dům je umělecký film, v němž se jeho režisér a scenárista přirovnává k inteligentnímu brutálnímu vrahovi, který si říká Pan Sofistikovaný, považuje své krvavé řádění za umění, leč trpí u toho autorskou úzkostí a nejistotou, srovnává se s geniálními klavíristy a malíři a pak se to všechno snaží obhájit před diváky a kritiky (resp. před Vergiliem). Trier se tudíž snaží obhájit sám sebe a svou filmografii a činí tak skrze sebereflexivně psychoanalytickou autoterapeutickou esej o těžkostech tvůrčího procesu, kterou pojal jako tradičně po svém – provokativně, samolibě a coby náročný umělecký (a pro kdekoho jistě i hraniční) divácký zážitek.
Celá ta zápletka s vražděním je tudíž metafora, kdy se v Očistci na cestě do Pekla ocitá vlastní zásluhou a z vlastního přičinění sám Lars von Trier, který léta natáčel filmy převážně o ženách (Nymfomanka, Dogville, Manderlay, Melancholia…), a proto Jack vraždí převážně ženy (mimo jiné Umu Thurman či Riley Keough). Jeho filmy jsou reprezentovány Jackovými oběťmi, které si vrah aranžuje do bizarních poloh a různě je upravuje a pak je po desítkách skladuje v obřím mrazáku. Sám o svém údělu pochybuje a vysmívá se mu i Vergilius, třeba když označuje jeho ženské oběti za přehnané naivky. Jack pak s každou další mrtvolou víc a víc riskuje, piluje svůj styl (a pozvolna roste i jako umělec) a občas je tak odvážný, až to hraničí s hloupostí. A je u toho i sarkastický, ironický, chytrý, tajemný, temný, násilnický a zábavný.
Lars von Trier přitom předvádí režijní a scenáristickou extraligu, i tak jsou však některé aspekty jeho tvůrčích úmyslů přinejmenším sporné – třeba snímání na digitální kameru s výrazným zrněním, ošklivě znatelným zejména ve tmavých scénách, záměrné protahování některých segmentů, případně i užívání citací, působících poněkud samoúčelně. Třeba když Jack stojí v garáži a ukazuje divákům cedule se slovy (několikrát během filmu), tak je to přímý odkaz na videoklip písně Subterranean Homesick Blues od Boba Dylana, ale není úplně zřejmé, jak to souvisí se zbytkem filmu kromě toho, že se Trierovi ten klip patrně líbil.
To, že film Jack staví dům je osobitou retrospektivu jeho režiséra, ohlížejícího se s řádnou porcí nadsázky a analytické sebereflexe za vlastní kariérou na pozadí příběhu o masovém vrahovi, je zásadním poznatkem, který vám sice nepomůže obrnit se před zobrazovaným násilím (jistá otrlost je rozhodně potřeba), ale pomůže vám orientovat se v řadě metaforických pasáží a zkousnout některé (pravděpodobně schválně) nevěrohodné momenty. Jde o nesmírně výrazný počin, na který se vyplatí jít jako na umělecký snímek, nikoli na snímek žánrový. Avšak určitě ne z popudu nějakého bulvárního titulku, označujícího film za šokující svou neuvěřitelnou brutalitou, protože Jack staví dům nezachází o moc dál za hranu ani v rámci Trierovy filmografie (viz Antikrist, u nějž ty zvěsti o extrémním násilí a omdlévajících divácích byly také spíš důsledkem pokřivené mediální masáže), natožpak aby byl srovnatelný se sérií Saw nebo jinými morbidními horory podobného typu.
Tento víkend (do 30.10.) je hra CREW 2 na službě Uplay zdarma. Můžete si vyzkoušet ježdění s auty, motorkami, loděmi a samozřejmě i letadly na Vašem PC.…
Na světě je spousta nemožných úkolů. Jedním z nich je i natočení takové komedie, která by se líbila všem – bez rozdílu věku, pohlaví či sexuální orientace. Tímto se dostáváme k omšelé a toliko otřepané problematice „subjektivní názor diváka kontra pohled kritika“. Vezměme si například Deník Bridget Jonesové. Podle mnohých recenzentů kvalitní zpracování úspěšné knihy, u něhož se pobaví všichni, ale podle mě… nemastná, neslaná romantická komedie v hořkém britském balení, zkrátka nic, co by mi roztrhalo břišní svalstvo. Upřímně řečeno… v poslední době o sobě začínám dost vážně uvažovat – jestli jsem opravdu normální (jako že nejsem) a proč se mi nelíbí ty „komedie“, o kterých se tak básní ve světě Cinemy a Premiery. Jedno vysvětlení by tu samozřejmě bylo: jsem mladý, v pubertě se koupající „postpuberťák“, jehož sexy vkus je jen dočasný a který za pár let dospěje k výše položenému žebříčku hodnot. Ne že bych byl srab (jako že jsem), ale právě toho se obávám.
Současně s tímto netradičním úvodem, který má ovšem své opodstatnění, apeluji také na to, aby se ke komediím nezveřejňovaly trailery, v nichž jsou sestříhány veškeré více či méně vtipné gagy, scény apod. Vím, že by to v důsledku znamenalo krach pro produkční společnosti, ne-li zánik komediálního žánru, ale ta představa, že jdete do kina na film a přitom netušíte, že si v něm hlavní hrdina přilepí ruku k přirození, je docela krásná.
Božský Bruce je jednou z těch komedií, v jejichž případě mě z nějakého nezištného důvodu minula video ukázka a reportáže z natáčení, překypující řečmi o tom, jak je daný titul „dokonalý“. Zásluhou toho jsem si k novému filmu Jima Carreyho vytvořil určitý odstup – žádná očekávání, jen přání, že se obstojně pobavím. Možná i proto mě Božský Bruce příjemně zaskočil, byť jde o snímek, vzdávající čest filmovému humoru devadesátých let minulého století.
Zápletka filmu je docela jednoduchá, avšak v rámci komediálního žánru naprosto dostačující. Podobné je to i s hlavní myšlenkou bazírující na jakémsi mravním ponaučení, bez níž by se Božský Bruce obešel asi tak jako buffalský hokejista bez puku. Hlavním hrdinou je čtyřicetiletý Bruce Nolan, majitel psa močícího na hi-fi věž a především reportér televizního zpravodajství, který by to rád dotáhl na post moderátora večerního vysílání. Jak už to tak ale bývá, sny a realita jsou od sebe častokrát na míle vzdálené, a jiné to není ani v případě postavy ztvárněné excelentním Jimem. Bruce je totiž smolař jako hrom – v práci je ignorován měrou vrchovatou a jeho reportáže se stávají jen terčem posměchu. Přitom se nedá říci, že by jeho pracovní neúspěchy byly kompenzovány úspěchy v životě soukromém. Oporou je Bruceovi pouze jeho přítelkyně (Jennifer Anistonová ze seriálu Přátelé), která k němu zachovává jisté sympatie i přesto, že již pět let čeká marně na snubní prsten.
Vše se změní až jednoho dne, kdy Bruceovi nadobro dojde trpělivost. Při svém prvním živém přenosu doslova vypění a způsobí takový poprask, že je ihned po odvysílání propuštěn z práce. K tomu se přivalí jedná autohavárka, férový pěstní souboj „všichni na jednoho“, rozepře s přítelkyní a rázem se hlavní hrdina ocitá na samém dně. V situaci, v níž by se zdálo jako adekvátní řešení skok z desátého patra vysokopodlažního panelového domu na asfaltový chodník, se však Bruce nečekaně „vzchopí“, či spíše prozře. Veškeré své neúspěchy začne svádět na Boha (Morgan Freeman), načež ve svých rázných kritikách dojde až tak daleko, že si s ním stvořitel světa domluví rande.
Bruce, dostavivší se do bělobou prozářeného paláce, nejprve netuší, s kým má tu čest, a na štít černého muže v bílém obleku vyšle pár ostrých narážek, když pak ale na své ruce napočítá sedm prstů, pochopí, že zřejmě „ujel“. Počáteční rozčarování je však záhy zapomenuto – to když se Bůh rozhodne darovati Bruceovi veškeré své schopnosti a pracovní povinnosti, aby poznal, jak náročné je vykonávat toto povolání. A co z toho vyplyne, to snad ani nemusím zdůrazňovat…
Jak bylo již jednou řečeno, Božský Bruce není nikterak „průkopnickou“ komedií. Sic oplývá poměrně přitažlivým námětem, ale celkovým ztvárněním hodně připomíná filmy jako Záměna, Lhář, lhář či Smlouva s ďáblem. Snímek Toma Shadyaca se však inspirací výše uvedenými tituly ani netají. Atributů tohoto jevu nalezneme hned několik. Jednak je to příběh, který zastává (v oblasti komedií) již zaběhlé schéma „první půle humorná, zbytek stopáže vážný“, dále stereotypní charaktery ústředních postav, s nimiž jsme se potkali už nesčetněkrát v jiných snímcích, a v neposlední řadě dosti roztržitý hlavní hrdina a là Ace Ventura v podání nepřekonatelného Jima Carreyho (bez něj by se kostra příběhu zhroutila jako domeček z karet).
Ač mě to překvapilo, mně osobně přinesla tato kombinace dostatečné uspokojení. Pravda, ono ukojení mohlo být o to větší, kdyby scénáristé plně využili potenciálu tak bohatého námětu - nicméně když se na celou problematiku podívám i z druhé strany a představím si sám sebe na místě filmového tvůrce, nedopadlo by to ani z poloviny tak dobře jako ve stávajícím případě. Z toho plyne jediné: pokud máte rádi potrhlé komedie, trochu tvrdší humor a gumový „ksicht“ Jima Carreyho, není lepší volby pro příjemně strávený podvečer s přítelkyní/přítelem. A že se nasmějete (i když ne do sytosti), to vám mohu zaručit všemi sedmi prsty na své pravé ruce.…
Bohužel se ale tento sváteční den podbízí hlavně dětem, kterých se, díky pohádkám, rodiče naprosto zbaví.
Probereme to, co jste dneska prošvihly a co nás ještě v televizi čeká.
10:35 - 12:35 Prima
Zítra vstanu a opařím se čajem
Blízká budoucnost: V Praze byl zahájen provoz netradiční cestovní kanceláře Universum, která pořádá zájezdy do minulosti. Toho chce zneužít skupinka nacistů pod vedením jistého Klause Abbarda (Jiří Sovák). Mají v plánu odcestovat do Německa za druhé světové války a pomoci Hitlerovi vyhrát válku tím, že mu dají vodíkovou bombu. Za tím účelem jsou domluveni s pilotem Karlem Burešem (Petr Kostka), který je má časostrojem dopravit na místo určení. Nikdo ovšem netuší, že Bureš se osudného rána při snídani udusil rohlíkem a nyní se za něj vydává jeho identické dvojče Jan (Petr Kostka), který o zmíněném plánu nemá ani ponětí.
Prima 28.9.2018 14:50 & Prima MAX 29.9.2018 14:35
Forrest Gump
Zemeckisův film je brilantním shrnutím dosavadních režisérových poznatků o možnostech „comicsového“ vyprávění. Formálně i obsahově nejméně konvenční z jeho snímků přesvědčuje komediálními gagy i naléhavě patetickým tónem. Jeho hrdinou je prosťáček Forrest Gump, typický obyčejný muž, který od dětství dělal, co se mu řeklo. Do života si tak odnesl několik ponaučení své pečlivé maminky a osvědčené pravidlo, jež se mu hodí mnohokrát v nejrůznějších situacích: Když se dostaneš do problémů, utíkej. Forrest proutíká školou, jako hráč amerického fotbalu i univerzitou, potom peklem vietnamské války a zoufalstvím nad matčinou smrtí. Vždycky je totiž někdo nebo něco, co po něm skutečně či obrazně „hází kameny“. Nakonec však Forrest poznává, že jsou i jiná řešení situací než útěk. Svůj život spojuje s kamarádkou ze školy Jenny, která pro něj zůstane provždycky jedinou láskou, s přítelem z vojny, černochem Bubbou, který dá směr jeho úvahám o lovu krevet a s poručíkem Taylorem, jemuž ve Vietnamu zachrání život. Forrestova životní pouť od 50. do 80. let je koncipovaná jako totálně „bezelstné“ vyprávění hrdiny, neschopného obecnějšího hodnocení situace. Forrest jako sportovec i jako válečný hrdina se setkává se slavnými lidmi, které nakonec vždycky někdo zastřelí (J. F. Kennedy, J. Lennon). Také jeho bližní umírají, ale on sám zůstává. Empiricky se dopracovává od impulsivního útěku před životem k úvahám o lidském osudu a o Bohu. Soukromý hrdinův osud zároveň postihuje třicet let poválečných amerických dějin.
Nova Cinema 28.9.2018 17:40 & Nova Cinema 29.9.2018 11:50
Pošli to dál
Děj amerického snímku se odvíjí od neobvyklé situace. Novinář Chris Chandler přijde při policejní akci o své auto. Vzápětí mu zcela neznámý muž věnuje svého jaguára a nic za to nechce. Tato zdánlivě nepochopitelná akce však má svůj začátek před čtyřmi měsíci. Tehdy malý Trevor nastoupil po prázdninách do sedmé třídy. Nový učitel, poznamenaný popáleninami na tváři, zadá žákům zvláštní úkol. Mají vymyslet způsob, jak změnit svět kolem sebe. Po dlouhém vymýšlení Trevor najde takový, který by mohl skutečně fungovat. Začne hned sám u sebe, když přivede k sobě domů bezdomovce Jerryho. Najde si ještě další „své“ dva lidi, kterým chce pomoci. Místo díků by mohli poslat pomoc dál. Jenomže výsledky pokusu o nápravu okolí Trevora zklamou a ani se mu nepodaří dát dohromady osamělou matku se svým učitelem. Zdá se, že svět nemůže nikdy být lepší a takový, jaký by si přál. V komorním psychologickém snímku s výrazným morálním akcentem zazáří tři herecké osobnosti - Kevin Spacey, Helen Huntová a dětská herecká hvězda Haley Joel Osment, známý především ze snímku Šestý smysl.
Prima Cool 28.9.2018 20:15
Válka světů
Scenárista David Koepp „adaptoval“ stejnojmenný slavný román H. G. Wellse, jehož tématem je invaze Marťanů na planetu Zemi, a jeho příběh přesunul z konce devatenáctého století do žhavé současnosti. Dělníka Raye Ferriera (Tom Cruise) trápí problémy v rodině, jejíž členové si přestávají rozumět. Na planetu Zemi se ovšem řítí nebezpečí nepředstavitelného rozsahu. Má podobu mimozemských predátorů, kteří se rozhodli naši civilizaci zlikvidovat, a jsou na to technologicky skvěle vybaveni. Osobní potíže ustupují do pozadí. Lidé, včetně Rayovy rodiny, se musí semknout, pokud mají mít alespoň minimální šanci na svou záchranu.
Nova Cinema 28.9.2018 21:45
Legenda o vášni
Plukovník Ludlow opustil armádu Spojených států, protože nesouhlasil s genocidou indiánských kmenů, a se svými třemi syny Alfredem, Samuelem a Tristanem se usadil na farmě v Montaně. Když si v roce 1913 přivedl Samuel na usedlost krásnou snoubenku Susannah, nikdo netušil, jak významným způsobem ovlivní život rodiny. Zatím ale v Evropě vypukla válka a všichni bratři se proti vůli otce dobrovolně přihlásí do armády. Krvavá řež válečného běsnění si brzy vybere krutou daň - Alfred je těžce raněn a Samuel umírá. Tristan pomstí smrt svého bratra a po skončení války odchází na moře. Když se po čase vrací do Montany, netuší, že ho čeká vášnivý milostný vztah s osamělou Susannah, že se jeho bratr Alfred stane kongresmanem a že on sám bude muset kvůli záchraně rodinné farmy pašovat alkohol a bojovat s bezohlednou zákeřnou konkurencí..…
Ve filmu hrajete Tomanovu sestru Aurélii. Měla jste nějaké informace o tom, jaká byla, které vás nasměrovaly k tomu, jak její postavu uchopit?
Vzhledem k prostoru, jaký v příběhu má, to nebylo až tak nutné. Ale z vlastní zvědavosti jsem se o ní snažila dohledat co nejvíc. V tom jsem měla já i všichni ostatní obrovskou podporu v režisérovi Ondrovi Trojanovi, který byl jak chodící encyklopedie. On si prostě musel nastudovat úplně všechno.
Věděla jste před natáčením, kdo byl Zdeněk Toman? Nebo byl i pro vás neznámou postavou?
Myslím, že jako pro většinu z nás, byl i pro mě Toman neznámou postavou obklopenou tajemstvím. A to se nepovažuji za člověka lhostejného a bez zájmu. Až díky tomuto filmu jsem měla možnost, asi stejně jako většina diváků, objevit jeho komplikovaný a neradostný příběh.
Film se věnuje období takzvané třetí republiky, letům 1945 – 48, jde tedy o historické téma. Jsou vám taková témata blízká?
Mám pocit, že se prostřednictvím historie dá říct víc. I o současnosti. Všechno je přeci propojené, navazuje na sebe. V některých věcech jsme nepoučitelní a některá témata jsou stejná bez ohledu na dobu. Ale herecky se nevyhraňuji a ani se nezařazuji do žádného období. Zajímají mě příběhy a lidské osudy. Kontinuita.
S Ondřejem Trojanem je to vaše první spolupráce. Jaká byla?
Absolutně fantastická. Je to vzácný člověk, řemeslník, který má rád svůj tým a látku, se kterou pracuje. A to není málo.