Denní archiv Srpen 16, 2018

0

Aretha Franklinová

Aretha Louise Franklin (25. břez­na 1942 Memphis, Tennessee – 16. srp­na 2018 Detroit, Michigan) byla ame­ric­ká zpě­vač­ka, skla­da­tel­ka a pia­nist­ka a jed­na z nej­vý­znam­něj­ších tvůr­kyň sou­lo­vé hud­by. Na scé­ně se pohy­bo­va­la přes pade­sát let. Za dobu své­ho půso­be­ní se sta­la dru­hou nej­ú­spěš­něj­ší drži­tel­kou v his­to­rii cen Grammy. V roce 1987 byla Aretha Franklinová jako prv­ní žena v his­to­rii uve­de­na do rock and rollo­vé síně slá­vy. Bývá nazý­vá­na Královna sou­lu.

Životopis

Počátky kariéry

Franklin se naro­di­la 25. břez­na 1942 v Memphisu ve stá­tě Tennessee v rodi­ně bap­tis­tic­ké­ho pas­to­ra. Její otec měl 70 vyda­ných gra­mo­fo­no­vých desek s nahráv­ka­mi svých kázání.Proto také měla blíz­ko ke gospe­lu, se kte­rým také začí­na­la od malič­ka v míst­ním kos­te­le. Arethyni rodi­če si nero­zu­mě­li a v 10 letech zemře­la mat­ka na zásta­vu srd­ce. Poté násle­do­va­la čas­tá stě­ho­vá­ní.

Zkušenosti s nahrá­vá­ním měla už ve 14 letech, kdy vyda­la své úpl­ně prv­ní nahráv­ky na albu Songs of Faith u spo­leč­nos­ti JVB/Battle Records. Aretha byla ovliv­ně­na zpo­čát­ku zpě­vač­ka­mi jako jsou Mahalia Jackson nebo Clara Wardová. Zpívání muse­la zane­chat ve chví­li, kdy se ješ­tě jako tee­nager sta­la mat­kou. Při návra­tu ke zpí­vá­ní po něko­li­ka neú­spěš­ných letech u nahrá­va­cí spo­leč­nos­ti Motown and RCA v roce 1966 pode­psa­la smlou­vu s Atlantic Records, u kte­ré zača­la její úspěš­ná léta.

Atlantic Records

V roce 1967 Franklinové vyšel prv­ní sin­gl u spo­leč­nos­ti Atlantic pod jmé­nem I Never Loved a Man (The Way I Love You), pře­lo­mo­vý hit, kte­rý se dostal do Top 10 Billboard Hot Charts a něko­lik týd­nů na 1. pozi­ci Billboard Charts R&B Singles Chart, a dru­há sklad­ba Do Right Woman, Do Right Man.

Její dal­ší sin­gl Respect, pochá­ze­jí­cí od Otise Reddinga, zna­me­nal pro Franklinovou vel­ký úspěch a stal se na něko­lik týd­nů čís­lem jed­na. Úspěšné bylo album I Never Loved a Man The Way I Love You, kte­ré se zača­lo mohut­ně pro­dá­vat. Dalšími hity byly Babby I Love YouChain Of Folls a A Natural Woman( You Make Me Feel), kte­ré pat­ři­ly mezi její nej­vět­ší hity.

Od 1968 násle­do­va­ly roky, kdy Aretha vyhrá­va­la téměř kaž­dým rokem ceny Grammy za nej­lep­ší R&B před­nes, tak­že poz­dě­ji se tato kate­go­rie zača­la nazý­vat kate­go­rií Arethy Franklinové. Celkem má 11 těch­to cen. Další obdo­bí bylo spo­je­né s úspěš­ný­mi hity Think, The House That Jack Built, I Say a Little Prayer, Call Me a Don’t Play That Song (You Lied).

Na kon­ci 60. let byla pozi­ce Franklinové jako jed­né z nej­lep­ších zpě­va­ček neotře­si­tel­ná. Alba byla v pro­dej­nos­ti vel­mi úspěš­ná a son­gy se pra­vi­del­ně umis­ťo­va­ly na před­ních pozi­cích. V roce 1972 se Amazing Grace stá­vá s více než 2 mili­o­ny pro­da­ných alb až do roku 1996 nej­pro­dá­va­něj­ším gospe­lo­vým albem všech dob.

Od dru­hé polo­vi­ny 70. let nástup dal­ších hudeb­ních prou­dů a pro­blémy s nahrá­va­cí spo­leč­nos­tí zapří­či­ni­ly prud­ký pokles zpě­vač­či­ny popu­la­ri­ty a dal­ší alba šla s pro­dej­nos­tí prud­ce dolů.

  1. léta

V roce 1980 Clive Davis vzal Arethu pod kří­d­la své spo­leč­nos­ti Arista Records. Singly United Together a Love All The Hurt Away — duet s Georgem Bensonem — vrá­ti­ly zpě­vač­ku do Top 10 na The Billboard R&B Singles Chart. V roce 1982 s albem Jump To It, pro­du­ko­va­ným Lutherem Vandrossem, zazna­me­ná­vá pro­dej­ní úspě­chy a vyso­ké pozi­ce na žeb­říč­ku.

  1. léta jsou pro Arethu obdo­bím zku­še­nos­tí s popu­lár­ní hud­bou a něko­li­ka úspěš­ných due­tů napří­klad s Eurythmics(píseň Sisters Are Doing It For Themselves) nebo s Georgem Michaelem (duet I Knew You Were Waiting For Me). V roce 1987 Aretha Franklinová vstou­pi­la do rock-and-rollové síně slá­vy jako prv­ní žena v his­to­rii hud­by.

V roce 1987 se zpě­vač­ka vrá­ti­la ke gospe­lu albem One Lord, One Faith, One Baptism, kte­ré však neby­lo tak úspěš­né jako album z roku 1972. Následovala alba Through The Storm z roku 1989 a What You See Is What You Sweat z roku 1991, kte­rá byla bez vět­ší­ho ohla­su.

Královna soulu

Úspěch Aretha Franklinová zazna­me­na­la v roce 1993, kdy bodo­va­la píseň Deeper Love, obje­vu­jí­cí se ve fil­mu Sestra v akci 2. V roce 1994 Franklinová při­šla s dal­ším hitem, kte­rý pro­du­ko­val Babyface, bala­dou Willing To Forgive, kte­rá bodo­va­la v ame­ric­kých hit­pa­rá­dách. V roce 1995 uspě­la s dal­ším hitem od Babyface na soun­d­trac­ku k fil­mu Waiting To Exhale, na kte­rém se podí­le­la s dal­ší­mi zpě­vač­ka­mi jako Whitney Houston, Mary J. Blige, Brandy nebo CeCe Winans.

Franklinová úspěch zopa­ko­va­la v roce 1998, kdy vyšlo hip hop sou­lo­vé album A Rose Is Still A Rose. Úvodní píseň stej­né­ho názvu pod tak­tov­kou Lauryn Hillové se sta­la dal­ším hitem. Ve stej­ném roce Franklinová vystou­pi­la s oper­ní pís­ní Nessun Dorma, kte­rou vza­la po nemoc­ném Lucianu Pavarottim. Na pře­dá­vá­ní cen Grammy tato píseň byla mezi skladba­mi nej­lé­pe hod­no­ce­ný­mi hudeb­ní­ky.

Posledními alby byly The Queen in Waiting z roku 2002, So Damn Happy z roku 2003 a Jewels in the Crown: All-Star Duets with the Queen z roku 2007.

V lis­to­pa­du 2010 Aretha Franklinová zru­ši­la všech­ny naplá­no­va­né kon­cer­ty a veřej­ná vystou­pe­ní. Ve čtvr­tek 2. pro­sin­ce nastou­pi­la do nemoc­ni­ce na ope­ra­ci. Na rady léka­řů se na veřej­nos­ti nemě­la obje­vit mini­mál­ně do květ­na 2011. Již v led­nu 2011 v tele­fon­ním roz­ho­vo­ru pro Wendy Wlliams Show  divá­ky ujis­ti­la, že bude vystu­po­vat, že její zdra­vot­ní stav je dob­rý.

Na slav­nost­ním cere­mo­ni­á­lu 53rd Annual Grammy Awards 13. úno­ra 2011 jí vzda­ly poctu v Special GRAMMY Tribute to the Queen of Soul zpě­vač­ky: Christina Aguilera, Jennifer Hudson, Yolanda AdamsMartina McBride a Florence Welch. Aretha Franklin se cere­mo­ni­á­lu nezú­čast­ni­la.

V úte­rý 3. květ­na 2011 vyda­la na počest své pade­sá­ti­le­té hudeb­ní kari­é­ry novou des­ku s názvem „A Woman Falling Out Of Love“. Je prv­ní nahráv­kou, kte­rou Franklin vydá­vá pod vlast­ním labe­lem Aretha’s Records, nabí­zí bala­dy, blu­e­so­vé pís­ně i gospe­ly. Seznam skla­deb: How Long I’ve Waited, Sweet Sixteen, This You Should Know, U Can’t See Me, Theme From A Summer Place, The Way We Were, New Day, Put It Back Together Again, Faithful (fea­tu­ring Karen Clark-Sheard), His Eye Is On The Sparrow (Performed by Eddie Franklin), When Two Become One, My Country „Tis Of Thee (Bonus).


Detaily o článku Aretha Franklinová


Foto

Popis
English: Picture of Aretha Franklin per­for­ming at the Nokia Theater in Dallas, Texas, on April 21, 2007. Photo taken by Ryan Arrowsmith.
Datum
Zdrojhttps://www.flickr.com/photos/ryanarrowsmith/470200423/
AutorRyan Arrowsmith
Autor:
0

Zatímco spala, její život se změnil od základů

Doktorka Alex Taylorová sa pro­bu­dí při­pou­ta­ná na ope­rač­ním sto­le. Muž, kte­rý se nad ní sklá­ní, není lékař, a vol­ba, do kte­ré ji nutí, je nevý­slov­ně absurd­ní a kru­tá. Když Alex zno­vu pro­cit­ne, nemá na těle žád­né sto­py po zra­ně­ní. Kromě toho vůbec nikdo nechce její­mu hrůz­né­mu zážit­ku věřit. Zdá se, že se Alex zbláz­ni­la a vše se ode­hrá­lo jen v její hla­vě. Vždyť pro její tvr­ze­ní nee­xis­tu­jí žád­né důka­zy. Vše se ale změ­ní, když na její oddě­le­ní při­ve­zou ženu, kte­rá Alex krát­ce před­tím, než zemře, pro­zra­dí, že má za sebou stej­né utr­pe­ní jako ona.

A to je jen začá­tek. Postupně se obja­vu­jí dal­ší udá­los­ti potvr­zu­jí­cí Alexinu prav­du. Věta, kte­rou řekl onen ďábel­ský lékař, nasprejo­va­ná na před­ním skle její­ho auta. Umírající žena, kte­rou někdo pře­jel autem, leží­cí na jejím par­ko­va­cím mís­tě. Téměř smr­tel­ná zámě­na vak­cí­ny urče­né pro jed­no­ho z paci­en­tů. Alex tuší, že její trýzni­tel po ní jde a neza­sta­ví se před ničím a ví, že její jedi­nou šan­cí na pře­ži­tí se stá­vá nale­ze­ní něko­ho, kdo jí uvě­ří.

Thriller Zatímco jsi spa­la vás hned od začát­ku vtáh­ne do děje. Společně s Alex pro­ži­je­te zou­fal­ství a strach o život a násled­nou bez­na­děj a pochy­by, kte­ré ji nepře­stá­va­jí pro­ná­sle­do­vat. Budete se ptát, co se vlast­ně děje a jaká je prav­da, a zkou­šet odha­lit původ­ce Alexina neštěs­tí. To se vám ale prav­dě­po­dob­ně nepo­da­ří. Autorka si totiž s čte­ná­řem hra­je. Když na něja­kou posta­vu vrh­ne stín pode­zře­ní, při­jde vzá­pě­tí s pře­svěd­či­vý­mi argu­men­ty o nevi­ně dané posta­vy, a stej­ně to fun­gu­je i opač­ně, tak­že  si nemů­že­te být ničím jis­tí.

Do děje zasáh­nou nejen lidi, kte­ří by rádi videli Alex za mří­že­mi, ale obje­ví se i neče­ka­ní spo­jen­ci při­ná­še­jí­cí ale­spoň malou nadě­ji, že vše může dopad­nout když už ne dob­ře, tak ale­spoň sne­si­tel­ně, a  vy jste tak při čte­ní v neu­stá­lém napě­tí, zda se Alex poda­ří nejen pře­žít, ale i pro­ká­zat, že nespácha­la zlo­či­ny, ze kte­rých ji poli­cie obvi­ňu­je. Příběh ozvlášt­ňu­je moc pove­de­ná meta­fo­ra týka­jí­cí se poví­dá­ni o egypt­ské Putifarce, kte­rá na kon­ci náh­le zís­ká obrov­ský význam a odha­lí vám něco, co vám během čte­ní uni­ka­lo. I po tomhle odha­le­ní ale Alexino trá­pe­ní pokra­ču­je a napě­tí je v kni­ze pří­tom­né až do posled­ni stra­ny. Liz Lawler ve své prvo­ti­ně spo­ji­la atrak­tiv­ní lékař­ské pro­stře­dí se str­hu­jí­cím pří­bě­hem, poli­cej­ním vyšet­řo­vá­ním a pro­pra­co­va­ný­mi posta­va­mi - a výsle­dek je více než uspo­ko­ji­vý.

 

Hodnocení: 100%

 

ZATÍMCO JSI SPALA

Autorka: Liz Lawler

Originální název: Don´t Wake Up

Překlad: Jan Mrlík

Obálka: Emil Křižka

Vydáno: Alpress, 2018

Počet stran: 320…

Autor:
0

LETEC – brilantní příběh o jednom lidském experimentu, jež se zas až tak nepovedl…

Nejočekávanější rus­ký román roku 2016, jež má na pře­ba­lu obrá­zek od kul­tov­ní­ho uměl­ce Michaila Shemyakina, kte­rý vytvo­řil spe­ci­ál­ně pro tuto kni­hu.

Okouzlovalo mě samo slo­vo Aviatik. Jeho zvuk v sobě spo­jo­val krá­su letu a řev moto­ru, svo­bo­du a sílu. Bylo to pře­krás­né slo­vo. Později se obje­vil „letec“, kte­ré prý vymys­lel Chlebnikov. Slovo to není špat­né, ale jak­si okleš­tě­né: jako by v něm bylo cosi z vrab­ce. Aviatik je ale krás­ný vel­ký pták. A tako­vým ptá­kem bych chtěl být já Aviatik Platonov.

Hrdinou toho­to zna­me­ni­té­ho romá­nu je muž, jež se jed­no­ho dne z niče­ho nic pro­bu­dí na nemoc­nič­ním lůž­ku a trpí abso­lut­ní ztrá­tou pamě­ti. Neví, kdo je, kým byl, jak se jme­nu­je, kde je.

Nic si nepa­ma­tu­je, jen drob­né a nesmy­sl­né malič­kos­ti, na urči­té udá­los­ti si vůbec nevzpo­mí­ná. Postupně se roz­po­mí­ná na kusé vzpo­mín­ky, jež se sna­ží zálo­ho­vat a zno­vu nahrá­vat do pamě­ti; a ostat­ní se mu postup­ně začí­ná zob­ra­zo­vat tj. St. Petersburg na počát­ku dva­cá­té­ho sto­le­tí, jeho dět­ství, léta na vyso­ké ško­le, zapo­me­nu­té vůně a zvu­ky dáv­né doby.

Proč si vyba­vu­je vše spo­je­né s dáv­nou minu­los­tí a his­to­rii z počát­ku dva­cá­té­ho sto­le­tí, když se momen­tál­ně píše rok 1999? Na roz­po­mí­ná­ní není ale sám, ale pomá­há mu dok­tor Geiger. Ale co je to za záhad­ný ústav, kde pobý­vá, a ve kte­rém je pou­ze jeden lékař, jed­na zdra­vot­ní sest­ra a jeden jedi­ný paci­ent?

Náš Innokentij Petrovič Platonov se postup­ně dozví­dá, že byl po vel­mi dlou­hou dobu v bez­vě­do­mí, a že za tuto dobu došlo ve svě­tě k vel­ké­mu množ­ství změn. Na tyto změ­ny je postup­ně léka­řem při­pra­vo­ván, sezna­mo­ván a dáv­ko­ván po malých čás­tech.

Platonov se má pro změ­nu sna­žit si vzpo­me­nout na vše, co se s ním dělo, a nako­nec jejich spo­leč­ným úko­lem je tyto dva cíle pro­po­jit v jeden, pokud mož­no jak­ko­liv bezbo­lest­ně. Lékař mu pro­to malin­ko napo­ví­dá, podá­vá mu sice drob­né indi­cie, ale nikdy mu nic napl­no nepro­zra­dí, a mož­ná i tak tro­chu zkou­ší a tré­nu­je mysl Platonova, aby se opět vrá­til do stře­hu a do dáv­no zaběh­nu­tých kole­jí....

„Vaše vědo­mí je jako žalu­dek po vel­kém hla­do­vě­ní, kdy­bys­te je pře­tí­žil, zna­me­na­lo by to jis­tou smrt...“

A pak se to jed­no­ho dne sta­lo. Doktor Geiger done­sl tuž­ku, tlus­tý sešit a pod­lož­ku na psa­ní...

„Všechno, co se během dne sta­ne, zapi­suj­te. Zapisujte si také všech­no, na co si vzpo­me­ne­te z minu­los­ti. Něco z minu­los­ti bych vám samo­zřej­mě mohu při­po­me­nout, ale život se vší úpl­nos­ti se pře­vy­prá­vět nedá. Z vaše­ho živo­ta znám jenom základ­ní fak­ta: kde jste žil, s kým jste se stý­kal. Neznám ale běh vašich myš­le­nek, vaše poci­ty, rozu­mí­te mi?“

A tak si poma­lu začí­ná vše zapi­so­vat a roz­po­mí­nat se i na věci a udá­los­ti, na kte­ré by mož­ná radě­ji zapo­mněl. Ze začát­ku to šlo hůře, ale pak si postup­ně vzpo­mí­nal na události-útržky ze své­ho živo­ta a my tak moh­li být svěd­ky toho, jak kou­sek po kous­ku sklá­dá dohro­ma­dy mozai­ku své­ho živo­ta.

Zdá se mi, že lidé, kte­ří spl­ni­li své poslá­ní, mají jed­nu zvlášt­nost: jsou málo závis­lé na oko­lí. Nezávislost samo­zřej­mě není cílem, je tím, co pomá­há cíle dosáh­nout. Člověk běží živo­tem se sla­bou nadě­jí, že vzlét­ne, a všich­ni se na něho díva­jí útrp­ně v lep­ším pří­pa­dě s nedo­ro­zu­mě­ním. Když ale člo­věk vzlét­ne, oni všich­ni vypa­da­jí z výš­ky jako teč­ky. 

Vždyť já se teď zabý­vám jenom tím, že hle­dám ces­tu k minu­los­ti: jed­nou pro­střed­nic­tvím vzpo­mí­nek, pak pro­střed­nic­tvím hřbi­to­va, kam ode­šli všich­ni mí soupot­ní­ci. Snažím se při­blí­žit k minu­los­ti růz­ný­mi cesta­mi, abych pocho­pil, co to vlast­ně je.

Minulost jsem měl i přes svým lido­vým spán­kem, nikdy ale neby­lo tak izo­lo­va­né jako dnes. Nic z toho, až jsem si ze své minu­los­ti vzpo­mněl, mě k ní nepři­blí­ži­lo. Připomíná teď usek­nu­tou a zno­vu při­ši­tou ruku. Ta ruka se mož­ná nijak hýbe, moje však už není.

Pondělí je těž­ký den... Další frá­ze z mé nebo­hé hla­vy. Zajímalo by mě, kolik jich tam ješ­tě je. Neexistují už ani lidé, ani udá­los­ti, slo­va však zůsta­la - tady jsou. Slova si mizí jako posled­ní, zejmé­na ta napsa­ná.

Snad prá­vě slo­va budou tou nit­kou, za kte­rou se mi někdy poda­ří vytáh­nout všech­no, co se udá­lo? Nejenom se mnou, ale všech­no, co se udá­lo vůbec. Těžký den...

Budu psát: na papí­ře je všech­no spo­leh­li­věj­ší, důvě­ry­hod­něj­ší. Víš, úst­ní poví­dá­ní se odpla­vu­je z pamě­ti, a to, co je napsá­no, se nemě­ní. A co je důle­ži­té, je mož­né to pro­čí­tat zno­vu.

Postupně se roz­po­mí­ná, kdo ve sku­teč­nos­ti je, kde žil, na své přá­te­lé, a hlav­ně na svo­jí prv­ní lás­ku Anastasiju. Pokusí se zjis­tit něco o jejím osu­du a je doce­la zasko­čen, že jeho lás­ka ješ­tě stá­le žije. Nyní ji je 93 let, jemu nao­pak kolem 30ti let bio­lo­gic­ké­ho věku, a když se ti dva napo­sle­dy roz­lou­či­li, bylo jí 17 a jemu 23 let.

„Člověk si občas ve snu na něco vzpo­me­ne a nevě­ří, že je to prav­da.“

Nad lůž­kem umí­ra­jí­cí Anastasiji potká­vá její vnuč­ku Nasťu, kte­rá jako by jí z oka vypadla, a vidí v ní Anastasiji, když byla ješ­tě mla­dá. Aby Platoša neu­pus­til od psa­ní tj. své tera­pie, musí všich­ni slí­bit, že budou psát spo­lu s Platošou také svůj deník, tedy Nasťa i dok­tor Geiger. Díky tomu se nám dostá­vá pohled ze tří úhlů pohle­dů, a záro­veň může­me se vše­mi tře­mi hrdi­ny spo­lu sdí­let jejich rados­ti, sta­ros­ti, poci­ty ale i mož­né oba­vy, sle­do­vat jejich jed­not­li­vé myš­len­ko­vé pocho­dy.

V rukách tak nevě­dom­ky drží­me tak tro­chu netra­dič­ní tro­ji­tý deník, jež díky své­mu obsa­hu je vel­mi zají­ma­vý a jedi­neč­ný.

„Možná oprav­du není, ale stá­va­jí se pří­pa­dy, kdy his­to­rie jako by dáva­la dru­hou šan­ci. Možná oprav­du není, ale stá­va­jí se pří­pa­dy, kdy his­to­rie jako by dáva­la dru­hou šan­ci. Je to zopa­ko­vá­ní a záro­veň neo­pa­ko­vá­ní toho, co bylo. Jak jinak by se dalo vysvět­lit, že mi byla pro život dána ješ­tě jed­na šan­ce? Že jsem byl - pokud máme věci nazý­vat pra­vý­mi jmé­ny - vzkří­sen? Že se Anastasija doži­la pozd­ní­ho setká­ní se mnou? Že jsem potkal Nasťu, kte­rou milu­ji a kte­rá milu­je mě? Copak to jsou pros­tě jen jed­not­li­vé udá­los­ti, nebo navíc ješ­tě - náho­dy? Samozřejmě že ne. Já i Nasťa (a Anastasija) máme co do čině­ní s kamín­ky jedi­né mozai­ky, pro­to­že, když se množ­ství náhod slo­ží do jed­no­ho spo­leč­né­ho obra­zu, stá­vá se z toho - záko­ni­tost.

Kdyby člo­věk neměl žád­né sla­bos­ti, neby­lo by to snad ani lid­ské, a byla by to asi pohád­ka. Ale ne vždyc­ky vyprá­vě­ní kon­čí šťast­ným kon­cem, a vždyc­ky je tu něja­ká ta záplet­ka, kte­rá doko­na­le zamá­vá se svý­mi hrdi­ny a jejich osu­dy.

I Platoša začal poci­ťo­vat své sla­bos­ti, jež nemohl nijak svo­jí vlast­ní vůlí ovlivnit....a když se zjis­ti­lo, že se pokus zas až tak nepo­ve­dl, a začí­ná se TO něco krů­ček po krůč­ku kazit, nebyl by to Platoša, kte­rý by díky své sta­teč­nos­ti nemys­lel v prvé řadě na své nej­bliž­ší a na to, jak jim co nej­lé­pe zajis­tit budouc­nost, až tu nebu­de, a doko­na­le je při­pra­vit na tuhle situ­a­ci...

Jeho posled­ním přá­ním bylo vydě­lat co nej­ví­ce pro svo­ji ženu a svo­ji nena­ro­ze­nou dce­ru. Řekl, že když on sám nemá budouc­nost, chce zabez­pe­čit budouc­nost svých blíz­kých. A tohle mi je na hlav­ním hrdi­no­vi vel­mi sym­pa­tic­ké, že nepod­lé­há bez­na­dě­ji, vzte­ku, zou­fal­ství, smut­ku, a i když je vnitř­ně se svým osu­dem smí­řen, nepod­lé­há nepří­z­ni své­ho osu­du a za kaž­dou cenu se sna­ží ješ­tě posta­rat o ty, co tolik milu­je.

Moc dob­ře si byl vědom toho, že už nebu­de svěd­kem toho, co se s jeho rodi­nou bude dít dál.....

„Co to pořád píše­te?“

„Popisuji před­mě­ty, poci­ty. Lidi. Píšu teď kaž­dý den v nadě­ji, že je uchrá­ním před zapo­mně­ním.“

„Boží svět je pří­liš vel­ký na to, aby v tom člo­věk mohl počí­tat s úspě­chem.“

„Víte, kdy­by kaž­dý popsal svo­ji čás­teč­ku toho­to  svě­ta, tře­ba­že nepa­tr­nou.... I když, proč vlast­ně nepa­tr­nou? Vždyť vždyc­ky se najde někdo, jehož obzor je dosta­teč­ně širo­ký.“

„Například?“

„Například letec.“

(Rozhovor v leta­dle)

Strhující román, jež člo­vě­ka vede k zamyš­le­ní, kam až je člo­věk scho­pen zajít v expe­ri­men­tech s lid­mi, co všech­no je scho­pen tomu obě­to­vat a čeho vše­ho se vzdát.

Možná i tak tro­chu pou­ka­zu­je na morál­ní kodex, jež bychom v někte­rých pří­pa­dech nemě­li za žád­nou cenu pře­kro­čit a nehrát si na nad­člo­vě­ka, kte­rý doká­že vzdo­ro­vat nejen pří­ro­dě, ale hlav­ně času.

Kniha je napsá­na sro­zu­mi­tel­ně a vel­mi rych­le vtáh­ne čte­ná­ře do své­ho děje. Díky tomu, že do prv­ní polo­vi­ny kni­hy nemá­me vůbec tuše­ní, co se hlav­ní­mu hrdi­no­vi ve sku­teč­nos­ti sta­lo, a dost dlou­ho tápe­me nad tím, kdo vlast­ně je, odkud se obje­vil, a proč nese­dí aktu­ál­ní doba se vzpo­mín­ka­mi poma­lu do minu­lé­ho sto­le­tí, o to víc tou­ží­me tuto skry­tou prav­du odha­lit.

Spolu s hlav­ním hrdi­nou se vydá­vá­me na dlou­hou ces­tu za indi­ci­e­mi, jež spo­leč­ný­mi sila­mi sklá­dá­me dohro­ma­dy jako puzzle, a mož­ná i pro­to, nás ten­to pří­běh více str­há­vá ke čte­ní, a o to více vta­hu­je do samot­né­ho děje pří­bě­hu.

Čtenář tak tou­ží nej­pr­ve pood­ha­lit minu­lost hrdi­ny, kdo je a odkud pochá­zí; a v dru­hé půl­ce kni­hy nao­pak tou­ží poznat a dočíst se o tom, jak nako­nec náš „letec“ nalo­ží se svým vlast­ním živo­tem, se svo­jí dru­hou šan­cí na život, a zda pod­leh­ne nebo nepod­leh­ne vli­vem nepří­z­ni­vých okol­nos­tí osu­du a bude bojo­vat....


LETEC
Text: Jevgenij Germanovič Vodolazkin
Překlad: Zdeňka Vychodilová
Vydalo nakla­da­tel­ství Dobrovský s.r.o.
Rok vydá­ní: 2018
ISBN 978-80-7390-707-5

Autor:
0

Dívka, která chtěla zachránit knížky

Na tuhle kni­hu jsem se vel­mi těši­la, nejen kvů­li „mně blíz­ké­mu“ téma­tu, ale hlav­ně kvů­li krás­ně pou­ta­vé obál­ce a v nepo­sled­ní řadě i té vel­ké zápla­vě krás­ných a kou­zel­ných ilu­stra­cí, kte­rý­mi je kni­ha plná, a jež se na své­ho čte­ná­ře doslo­va usmí­va­jí z kaž­dé strán­ky.

Hlavní hrdin­kou této kni­hy je asi dese­ti­le­tá díven­ka Anna, jejíž nej­vět­ší váš­ní byla čet­ba knih. Čtení knih byl její život.

Anna milo­va­la kni­hy.

Četla celé dny.

Četla ráno, než vsta­la z poste­le.

Četla večer, než šla spát.

Četla v noci, kdy měla spát.

Když do poko­je při­šla mamin­ka nebo tatí­nek, děla­la, že spí.

Ale nespa­la.

Čest si pod peři­nou.

V kni­hách se ska­ma­rá­di­la se stov­ka­mi nových přá­tel.

Získala i něja­ké nepřá­te­le.

Ale tako­vý je život.

Každý den po ško­le pra­vi­del­ně navště­vo­va­la kni­hov­nu, kde byla vždy vel­mi vlíd­ná kni­hov­ni­ce paní Monsenová. Svým způ­so­bem, i když si byly po strán­ce věko­vé vel­mi vzdá­le­né, si i tak dob­ře rozu­mě­ly a byly si veli­ce blíz­ké, neboť je spo­jo­va­la spo­leč­ná lás­ka a vášeň pro kni­hy. Dalo by se dokon­ce říci, že byly skvě­lé pří­tel­ky­ně.

Jednou, když zas Anna navští­vi­la kni­hov­nu, byla paní Monsenová vel­mi smut­ná, a to kvů­li kni­hám, kte­ré již nikdo del­ší dobu neče­tl, pro­to­že hod­ně lidí o nich ani nevě­dě­lo, a ani o tom, o co všech­no při­chá­ze­jí, když si je zrov­na nečtou.

Poté už neby­la smut­ná jen paní Monsenová, ale pan Berg, pro­to­že to byl prá­vě on, kdo pra­co­val dole ve skla­du a měl prá­vě za úkol likvi­do­vat všech­ny ty kni­hy, jež už nikdo dlou­ho neče­tl. Tato prá­ce byla vel­mi nevděč­ná, neboť kdy­by tyto kni­hy pan Berg nezni­čil, zce­la urči­tě by při­šel o prá­ci a jeho mís­to by pak dostal někdo jiný, jež by se toho rád ujal.

Když budou kni­hy, kte­ré nikdo nečte, niče­ny,

zmi­zí s nimi i posta­vy.

Jako pod­zim­ní list. Uvadnou.

Rozplynou se a pro­mě­ní v prach.

Ztratí se ve vět­ru. Navždy.

Hrozné pomyš­le­ní.

Anna se s tou­to sku­teč­nos­tí nechtě­la smí­řit a dosta­la skvě­lý nápad! Všechny kníž­ky, co nikdo nechce číst, sama spa­sí. Rozhodla se, že když je nechce číst nikdo jiný, bude to prá­vě ona, kdo je všech­ny pře­čte.

Zezačátku se to zdá­lo jako vel­mi geni­ál­ní a skvě­lý plán, ale s postu­pem času se pře­svěd­či­la o tom, že je to nad­lid­ský úkol. Knih bylo pří­liš mno­ho! Mnoho na to, aby je zvlá­dl pře­číst pou­ze jeden člo­věk. Byla bez­rad­ná.

Ale v jed­nom oka­mži­ku, když už si Anna mys­le­la, že je vše ztra­ce­no a je to bez­na­děj­né, stal se tak tro­chu malý a neo­če­ká­va­ný zázrak. Z niče­ho nic se v knihov­ně obje­vi­la vel­mi záhad­ná a tajem­ná kni­ha, ale nedo­psa­ná. Chyběla posled­ní strán­ka pří­bě­hu....

Ano, ta strán­ka v kni­ze chy­bě­la a byla to i tak tro­chu drob­ná a maza­ná lest, jak zno­vu při­mět všech­ny lidi zno­vu číst kni­hy, a hlav­ně najít si „svůj“ vlast­ní ztra­ce­ný konec z kni­hy.

A všich­ni hle­da­li, hle­da­lo celé měs­to, hle­da­la celá země... dokud se neob­je­vi­la dív­ka, kte­rá chtě­la zachrá­nit kníž­ky a kdo ví, mož­ná nako­nec našla i tu nedo­psa­nou posled­ní strán­ku....

Najde někdo posled­ní strán­ku, abychom si moh­li pře­číst rozuz­le­ní zají­ma­vé­ho a pou­ta­vé­ho pří­bě­hu oné tajem­né kni­hy? Bude Anna se svo­jí misí úspěš­ná? A co ostat­ní? A jaký poprask tako­vá nedo­psa­ná kni­ha může vyvo­lat po celé zemi?...

Tato kníž­ka, kte­rá je urče­na pře­váž­ně pro malé­ho čte­ná­ře, zce­la urči­tě pro svo­jí hlav­ní myš­len­ku „jak při­mět děti nená­sil­nou for­mou číst“ a utvá­řet si své vlast­ní svě­ty, roz­ví­jet svo­jí fan­ta­zii; urči­tě nadchne nejen malé, ale i dospě­lé čte­ná­ře.

Kniha je psá­na vel­ký­mi pís­me­ny a jed­not­li­vá slo­va jsou posklá­dá­na do zvuč­ných rýmu, tak­že se pří­běh čte vel­mi snad­no a sám. Navíc kou­zel­né a pou­ta­vé vyprá­vě­ní o lás­ce ke kníž­kám je téma­tic­ky hez­ky roz­pra­co­vá­no a dopl­ně­no krás­ný­mi, barev­ný­mi ilu­stra­ce­mi, jež kni­hu dotvá­ří jako pra­vý „kniž­ní skvost“ do dět­ské kni­hov­nič­ky.

S „Dívkou, kte­rá chtě­la zachrá­nit kníž­ky“ zno­vu obje­ví­te svůj zájem, cit, lás­ku ale i vášeň pro tiš­tě­nou kni­hu, a rádi pak bude­te lis­to­vat její­mi strán­ka­mi, dýchat vůni papí­ru a snít o svých hrdi­nech z kníž­ky, hltat řádek po řád­ku, strán­ku po strán­ce...

Ale pozor, čís­la strá­nek v této kni­ze nehle­dej­te, stej­ně bys­te je nena­šli!

Knížka je cel­ko­vě moc hez­ky zpra­co­vá­na a pro­pra­co­vá­na do posled­ní­ho detai­lu a roz­hod­ně nadchne malé i vel­ké čte­ná­ře, kte­ří se ke čte­ní této kníž­ky budou chtě nechtě stá­le vra­cet.

 

Dívka, kte­rá chtě­la zachrá­nit kníž­ky
Text: Klaus Hagerup
Ilustrace: Lisa Aisato
Překlad: Šárka Stejskalová
Vydalo Nakladatelství DOBROVSKÝ s.r.o.
Rok vydá­ní: 2018
ISBN 978-80-7390-936-9

Autor:
0

Projekty České televize k srpnu 1968 – část druhá

Rok 1968 je rokem spo­le­čen­ských, poli­tic­kých a kul­tur­ních pro­měn. V cyk­lu nazva­ném 1968 mili­me­t­rů budou moci divá­ci shléd­nout, jaké změ­ny byly i ve svě­tě v roce 1968. První díl má název Reformy, tan­ky a kuře­cí vývar (20.8. ve 21.00 hodin na ČT2), dru­hý díl Podprsenky, pan­te­ři a bari­ká­dy (22.8. ve 21.05 hodin na ČT2), a posled­ní díl se jme­nu­je Láska, sva­tí a roke­nrol. (24.8. ve 21.00 hodin na ČT2).

Česká tele­vi­ze do své­ho vysí­lá­ní zařa­di­la i doku­men­ty v rám­ci cyk­lu Okupace oči­ma oku­pan­tů, kte­ré nabí­zí pohled na oku­pa­ci Československa z dru­hé stra­ny. Dokumenty jsou nazva­né Poslední mise gene­rá­la Jermakova, Rusko (20.8. v 18.15 hodin na ČT2), Červená růže, Maďarsko (21.8. v 18.15 hodin na ČT2), Píšu ti, má lás­ko, Polsko (22.8. v 18.00 hodin na ČT2), Hlasy v lese, Německo (23.8. v 18.15 hodin na ČT2) a Zbytečný hrdi­na, Bulharsko (24.8. v 17.20 hodin na ČT2).

Režisérka Anna Kryvenko nato­či­la doku­men­tár­ní film Můj nezná­mý vojín (19.8. ve 21.05 na ČT ART), kte­rým byl její pra­strýc, sovět­ský voják z Ukrajiny, kte­rý oku­po­val Československo v roce 1968. Je to vyprá­vě­ní o tom, jak vyso­ká poli­ti­ka ničí živo­ty oby­čej­ných lidí.

Okupaci v morav­sko­slez­ské met­ro­po­li mapu­je doku­ment Ostravské jaro 1968 (20.8. ve 20.00 hodin na ČT2), díky kte­ré­mu se divá­ci mohou podí­vat do toho­to měs­ta, a co se v něm ode­hrá­va­lo v šede­sá­tých letech.

Dalším fil­mem, kte­rý se věnu­je roku 1968, je sní­mek Nový domov Švýcarsko (22.8. v 17.05 na ČT2) , kte­rý zachy­cu­je živo­ty čes­ko­slo­ven­ských emi­gran­tů, kte­ří se po roce 1968 roz­hod­li opus­tit svou vlast a začít dal­ší život v nové zemi.

O tom, jak vní­ma­li inva­zi sovět­ských vojsk teh­dej­ší pro­fe­si­o­nál­ní důstoj­ní­ci Československé lido­vé armá­dy uka­zu­je i sní­mek Osudový zvrat (25.8. v 18.15 hodin na ČT2) reži­sér­ky Jany Hodákové.

V České tele­vi­zi se bude v noci z 20. na 21.srpna začne ČT vysí­lat pořad Dnes před 50 lety. Moderátor Jakub Železný bude ten­to pořad mode­ro­vat a divá­ci se díky tomu­to pořa­du pře­ne­sou do 21.srpna před 50 lety. Budou moci sle­do­vat aktu­ál­ní zpra­vo­daj­ské shr­nu­tí dne, kte­ré ovliv­ni­ly živo­ty všech Čechů a Slováků. Jednotlivé repor­tá­že budou vyu­ží­vat archiv­ních mate­ri­á­lů, odbor­ní­ci a pamět­ní­ci pak pomo­hou ana­ly­zo­vat poza­dí oku­pa­ce.

Česká tele­vi­ze při­pra­vi­la jako doplň­ko­vý mate­ri­ál pro web pat­nác­ti­strán­ko­vý inter­ak­tiv­ní komiks pod­le scé­ná­ře pra­cov­ní­ků archi­vu ČT Jakuba Adamuse a Jakuba Hoška Televize pro­ti tan­kům (kres­líř Karel Zeman). Komiks bude zve­řej­něn na strán­kách www.ceskatelevize.cz/dnespredlety.

Dokumentární film Můj osma­še­de­sá­tý (2.9. v 17.50 hodin na ČT2) reži­sé­ra Zdeňka Tyce se zabý­vá otáz­kou, zda bychom doká­za­li brá­nit demo­kra­cii i dnes, kdy­by k nám při­šla voj­ska pěti armád. Otázku kla­dl reži­sér his­to­ri­kům, žijí­cím pamět­ní­kům, odbor­ní­kům na česko-ruské vzta­hy i osob­nos­tí z tele­vi­ze či rádia.…

Autor:
0

Padla první klapka černé komedie Teroristka s Ivou Janžurovou v hlavní roli

V dru­hé polo­vi­ně srp­na a v září se usku­teč­ní natá­če­ní čes­ké čer­né kome­die Teroristka reži­sé­ra a sce­náris­ty Radka Bajgara (Teorie tyg­ra). Černá kome­die vyprá­ví o uči­tel­ce v důcho­du v podá­ní Ivy Janžurové, kte­rá říká, že už si nechce při­pa­dat jako krá­va a roz­hod­ne se zre­a­li­zo­vat to, co nás sice občas napad­ne, ale hned tu myš­len­ku zapu­dí­me: seže­ne si zbraň a namí­ří ji na strůj­ce zla. Za cenu vlast­ní obě­ti se poku­sí pomo­ci jiným. Marie však zjis­tí, že stej­ně, jako je vraž­da slo­ži­tá morál­ně, je nesnad­ná i prak­tic­ky.

O vol­bě téma­tu Radek Bajgar řekl: „Jako asi kaž­dý­ho mě čas od času někdo svou aro­gan­cí vyto­čí tak, že bych ho fakt praš­til. Nebo mu něco zni­čil. Ale samo­zřej­mě to neu­dě­lám. Jako sko­ro nikdo. Protože tím by v sobě člo­věk pře­kro­čil něja­kou hra­ni­ci a ublí­žil tak nej­víc sám sobě. No, a pro­to­že v posled­ní době cítím, jak se ta hru­bost a aro­gan­ce pře­lé­vá do celo­spo­le­čen­ské atmo­sfé­ry, zku­sil jsem domys­let ad absur­dum, co by se sta­lo, kdy­by někdo zku­sil tu sebe­obra­nu dotáh­nout. I za cenu pří­pad­né­ho sebez­ni­če­ní.”

V hlav­ní roli exce­lu­je herec­ká legen­da Iva Janžurová, se kte­rou Radek Bajgar spo­lu­pra­co­val již v Teorii tyg­ra, kde ztvár­ni­la posta­vu babič­ky. „Ano, její role v Teorii tyg­ra byla men­ší, ale vel­mi důle­ži­tá - celé to koman­do šéfo­va­la a bez její­ho cha­risma­tu by to nefun­go­va­lo. Samozřejmě jsem věděl, že je Iva Janžurová dob­rá, ale tepr­vé při té osob­ní zku­še­nos­ti mi došlo jak moc je dob­rá!”

Na otáz­ku, zda byl scé­nář psán pří­mo pro Ivu Janžurovou, Bajgar odpo­vě­děl:  Ano, scé­nář jsem psal jed­no­znač­ně pro Ivu Janžurovou, bez ní bych do toho asi nešel. To, co ta paní v pří­bě­hu zaži­je, je záro­veň tra­gic­ký a při­tom to vypa­dá sran­dov­ně, pro­to­že není zvy­kem, aby si star­ší paní shá­ně­ly pis­to­le. Divák musí jít s ní, všech­no jí to věřit, rozu­mět jí i v situ­a­ci, kdy dělá extrém­ní věci. Komedie by měla být o prav­dě a boles­ti. A v téhle polo­ze je pros­tě Iva Janžurová nedo­stiž­ná.” Iva Janžurová, kte­rá se po pře­čte­ní scé­ná­ře k rea­li­za­ci vůbec nene­cha­la pře­mlou­vat, ke své hrdin­ce dodá­vá: “Tahle Marie - to je jako sest­ra Kristy z fil­mu Karla Kachyni Kočár do Vídně. Už to samo o sobě bylo fas­ci­nu­jí­cí, i když tenhle výraz je na mě moc exal­to­va­ný. Řekla bych, že pro hereč­ku je tahle role dost dob­rá nabíd­ka.”

Natáčení pro­bí­há v oko­lí Prahy a řeky Berounky v mís­tech zahrád­kář­ské kolo­nie a v luxus­ním síd­le jed­no­ho z fil­mo­vých hrdi­nů Macha. Radek Bajgar se po Teorii tyg­ra navra­cí do maleb­né­ho kra­je Berounky pod Prahou. Volbu loka­cí zdů­vod­ňu­je reži­sér i z čis­tě prak­tic­ké­ho hle­dis­ka:Točím tady pro­to, že tu byd­lím a znám to tu a je to tu hez­ký. A je to dost blíz­ko Prahy na to, aby se dalo natá­če­ní kom­bi­no­vat se závaz­ky her­ců v diva­dlech. “

Iva Janžurová k pří­pra­vám na svou roli, kvů­li kte­ré se musí mimo jiné nau­čit stří­let, dopl­ňu­je:Přípravy za mě obsta­rá­vá vel­mi vlíd­ný štáb. Výtvarnice kos­tý­mů Katarína Hollá, kte­rá mě nedáv­no bra­vur­ně oblék­la do ang­lic­ké krá­lov­ny Alžběty II. v Audienci u krá­lov­ny ve Stavovském diva­dle, teď pře­da­la reži­sé­ro­vi náhle­dy na sto pade­sát mých mož­ných pře­vle­ků. Připravují mě oprav­du šetr­ně, i instruk­tor přes zbra­ně mi ve střel­ni­ci vysvět­lil roz­díl mezi pis­to­lí a revol­ve­rem s decent­ně uta­jo­va­nou jis­to­tou, že hází na stě­nu hrách.“

Teroristka, pod vede­ním hlav­ní­ho kame­ra­ma­na Lukáše Hyksy, se vyzna­ču­je tem­nou poe­ti­kou a ode­hrá­vá se mezi létem a začát­kem pod­zi­mu. V dal­ších rolích sním­ku nabi­té­ho čer­ným humo­rem a citem pro absurd­ní situ­a­ce se před­sta­ví: Tatiana Vilhelmová, Pavel Liška, Eva Holubová, Jana Plodková a Kristina Svarinská. Jako hlav­ní­ho pro­ti­hrá­če Ivy Janžurové divá­ci uvi­dí Martina Hofmanna. „Hraje chla­pí­ka, kte­rý je svi­ně, ale vel­mi zábav­ná. Martin Hofmann je génius, jehož hvězda bude stou­pat. Mimochodem po prázd­ni­nách ho uvi­dí­me v České tele­vi­zi v hlav­ní roli Prušinovského seri­á­lu  Most - je tam fakt výbor­ný,“ komen­tu­je výběr her­ce reži­sér Radek Bajgar.

Iva Janžurová divá­kům vzka­zu­je: „Všichni bude­me chtít udě­lat dob­rý film a já se těším, že se obklo­pí­me báječ­nou atmo­sfé­rou rados­ti z tako­vé­ho před­se­vze­tí.“

Film, jehož slo­gan s humor­nou nad­sáz­kou zní: „Učitelky v důcho­du pře­ce nestří­le­jí lidi, bude mít pre­mi­é­ru v dub­nu 2019. Do našich kin sní­mek uve­de dis­tri­buč­ní spo­leč­nost CinemArt.

Producentem fil­mu je Petr Erben a vyrá­bí ho spo­leč­nost Logline Production v kopro­duk­ci s Českou tele­vi­zí – Filmovým cen­t­rem a pod­po­řil ho Státní fond kine­ma­to­gra­fie, Rozhlas a tele­ví­zia Slovenska a MONETA Money Bank. V jed­ná­ní je také kopro­duk­ce inno­gy. Scénář k fil­mu byl pod­po­řen FILMOVOU NADACÍ.

Autor:
0

Tam kde končí „Jan Palach“ pokračuje „Hořící keř“

Ker2Na Václavském náměs­tí před Národním muze­em si 16.ledna 1969 při­ne­se kanis­t­ry s ben­zí­nem, pole­je se a poslé­ze i zapá­lí mla­dý muž. V šedém zim­ním dni tak zazá­ří „hoří­cí keř“, kte­rý se sna­ží uha­sit kolemjdou­cí. Mezi nimi je i Ondřej Trávníček (Vojtěch Kotek) a František Jasný (Patrik Děrgel). Mladíka ihned odvá­ží záchran­ka do nemoc­ni­ce a na mís­tě se začí­ná vyšet­řo­vat. V čele vyšet­řo­vá­ní je major VB Jireš (Ivan Trojan), kte­ré­mu pomá­há poru­čík Boček (Denny Ratajský). Major zjiš­ťu­je, že mla­dí­kem je Jan Palach, stu­dent Filosofické fakul­ty Univerzity Karlovy. Ošetřující lékař­ka, MUDr. Ziková (Tatiana Medvecká) mezi­tím infor­mu­je Palachovu rodi­nu a setká­vá se s nimi v nemoc­ni­ci. Bezpečnost vyslý­chá spo­lu­žá­ky a kama­rá­dy Jana, neští­tí se ani klást otáz­ky v nemoc­ni­ci Palachovým. Janův stav se nelep­ší a na násled­ky zra­ně­ní po pár dnech umí­rá. Proběhne pohřeb a vypa­dá to na uza­vře­ní pří­pa­du. V tis­ku ale vychá­zí člán­ky o Janovi a v jed­né zprá­vě je skan­dál­ní pro­hlá­še­ní od Viléma Nového (Martin Huba). Palachův bra­tr a mat­ka se násled­ně roz­hod­nou zaža­lo­vat Nového za uráž­ku na cti a obra­cí se pro­to na dok­tor­ku Burešovou (Tatiana Pauhofová). Od této chví­le pak začí­ná pát­rá­ní po důka­zech Nového lži­vých výro­ků a svěd­ků a sna­ha o očiš­tě­ní jmé­na a činu Jana Palacha.

Scénářem k fil­mu debu­to­val mla­dý scé­náris­ta Štěpán Hulík. Je to vypra­věč, kte­rý zpra­co­val his­to­ric­ká fak­ta a pak z nich vytvo­řil vel­mi zají­ma­vý scé­nář. Jeho fil­mo­vé zpra­co­vá­ní pak na sebe dalo sice chví­li čekat, ale výsle­dek sto­jí urči­tě za zhléd­nu­tí.

Film vzni­kal za pod­po­ry tele­vi­ze HBO, kte­rá umož­ni­la scé­náris­to­vi a pro­du­cen­tům vybrat si reži­sé­ra. V tom­to pří­pa­dě padla vol­ba na pol­skou reži­sér­ku Agniesku Holland, a to z něko­li­ka důvo­dů. V roce 1969 stu­do­va­la v Praze na FAMU, sama tak zaži­la rok 1969, a také je to skvě­lá reži­sér­ka.

Ker1 Roli JUDr. Burešové ztvár­ni­la Tatiana Pauhofová, pro kte­rou to byl prv­ní his­to­ric­ký film a ztvár­ně­ní sku­teč­né posta­vy. Své role se zhos­ti­la vel­mi dob­ře, nechy­bí jí pro­fe­si­o­nál­ní, ale ani mateř­ská tvář. Roli mat­ky Jana, paní Palachovou, si zahrá­la Jaroslava Pokorná. Je to výbor­ná hereč­ka, kte­rá pře­svěd­či­vě a veli­ce věro­hod­ně ztvár­ni­la roli mat­ky, kte­rou postih­la rodin­ná tragé­die. Hlavní muž­skou roli, Jiřího Palacha, pak ztvár­nil Petr Stach. Roli star­ší­ho bra­t­ra, zod­po­věd­né­ho otce od rodi­ny, zahrál oprav­du skvě­le. Z dal­ších her­ců sto­jí za zmín­ku Ivan Trojan, kte­rý si zahrál vyšet­řu­jí­cí­ho majo­ra veřej­né bez­peč­nos­ti. S ním tvo­ří dvo­ji­ci Denny Ratajský v roli poru­čí­ka Bočka. Ve svých rolích si zahrá­li úlo­hy hod­né­ho a zlé­ho poli­caj­ta, jejichž osu­dy se ale postup­ně roze­jdou. Postavu Viléma Nového si zahrál Martin Huba. Jeho role je oprav­du nega­tiv­ní a ani v divá­ko­vi nevzbu­zu­je žád­né sym­pa­tie. Jako zápor­ná posta­va je zahrá­na oprav­du skvě­le, nic ji neroz­ho­dí a vše jde v sou­la­du se svým pře­svěd­če­ním. Roli jeho práv­ní­ka si zahrál David Novotný, kte­rý se svý­mi práv­nic­ký­mi odpo­věď­mi, ale i klič­ka­mi, je oprav­du úžas­ný, až odpor­ný.

Snímek se natá­čel na růz­ných mís­tech. Některé scé­ny se ode­hrá­ly u sku­teč­né­ho rod­né­ho domu Jana Palacha ve Všetatech, v Praze, v České lípě, v Mělníce, aj. Mezi zají­ma­vé a půso­bi­vé scé­ny pat­ří oka­mžik, kdy je v kre­ma­to­riu odlé­vá­na posmrt­ná mas­ka Jana Palacha a tichá pod­po­ra lidí Palachově mat­ce.

20-ti leté výro­čí Palachovy smr­ti v roce 1989 ved­lo k pro­tes­tům, kte­ré nako­nec vyvr­cho­li­ly pádem komu­nis­mu v Československu a tím pádem ke zru­še­ní želez­né opo­ny v Evropě.

Film Hořící keř byl oce­něn něko­li­ka cena­mi od fil­mo­vých kri­ti­ků: nej­lep­ší film, nej­lep­ší režie (A.Holland), nej­lep­ší kame­ra (M.Štrba), nej­lep­ší původ­ní hud­ba (A.Komasa-Lazarkiewicz), nej­lep­ší žen­ský herec­ký výkon ve ved­lej­ší roli (J.Pokorná), cena RWE pro objev roku (Š.Hulík).

Hodnocení: 80 %…

Autor:
0

MODERNÍ TECHNOLOGIE DOKÁŽOU OBJASNIT ZÁHADY STAROVĚKU

I v dneš­ní době před­sta­vu­jí iko­nic­ké sta­ro­vě­ké památ­ky výzvu pro moder­ní arche­o­lo­gii. Hranice naší fan­ta­zie už nejsou pře­káž­kou, pro­to­že díky počí­ta­čo­vé ani­ma­ci rekon­stru­u­je­me podo­bu antic­kých chrá­mů, ale i jejich oby­va­tel. Miliony turis­tů rok za rokem obdi­vu­jí monu­men­tál­nost pohře­biš­tě egypt­ských fara­o­nů, tajem­né sochy na Velikonočních ost­ro­vech a mno­ho dal­ších. Rozkrýt zby­lé záha­dy se poku­sí tým arche­o­lo­gů z pořa­du Zničená minu­lost (Blowing Up History), kte­rý se vra­cí na Discovery Channel se tře­tí řadou 23. srp­na ve 22:00. Pohání je sna­ha pocho­pit myš­le­ní našich před­ků, a záro­veň zacho­vat tyto archi­tek­to­nic­ké kle­no­ty pro dal­ší gene­ra­ce.

Archeologie jako věd­ní obor vstou­pi­la do moder­ní doby, kte­rá se pro­je­vi­la pře­de­vším pří­klo­nem k nede­struk­tiv­ním meto­dám báda­ní opro­ti dří­ve roz­ší­ře­něj­ším meto­dám destruk­tiv­ním. Výzkum dnes stá­le pohá­ní tou­ha po zásad­ních vědec­kých prů­lo­mech, záro­veň ale kla­de zvý­še­ný důraz na zacho­vá­ní pamá­tek v jejich původ­ní podo­bě. Dokonalejší leta­dla a stá­le čas­těj­ší vyu­ží­vá­ní dro­nů zvý­ši­lo kom­fort dál­ko­vé­ho prů­zku­mu Země, maso­vě pou­ží­va­né jsou bez­drá­to­vé detek­to­ry kovů nebo růz­né mode­ly geo­ra­da­rů, kte­ré v posled­ních letech stá­le čas­tě­ji vyu­ží­va­jí sní­ma­cích tech­no­lo­gií X-Ray nebo LiDar. Ten byl vyu­žit napří­klad i při mapo­vá­ní zanik­lých sídel na Šumavě.

Mnoho metod si arche­o­lo­gie vypůj­či­la z jiných obo­rů – detek­to­ry i rada­ry slou­ži­ly původ­ně vojen­ským úče­lům. Filmový a tele­viz­ní prů­my­sl se stal závis­lým na počí­ta­čo­vé ani­ma­ci - CGI mode­la­ci vdě­čí­me za neza­po­me­nu­tel­né fil­mo­vé zážit­ky, pro­to­že kdo si doká­že před­sta­vit Hru o trů­ny (Game of Thrones) bez dra­ků či vel­ko­le­pých bitev?

Pokud během léta zaví­tá­te do egypt­ské met­ro­po­le Luxor, je návště­va Údolí Králů povin­nos­tí. Nejznámější část théb­ské nekro­po­le poskyt­la mís­to posled­ní­mu odpo­čin­ku mno­ha fara­o­nů kdy­si nejim­po­zant­něj­ší svě­to­vé říše. Lokalita již při­lá­ka­la mno­ho lov­ců pokla­dů, milov­ní­ků tajem­ství i svě­tozná­mých arche­o­lo­gů a egyp­to­lo­gů. I přes to je odkry­tých a zdo­ku­men­to­va­ných hro­bek stá­le men­ši­na – pou­hých 11. I přes vel­ké úspě­chy, z kte­rých vzpo­meň­me Carterovo objev hrob­ky krá­le Tutanchamona, se zástu­pům věd­ců poda­ři­lo odkrýt pou­ze špič­ku ledov­ce.

Na nemé­ně tajem­né skulp­tu­ry nara­zí­te i při návštěvě Velikonočních ost­ro­vů. Sochy Moai vždy vyvo­lá­va­ly mno­ho otá­zek. Proč mají někte­ré na hla­vě posa­ze­ný čer­ve­ný klo­bouk pukao? Jak je mož­né, že jedi­ná socha – Moai Tukuturi – kle­čí, zatím­co všech­ny ostat­ní sedí? Některé objas­nil nor­ský bada­tel Thor Heyerdahl, kte­ré­mu při výzku­mu pře­sou­vá­ní soch po ost­ro­vech zdár­ně sekun­do­val čes­ký vědec Pavel Pavel. Za pomo­ci domo­rod­ců doká­za­li, že k pře­vo­zu soch z bodu A do bodu B bylo ve sku­teč­nos­ti potře­ba řádo­vě méně lidí, než se původ­ně mys­le­lo. Existence soch Maoi je úzce pro­po­je­na s kul­tem

před­ků teh­dej­ších poly­néských civi­li­za­cí. Konkrétní sym­bo­li­ka však zůstá­vá nadá­le zaha­le­na tajem­stvím.…

Autor:
0

Slovenský dabing filmových mayovek

Při zakou­pe­ní autor­ských práv k fil­mu Vinnetou - Poslední výstřel a Poklad Inků se vede­ní Čs. fil­mu roz­hod­lo, že k obě­ma fil­mům bude kro­mě čes­ké­ho dabin­gu vyro­ben také dabing slo­ven­ský, jenž se začal v čes­ko­slo­ven­ské fil­mo­vé dis­tri­buci uplat­ňo­vat v polo­vi­ně 60. let. Obě ver­ze dabin­gu se vyrá­bě­ly a mon­to­va­ly na fil­mo­vé kopie ve Filmovém stu­diu Barrandov, kde došlo také k malé kos­me­tic­ké chy­bě - slo­ven­ský titu­lek „Koniec“ byl nedo­pat­ře­ním nako­pí­ro­ván do fil­mo­vé kopie s čes­kým dabin­gem a čes­ký titu­lek „Konec“ zase do kopie se slo­ven­ským dabin­gem. Tyto kopie měly navíc i zněl­ku spo­leč­nos­ti Constantin, ovšem bez obra­zu. Kopie s čes­kým dabin­gem tuto zněl­ku nemě­ly.

Obě dabin­go­vá stu­dia, čes­ké i slo­ven­ské, dosta­la zadá­ní naráz, ale pra­co­va­la nezá­vis­le na sobě. Slovenský pře­kla­da­tel pře­klá­dal film z ori­gi­nál­ní němec­ké ver­ze a ne z čes­ké, kte­rá byla teh­dy ješ­tě ve výro­bě. Jednalo se o význam­né ukáz­ky slo­ven­ské­ho dabin­gu, v němž účin­ko­va­la teh­dej­ší herec­ká eli­ta. Ve své době to byl dabing poměr­ně kva­lit­ní a v mno­hém se při­bli­žo­val ori­gi­ná­lu. Dnes si na slo­ven­ský dabing těch­to fil­mů už nikdo nepa­ma­tu­je, uplat­nil se pou­ze krát­ce v době, v níž vzni­kal a také v tele­vi­zi. V obno­ve­ných pre­mi­é­rách fil­mů se pou­ží­val už jen čes­ký dabing a ani sou­čas­ní dis­tri­bu­to­ři neza­hr­nu­li slo­ven­ský dabing do svých DVD. Je to ško­da, pro­to­že mno­zí fanouš­ci by to jis­tě oce­ni­li jako sbě­ra­tel­skou rarit­ku.…

Autor:
0

Mezinárodní Bestseller: Tajný deník Hendrika Groena 83 1/4 roku

O tom, jaké to je být sta­rý a žít v domo­vě důchod­ců, Vám s nad­sáz­kou a pro­střed­nic­tvím sati­ris­tic­kých a iro­nic­kých pozná­mek doce­la věr­ně při­blí­ží dení­ko­vé zápis­ky někdy milé­ho, jin­dy mrzu­té­ho sta­ří­ka Hendrika Groena.

Hendrik Groen je důchod­ce vel­mi požeh­na­né­ho věku. Je mu již 83 a 1/4 roku. Jako vět­ši­na důchod­ců a jeho vrs­tev­ní­ků, i on žije osa­mě­lý v domo­vě pro seni­o­ry v Amsterodamu.

Dům pro seni­o­ry, ve kte­rém momen­tál­ně žije, má vel­mi výstiž­ný název: „Dům zapa­da­jí­cí­ho slun­ce“, jako by jedi­né, co tyto byd­lí­cí a spo­lubyd­lí­cí čeká, bylo jen tiché vyčká­ní na smrt, abso­lut­ní rezig­na­ce a smí­ře­ní se s nevy­hnu­tel­ným kon­cem.

Ovšem Hendrik není jen tak oby­čej­ný a vylo­že­ně typic­ký důchod­ce, je úpl­ně jiný. Tak tro­chu ten svůj „požeh­na­ný“ a leti­tý věk sabo­tu­je. Ač je jeden z nej­star­ších oby­va­tel domo­va důchod­ců, přec to neu­bí­rá na jeho nikdy nekon­čí­cím elá­nu a chu­ti žít a uží­vat si živo­ta. On se pros­tě ješ­tě necí­tí být mrt­vý!!!

Sám o sobě nená­vi­dí sta­ré lidi, hlav­ně ty sta­ré a mrzu­té lidi, kte­ří celý den nedě­la­jí nic jiné­ho, než že řeší svo­je nemo­ci a neu­stá­le si stě­žu­jí na všech­ny těž­kos­ti a pro­blémy spo­je­né se svým stá­řím, a to kaž­dý den až do doby, dokud je nako­nec pře­ci jen nevy­svo­bo­dí smrt.

Hendrik je jiný! Jeho neza­jí­má žád­né popí­je­ní čaje, senil­ní žvatlá­ní nad šál­ky a čajo­vým peči­vem, a hlav­ně nikdy nekon­čí­cí stíž­nos­ti na zdra­vot­ní pro­blémy, a ani osa­mo­ce­ný nechce pěs­to­vat pota­jí nar­ci­sy. Je až s podi­vem, jak moc ho štvou všech­ny ty zájmy, zvy­ky a zlo­zvy­ky jeho vrs­tev­ní­ků a chtě nechtě mu pořád­ně lezou na ner­vy a pří­šer­ně ho vytá­čí.

Není tedy divu, že chce z této kaž­do­den­ní­ho ste­re­o­ty­pu pro­vždy utéct, unik­nout, a ješ­tě si při­tom pořád­ně a doo­prav­dy užít. Dohnat všech­no, co ješ­tě ve svém živo­tě nestih­nul. On pros­tě nechce jen tak sedět jako ostat­ní důchod­ci, krmit holu­bi v par­ku a čekat, až si pro něj při­jde smrt.

Možná i z toho důvo­du se roz­hod­ne, že si začne psát svůj deník, ve kte­rém se vykres­lu­je jeho typic­ky iro­nic­ký a sar­kas­tic­ký pohled na svět kolem něho.

U toho dle dení­ku jsem se pořád­ně zasmá­la od srd­ce, neboť ten­to typ humo­ru veli­ce milu­ji, a toho­to mrzu­té­ho, ale i na dru­hou stra­nu i milé­ho sta­ří­ka zami­lo­va­la, hlav­ně jeho vel­mi tref­né a vtip­né poznám­ky na všech­no a všech­ny lidi. Vždy doko­na­le slo­vy doká­za­la tre­fit to pra­vé mís­to, všech­no nazý­val pra­vý­mi jmé­ny bez jaké­ko­liv pře­tvář­ky nebo příkras, čímž se dost čas­to zaslou­žil o vykouz­le­ní pepr­ných, ale o to úsměv­něj­ších situ­a­cí.

Ostatně nikdo neče­ká na úpl­nou ote­vře­nost bez jakých­ko­liv ser­ví­tek. Ostatní se pak tak tro­chu cítí zasko­če­ni a pře­kva­pe­ni tím, co vlast­ně ten Hendrik prá­vě vyslo­vil. Tenhle sta­řík se pros­tě oprav­du neza­lek­ne niče­ho a vše vám naser­ví­ru­je bez zla­té­ho pozlát­ka pří­mo pod nos. A je to prá­vě Hendrik, kdo nikdy nezka­zí žád­nou legra­ci, a pokud je potře­ba, umí si udě­lat sran­du i sám ze sebe.

A co  je na tom­to sta­ří­ko­vi zvlášt­ní­ho? Možná to, že z jeho „oso­bi­té­ho“ humo­ru jen těž­ko pozná­te, kdy to mys­lí sku­teč­ně váž­ně, a kdy si pro změ­nu dělá legra­ci a jen tak žer­tu­je.

Hlavním plá­nem, jak pře­žít co nejdéle je, hlav­ně se nepod­dat kaž­do­den­ní­mu ste­re­o­ty­pu, ale to se ne vždyc­ky poda­ří. A jeli­kož na umí­rá­ní je ješ­tě dost času, tak na pro­test zalo­ží se svý­mi přá­te­li „klub REBELŮ STAŘÍ-ALE-NE-MRTVÍ“!

Stejně jako kaž­dý klub, i tenhle klub má své vlast­ní poslá­ní, svá nepsa­ná pra­vi­dla, a hlav­ně ome­ze­ný počet svých čle­nů. Tento klub si kla­de za hlav­ní cítil, to, aby si všich­ni čle­no­vé spo­leč­nos­ti uží­va­li napl­no posled­ních dnů své­ho živo­ta, nebá­li se dělat bláz­ni­vé věci, kte­ré si ve své minu­los­ti a ve svém živo­tě ode­pře­li, napl­no si těch posled­ních pár dnů živo­ta uží­vat napl­no, kaž­dič­ké­ho momen­tu, jež jim byl ješ­tě dopřán.

O to pak úsměv­ně­ji vypa­dá, když kasi­no doslo­va pře­pad­ne ban­da sta­ří­ků a vrh­ne se na hazard. Určitě se bude­te smát stej­ně jako já nad jejich jed­no­den­ní­mi výle­ty, výstřel­ky a nápa­dy: Sláva klu­bu se roz­ne­se po celém domo­vě a pro­bu­dí tou­hu všech vrs­tev­ní­ků stát se jeho čle­ny, jeho sou­čás­tí. Bohužel ale ne všech­ny lze při­jmout za čle­ny, a pro­to se na člen­ství v klu­bu vypi­su­je pořad­ník. Ne ale všich­ni spo­lubyd­lí­cí z domo­va se této pocty a člen­ství doži­jí, neboť počet míst je strikt­ně ome­zen a nic se na tom nehod­lá měnit!

Hendrik má tři nej­lep­ší přá­te­le, jež jsou záro­veň i čle­ny klu­bu REBELŮ STAŘÍ-ALE-NE-MRTVÍ. Grietje je na sto pro­cent pře­svěd­če­ná, že trpí Alzheirmerovou cho­ro­bou, kte­ré se tolik děsí, hlav­ně toho oka­mži­ku, kdy si už pros­tě na nic nevzpo­me­ne. Možná pro­to svým přá­te­lům pře­dá­vá „taj­né“ instruk­ce, co potom mají dělat, až ten dlou­ho oče­ká­va­ný oka­mžik nasta­ne. Taková její pojist­ka, zad­ní vrát­ka.

Jeho nej­lep­ší­ho kama­rá­da ani před­sta­vo­vat nemu­sí­me, ale čas od času si navzá­jem děla­jí kuli­šár­ny a pošťu­chu­jí se jako kočka s myší, ale jeden bez dru­hé­ho si pobyt v domo­vě důchod­ců nedo­ká­že před­sta­vit.

E-Etje, pokud by se s ní sezná­mil a potkal ji o něko­lik desí­tek let dří­ve, v době, kdy byl ješ­tě mlád, urči­tě by se do ní zami­lo­val, plně by ji milo­val a sta­la by se zce­la urči­tě jeho život­ní lás­kou, s kte­rou by mož­ná i mohl žít, a mož­ná by s ní i zestárl. Kdo ví?

Bohužel v tomhle věku ale štěs­tí netr­vá věč­ně, a osud tomu tak chtěl, že mu tuhle pozd­ní lás­ku poz­dě­ji také ode­jmul. Ale o tom až poz­dě­ji.

Hlavní je, že to byla prá­vě ona, ten hlav­ní pod­nět, sti­mul, moti­va­ce, proč z niče­ho nic začal Hendrik dělat všech­ny ty mož­né a nemož­né kous­ky, proč i zalo­žil tak věhlas­ný klub „Staří-ale-ne-mrtví“.

Teprve, když ji spat­řil, tak si uvě­do­mil, že nechce kaž­dý den pro­ží­vat nud­né a šedi­vé dny v domo­vě důchod­ců jako ostat­ní a čekat na svo­jí vlast­ní smrt. Uvědomil si, že tro­cha té anar­chie neuško­dí a vykouz­lí si tak ješ­tě báječ­né a neo­by­čej­né dny, jež si pro­střed­nic­tvím toho­to klu­bu s jed­not­li­vý­mi čle­ny zpes­t­ří a skvě­le uži­jí.

Je důle­ži­té si uvě­do­mit, že stár­nu­tím nic nekon­čí, ale nao­pak i začí­ná. Stáří je plné nových mož­nos­tí a je jen na nás všech, zda je vyu­ži­je­me a bude­me žít napl­no hez­ky den po dni, zda si tře­ba najde­me nové přá­te­lé, nebo i novou lás­ku, ostat­ně i na lás­ku není nikdy poz­dě, ta si věk nevy­bí­rá a vkrá­čí do našich živo­tů vždy neo­hlá­še­ně.

Je to pros­tě čas, kdy lze koneč­ně bez jaký­ko­liv výči­tek pod­ni­kat spous­tu dob­ro­druž­ství, báječ­ných věcí, pozná­vat nové a nepo­zna­né, jít do vše­ho NAPLNO! Nikdy není na nic poz­dě! PRÁVĚ NAOPAK!

Možná mě na tom celém vyprá­vě­ní dost zkla­ma­lo a zasko­či­lo, že deník nemá žád­ný šťast­ný konec ane­bo něja­ké rozum­né rozuz­le­ní děje. Prostě nic! Deník si jen tak ply­ne dál, hez­ky den po dni. Je to pros­tě jen oby­čej­ný deník jed­no­ho „nezná­mé­ho“ sta­ří­ka, kde den po dni ply­ne, stej­ně tak jako v běž­ném živo­tě.

A mož­ná prá­vě toto ubra­lo tak tro­chu na geni­ál­ním díle plné iro­nic­kých a sar­kas­tic­kých pozná­mek, pro­to­že pros­tě ten děj či záplet­ka nároč­né­mu čte­ná­ři chy­bí, jen těž­ko se spo­ko­jí jen s dení­ko­vý­mi zápis­ky.

Zde vše klid­ně ply­ne, asi stej­ně tak jako má být poklid­né i stá­ří, pro­lo­že­né úsměv­ný­mi pří­ho­da­mi z běž­né­ho živo­ta. Ovšem i občas se tyto dení­ko­vé zápis­ky stá­če­jí k popi­su kaž­do­den­ní­ho ste­re­o­ty­pu, pros­tě kaž­dý den není posví­ce­ní, a ne vždyc­ky se zada­ří na něja­kou „sta­ří­kov­skou“ akcič­ku.

Samotná audi­ok­ni­ha pou­ka­zu­je na to, jak to asi tak cho­dí v jed­not­li­vých domo­vech pro seni­o­ry. S jaký­mi lec­kdy nesmy­sl­ný­mi záka­zy, pří­ka­zy a naří­ze­ní­mi se musí potý­kat její jed­not­li­ví oby­va­te­lé; o to více to pak ve vyprá­vě­ní umoc­ňu­je jejich poci­ty opuš­tě­nos­ti, osa­mě­los­ti, bez­moc­nos­ti a zby­teč­nos­ti.

Dost čas­to jsou tyto sta­ří­ci pro­ti své vůli svý­mi vlast­ní­mi dět­mi odtrh­nu­ti z dění rodi­ny, ze svých domo­vů, od svých nej­bliž­ších přá­tel, a pone­chá­ny v domo­vech pro seni­o­ry, aby se zde o ně posta­ra­li a necha­li je v tichos­ti a ale­spoň v tro­chu důstoj­něj­ších pod­mín­kách dožít již své dáv­no pro­ži­té živo­ty.

Z vyprá­vě­ní na nás poslu­cha­če dost čas­to dýchá zou­fal­ství a bez­na­děj, že jed­nou mož­ná i my takhle dopad­ne­me, ocit­ne­me se sami v domo­vě důchod­ců, kde bude­me jen vyčká­vat na svo­jí smrt.

Na jed­nu stra­nu je vše úsměv­ně podá­no, ale když se nad tím vším hlou­bě­ji zamys­lí­me, je to až děsi­vá sku­teč­nost, co nás jed­nou může také potkat. Autor vel­mi rea­lis­tic­ky vykres­lil, jak to asi v tako­vých domo­vech fun­gu­je, a čemu jsou samot­ní oby­va­te­lé vše­mu vysta­ve­ni, o nesmy­sl­nos­ti jed­not­li­vých naří­ze­ních, pra­vi­del a záka­zů, jež pošla­pá­va­jí posled­ní zbyt­ky lid­skosti a důstoj­nos­ti samot­ných oby­va­tel sta­ro­bin­ce.

Je až s podi­vem, že sta­ří­ci vůbec nepro­tes­tu­jí a rezig­no­va­ně poslou­cha­jí jako malé děti, což je dost zará­že­jí­cí a smut­né....

Hlas Hendriku Groenovi pro­půj­čil Jiří Žák, kte­rý si vás zís­ká svým pod­ma­ni­vým a cha­risma­tic­kým hla­sem, jež si s tex­tem jed­not­li­vých dení­ko­vých zápis­ků výbor­ně pohrál. Snadno tak vycí­tí­te jed­not­li­vé nála­dy Hendrika, zda je smí­řen se svým osu­dem a momen­tál­ně na vše rezig­no­val, nebo se nao­pak na něco těší a je plný nad­še­ní, opti­mis­mu a elá­nu, jin­dy kdy má nao­pak nála­du do něko­ho a něče­ho rýpat.

Tyhle zápis­ky a ten­to šar­mant­ní sta­řík Hendrik si zce­la urči­tě zís­ka­jí Vaše srd­ce. A až jed­nou zestár­nu, a mé děti mě odlo­ží jako nepo­třeb­nou věc do domo­va důchod­ců, budu hned prv­ní v pořad­ní­ku do klu­bu „STAŘÍ-ALE-NE-MRTVÍ“.

 

Tajný deník Hendrika Groena 83 1/4 roku

Nezkrácená audi­ok­ni­ha ve for­má­tu MP3

Celková dél­ka: 11 hodin 23 minut 13 sekund

Čte: Jiří Žák

Zvuk, mix a mas­te­ring: Studio Harryton

Hudba: Tomáš Harant

Vydalo Nakladatelství XYZ ve spo­leč­nos­ti Albatros Media, a.s. v roce 2017

Autor:
0

Šimonovy pracovní listy 12 - dopravní výchova

Recenze pra­cov­ní­ho seši­tu, kte­rý je zamě­ře­ný na upev­ňo­vá­ní zna­los­tí z oblas­ti doprav­ní výcho­vy a návy­ků správ­né­ho cho­vá­ní v pro­střed­cích veřej­né dopra­vy i jako účast­ník sil­nič­ní­ho pro­vo­zy při jízdě na kole.

Dopravní výcho­va je dva­nác­tým svaz­kem vydá­va­ným v edi­ci Šimonovy pra­cov­ní lis­ty pro mateř­ské ško­ly a žáky prv­ní­ho stup­ně základ­ních škol.

Pracovní lis­ty vyu­ží­va­jí osvěd­če­né for­my řeše­ní úko­lu gra­fic­ky ztvár­ně­né­ho na čer­no­bí­lé strán­ce A4. Z dru­hé stra­ny je zadá­ní a meto­dic­ké poky­ny pro peda­go­gy nebo samot­né žáky. Každý úkol má krát­ký moti­vač­ní text a násle­du­je zadá­ní úko­lu. Střídají se vari­an­ty dokres­le­ní obráz­ku, logic­ké řeše­ní situ­a­ce i vytvá­ře­ní drob­ných před­mě­tů a z papí­ru. Jedná se tedy o nabíd­ku růz­ných úko­lů, kte­ré na sebe jen vel­mi vol­ně nava­zu­jí. Seznam řeše­ných úko­lů nalez­nou čte­ná­ři až na posled­ní strán­ce ale v pod­sta­tě z jejich řaze­ní nelze nic pře­dem vyčíst. Škoda!

Pro peda­go­gy a rodi­če dopo­ru­ču­ji pro­lis­to­vat celý pra­cov­ní sešit. Následně si vytvo­řit vlast­ní téma­tic­ké blo­ky a k těm­to téma­tic­kým blo­kům vyu­žít urči­té úko­ly. Stejně tak dopo­ru­ču­ji zvá­žit nároč­nost jed­not­li­vých úko­lů a volit si z více vari­ant úko­lů.

Kladně hod­no­tím více vari­ant úko­lů i návrhy na pohy­bo­vé hry a námět na roz­ho­vor k řeše­ní urči­té situ­a­ce.

Jako odpo­ví­da­jí­cí a čitel­né pro cílo­vou sku­pi­nu uži­va­te­lů hod­no­tím výtvar­né zpra­co­vá­ní.   Děti ve věku 5-6 let se doká­žou v pra­cov­ních lis­tech ori­en­to­vat a při vhod­ném vede­ní doká­žou úko­ly spl­nit.


  • Autoři: Klára Smolíková a  Andrea Koblasová
  • Výtvarník : Jan Smolík
  • Nakladatelství : PORTÁL s.r.o. 2006
Autor:
0

Madonna slaví 60 let (z toho 33 na filmovém plátně)

Madonna dnes sla­ví 60 let. Krom zpí­vá­ní je i hereč­ka. Jejím prv­ním fil­mem v roce 1985 byl sní­mek Hledání vidi­ny, kte­rý  se v ČR (ČSSR) vůbec neob­je­vil.

Postupně se obje­vo­va­la v kaž­dém roce v pár fil­mech, až se z ní sta­la rela­tiv­ně úspěš­ná hereč­ka. Nemá sice žád­né herec­ké ceny, pou­ze za hud­bu, ale zla­tých malin dosta­la dost.…

Autor:
0

Média, lži a příliš rychlý mozek - Průvodce postpravdivým světem

Žijeme v době, kdy je inter­net i tele­vi­ze plná fake news a hoa­xů. Informace, kte­ré se k nám dostá­va­jí, jsou vět­ši­nou neprav­di­vé a zkres­le­né. Tato kni­ha od Petra Nutila nám před­sta­vu­je vysvět­le­ní základ­ních poj­mů a vysvět­le­ní, co to je pro­pa­gan­da a jak fun­gu­je.

Celá kni­ha hovo­ří o téma­tech, kte­ré by si měl zjiš­ťo­vat kaž­dý člo­věk, kte­rý čte zprá­vy nebo kou­ká na tele­vi­zi. Ukazuje, co je medi­ál­ní gra­mot­nost, jak moc nás média ovlá­da­jí a jak moc je důle­ži­té mít roz­vi­nu­té kri­tic­ké myš­le­ní, abys­te nevě­ři­li kaž­dé­mu slo­vu, co si kde pře­čte­te.

Musím říct, že jsem kni­hou byla nad­še­ná, pro­to­že fake news jsou vel­mi roz­ší­ře­ným feno­mé­nem, o kte­rém je dob­ré číst a tahle kni­ha byla zpra­co­va­ná na výbor­nou. Na začát­ku máte seznam poj­mů, abys­te se v kni­ze více vyzna­li a chá­pa­li význam slov, jako jsou alter­na­tiv­ní fak­ta, dez­in­for­ma­ce nebo mani­pu­la­ce.

Nejpřínosnější mi při­šla kapi­to­la, kte­rá se zabý­va­la tím, jak si na inter­ne­tu ově­řit správ­nost infor­ma­cí. I sebe­líp napsa­ná kni­ha na toto téma by byla prak­tic­ky k niče­mu, kdy­by neby­lo uká­za­né, jak snad­no se dají na inter­ne­tu ově­řit infor­ma­ce. Navíc je to vel­mi pře­hled­ně gra­fic­ky zpra­co­vá­no, což je dal­ší plus.

Myslím si, že kni­hu by si měl pře­číst kaž­dý, ale shod­ne­me se na tom, že jsou lidé, kte­ří před tím­to pří­stu­pem mají zavře­né oči a rad­ši věří vše­mu, co najdou na inter­ne­tu. Kniha může být vel­mi uži­teč­ná a řadí se ke kni­hám, kte­rá vám toho může spous­tu dát, když bude­te chtít.…

Autor:
0

Média, lži a příliš rychlý mozek Průvodce postpravdivým světem

- Jak jsme mani­pu­lo­vá­ni a neví­me o tom?
- Co jsou to hoa­xy?
- Ukazují média svět tako­vý, jaký sku­teč­ně je?
- Proč nám poli­ti­ci lžou?
- Co je to medi­ál­ní gra­mot­nost?
- Proč je potře­ba kri­tic­ké myš­le­ní?
- A jak si s námi zahrá­vá mozek?

To jsou jen někte­ré z aktu­ál­ních otá­zek, na kte­ré najde­te odpo­vě­di v této kni­ze. Jejím auto­rem je spo­luza­kla­da­tel webu manipulatori.cz, kte­rý se sna­ží pod­po­ro­vat nezá­vis­lé a kri­tic­ké myš­le­ní a odkrý­vat medi­ál­ní lži.

V prv­ní čás­ti kni­hy odha­lí­te záko­ni­tos­ti naše­ho cho­vá­ní a roz­ho­do­vá­ní. Zjistíte, proč naše přá­ní tak čas­to for­mu­jí budouc­nost, pocho­pí­te, jak nás ovliv­ňu­je naše vlast­ní ira­ci­o­na­li­ta, proč pod­lé­há­me sku­pi­no­vé hlouposti a jak snad­no se dopouš­tí­me myš­len­ko­vých chyb.

Druhá část kni­hy se věnu­je žha­vé sou­čas­nos­ti. Zaměřuje se na běž­ně uží­va­né argu­men­tač­ní fau­ly a na odha­le­ní mani­pu­la­tiv­ních a pro­pa­gan­dis­tic­kých postu­pů v poli­ti­ce i médi­ích. Poznáte záku­li­sí medi­ál­ní­ho prů­mys­lu a výro­by zpráv i tech­ni­ky, jak námi média mohou mani­pu­lo­vat. A v nepo­sled­ní řadě poro­zu­mí­te tomu, jak odha­lo­vat faleš­né zprá­vy, poznat prav­du od lži a nepod­leh­nout kon­spi­rač­ní­mu myš­le­ní.


Knihu si může­te kou­pit na Grada.cz za 269 Kč.…

Autor:
0

Pět dnešních premiér nepřináší žádny velehit

Dnes má pre­mi­é­ru pou­ze pět fil­mů. Mezi nimi není žád­ný čes­ký film ani ame­ric­ký drtič pokla­den. Pouze ame­ric­ké dra­ma a kome­die natá­če­ná z čás­ti v Praze, japon­ský ani­mo­va­ný film, rus­ký živo­to­pis­ný - hudeb­ní film a pokra­čo­va­ní hitu z roku 2014 z USA.…

Autor: