Denní archiv Srpen 14, 2018

0

Projekty České televize k srpnu 1968 – část první

Ve úte­rý 14.srpna před­sta­vi­la Česká tele­vi­ze své pro­jek­ty k 50. výro­čí udá­los­tí srp­na 1968. Tisková kon­fe­ren­ce s novi­ná­ři pro­běh­la v pro­sto­rách Filosofické fakul­ty UK, na náměs­tí Jana Palacha. Konferenci zahá­jil mode­rá­tor Jakub Železný, kte­rý uví­tal novi­ná­ře a před­sta­vil zástup­ce ČT: pro­gra­mo­vé­ho ředi­te­le Milana Fridricha, reži­sé­ra Roberta Sedláčka, Herce Adriana Jastrabana a Viktora Zavadila, scé­nárist­ku a spi­so­va­tel­ku Terezu Brdečkovou, foto­gra­fa Jiřího Zykmunda, kurá­tor­ku výsta­vy k srpnu 1968 Terezu Krejčí a kre­a­tiv­ní pro­du­cent­ku cen­t­ra dra­ma­tur­gie Štěpánku Sunkovou.

Československá tele­vi­ze infor­mo­va­la o situ­a­ci v srpnu 1968 z pro­vi­zor­ních stu­dií do posled­ních chví­le. Po pade­sá­ti letech pak nabíd­ne divá­kům refle­xi teh­dej­ších udá­los­tí v sou­bo­ru uni­kát­ních doku­men­tů, zpra­vo­daj­ské rekon­struk­ci i tele­viz­ním pro­gra­mem z roku 1968, hra­ným fil­mem o Alexandru Dubčekovi, ad.

Tereza Brdečková před­sta­vi­la pěti­díl­ný cyk­lus Ten oka­mžik, kte­rý vypra­vu­je jede­náct žijí­cích pamět­ní­ků srp­na 1968. Jde o pro­jekt, ve kte­rém jsou jak zná­mé oso­by, tak i zce­la nezná­mí účast­ní­ci. Účastníci vyprá­vě­li o sobě a svém živo­tě před inva­zí, ale hlav­ně jak jim inva­ze změ­ni­la život­ní plá­ny. První díly již byly v tele­vi­zi uve­de­ny, ale je mož­né je shléd­nout na webo­vých strán­kách ČT (29.7. Spolužáci mezi tan­ky, 5.8. Pohled z výcho­du, 12.8. Pád z nebe). V tele­vi­zi bude mož­né shléd­nout ješ­tě díly 19.8. a 26.8. v 18.15 hodin na ČT 2. Projekt pro­vá­zí i výsta­va foto­gra­fií, kte­ré nafo­til Jiří Zykmund a jsou vysta­ve­ny do 23.srpna 2018 před rudol­fi­nem na náměs­tí Jana Palacha. Poté se výsta­va pře­mís­tí před Národní muze­um na Václavském náměs­tí.

V tele­vi­zi se budou vysí­lat i dva fil­my, kte­ré se týka­jí roku 1968. První z nich je film s názvem Krycí jmé­no Holec, kte­rý se bude vysí­lat v sobo­tu 18.8. ve 21.40 hodin na ČT1. Film je nato­čen na moti­vy povíd­ky reži­sé­ra Jana Němce Italská spoj­ka a posta­va Jana Davida je inspi­ro­vá­na sku­teč­ným člo­vě­kem. Druhým fil­mem je sní­mek Dubček, kte­rý se bude vysí­lat v úte­rý 21.8. ve 20 hodin na ČT1. Tento film je prv­ním hra­ným fil­mem o Alexandru Dubčekovi a je vyprá­věn for­mou retrospek­ti­vy.

Filmovou pre­mi­é­ru bude mít i sní­mek Jan Palach, nový film Roberta Sedláčka, kte­rý vstou­pí do kin 21.8. Film sle­du­je něko­lik posled­ních něko­lik měsí­ců živo­ta mla­dé­ho Jana Palacha, kte­ré­ho si zahrál Viktor Zavadil.

V noci z 20. na 21.srpna začne ČT vysí­lat pořad Dnes před 50 lety. Během dne budou v tele­vi­zi zpra­vo­daj­ské vstu­py, kte­ré zpří­tomní srp­no­vé udá­los­ti v odpo­ví­da­jí­cí chro­no­lo­gic­ké posloup­nos­ti. Během dne bude 7 vstu­pů na ČT1: v 1:55, v 6:00, v 9:00, v 11:55, v 16:10, v 17:55 a ve 21:30 hodin.

Autor:
0

Teď mlč je vydařeným debutem Emily Elgarové

Když v Nemocnici Svaté Kateřiny na jed­not­ce inten­ziv­ní péče skon­čí mla­dá žena Cassie Jensenová, ihned se o ni začne zají­mat vrch­ní sest­ra Alice. Její nová paci­ent­ka se jí zdá pově­do­má a když odha­lí tajem­ství, kte­ré Cassie nepro­zra­di­la ani milu­jí­cí­mu man­že­lo­vi, ani rodi­ně, všech­no se změ­ní. Jedním z dal­ších paci­en­tů na oddě­le­ní je Frank. Leží uzamče­ný uvnitř své­ho těla a není scho­pen jak­ko­li komu­ni­ko­vat. Přesto však vidí i sly­ší všech­no, co se kolem něho děje a brzu pocho­pí, že Cassi hro­zí vel­ké nebez­pe­čí.

Policie Cassiin pří­pad nepře­stá­vá vyšet­řo­vat. Kdo a proč ji sra­zil? Šlo jen o pou­hú neho­du nebo o sna­hu Cassii uml­čet? Na tyhle otáz­ky nikdo nezná odpo­věď a všich­ni se mohou jen domní­vat, co se ve sku­teč­nos­ti sta­lo. Všichni kro­mě Franka. Ten vidí vše, co se na oddě­le­ní děje, a neu­nik­ne mu ani prav­da o Cassii a její neho­dě. Jenže jak tuhle prav­du sdě­lit?

Psychothriller Teď mlč, kte­rý napsa­la ang­lic­ká spi­so­va­tel­ka Emily Elgarová, je při­rov­ná­ván k best­selle­rům Zmizelá a Dívka ve vla­ku. Tyhle při­rov­ná­ní vyzní­va­jí pochval­ně, kni­ze ovšem spíš ško­dí, pro­to­že Teď mlč je pří­běh s úpl­ně jiným námě­tem a záplet­kou než zmí­ně­né dva romá­ny. Čtenáři ale na zákla­dě při­rov­ná­ní oče­ká­va­jí něco jiné­ho, než dosta­nou, a pro­to mohou zůstat zkla­ma­ní. A to je ško­da, pro­to­že Emily Elgarová vytvo­ři­la důmy­sl­ný pří­běh s gra­du­jí­cím napě­tím a neotře­lou záplet­kou, kte­rý si čte­nář­skou pozor­nost  oprav­du zaslou­ží.

Příběh je vyprá­věn ze tří pohle­dů - z Alicina a Frankova se dozví­dá­te o dění v pří­tom­nos­ti, zatím­co čás­ti Cassie umož­ňu­jí nahléd­nout do minu­los­ti a uka­zu­jí, že Cassiin doko­na­lý život mož­ná nebyl až tako­vý doko­na­lý, jak se zdál. Všichni tři vypra­vě­či mají svou dějo­vou lin­ku pro­myš­le­nou do nejmen­ších detai­lů, kte­ré do sebe postup­ně hez­ky zapad­nou a dove­dou kni­hu k pře­kva­pi­vé­mu kon­ci. Pokud máte rádi psy­cho­thrille­ry, nenech­te se odra­dit poma­lej­ším začát­kem. Příbéh Alice, Franka, Cassii a jejich blíz­kých za pře­čte­ní roz­hod­ně sto­jí!

 

Hodnocení: 80%

 

TEĎ MLČ

Autorka: Emily Elgar

Originální název: If You Knew Her

Překlad: Helena Hartlová

Vydáno: Mladá fron­ta. 2018

Počet stran: 296…

Autor:
0

Ohnivá křídla - Dědička trůnu - podaří se Tsunami konečně usednout na trůn?

Bláník byl ukry­tý hlu­bo­ko pod vodou, čímž měl vcel­ku jis­to­tu, že neu­sly­ší křik umí­ra­jí­cích dra­ků. Pod vodou byla bitva vzdá­le­ná asi tak jako tři měsí­ce na oblo­ze. Pod vodou se cíti­li v bez­pe­čí - sám a zba­bě­lec, nicmé­ně je to pořád lep­ší, než být sta­teč­ný a mrt­vý. Najednou se s trh­nu­tím pro­bu­dil. Pozoroval ho sumec a jeho výraz říkal, proč na mém mís­tě spí drak. Bláník ho sně­dl a tím si zlep­šil nepa­tr­ně nála­du. Věděl, že Spáry míru už urči­tě zjis­ti­li, co se sta­lo s drá­ča­ty. Nemusel jim to ani říkat sám, pro­to­že všu­de měli svo­je špe­hy, ale věděl najis­to jed­nu věc - selhal.

Nevědl co dělat a kam má jít. Skrýval se před vlast­ním kme­nem moře­le­tů a nyní k tomu ješ­tě při­by­lo skrý­vá­ní před Spáry míru. Vyplul k hla­di­ně a opa­tr­ně vystr­čil hla­vu. Všude byla tma a plul po prou­du řeky mno­ho dní. Nebeské krá­lov­ství nechal za sebou. Bláník byl una­ve­ný, ale přes­to vyle­zl a vykro­čil do lesa. Najednou si vši­ml tří tem­ných obrysů. Bylo jas­né, že čeka­ly prá­vě na něj. Prudce se oto­čil, avšak z vody se vyno­řil dal­ší drak, tudíž měl Bláník odříz­nu­tou ces­tu. Byl to Nautilus. Bláník se pokou­šel zacho­vat klid. Prohlásil, že má důle­ži­tou zprá­vu pro Spáry.

Usoudil, že bude lep­ší říct úpl­ně všech­no a tak také udě­lal. Na ostat­ní dra­ky to moc dojem neu­dě­la­lo, pro­to­že o vět­ši­ně infor­ma­cí už vědě­li. Někde jin­de odpo­čí­va­la dra­či­ce Tsunami, kte­rá byla jed­nou z násled­ni­cí trů­nu, a kte­rou ji ješ­tě jako mlá­dě ve vajíč­ku unes­li před lety. Nyní se chtě­la vrá­tit se svý­mi drá­ča­ty a used­nout na trůn. Koneckonců byla prá­vo­plat­ný dědic. Momentálně odpo­čí­va­la na pís­ku se Zářenou a Hvězdoplavem. Když byl všu­de klid, Tsunami pře­mýš­le­la o tom, že o tohle všech­no ji Spáry míru okradly, pro­to­že ji věz­ni­li zatuchlém pro­stře­dí, mís­to, aby si svo­bod­ně žila jako nor­mál­ní drak.

 

Výborná kni­ha, vel­mi čti­vá, písmo je sice dost natla­če­né, což já teda v obli­bě nemám, ale když je to dob­rý pří­běh, tak to až tako­vý pro­blém není. Ilustrace sice v kni­ze nejsou, ale boha­tě je zastou­pi­la obál­ka. Krásně nama­lo­va­né, oprav­du. Jedná se o dru­hý díl ze série. Rozhodně dopo­ru­ču­ju ke čte­ní. Má 288 stran.

  • Autor: Tui T. Sutherland
  • Žánr: dob­ro­druž­ství pro děti
  • Nakladatelství: Fragment
  • Datum vydá­ní: 26. 07. 2018
Autor:
0

Tygří srdce - Ostrov Stínových válečníků - podaří se Rádžovi naplnit jeho cesta?

Rádža byl koneč­ně po vel­mi dlou­hé době u své­ho cíle. Splnil posled­ní přá­ní své mat­ky a byl při­jat jako učed­ník na ost­rov Bayangaiů. Byl nyní ve spo­le­čen­ství Stínových váleč­ní­ků, kde měl dokon­čit svůj lovec­ký výcvik, aby mohl v kli­du pře­vzít dědic­tví své­ho otce Ledochvosta. Když se mu to poda­ří, tak se sta­ne krá­lem džun­gle. Jenže jak ušel do nynějš­ka dlou­hou ces­tu, tak ho ješ­tě del­ší čeka­la, aby se tohle všech­no udá­lo. Zatím byl Rádža klid­ný, pro­to­že se mu poda­ři­lo zahnat Železného spá­ra. Boj to byl dra­ma­tic­ký, ale Rádža naštěs­tí zví­tě­zil a poté nastal v džun­g­li mír. Senjata, čer­ný pan­ter mu dal také hádan­ku, kte­rou bez potí­ží zod­po­vě­děl.

Rádža nebyl při­ja­tý k výcvi­ku sám. Kromě něj tu byl ješ­tě Titik - levhart obláč­ko­vý, Tangla - kočka Temminckova a dal­ší mla­dý tygr jako Rádža - Kipas. Sešli se nejen nováč­ko­vé, ale i pokro­či­lí učed­ní­ci a jejich mistři, ken­da­ro­vé. Nejvyšší z ken­da­rů, Senjata, se chys­tal pronést řeš, na kte­rou byli všich­ni zúčast­ně­ní zvě­da­ví. Senjatovi se musel pro­ka­zo­vat respekt sklo­ně­ním hla­vy a cel­ko­vou úklo­nou, čemuž se i Rádža nau­čil. Poslušnost a respekt zde byli vyso­ce ceně­ny. Kdo by se nena­u­čil poko­ře a nebyl ochot­ný se dále ško­lit, na ost­ro­vě by nemohl dlou­ho zůstat. Rádža pro­ne­sl nahlas dotaz, co se sta­ne, když někdo neslo­ží něja­kou zkouš­ku.

Ani si to neu­vě­do­mil, že ji pro­ne­sl nahlas, ale vzít ji zpět už bylo poz­dě. Kipas posměš­ně vyslo­vil, jest­li se Rádža snad nebo­jí. Než Rádža sti­hl odpo­vě­dět, udě­lal to Senjata. Kdo zkouš­ku neu­dě­lá, bude ji opa­ko­vat tak dlou­ho, dokud neob­sto­jí, pří­pad­ně dokud jeho mis­tr neroz­hod­ne, že na Ostrově stí­nů už pro něj není mís­to. Nebudou však na to sami, kaž­dý bude mít své­ho uči­te­le - ken­da­ra, kte­rý bude své­ho svě­řen­ce zasvě­co­vat do tajem­ství Bayangaiů. Rádža měl zrych­le­ný tep - před­sta­vo­val si totiž, že by jeho ken­da­rem mohl být Senjata, pro­to­že půso­bil dří­ve ve služ­bách Rádžova otce jako těles­ný stráž­ce.

 

Jasná inspi­ra­ce Knihou džun­glí, pod­le mě teda urči­tě, nicmé­ně je to samo­zřej­mě úpl­ně jiný pří­běh. Super napsa­né, pochy­bu­ju, že by se to něko­mu nelí­bi­lo. Kresba je do šeda, i strán­ky jsou tak kon­tu­ro­va­né, vel­mi se to k tomu hodí. Navíc obál­ka je parád­ní. Je to dru­hý díl série. Rozhodně dopo­ru­ču­ju ke čte­ní. Má 248 stran a navíc jsou sou­čás­tí kni­hy i barev­né kar­ty postav.

  • Autor: Robin Dix
  • Ilustrátor: Fabian Erlinghäuser
  • Žánr: pří­běhy o zví­řa­tech
  • Nakladatelství: Fragment
  • Datum vydá­ní: 26. 07. 2018

 …

Autor:
0

Juditin pokoj - „Jenže já byla vděčná i za ten jeden pocit lásky, pomyslela si.“ (str. 36)

Judita pro­ži­je jeden den. Ale pro­mí­ta­jí se do něj všech­ny ostat­ní dny, kte­ré pro­ži­la. Ráda se ztrá­cí a hle­dá. Hledá sama sebe? A proč pořád mys­lí na Vojtu, i když ví, že by na něj mys­let nemě­la? Proč se na ní dívá s tou­hou, kte­rou nikdo jiný nemá? A budou pro ni pršet čer­ve­né růže?

„Jenže já byla vděč­ná i za ten jeden pocit lás­ky, pomys­le­la si.“ (str. 36)

Kniha se mi hod­no­tí poměr­ně špat­ně, pro­to­že jsem se do ní sice zami­lo­va­la, ale jenom kvů­li myš­len­kám a poe­tič­nos­ti. Příběh nebyl špat­ný, ale zase tak moc mě neu­chvá­til. Uchvátilo mě všech­no oko­lo.

Celý pří­běh byl pro­tkán nej­růz­něj­ší­mi filo­zo­fic­ký­mi úva­ha­mi, nad kte­rý­mi jsem se ráda zasta­vi­la a popře­mýš­le­la nad nimi. Autorka tomu také při­da­la vel­kou dáv­ku poe­tič­nos­ti, což se mi také moc líbi­lo, pro­to­že tako­vých knih jako Juditin pokoj je pod­le mého názo­ru vel­mi málo. Jak autor­ka popi­so­va­la Juditu a to, jak se cíti­la, mě pokaž­dé dosta­lo a ne jeden­krát jsem měla v očích i slzy.

„Někdo si stí­ral mas­ku. Pod ní byla jiná. Pod ní zase jiná. A tak to šlo neu­stá­le doko­la, až nic nezů­sta­lo. Nic a nikdo.“ (str. 127)

Další věc, co mě napros­to uchvá­ti­la, byly ilu­stra­ce. Mně osob­ně se tenhle druh ilu­stra­cí vel­mi líbí, a pro­to jsem jimi byla nad­še­ná a ráda jsem si je doko­la pro­hlí­že­la. Navíc se to skvě­le hodi­lo k celé­mu duchu kni­hy.

Kniha urči­tě nebu­de pro všech­ny. Příběh není zase tak doko­na­lý, tak­že bych ji dopo­ru­či­la spí­še těm, co hle­da­jí něco poe­tic­ké­ho a mají rádi hlu­bo­ké myš­len­ky. Kniha se řadí k mým nej­ob­lí­be­něj­ším, ale není to kvů­li pří­bě­hu.

„A když zve­dl láhev, když vínem plnil její skle­nič­ku, když měl v tvá­ří i zasmu­ši­lost, pomys­le­la si, že ho milu­je mno­hem víc než on ji.“ (str. 198)

Autor:
0

Juditin pokoj - Ivana Peroutková

Může jeden hor­ký den změ­nit vše? A proč by zrov­na pro Juditu měly pršet čer­ve­né růže?

Jeden oby­čej­ný den v živo­tě Judity, ale i ten může změ­nit vše. Jeden hor­ký den v malém měs­teč­ku za Prahou. Den, ve kte­rém se pro­tnou všech­ny ostat­ní dny, chví­le a poci­ty. Judita se ráda tou­lá a hle­dá… Co to vlast­ně ta Judita hle­dá? I když měla vcel­ku hez­ké léto, vyra­zi­la na výlet s kama­rád­ka­mi, pro­ži­la let­ní romá­nek, tak stá­le nemů­že zapo­me­nout na Vojtu. Co ji k němu táh­ne? A proč má někdo v očích tou­hu a jiní nic? A proč by zrov­na pro Juditu měly pršet čer­ve­né růže?
Knihu si může­te kou­pit na AlbatrosMedia.cz se sle­vou za 212 Kč.…
Autor:
0

5 důvodů proč sledovat Archera

Jestli jste do dneš­ní­ho dne ješ­tě neda­li Archerovi šan­ci, při­šel čas to napra­vit! Minulost mož­ná pat­ři­la agen­tům 007, dnešek se však nese ve zna­me­ní toho­to samozva­né­ho nej­lep­ší­ho agen­ta svě­ta. Tento kres­le­ný feno­mén si rych­le po svém uve­de­ní 2009 pod­ma­nil svět ani­mo­va­ných kome­di­ál­ních seri­á­lů pro dospě­lé. A jak toho dosá­hl? Především díky nevy­bí­ra­vé­mu humo­ru, oso­bi­tým hlav­ním posta­vám a tref­né paro­dii špi­o­náž­ní­ho žán­ru. Sestavili jsme pro vás pět důvo­dů, proč pozvat toho­to pro­s­to­páš­né­ho bon­vi­vá­na do vaše­ho obý­vá­ku.

  1. Není to sólis­ta…

Všechny posta­vy do jed­né jsou v seri­á­lu vykres­le­ny tak doko­na­le, že se těž­ko před­sta­vu­je, jak by pořad vypa­dal, kdy­by chy­bě­la jen jed­na jedi­ná. Ožívají díky per­fekt­ní kom­bi­na­ci ste­re­o­ty­pů a poli­tic­ké neko­rekt­nos­ti, kte­rou omlou­vá snad jen zasa­ze­ní seri­á­lu někam mezi 60. a 90. léta. (Sami auto­ři se pev­né­mu zasa­ze­ní do his­to­rie vyhý­ba­jí). Ať už mlu­ví­me o šíle­ném vyná­lez­ci Kriegerovi, nemotor­ném účet­ním se závis­los­tí na sexu Cyrilovi či roz­tr­ži­té sekre­tář­ce Carol, kte­rá si s den­ní pra­vi­del­nos­tí mění jmé­no, pro­to­že si nikdo nepa­ma­tu­je její pra­vé, je stá­le z čeho vybí­rat. Zapomenout nesmí­me ani na Miltona – kan­ce­lář­skou kopír­ku, kte­rá navíc opé­ká toas­ty.

  1. ...ale do vzta­hu s ním nepo­čí­tej­te

Rychlá auta, alko­hol, vzru­še­ní, ty nej­blyš­ti­věj­ší hodin­ky a luxus­ní oble­ky. To je ve zkrat­ce celý Archerův život. Tedy sko­ro celý. Jeho nej­ob­lí­be­něj­ším koníč­kem jsou totiž ženy. S nad­sáz­kou řeče­no, není mno­ho tako­vých, se kte­rý­mi by Archer strá­vil více než jed­nu noc. A pokud ano, s napros­tou jis­to­tou se jed­ná o jeho kole­gy­ni. Pokud by Archer uzná­val něco jako kon­cept život­ní lás­ky, prav­dě­po­dob­ně by mu při­šlo na jazyk jedi­né jmé­no. Lana Kane, v mno­ha ohle­dech ješ­tě úspěs­něj­ší agent­ka než Archer je hned dvo­ji­tou hroz­bou. Tělo Halle Berry a mozek Stephena Hawkinga ji pří­mo pře­du­ču­je k vyso­kým cílům, kte­rých by už dáv­no dosáh­la, kdy­by nad­ří­ze­ná nepro­te­žo­va­la Archera na úkor jí.

  1. Maminka ostřej­ší než břitva

Za kaž­dým úspěš­ným mužem sto­jí žena. Malory Archer, své­ho času také prvotříd­ní taj­ná agent­ka, dnes velí malé špi­o­náž­ní agen­tu­ře ISIS a je pří­mou nad­ří­ze­nou své­ho syna. Míchat rodi­nu a byz­nys se ale nevy­plá­cí a u Archera to pla­tí nadva­krát. Není dne, kdy­by se s mat­kou nepo­škor­pi­li a násled­ně se nezklid­ni­li dvo­ji­tým mar­ti­ni k sní­da­ni. Lehce egi­os­tic­ká, cham­ti­vá Malory se sklo­ny k tyra­nis­mu je nená­vi­dě­ná vše­mi svý­mi pod­ří­ze­ný­mi. Paradoxně se jed­ná o jed­nu z fanouš­kov­sky nej­po­pu­lár­něj­ších postav a důvod je pros­tý – 9 z 10 těch nej­čer­něj­ších a nej­štipla­věj­ších replik pro­ne­se prá­vě ona.

  1. Fenomén opře­de­ný mýty

Kolem vzni­ku a vývo­je Archera kolu­je nespo­čet legend a polo­pravd. Mezi ty prav­di­vé pat­ří napří­klad his­tor­ka o vzni­ku námě­tu pro seri­ál. Tvůrce Archera Adam Reed se roz­ho­dl v roce 2008 pro pře­stáv­ku. Odešel z tele­vi­ze a vyra­zil lézt po horách ve Španělsku. Na zastáv­ce v Salamance viděl atrak­tiv­ní­ho Španěla, jak u sto­lu okouz­lu­je hned pět žen najed­nou. To byl prý impulz pro vytvo­ře­ní posta­vy Archera.  Abychom Archera jen neha­ni­li, poda­ři­lo se mu i pár dob­rých věcí. Kvůli opa­ko­va­né­mu stří­le­ní blíz­ko hla­vy si totiž Archer napříč něko­li­ka séri­e­mi čas­to stě­žu­je na šelest v uších, za což tvůr­cům podě­ko­va­la ame­ric­ká lékař­ská aso­ci­a­ce spe­ci­a­li­zu­jí­cí se na tyto pro­blémy – do té doby to totiž byla rela­tiv­ně nezná­má dia­gnó­za.

  1. Jen jed­nou nesta­čí

Archer je stej­ně jako spous­ta dal­ších seri­á­lů pří­mo stvo­řen pro opa­ko­va­né sle­do­vá­ní. S kaž­dým dal­ším zhléd­nu­tím totiž obje­ví­te nové vti­py, naráž­ky a odka­zy na pop­kul­tu­ru, kte­ré vám napo­pr­vé unik­ly. Ať už to bude vaše pre­mi­é­ro­vé setká­ní, nebo se zrov­na chys­tá­te na desá­tou reprí­zu vaše­ho nej­ob­lí­be­něj­ší­ho dílu, neza­po­meň­te nala­dit Prima Comedy Central, kde si ten­to seri­ál vychut­ná­te v HD kva­li­tě s čes­kým dabin­gem.

Autor:
Archer0

Archer aneb Bond dohnaný do extrému

„Sterling Malory Archer…krycí jmé­no Vévodkyně…nejlepší terén­ní agent orga­ni­za­ce ISIS….“

Archer je agent. Tajný agent. Tedy v pří­pa­dě, že za taj­né­ho agen­ta poklá­dá­te něko­ho, kdo to o sobě hrdě pro­hla­šu­je jako sou­část sezna­mo­va­cí linie v kaž­dém loká­le.

Archer pra­cu­je pro ISIS – International Secret Intelligence Service. Pro tu orga­ni­za­ci, kte­ré jen tak mimo­cho­dem velí jeho mat­ka. Stejně cynic­ká, stej­ně naklo­ně­ná k alko­ho­lu a stá­le hle­da­jí­cí, komu ze sou­kro­mé­ho sek­to­ru by nabíd­la služ­by ISIS v momen­tě, kdy je fir­ma tři roky ve ztrá­tě.

Archer je ryzí esen­ce osi­ny v zad­ku. Je to šovi­nis­ta, hul­vát, lidi posí­lá do prde­le mís­to pozdra­vu a dělá si kon­stant­ní sran­du jak ze spo­lu­pra­cov­ní­ků, z mat­ky i z domá­cí­ho slu­hy. Zároveň je to ale prav­dě­po­dob­ně nej­schop­něj­ší terén­ní agent, jaké­ho lze v oko­lí najít. Ovšem i taj­né ope­ra­ce vyu­ží­vá jen jako dal­ší možnost,jak pře­fik­nout coko­li co má prsa, poslat do háje zby­tek a mezi­tím vypít všech­no, co teče.

Archer chlas­tá tak, že už prak­tic­ky nemá koco­vi­ny. Jeho otec je nezná­mý (obec­ně doba, kdy byl počat, je zaha­le­na tajem­ství­mi stu­de­né vál­ky a pra­po­div­ný­mi kon­tak­ty s Ruskem). I tak ale exis­tu­jí doha­dy, že je jím šéf rus­ké roz­věd­ky, se kte­rým se Malory Archerová sna­ží už del­ší dobu vytřít pod­la­hu.

Pak tu máme Lanu. Archerovu bej­val­ku, kte­rou aktu­ál­ně klá­tí Cyril, brej­la­tej maník z účet­ní­ho, kte­rej zjis­til, že je závis­lej na sexu. Lana s ním zača­la cho­dit spíš pro­to, aby nasra­la Archera. Ten si to vyna­hra­zu­je tak, že si uta­hu­je z obou ješ­tě víc než před­tím a jako bonus prcá doma ško­lač­ky a míst­ní šlap­ky.

Seriál je kres­le­ný s pomě­rem hlá­šek a humo­ru ke sto­pá­ži asi 95 ku 100 a těch pět pro­cent maj na tri­ku titul­ky a zněl­ka.

Budete ho milo­vat, nebo nená­vi­dět. Ale pro­stře­dí výzvěd­ných slu­žeb nikdy neby­la tako­vá sran­da….

Základ: svět taj­ných slu­žeb dohna­ný do extré­mů

Navíc:

  • pro­pra­co­va­né posta­vy
  • nekom­pro­mis­ní a neko­rekt­ní humor
  • akce a sex
  • vyso­ce nezvyk­lé řeše­ní pří­pa­dů
  • ani­ma­ce
Autor:
0

Zuzana Bydžovská (matka)

Zuzana Bydžovská (nar. 10. 10. 1961) v Mostě. Po absol­vo­vá­ní Státní kon­zer­va­to­ře v Praze se sta­la člen­kou sou­bo­ru Divadla Na zábrad­lí. V letech 1990-2000 byla v angaž­má v praž­ském Národním diva­dle. V sou­čas­né době vystu­pu­je napří­klad v diva­dlech Ungelt a Kalich.

Filmografie (výběr): Jan Palach (2018, rež. R. Sedláček), Sedmero krkav­ců (2015, rež. A. Nellis), Andělé všed­ní­ho dne (2014, rež. A. Nellis), Revival (2013, rež. A. Nellis), Ve stí­nu (2012, rež. D. Ondříček), Lidice (2011, rež. P. Nikolaev), Perfect Days (2011, rež. A. Nellis), Mamas & Papas (2010, rež. A. Nellis), Gympl (2007, rež. T. Vorel), Venkovský uči­tel (2007, rež. B. Sláma), Příběhy oby­čej­né­ho šílen­ství (2005, rež. P. Zelenka), Kytice (2000, rež. F. A. Brabec), Knoflíkáři (1997, rež. P. Zelenka), Učitel tan­ce (1994, rež. J. Jireš), Helimadoe (1992, rež. J. Jireš), Tisícročná vče­la (1983, rež. J. Jakubisko), Jak se točí roz­ma­rý­ny (1977, rež. V. Plívová-Šimková), Přijela k nám pouť (1973, rež. V. Plívová-Šimková)

 

Jaký obrá­zek jste si udě­la­la o své hrdin­ce, když jste si pře­čet­la scé­nář? Nesvazovalo vás vědo­mí, že jde o sku­teč­nou posta­vu, mat­ku uzná­va­né­ho hrdi­ny?

Já jsem hlav­ně měla pořád na mys­li, že jde o fil­mo­vou figu­ru. Vypráví se tu o mamin­ce Palachové ze scé­ná­ře Evy Kantůrkové. Jaká doo­prav­dy byla, se může­me v mno­hém domýš­let. Jedno ale bylo zřej­mé - byla to do vel­ké míry ona, kte­rá po náh­lé smr­ti man­že­la Josefa v roce 1962 ovliv­ni­la syna svou výcho­vou. Říkala jsem si, že odně­kud to musel mít – tu zása­do­vost, cit­li­vost, a při­tom nekom­pro­mis­nost, což dalo základ Janovu cha­rak­te­ru. Jak ona důsled­ně lpí na věcech. Jenda a jeho mamin­ka mezi sebou mají krás­ný vztah, i když mu její pře­hna­ná péče a sta­rost­li­vost lezou na ner­vy. Ale dívá se na to sho­ví­va­vě, odpouš­tí jí i tako­vé pro­hřeš­ky, že mu ote­ví­rá poš­tu…

 

A rozu­mě­la jste té její pře­hna­né péči o dospě­lé­ho syna?

Rozuměla, i když jsem stá­le měla na mys­li, že je to do znač­né míry autor­ská licen­ce. Vždyť kaž­dý rodič, pokud nemá něja­ké pato­lo­gic­ké zalo­že­ní, je svým způ­so­bem obě­ta­vá bytost. Mohli bychom si poví­dat o tom, proč deva­te­nác­ti­le­té­mu klu­ko­vi chys­tá sva­či­ny. Ať je dělá, když nejsou pení­ze a když jí to těší!

 

Měli jste s reži­sé­rem Robertem Sedláčkem něja­ké zásad­něj­ší dis­ku­se kolem poje­tí vaší posta­vy?

Robert není z reži­sé­rů, kte­ří by se her­ce sna­ži­li do něče­ho narvat. A když ho chce někam dostat, tak to dělá cit­li­vě. Člověk k té jeho vizi tak nějak doplu­je. Oběma nám na tom zále­že­lo, což zna­me­ná, že jsme si vychá­ze­li vstříc. Kdo zná Roberta, ví, že s ním sto­jí za to dělat. To se musí při­ho­dit, na to není něja­kej návod.

Jak se vám pra­co­va­lo s před­sta­vi­te­lem Jana Viktorem Zavadilem, kte­rý není pří­liš zku­še­ným fil­mo­vým her­cem?

Viktor je nejen dob­rý herec, ale vel­mi jem­ný, ohle­du­pl­ný, trpě­li­vý a chrab­rý skaut. A taky vel­ký taneč­ník. Kromě toho má neo­by­čej­ný smy­sl pro humor. Já jsem do fil­mu nastou­pi­la až ke kon­ci natá­če­ní, bylo to hek­tic­ké, všech­ny jsem dob­ře nezna­la, a tak jsem si splet­la Jana s jeho fil­mo­vým bra­t­rem a oslo­vi­la jsem ho Jiří… 0n na mě chví­li tak kou­kal, pak se začal smát a poví­dá: Ale já jsem Jenda!

Co vám utkvě­lo v pamě­ti z toho natá­če­ní?

Asi ta straš­ná zima. Točili jsme let­ní scé­ny, ale byl mráz a i ty obra­zy na nádra­ží se toči­ly v tako­vém mra­zu, že se stě­ží poda­ři­lo tro­chu vyto­pit nádra­ží uvnitř. A já zimu nesná­ším., Jinak jsem ráda, že jsem pozna­la Roberta, kte­ré­ho jsem před­tím osob­ně vůbec nezna­la. Myslím, že je vel­mi odváž­ný, když se pus­til do toho­to téma­tu.  Je důle­ži­té, aby rodi­na Jana Palacha, jeho bra­tr i jeho blíz­cí vědě­li, že jsme se všich­ni oprav­du sna­ži­li o věr­né, nepa­te­tic­ké ztvár­ně­ní Janova osu­du.…

Autor:
0

Denisa Barešová (Helenka)

Denisa Barešová se naro­di­la 16. 12. 1995 v Praze. Odmalička navště­vo­va­la Dismanův roz­hla­so­vý dět­ský sou­bor, díky kte­ré­mu se vše­stran­ně věno­va­la diva­dlu a fil­mu. Během stu­dia zpě­vu na hudeb­ním gym­ná­ziu hos­to­va­la např. v Národním diva­dle ve hře Babička či v hudeb­ní kome­dii Ondřeje Havelky Zločin v posá­zav­ském Pacifiku. Po gym­ná­ziu nastou­pi­la na DAMU, kde stu­do­va­la pod herec­kým vede­ním Petry Špalkové a Ladislava Mrkvičky. Hostuje např. v insce­na­ci Pýcha a před­su­dek v ND, nebo ve Švandově diva­dle v insce­na­ci Pankrác ‘45Úklady a lás­ka, kde je od sezo­ny 2018/2019 stá­lou člen­kou sou­bo­ru. Ve fil­mu jste ji moh­li vidět v Románu pro muže, v debu­to­vém sním­ku J. Šmída Laputa, v epi­zod­ních rolích v seri­á­lech ane­bo v cyk­lu ČT Nevinné lži v dílu Bohdana Slámy Na dně skle­nič­ky. Od srp­na 2018 ji může­me vidět v roli Helenky ve fil­mu Jan Palach reži­sé­ra Roberta Sedláčka.

Jaký obrá­zek jste zís­ka­la o své hrdin­ce Helence po prv­ním pře­čte­ní scé­ná­ře?

Vnímala jsem ji jako jem­nou, cit­li­vou bytost, ke kte­ré Jenda neod­mys­li­tel­ně pat­ří, zatím­co ona k němu ne. Scénář je bra­vur­ně napsa­ný tak, že tuší­me, kdo je, ale dává her­ci pro­stor dotvo­řit si ji, což jsme s Robertem taky udě­la­li.

Cítila jste potře­bu si nějak svou posta­vu během natá­če­ní upra­vo­vat či o ní s reži­sé­rem dis­ku­to­vat?


Robert nám už na začát­ku řekl, že si kama­rá­dy Jana Palacha vytvo­ří­me sami, že se v rám­ci mož­nos­tí nene­chá­me roz­há­zet his­to­ric­kou přes­nos­tí. Dokonce mám pocit, že všech­no to vzni­ka­lo dohro­ma­dy s naším přá­tel­stvím s Viktorem před i za kame­rou. Spousty situ­a­cí jsme prak­tic­ky vymys­le­li na mís­tě. Ano, měli jsme vyty­če­né body a momen­ty, kte­rých jsme měli dosáh­nout, ale hod­ně chvil je dílem nenu­ce­né impro­vi­za­ce. Prostě jsme se hod­ně vní­ma­li.

Vztah mezi Helenkou a Janem je křeh­ký, něco mezi odda­ným přá­tel­stvím a lás­kou, emo­ce jsou tu utlu­me­né. Jak se vám tato polo­ha „bez váš­ní“ hrá­la. Vnímala jste jejich vztah podob­ně?

To mě na tom při­ta­ho­va­lo a bavi­lo vlast­ně úpl­ně nej­víc. Myslím, že jsme všich­ni cti­li a dodr­žo­va­li jis­té nevi­di­tel­né sub­til­ní pou­to, kte­ré je pod­le vše­ho od dět­ství spo­jo­va­lo. Jenda se o Helenku odma­la sta­ral, křeh­kost je asi to nej­vý­stiž­něj­ší slo­vo pro jejich vztah. Ve scé­ná­ři je psá­no, že to nej­dů­le­ži­těj­ší se ode­hrá­vá v pauzách, v tichu, když posta­vy mlčí. Někdy jsem si dokon­ce říka­la, jest­li nehra­ju málo. Robert nám to čas­to při­po­mí­nal a uklid­ňo­val nás, že to je v pořád­ku “nic nehrát”.

Pro vaši gene­ra­ci jsou udá­los­ti kolem roku 68 sko­ro poma­lu stej­nou minu­los­tí, jako 1. svě­to­vá vál­ka. Objevila jste v pří­bě­hu pro sebe něco pod­stat­né­ho, co jste nezna­la z hodin děje­pi­su?


Spíš hod­ně věcí z Palachova krát­ké­ho živo­ta mě pře­kva­pi­lo. Třeba že bych v Kazachstánu nebo Francii. Ale taky to, co se ode­hrá­va­lo na Filozofické fakul­tě, jsem ráda, že se ve fil­mu obje­vu­je posta­va Luboše Holečka, o kte­ré mla­dí nevě­dí.

Mohou vůbec dneš­ní mla­dí lidé, kte­ří se už naro­di­li nebo ale­spoň dospí­va­li ve svo­bod­né zemi, pocho­pit Palachovu dez­i­lu­zi a jeho zou­fa­lé ges­to?


K jeho činu neod­mys­li­tel­ně pat­ří to, že to nebyl nor­mál­ní kluk. Film ho líčí v dost nových polo­hách, kte­ré snad divá­ko­vi při­blí­ží, že byl zvlášt­ní, křeh­ký, cit­li­vý, urput­ný jedi­nec, jehož okol­nos­ti dohna­ly k tako­vé­mu činu. Nevnímám to jako zou­fa­lé ges­to, spíš vrchol vše­ho jeho počí­ná­ní, pře­mýš­le­ní, vnitř­ní­ho pře­tla­ku emo­cí z udá­los­tí kolem a nespra­ve­dl­nos­ti toho, co se v jeho zemi ode­hrá­va­lo. Lidi, ke kte­rým vzhlí­žel, kolem něj sklá­da­li zbra­ně, on o to víc nabí­ral a nabí­ral. Jak říkal ve svých posled­ních hodi­nách, nebyl sebe­vrah.

Našli jste se svým herec­kým part­ne­rem Viktorem Zavadilem spo­leč­nou řeč? Jak se vám spo­lu pra­co­va­lo pod tak­tov­kou reži­sé­ra Roberta Sedláčka?
S Viktorem jsme si moc dob­ře sed­li. Chudák byl v kaž­dém zábě­ru, tak jsem muse­la ctít to, že moc nemů­že­me zlo­bit a musí­me se sou­stře­dit. Viktor je straš­ně pocti­vý a pokor­ný člo­věk a tak­to i pra­cu­je. S Robertem je hod­ně spe­ci­fic­ká prá­ce. Přijde na plac a nejdřív nasá­vá atmo­sfé­ru z deko­ra­cí, pod­le toho pak tvo­ří dia­lo­gy, díky tomu situ­a­ce mají urči­tou čer­stvost. Někdy jsme text ve scé­ná­ři cti­li, někdy jsme vytvá­ře­li nové dia­lo­gy pří­mo na mís­tě. Strašně moc věcí vznik­lo při zkouš­kách, vychá­ze­li jsme jen a jen z naší při­ro­ze­nos­ti, Robert nás dva nováč­ky pev­ně držel na uzdě a mys­lím, že jsme se toho hod­ně nau­či­li. Helenka vzni­ka­la hlav­ně díky Viktorovi a Robertovi. Přijde mi, že cit­li­vost a křeh­kost je to, to nás spo­leč­ně pra­cí pro­vá­ze­lo.…

Autor:
0

Viktor Zavadil (Jan Palach)

Narodil se v roce 1992 v Ostravě, vyrůs­tal v Olomouci, kde vystu­do­val gym­ná­zi­um. Poté vystu­do­val čino­her­ní herec­tví na JAMU v Brně (absol­vo­val v roce 2016).

Od roku 2016 je v angaž­má v Městském diva­dle v Kladně, je rov­něž čle­nem sou­bo­ru olo­mouc­ké­ho Divadla na cuc­ky, spo­lu­pra­cu­je s Divadelní spo­leč­nos­ti Indigo Company a hos­tu­je ve Slováckém diva­dle v Uherském hra­diš­ti.

Objevil se v men­ších rolích ve fil­mech Na kon­ci záříPláč sv. Šebestiána (oba v režii Tomáše Uhera a Milana Cyroně) a v epi­zod­ní roli v seri­á­lu České tele­vi­ze Život a doba soud­ce AK 2. Titulní role ve sním­ku sce­nárist­ky Evy Kantůrkové a reži­sé­ra Roberta Sedláčka Jan Palach je jeho prv­ní vel­kou fil­mo­vou pří­le­ži­tos­tí.

Zatím jste se věno­val pře­váž­ně diva­dlu. Postava Jana Palacha je vaší prv­ní vel­kou fil­mo­vou rolí. S jaký­mi poci­ty jste nabíd­ku ztvár­nit tak význam­nou osob­nost našich novo­do­bých dějin při­jal?

S poci­tem obrov­ské odpo­věd­nos­ti, kte­rá se pře­vy­prá­vě­ním tako­vé­ho pří­bě­hu pojí. Pro mě již Jan Palach fun­gu­je svým způ­so­bem jako legen­da, tedy jako něco, co jsem neza­žil, ale o čem jsem sly­šel čas­to­krát vyprá­vět, mno­ho­krát jsem o něm zau­ja­tě četl, učil se. A vzhle­dem k vývo­ji naší repub­li­ky se domní­vám, že je to legen­da zásad­ní. Odtud tedy ta odpo­věd­nost. S tím samo­zřej­mě také nastou­pi­la sta­rost o tech­nic­kou strán­ku fil­mo­vé­ho herec­tví, zda doká­žu bez vět­ších zku­še­nos­tí věro­hod­ně posta­vu na plát­no pře­vést.

 

Co pro vás bylo zásad­ní při roz­ho­do­vá­ní, jak své­ho hrdi­nu herec­ky pojmout?

Uvědomit si to, že ačko­li já Palachův pří­běh vní­mám jako legen­du, tak v době, kdy se pro­chá­zel po koči­čích hla­vách v praž­ských uli­cích, jí nebyl. Ani on sám sebe tak­to urči­tě nevní­mal. Jinými slo­vy polid­štit si ho. Přenést jej na chví­li ze strá­nek učeb­nic zpět do kůže dva­ce­ti­le­té­ho mla­dí­ka, člo­vě­ka jen o pár let mlad­ší­ho než jsem já sám. Vzpomenout si, jak já jsem na tom v jeho letech byl. Připomenout si svo­je kon­krét­ní myš­len­ky v urči­tých situ­a­cích, poku­sit se odhad­nout nebo nalézt jeho. Ale taky popře­mýš­let, kte­rý z mých přá­tel a zná­mých (aniž bych jim to samo­zřej­mě přál), by tře­ba dnes nebo v té době byl vzhle­dem ke své pova­ze scho­pen tako­vé­ho činu. Tedy vní­mat na chví­li Jana Palacha jako klu­ka se vše­mi oby­čej­ný­mi radost­mi a trá­pe­ní­mi, jehož poté okol­nos­ti a doba donu­ti­li ze své oby­čej­né dráhy uhnout.

Narodil jste se tři­a­dva­cet let po Palachově smr­ti, tak­že pat­ří­te ke gene­ra­ci, kte­rá zná Jana Palacha i his­to­ric­ké sou­vis­los­ti jen z učeb­nic. Snažil jste se roz­ší­řit si vědo­mos­ti o svém hrdi­no­vi a jeho době?

Snažil jsem se utří­dit si politicko-společenské udá­los­ti té doby. Především pro­to, abych věděl, o čem jed­not­li­vá fak­ta ve scé­ná­ři pojed­ná­va­jí. Mimo to mne samo­zřej­mě zají­ma­lo vše mož­né o Janu Palachovi. Biografie a dostup­né tiš­tě­né mate­ri­á­ly jsou pro her­ce mys­lím prv­ní vol­bou. Daleko zají­ma­věj­ší pro mne byla ale návště­va archi­vu UK, kde se nachá­zí část Palachovy pozůsta­los­ti včet­ně osob­ní kore­spon­den­ce, foto­gra­fií a dal­ších věcí z té doby. Věcí, kte­ré dale­ko více roz­prou­dí fan­ta­zii. Například v taš­ce, kte­rá byla nale­ze­na po činu na Václavském náměs­tí, byly dva stej­né hře­be­ny. Věc, kte­rá se moc neví. Ale proč byly dva? Bezvýznamná náho­da nebo pozůsta­tek ner­vo­zi­ty ráno před činem?

Váš hrdi­na je nená­pad­ný, sluš­ný, spí­še uza­vře­ný mla­dík, kte­rý nedá­vá moc naje­vo své emo­ce. Pro her­ce asi není snad­né postih­nout hlu­bo­ká vnitř­ní hnu­tí své posta­vy tlu­me­ně, bez vel­kých gest. Jak jste tohle zadá­ní vní­mal?

Minimalistický herec­ký pro­jev, kte­rý se nej­spíš s tím­to zadá­ním, ale i s potře­ba­mi fil­mo­vé­ho herec­tví pojí, je mi v něčem blíz­ký, pro­to mi to vlast­ně vyho­vo­va­lo. Jsem ale člo­věk věč­ně nespo­ko­je­ný, pro­to jsem se stá­le sám sebe ptal, jest­li to, co dělám, sta­čí. Přece jen scé­nář se zamě­řu­je nejen na kaž­do­den­ní situ­a­ce, ale zkou­má hlav­ně ty, kte­ré ved­ly Palacha k jeho roz­hod­nu­tí.

Diskutovali jste s reži­sé­rem Robertem Sedláčkem ztvár­ně­ní posta­vy? Měl jste pro­stor vyjá­d­řit svůj pohled?

Samotnému natá­če­ní pocho­pi­tel­ně před­chá­ze­lo spous­tu setká­ní, během kte­rých jsme dis­ku­to­va­li nejen o Palachovi. Bylo potře­ba, abych tu posta­vu poznal. Chápal ji. A mys­lím, že v zákla­du jsme s Robertem Sedláčkem měli stej­ný pohled. Prostor vyjá­d­řit svůj pohled jsem samo­zřej­mě měl. Myslím, že u tako­vé role je obo­ha­ce­ní o myš­len­ky dru­hé­ho nezbyt­né.

Myslíte, že dneš­ní mla­dí lidé vůbec pocho­pí moti­va­ci Palachova mez­ní­ho činu?

Těžko říct. Myslím, že i teh­dy byli lidé, kte­ří moti­va­cím jeho činu nero­zu­mě­li. Je ale fakt, že to, co oni ten­krát měli a nám schá­zí, je ta zku­še­nost s dobou. Proto si trou­fám říct, že my dneš­ní mla­dí lidé, dou­fám, moti­va­ce činu Jana Palacha pocho­pit do důsled­ku nemů­že­me. Nezažili jsme si to. A snad je to tak dob­ře. Jde-li ale o film, domní­vám se, že to, jaké tla­ky na Jana Palacha půso­bi­ly a ved­ly ho k jeho činu, je zde vyob­ra­ze­no sro­zu­mi­tel­ně. A snad nás to zase na čas při­mě­je o tom činu pře­mýš­let.…

Autor:
0

Eva Kantůrková, scenáristka

Česká pro­za­ič­ka a sce­nárist­ka. V 80. letech byla sig­na­tář­kou a mluv­čí Charty 77. Po ukon­če­ní stu­dia filo­zo­fie a his­to­rie na Filozofické fakul­tě Karlovy uni­ver­zi­ty v roce 1956 pra­co­va­la do roku 1958 pro Svaz mlá­de­že a do roku 1967 v Čs. ústře­dí kniž­ní kul­tu­ry; poté se věno­va­la lite­ra­tu­ře. Byla člen­kou KSČ a anga­žo­va­la se během Pražského jara; v roce 1970 ze stra­ny vystou­pi­la, ocit­la se na sezna­mu zaká­za­ných auto­rů a pub­li­ko­va­la jen v samizda­tu a exi­lo­vých nakla­da­tel­stvích. Podepsala Chartu 77, jíž byla od 6. led­na 1985 do 7. led­na 1986 mluv­čí, a i jinak se spo­leč­ně s dru­hým man­že­lem Jiřím Kantůrkem (1932–1998) anga­žo­va­la v disen­tu. Od 6. květ­na 1981 do 22. břez­na 1982 byla věz­ně­na za pod­vra­ce­ní repub­li­ky. Aktivně se podí­le­la na vzni­ku Občanského fóra, v letech 1990–1992 byla poslan­ky­ní České národ­ní rady a člen­kou její­ho před­sed­nic­tva. V letech 1994 až 1996 byla před­sed­ky­ní Obce spi­so­va­te­lů. V letech 1998–2000 byla ředi­tel­kou odbo­ru lite­ra­tu­ry a kniho­ven minis­ter­stva kul­tu­ry. Od 15. květ­na 2003 byla člen­kou Rady pro roz­hla­so­vé a tele­viz­ní vysí­lá­ní. Od roku 2006 byla pre­zi­dent­kou nově zalo­že­né Akademie lite­ra­tu­ry čes­ké.

Dílo (výběr): Smuteční slav­nost (1967), (zfil­mo­vá­no roku 1968 Zdeňkem Sirovým, film mohl být pro­mí­tán až po roce 1989), Po poto­pě (1969), Nulový bod (1970), Černá hvězda (Kolín nad Rýnem 1982, Praha 1992), Člověk v závě­su (1977), Pozůstalost pana Ábela (1977), Pán věže (samizdat 1979, Praha 1992),  Přítelkyně z domu smut­ku (1984 Kolín nad Rýnem, Praha 1990) – (roku 1992 byl pod­le romá­nu nato­čen reži­sé­rem Hynkem Bočanem čtyř­díl­ný tele­viz­ní seri­ál), Jan Hus: pří­spě­vek k národ­ní iden­ti­tě (samizdat 1986, Praha: Melantrich 1991) – (v roce 2015 nato­čil reži­sér Jiří Svoboda pod­le scé­ná­ře Evy Kantůrkové tří­díl­né tele­viz­ní dra­ma Jan Hus), Památník (1994 – dení­ko­vou for­mou psa­ná auto­bi­o­gra­fie), Záznamy pamě­ti (1997), Zahrada dět­ství jmé­nem Eden (1998), Nejsi (1999), Nečas (2000 – auto­bi­o­gra­fic­ký román), Jsem oso­ba vzdo­ro­vi­tá a nepo­sluš­ná (2005), Démoni neča­su (2007), Vy nám taky: moment­ky živo­ta (2008), Doteky (2009), Tati! (2010), Nečekej, až zajde slun­ce! (2011), Řekni mi, kdo jsi (2012), Jan Hus (2015 – mini­sé­rie ČT)

Psát scé­nář, kde ústřed­ní posta­va je vše­o­bec­ně zná­má, navíc téměř iko­na nedáv­ných dějin, je i pro zku­še­né­ho sce­náris­tu oří­šek a svým způ­so­bem i risk. Vždy mu může být vyčí­tá­no, že opo­me­nul něco důle­ži­té­ho, že to či to bylo jinak, zvláš­tě když exis­tu­je tolik pamět­ní­ků. Jak jste se s tím vyrov­ná­va­la?

Psát scé­nář o his­to­ric­ky zná­mé posta­vě má rizi­ka, kte­rá uvá­dí­te. Jsou to ale rizi­ka jen vněj­ší a dotý­ka­jí se jen okra­jo­vě vlast­ní­ho způ­so­bu zpra­co­vá­ní díla.  V umě­lec­kém díle se věro­hod­nost pří­bě­hu vytvá­ří šíře­ji než jen his­to­ric­kou pamě­tí a fak­to­gra­fií. Dílo nao­pak vzni­ká jejich výbě­rem a může se stát, že výběr je hod­ně vybí­ra­vý; a to pros­tě pro­to, že umě­lec­ké dílo není a ani nemů­že být pře­pi­sem sku­teč­nos­ti.

Ve vytvá­ře­ní pří­bě­hu Jana Palacha byla rizi­ka dvě. Předně zemřel veli­ce mla­dý a na roz­díl tře­ba od Jana Husa jsme se muse­li pídit po kaž­dé udá­los­tič­ce, po i sebe­men­ším detai­lu, abychom vytvo­ři­li pří­běh celist­vý, sro­zu­mi­tel­ný a půso­bi­vý; a za dru­hé, Palachův výsost­ný čin byl ohro­mu­jí­cí už v teh­dej­ší nebý­va­le zjitře­né atmo­sfé­ře, a o to obtíž­ně­ji je zpo­do­bi­tel­ný z dneš­ní­ho časo­vé­ho i spo­le­čen­ské­ho odstu­pu.

Obě úska­lí jsme s Robertem Sedláčkem řeši­li meto­dou zpět­né­ho vyprá­vě­ní, kdy Palach, kte­ré­ho kame­ra nepře­stá­vá sle­do­vat, až násled­ně rea­gu­je na pře­dem vytvo­ře­nou situ­a­ci. Tento vyprá­vě­cí postup snáz vyjá­d­řil, že a proč se Palach cho­vá jinak, zvlášt­ně­ji a oso­bi­tě­ji než jeho nej­bliž­ší oko­lí, že a proč se z něj vymy­ká, ať vli­vem rodi­ny, pova­hou nebo život­ním posta­ve­ním. A sled a sou­hrn všech těch­to situ­a­cí, pozna­me­na­ných Palachovými zvlášt­nost­mi, dovo­li­ly uspo­řá­dat pří­běh co mož­ná věro­hod­ně až do hero­ic­ké­ho vrcho­lu.

Říkám to hod­ně lite­rát­sky a tech­nic­ky, ve sku­teč­nos­ti jsme při mode­lo­vá­ní kaž­dé situ­a­ce a scé­ny muse­li postu­po­vat veli­ce pozor­ně, s poro­zu­mě­ním a jem­ně, pro­to­že Palachův pří­běh je nosi­te­lem veli­ké­ho etic­ké­ho posel­ství, nevy­já­d­ři­tel­né­ho však jinak, než prá­vě jen věro­hod­ným pří­bě­hem. A věro­hod­nost mu mohl dodat jen Palach sám, to, jak a zda mu poro­zu­mí­me: jeho niter­nos­ti, jeho nevin­nos­ti, jeho zau­je­tí pro správ­nost, jeho tou­ze po pozná­ní, jeho způ­so­bu odva­hy, jeho pří­mos­ti. Současně jsme se však varo­va­li vytvo­řit umě­lý mýtus. V naší před­sta­vě a dou­fám, že i ve fil­mu je Jan Palach dva­ce­ti­le­tý mla­dík, doplá­ce­jí­cí na režim slo­ži­tý­mi život­ní­mi pod­mín­ka­mi, ale pře­ky­pu­jí­cí jak vyso­kým stup­něm pře­mýš­li­vos­ti a odpo­věd­nos­ti, tak i nor­mál­ní­mi rysy mlá­dí, jako je hra­vost, skon k roz­pus­ti­los­ti, nespou­ta­ná vese­lost, taky tvr­do­hla­vost, a ovšem i tou­ha po lás­ce a přá­tel­ství. Mladík tro­chu podiv­ný, ale jinak sym­paťák a kama­rád. Kamarád do deš­tě i do poho­dy.

Na jed­né stra­ně máte jako sce­náris­ta nezvrat­ná his­to­ric­ká fak­ta a svě­dec­tví, na dru­hé musí­te jejich kost­ru „oba­lit“ tká­ní pří­bě­hu, tedy domýš­let, zapo­jit fan­ta­zii a autor­skou licen­ci. Jaké moti­vy Palachova živo­ta byly v tom­to pohle­du pro vás nej­ná­roč­něj­ší?

Neřekla bych, že někte­ré moti­vy byly nároč­něj­ší než jiné, kaž­dý motiv měl v pří­bě­hu svůj podíl. Nejnáročnější bylo vyjá­d­řit celist­vým pří­bě­hem, jaký­mi nára­zy a za jakých okol­nos­tí v Palachových poci­tech, v jeho myš­len­kách a mrav­ní vůli postup­ně vzni­ka­lo, vrši­lo se a zrá­lo ono posled­ní roz­hod­nu­tí. Něco tak jem­né­ho a niter­né­ho se nedá vyslo­vit ani dia­lo­gem, ani prů­bě­ho­vý­mi věta­mi, kte­ré pří­běh sce­lu­jí, ani poin­ta­mi jed­not­li­vých situ­a­cí. Šlo o to ve všech situ­a­cích, dia­lo­zích a vzta­zích vytvá­řet téměř nezna­tel­ný pod­text, jem­né a nevy­řče­né chvě­ní, navo­zu­jí­cí mož­nost vní­mat prá­vě ony zvlášt­nos­tí Palachovy pova­hy, jeho duchov­ní a názo­ro­vé vyba­ve­ní, a tak si pak v závě­ru moci ozřej­mit jeho vnitř­ní svět, ote­vře­ný k neslý­cha­né­mu roz­hod­nu­tí.

S tím samo­zřej­mě sou­vi­sí i dovy­tvá­ře­ní jed­not­li­vých situ­a­cí a dia­lo­gů, zpřes­ňo­vá­ní jejich atmo­sfé­ry, tedy to, co nazý­vá­te „oba­le­ním kost­ry pří­bě­hu“. A jistě­že jsme se sna­ži­li, byť šlo mnoh­dy o autor­skou licen­ci, aby všech­na tato roz­ší­ře­ní byla ryze „pala­chov­ská“, tedy tako­vá, jak jsme sami Palacha pocho­pi­li. Všechny posta­vy a vzta­hy, i vybra­né situ­a­ce a moti­vy smě­řo­va­ly výhrad­ně k němu, aby vytvo­ři­ly jeho obraz a zrcadli­ly jeho zvlášt­nos­ti

Režisér Robert Sedláček je zná­mý svým své­ráz­ným a občas i kon­tro­verz­ním pří­stu­pem k his­to­ric­kým figu­rám (viz Bohéma nebo České sto­le­tí). Jakým smě­rem se nes­ly vaše dis­ku­se o poje­tí Jana Palacha? Vznikaly mezi vámi i tře­cí plo­chy?

Poznala jsem při prá­ci na fil­mech devět růz­ných reži­sé­rů a mám jed­nu spo­leč­nou zku­še­nost: že lite­rár­ní řeč sce­náris­ty se může lišt, a někdy i pod­stat­ně, od obra­zo­vé fil­mo­vé řeči reži­sé­ro­vy. Je to dáno růz­nos­tí umě­lec­ké­ho řemes­la, ale taky i mož­nou roz­díl­nos­tí poe­tic­ké­ho vidě­ní: někdy má film štěs­tí, pro­to­že se sešly dva sou­ro­dé umě­lec­ké typy, někdy má smůlu, pro­to­že si dva nesou­ro­dé typy nepo­ro­zu­mě­ly. Můžu říct, že jsem pozna­la, a někdy i ve vyhra­ně­né for­mě, obo­jí.

Už samo pro­po­je­ní dvou růz­ných umě­lec­kých postu­pů, fakt, že lite­rár­ní scé­nář je myš­le­ný pod­klad pro vizu­ál­ně hma­ta­tel­ný film, může vyvo­lá­vat roz­díl­nos­ti v poje­tí, vidě­ní a ztvár­ně­ní pří­bě­hu, že obra­zo­vá řeč fil­mu může vyznít i zce­la jinak než jeho slov­ní před­lo­ha. Rozdíl je už v typu umě­lec­ké prá­ce: zatím­co sce­náris­ta bez­vý­hrad­ně ctí posta­vy svých pří­bě­hů, sklá­ní se před nimi, sko­ro bych řek­la, že je musí uctí­vat a pod­ři­zo­vat se jim, jestli­že mají ožít jeho pou­hý­mi slo­vy, reži­sér pra­cu­jí­cí s reál­ným pro­stře­dím a s živý­mi lid­mi už z pova­hy své pro­fe­se, zce­la bez roz­pa­ků a bez poci­tu viny dá před těmi­to pou­ze myš­le­ný­mi hrdi­ny před­nost své­mu způ­so­bu jejich reál­né­ho zob­ra­ze­ní. Nechci tím říct, že reži­sér, pro­to­že je rea­li­zá­to­rem fil­mu, je taky i pánem posled­ní­ho slo­va, ten vztah je slo­ži­těj­ší; a radě­ji zůsta­nu u před­cho­zích obec­ných vět, bana­lit vlast­ně, kte­ré jsem napsa­la, abych pře­de­šla oblí­be­ným doha­dům o pano­vač­nos­ti reži­sé­rů a pod­ří­ze­nos­ti scé­náris­tů; ane­bo nao­pak.

Palachův pří­běh jsem psa­la jako spíš intim­ní, vnitř­ní a ne ve všem vyzrá­lé dra­ma mla­dé­ho muže, úpor­ně hle­da­jí­cí­ho vlast­ní mís­to v roz­bou­ře­ném svě­tě, tedy jako sou­vis­lou řadu na sebe váží­cích jem­ných i dra­ma­tic­kých stře­tů uvnitř růz­ných vzta­hů, situ­a­cí a udá­los­tí. Zatím neznám defi­ni­tiv­ní podo­bu fil­mu, ale z našich dis­ku­sí i z nedo­kon­če­ných ver­zí fil­mu bych řek­la, že Robert Sedláček je pře­de­vším nesmír­ně smě­lý kon­struk­tér vel­ko­le­pých his­to­ric­kých repor­tá­ží, a že se tudíž jeho reži­sér­skou řečí „můj“ Jan Palach dostá­vá do tro­chu pozmě­ně­né­ho věc­né­ho kon­tex­tu. Nelišíme se v podá­ní Palacha, Robert Sedláček sle­du­je to, co já, vyslo­vit jak sym­pa­tic­kou chla­pec­kost, tak mimo­řád­nost Palachovy oso­bi­tos­ti, a jest­li při tom pro­sa­dil způ­sob svo­jí řeči, je to jeho prá­vo. A zda­li jsme se pře­li? Nevymazala jsem jedi­nou sms, hlav­ně ne ty noč­ní, a jedi­ný mail, kte­rý­mi se Robert dobý­val do nalé­ha­vých sly­še­ní. Můjtypane, a co víc si může scé­náris­ta přát!

 Protože může vznik­nout něco oprav­du kloud­né­ho, když se o to dva tvo­ři­ví lidé nepřou a když se nedo­pl­ňu­jí? Film o Janu Palachovi byl pro nás oba dílem pří­liš závaž­ným, než abychom se navzá­jem o coko­li pano­vač­ně pře­ta­ho­va­li. Možná je Sedláčkova věc­ná řeč tro­chu jiná, než je obrazná řeč moje, ale mys­lím si a dou­fám, že jsme do fil­mu vlo­ži­li kaž­dý to své a že jsme se navzá­jem nepo­pře­li. Konec kon­ců, nejde ani o mě ani o Roberta Sedláčka; jde o to, aby divák poro­zu­měl mimo­řád­nos­ti Palachova odka­zu a pří­bě­hu.

Čím si vysvět­lu­je­te, že za celá ta dlou­há léta od roku 69 nevzni­kl vlast­ně žád­ný živo­to­pis­ný hra­ný film o Janu Palachovi, nepočítáme-li dra­ma Hořící keř, kte­ré ovšem vypo­ví­da­lo spí­še o jeho mat­ce a její advo­kát­ce. Obávali se fil­ma­ři toho­to téma­tu?

Na to se těž­ko odpo­ví­dá, nechci mlu­vit za jiné. Každá doba při­ná­ší vlast­ní otáz­ky; v letech před pře­vra­tem by pala­chov­ské téma na Barrandově nebo v tele­vi­zi rov­nou zakous­li, a v deva­de­sá­tých letech a asi i v násled­ném dese­ti­le­tí bylo na ně patr­ně pří­liš brzy. Pravda je, že já scé­nář napsa­la a nabíd­la ho ředi­te­li tele­vi­ze Petru Dvořákovi až po tom, co jsem zhléd­la prá­vě Hořící keř. Je to str­hu­jí­cí dra­ma, ale není to dra­ma Palachovo, je to dra­ma, jež násle­do­va­lo po jeho smr­ti. Přišlo mi sko­ro hříš­né, že tak vel­ký sku­tek, jakým je oběť vlast­ní­ho živo­ta, se stal pou­hým pro­lo­gem fil­mu, a zača­la jsem hle­dat, jak jinak Jana Palacha vylí­čit a při­blí­žit.

Z jakých his­to­ric­kých pra­me­nů jste pře­váž­ně čer­pa­la a vyu­ží­va­la jste i dostup­né výpo­vě­di pamět­ní­ků z Palachova oko­lí? Nakolik jste zapo­ji­la vlast­ní vzpo­mín­ky na tu dobu?

Vycházela jsem z ově­ře­ných pra­me­nů. Důkladný a nesmír­ně cen­ný pra­men je kni­ha Jiřího Lederera o Janu Palachovi. Lederer ji psal a zís­ká­val pro ni auten­tic­ké výpo­vě­di krát­ce po Palachově smr­ti, a podá­vá v ní nejen věro­hod­ný a do znač­né míry i detail­ní obraz samot­né­ho Palacha, ale zasvě­ce­ně a v širo­kých poli­tic­kých sou­vis­los­tech vysvět­lu­je, jak a proč k tak výji­meč­né udá­los­ti došlo. Řekla bych, že kro­mě mimo­řád­né ceny spo­leh­li­vé­ho pra­me­ne je Ledererova kni­ha o Palachovi i jed­ním z nej­skvě­lej­ších novi­nář­ských děl, a to i pro­to, že ji Lederer kon­ci­po­val, psal a zve­řej­nil v Petlici pod rizi­kem věze­ní. Kromě toho z té doby exis­tu­jí pra­me­ny ofi­ci­ál­ní, napří­klad roz­sáh­lá zprá­va o poli­cej­ním vyšet­řo­vá­ní prů­bě­hu a okol­nos­tí Palachova sebe­u­pá­le­ní, a taky i růz­né vzpo­mín­ky a komen­tá­ře lidí z Palachova oko­lí.

Pokud jde o mě, zúčast­ni­li jsme se s mužem Palachova pohřbu a potom jsem po léta jez­di­la i s dal­ší­mi char­tis­ty o výro­čí Palachovy smr­ti k jeho hro­bu do Všetat, kde nás pokaž­dé poli­cie zatkla už na nádra­ží a posla­la zpát­ky do Prahy.

V sedm­de­sá­tých a osm­de­sá­tých letech žil Palachův pří­běh v přítmí, a že je živý a že je i širo­kou veřej­nos­tí při­jí­mán jako jeden z duchov­ních vrcho­lů čes­kých dějin, pro­ká­zal bouř­li­vý Palachův týden v led­nu roku devě­ta­osm­de­sát. Napsala jsem ten­krát pro Kritický sbor­ník esej O eti­ce Palachova činu a mys­lím, že jsem v něm vyjá­d­ři­la dost z toho, proč se Palachovo sebe­obě­to­vá­ní moh­lo stát před­zvěs­tí pro­ti­to­ta­lit­ní­ho pře­vra­tu.

Do jaké míry je auten­tic­ký vztah Jana a Helenky?

Informace jsem čer­pa­la z Ledererova dost podrob­né­ho vyprá­vě­ní. Pokud vím, podrob­nos­ti si Robert Sedláček ově­řo­val i u sou­čas­ní­ků. A pokud jde o Evu, na kte­rou se neptá­te, s tou jsem dokon­ce mlu­vi­la na Palachově pohřbu a v pamě­ti mi zůstal její živý obraz.

Z pří­bě­hu vní­má­me sil­né pou­to Jana s mamin­kou. Jak sce­náris­ta tako­vé vnitř­ní rodin­né emo­ce ově­řu­je?

Vazbu na mamin­ku jsem moh­la odvo­dit z růz­ných drob­nos­tí a detai­lů. Ptáte se na ově­ře­ní toho výji­meč­né­ho vzta­hu, a tím jste se dotkla dost zásad­ní­ho pro­blé­mu. V umě­lec­kém díle se vše děje pod­le jeho vlast­ních pra­vi­del a záko­nů, ve fil­mu ješ­tě nad­to ve zhuš­tě­né zkrat­ce; a jedi­ným mož­ným ově­ře­ním vzta­hu je tu nejen jeho věro­hod­nost, ale zejmé­na jeho umě­lec­ká půso­bi­vost; a to i bez ohle­du na to, jest­li jeho vylí­če­ná podo­ba odpo­ví­dá reá­lu. Nic jsem si neo­vě­řo­va­la, jen jsem domýš­le­la, jak a aby vztah s mamin­kou dotvá­řel Janovu podo­bu. Podobně tomu bylo i s Helenkou (scé­na v bazé­nu) nebo s Evou: stře­dem pří­bě­hu je Jan, a vzta­hy a jejich pro­je­vy smě­řu­jí jen k němu.

Samotný srpen 68 se vpá­dem oku­pač­ních vojsk se v hra­ném fil­mu obje­vil něko­li­krát. Na co jste vy kladla důraz, aby ve fil­mu nechy­bě­lo?

Mně dost zále­že­lo na sou­vis­lých a počet­ných přá­tel­ských stře­tech Palacha s pří­te­lem Žižkou, Psala jsem Žižku jako Palachův pro­ti­pól, jako jeho živel­né­ho opo­nen­ta, jako pro­to­typ vět­ši­no­vé­ho posto­je, názo­ro­vě a men­tál­ně blíz­ké­ho i sou­čas­né­mu vní­má­ní Palachova pří­bě­hu, ved­le něhož pak moh­la při­ro­ze­ně vynik­nout Palachova mimo­řád­nost a jedi­neč­nost. Byl to tako­vý můj taj­ný klíč k ote­vře­ní a pocho­pe­ní Palachovy osob­nos­ti a jeho činu. Takže dou­fám, že sce­náris­tic­ká podo­ba Žižky zůsta­la ve fil­mu zacho­va­ná.

Foto

PopisPrvní klap­ka fil­mu Jan Hus - Autor: Karolína Černá a Emma Orphe pro FilmCZ.Info & 10Mpix.cz
Datum
ZdrojFilmCZ.Info
AutorKarolína Černá a Emma Orphe
Další ver­ze
image extraction processTento sou­bor byl vyříz­nut z jiné­ho sou­bo­ru: Jan Hus (04).jpgoriginal file
Autor:
0

Robert Sedláček, režisér

Nar. 1973, absol­vent FAMU, od roku 2013 rov­něž půso­bí na katedře režie hra­né tvor­by. Režisér desí­tek hodi­no­vých i celo­ve­čer­ních doku­men­tár­ních fil­mů se soci­ál­ní a his­to­ric­kou tema­ti­kou v pro­duk­ci ČT, kte­ré natá­čí od roku 1997.

Od roku 2005 reži­sér hra­ných fil­mů v kopro­duk­ci s ČT (Pravidla lži (2006), Největší z Čechů (2010), Rodina je základ stá­tu (2011) a pří­mo ve vlast­ní pro­duk­ci ČT (Muži v říji (2009), Sráči (2011), Ženy, kte­ré nená­vi­dí muže (2012). Spoluautor a reži­sér hra­né­ho cyk­lu České sto­le­tí (ČT – 2013, 14), Bohéma (ČT - 2017) a spo­lu­au­tor a spo­lu­re­ži­sér dra­ma­tic­ké­ho seri­á­lu Život a doba soud­ce A.K. 1 + 2 (2014), reži­sér fil­mu Dědictví aneb Kurva se neří­ká (2014).

Jak slo­ži­tá byla spo­leč­ná ces­ta Evy Kantůrkové a vás ke koneč­né ver­zi scé­ná­ře a čeho se týka­ly nej­čas­těj­ší dis­ku­se mezi vámi?

Mezi sce­náris­tou a reži­sé­rem bude vždyc­ky něja­ké napě­tí, pro­to­že jsou to samo­stat­ně uva­žu­jí­cí sys­témy. Jeden uva­žu­je v obra­zech, dru­hý v tex­tech, kte­ré jsou jis­tě taky obra­zy, ale jiné­ho dru­hu. Režie je spíš, abych řekl, kon­ste­la­ce, zatím­co scé­nář je teze. Takže jsou to dva růz­né sys­témy ved­le sebe – v našem pří­pa­dě i gene­rač­ní. Vždyť bych mohl být paní Kantůrkové synem, ne-li vnu­kem. A nemí­ním to nijak uráž­li­vě, nao­pak to říkám s jis­tým úža­sem, pro­to­že moje zku­še­nost je tako­vá, že gene­ra­ce s odliš­nou his­to­ric­kou zku­še­nos­tí pro sebe pří­liš mno­ho tole­ran­ce nema­jí. Eva Kantůrková je někdo, kdo se té doby dotkl, kdo ji žil, tře­ba­že ani Palach není její gene­ra­ce. Já jsem se naro­dil tři a půl roku po Palachově činu. Už tyto výcho­zí kon­stan­ty zna­me­na­jí, že pokud bych jako reži­sér měl před auto­rem, kte­rý to zažil, viděl a pro­mys­lel v šir­ších sou­vis­los­tech než já, sedět jako žáček a napl­ňo­val jenom něja­ké teze – to by neod­po­ví­da­lo mně, nejsem ten typ reži­sé­ra. Takže úpl­ně hlad­ký let to nebyl. Ale já neznám auto­ra, kte­rý by byl úpl­ně zto­tož­něn s vizu­a­li­za­cí svých tezí. Snad jedi­ně ti špat­ní.

A v čem hlav­ně se vaše pohle­dy stře­tá­va­ly?

Jak pojmout to mlá­dí. My jsme se tře­ba vůbec nedo­ha­do­va­li o struk­tu­ře, ani o tom, kdo Palach je a co zna­me­ná jeho čin. V tomhle pano­va­lo souzně­ní. Narazilo to na sebe ve chví­li, kdy jsme něja­kým způ­so­bem hle­da­li spo­leč­ný popis spon­tán­ní­ho pro­je­vu mlá­dí. Tam na sebe nara­zi­ly gene­ra­ce, zku­še­nos­ti, pro­stře­dí, ze kte­ré­ho kdo pochá­zí. Tam prá­vě bylo jis­kře­ní. I záse­ky z obou stran. Já jsem se musel brz­dit v jis­té spon­ta­ne­i­tě toho mlá­dí, pro­to­že paní Kantůrková nechtě­la z dva­ce­ti­le­tých ide­a­lis­tů mít – když to pře­že­nu – nar­cis­mem a kon­zu­mem posed­lé poslu­cha­če komerč­ní­ho rádia, smy­sl­nos­tí posed­lé živo­či­chy a já zase nechtěl, řeče­no s nad­sáz­kou, aby to byly figur­ky jak z výroč­ní zprá­vy Skauta nebo pro­pa­gač­ní­ho mate­ri­á­lu Světového kon­gre­su křes­ťan­ské mlá­de­že. Naštěstí se uká­za­lo, že Palach byl i v reá­lu tak uni­ka­vá posta­va, že jsme klič­ko­va­li v kresbě jeho cha­rak­te­ru za ním, než abychom si „hrá­li“ s ním. Film je spo­leč­né dílo a auten­tic­ký Palach, svě­dec­tví o něm, sto­py po něm a „kra­ji­na po něm“ s výsled­ným ruko­pi­sem význam­ně zahý­ba­ly. Vstoupil do psa­ní i reží­ro­vá­ní a zkří­žil vypra­věč­ské plá­ny mně i autor­ce. Já bych bez toho její­ho tex­tu a impul­su neměl mož­nost ani o tom takhle do hloub­ky pře­mýš­let. A ona by zase nemě­la tak divo­ký­ho reži­sé­ra. Kupodivu jsme ale tře­ba vůbec neby­li ve spo­ru v popi­su vzta­hu mámy a syna. To bylo zají­ma­vý.

S adap­ta­cí his­to­ric­kých látek máte zku­še­nos­ti tře­ba díky tele­viz­ním seri­á­lům Bohéma nebo České sto­le­tí. Ty ale nema­jí pří­mé pamět­ní­ky. Byl v tomhle smě­ru Jan Palach ode­hrá­va­jí­cí se v nedáv­né minu­los­ti odliš­ný?  Přece jen vám v tomhle pří­pa­dě mohou pamět­ní­ci „kou­kat na prs­ty“.

Pro reži­sé­ra to roz­díl není, pro auto­ra asi jo, jako reži­sér jde­te po dra­ma­tic­kých situ­a­cích, kte­ré vám nabíd­ne autor, po obra­zech, neza­bý­vá­te se tím, jest­li reál­ný předob­raz posta­vy měl tako­vý nebo jiný tón hla­su, jest­li kdy­si pro­šla dveř­mi vzty­če­ně, nebo se ohnu­la… Mě zají­ma­jí mode­lo­vé situ­a­ce, přes ty něco pocho­pí­te, ty se neu­stá­le opa­ku­jí, ať je sto­le­tí jaké­ko­liv, mění se jen tvá­ře a jmé­na, kte­ré pro­šly těmi­to zatěž­ká­va­cí­mi zkouš­ka­mi. Takže insce­nu­ju a sou­stře­dím se na nalé­ha­vost toho oka­mži­ku, kte­rý je mi pře­destřen. Pak, když začnou cho­dit pří­buz­ní a stě­žu­jí si, sedím v tichu a pře­mýš­lím. Je to pros­tě blbý, když máte pří­buz­né­ho, kte­rý je veřej­nou lát­kou. Nepatří ani nám, ani vám. Když je to pozi­tiv­ní odstín posta­vy, tro­chu jako by čer­pá­te z jeho slá­vy. Když je to nao­pak nega­tiv­ní posta­va, nechce­te, aby bylo cáká­no na vaše jmé­no a dává­no to pří­liš do sou­vis­los­tí. Tímhle se ale reži­sér nemů­že zabý­vat, to ho dostih­ne, až film vyje­de ven. Tvůrce zají­má, jest­li udě­lal dob­rý dra­ma, nebo ne. Já nejsem his­to­ric­ký feti­šis­ta ani bada­tel, jsem reži­sér. Hlídají mě his­to­ri­ci – to je mimo­cho­dem moje nej­ob­lí­be­něj­ší vypra­věč­ská pro­fe­se – jen­že s his­to­ri­ky je to jako s práv­ní­ky. Jedna his­to­ric­ká lis­ti­na, k ní dva his­to­ri­ci a hned máte tři inter­pre­ta­ce.

 

Co bylo pro vás zásad­ní při hle­dá­ní herec­ké­ho před­sta­vi­te­le titul­ní­ho hrdi­ny? Jakými cesta­mi se ubí­ra­lo vaše uva­žo­vá­ní a čím vás pře­svěd­čil Viktor Zavadil?

Postupoval jsem tak, jako vždyc­ky. Věděl jsem, že nechci niko­ho zná­mé­ho, kdo je spo­jo­ván s urči­tou tvá­ří. Herci vět­ši­nou celou pro­fes­ní kari­é­ru pra­cu­jí na tom, aby jejich tvář byla zapa­ma­to­va­tel­ná a sta­la se urči­tou znač­kou. Jenže u někte­rých rolí je to špat­ně. Speciálně u fil­mů, na diva­dle jis­tě tolik ne. Takže tohle byl základ.  Aby nebyl vymá­cha­nej v žád­ný komer­ci, aby jeho hlas nezna­li z rádia, aby jeho tvář neby­la proprá­na.  Tak jako Palach. Že se zje­ví díky tomu činu a tepr­ve pak se všich­ni zpět­ně pta­jí  - kdo to byl? Tak já jsem hle­dal her­ce, kte­rý pře­mýš­lí, je křeh­kej a záro­veň v něčem pev­nej, tvr­dej až kru­tej. Však jsem Viktora nejdřív vyzkou­šel tím, že jsem ho obsa­dil do malé role bes­ti­ál­ní­ho vra­ha v seri­á­lu Život a doba soud­ce A. K. Hraje hlav­ní­ho strůj­ce toho pří­šer­ný­ho zlo­či­nu, kdy tři mla­dí­ci vyho­di­li dív­ku z okna, a když zjis­ti­li, že to pře­ži­la, vytáh­li ji zpát­ky do bytu, půl hodi­ny ji muči­li, škr­ti­li a uko­pá­va­li k smr­ti.  No a tam mi uká­zal, že je umí. Minimalisticky a pře­ce pudo­vě, jak to mám rád. Žádná slin­ta­jí­cí vraž­dí­cí bes­tie, kte­rá cení zuby jak Nicholson, když hra­je vlkodla­ka, ale pane­lá­ko­vý ubo­hý vrah přes­ně čes­ké­ho stři­hu. Mrazivý výkon. Viktor pak zhu­bl deset kilo, cho­dil tré­no­vat, odho­dil ze sebe vra­ha a poma­lu se stá­val Palachem.  To je vel­ký výkon. Nejen inte­lek­tu­ál­ní, ale i to, jak se během tří měsí­ců zce­la fyzic­ky pro­mě­nil. Jsem od her­ců za ty roky vzhle­dem ke své nároč­nos­ti zvyk­lý na mno­hé úsi­lí a pro­mě­ny, ale tohle sle­do­vat zblíz­ka bylo i pro mě nové a něčím šíle­né.

 

V sou­vis­los­ti s tou tvr­dos­tí, jak o ní mlu­ví­me, zmiň­me scé­nu, kde Palach chlad­no­krev­ně topí štěňa­ta…

To je scé­na, kte­rou popi­su­je Honza mámě v dopi­se do láz­ní v září 68. Takový je ven­kov­ský život, jak ho znám i já. Eva Kantůrková sou­hla­si­la, ať tam tu scé­nu dám, když jsem ji při stu­diu Palachovy kore­spon­den­ce v archí­vu obje­vil, pro­to­že svěd­čí o tom, jak byl taky Jan přís­ně věc­nej v živo­tě. Kdyby tako­vý nebyl, neu­dě­lá ten bolest­nej čin sám na sobě.

Výjimkou byla ovšem zná­má hereč­ka Zuzana Bydžovská, kte­rou jste obsa­dil do role Palachovy mat­ky…

Dlouho jsem pře­mýš­lel, kdo by ji mohl hrát. Zuzana tím, jak je jiná, než vět­ši­na here­ček, co znám, si o tu roli vlast­ně řek­la nepří­mo tak­to. Ona to neví, ale já jsem kolem ní dlou­ho krou­žil, pro­to­že jsem ji chtěl pra­cov­ně potkat, jen jsem nevě­děl, co by z věcí, kte­ré dělám, sed­lo. A naráz Palachova máma. Mám pocit, že popr­vé tu bude hrát babič­ku, to ji mož­ná tro­chu vydě­si­lo a mož­ná i zasko­či­lo, pro­to­že ona si ty role bere oprav­du za své. A pak při­šla fáze, kdy jsem chtěl zkou­šet, mlu­vit o tom a tak, jen­že Zuzana má taky svůj slo­ži­tý svět a já se do něj v jed­nu chví­li nějak nevešel. Tak jsem šel za pro­du­cen­ty s návrhem na změ­nu obsa­ze­ní a vzpo­mí­nám si, jak se na mě Schwarcz a Maxa roz­pa­či­tě díva­li a oba řek­li jen – Nedělej to, dej na svůj původ­ní instinkt… A měli prav­du. Já jsem nechtěl žád­nou „národ­ní vdo­vu“. Jsem aler­gic­ký na ušlech­ti­lé tvá­ře vdov, matek hrdi­nů. Ono to tak vět­ši­nou ani není. Hrdina je hrdi­na pro­to, že je tro­chu nevy­po­či­ta­tel­nej, uni­ka­vej, nesklad­nej a to odně­kud musí gene­tic­ky mít. A to bude tím, že v těch hla­vách bude i něco jiné­ho, než ty ušlech­ti­lé babič­ky z adap­ta­cí Boženy Němcové. Zuzana Bydžovská je vyni­ka­jí­cí hereč­ka, ale všech­no jiné, než socha národ­ní vdo­vy. Dobrý to bylo v tom, že ona má pořád ty mok­rý oči. A já jí říkal: Zuzano, my je mít mok­rý nebu­de­me! Protože ona celý ten film neví, co se sta­ne. My hra­je­me celou dobu o rados­ti! Radost! Ona má radost, že se kluk dostal na ško­lu, že ces­tu­je po svě­tě, že má radost ze živo­ta…  V tom je ten pří­běh sil­nej. Skoro do posled­ní chví­le je to plný rados­ti, pod kte­rou ale nabý­vá na síle tem­ný proud, o němž nikdo neví…

Čím si vysvět­lu­je­te, že po roce 98 nevzni­kl vel­ký živo­to­pis­ný pro­jekt o Janu Palachovi, nepočítáme-li Hořící keř, kte­rý byl ovšem hlav­ně o jeho mat­ce a její advo­kát­ce a o tom, co chtěl sys­tém udě­lat s pala­cho­vým činem…

Protože je to ten­ký led. Jak neu­dě­lat iko­nu z člo­vě­ka. Já sám bych si to téma nikdy nevy­bral.  Za to vdě­čím Evě Kantůrkové. Protože bych asi řešil to, co všich­ni: Kde máš pří­běh? Všichni vědí, jak to skon­čí. Jenže to u Ježíše a Husa taky, a pře­ce o nich vzni­ka­jí dal­ší a dal­ší pří­běhy. Tam jde o tu ces­tu. Zdánlivě to pro film ani zají­ma­vé není, když za tu krát­kou dobu své­ho dva­ce­ti­le­té­ho živo­ta nesta­čil ani nic zlé­ho „napáchat“, vyvá­let se v pra­chu. Díky Evě Kantůrkové jsem to dal. Mám tu zku­še­nost, že jak někte­rým věcem musí­te utéct, aby vás nezni­či­ly, jiné si vás muse­jí najít, aby vám v něčem pomoh­ly, posu­nu­ly dál. A mě ten Palach posu­nul v pře­mýš­le­ní jak tvůr­čím, tak obra­zo­vém. A to je při­tom vel­mi jed­no­du­še toče­ný. Ale je to dři­na točit jed­no­du­še, neo­ká­za­le… Ano, setká­ní s Palachem bylo psy­chic­ky nároč­né.  Ještě jsem se ho nezba­vil, pořád mě stra­ší v hlavě…posunuje.

Čím bylo tohle natá­če­ní pro vás jako reži­sé­ra nej­ná­roč­něj­ší. Třeba ty vel­ké kom­parz­ní scé­ny s dobo­vou vojen­skou tech­ni­kou a auto­par­kem?

Ne, ne, tyhle „his­to­ric­ké kar­ne­va­ly“, jak já říkám ple­chy, to je ruti­na. Musíte na to samo­zřej­mě vyna­lo­žit urči­té úsi­lí, je to jako řídit armá­du. Máte ale na to spous­tu pomoc­ní­ků, pro­fí­ků, kte­ří vědí, co mají dělat, umě­jí komu­ni­ko­vat. Já řek­nu, co chci, a oni mi vysvět­lí, co z toho je mož­né, a já pře­bu­du­ju plá­ny. To je řemes­lo, když víte, jak ho udě­lat a neztra­tí­te hla­vu, pokud se vám něco neve­de.  Nejtěžší ale je neztra­tit po těch tři čtvr­tě roku kon­ti­nu­i­tu. Udržet ji v hla­vě, pro­to­že se točí na přeskáč­ku.  V pří­pa­dě, jako je tenhle, kdy se nejed­ná o žán­ro­vý film, ale sub­til­ní psy­cho­lo­gii, je nároč­né udr­žet věro­hod­nost postup­né pro­mě­ny posta­vy. Protože on o své pro­mě­ně s nikým nemlu­ví, žije den za dnem a oko­lo něj nikdo nic neza­zna­me­ná. Já si to všech­no pro­mí­tám v hla­vě, aby to nava­zo­va­lo atmo­sfé­rou. Dlouho jsem si nepři­pouš­těl, jak je prá­vě tohle vyčer­pá­va­jí­cí, jakou obrov­skou daň si to od nás vybí­rá. Z toho mají reži­sé­ři nespa­vos­ti a ty sta­vy, že se o nich říká, že jsou bláz­ni. To totiž dělá v hla­vě i duši obrov­skej nepo­řá­dek. Je to věč­ná hys­te­rie a já to nesná­ším. Je to roz­tříš­tě­ná exis­ten­ce. Na tom Palachovi jsem si zvlášť uvě­do­mil, jak je to vnitř­ně náročnej pro­jekt. Kdyby se to toči­lo ve třech míst­nos­tech s pěti her­ci, dob­rá. Ale tady jsem tři čtvr­tě roku hlí­dal uvě­ři­tel­nost intim­ní­ho, křeh­ké­ho pří­bě­hu a oko­lo mě pobí­ha­ly stov­ky lidí, co insce­no­va­ly kolek­tiv­ní eufo­rie, rvač­ky, demon­stra­ce, prů­vo­dy, jez­di­ly tan­ky, his­to­ric­ký auta, vlaky…to všech­no na přeskáč­ku, na pade­sá­ti loka­cích, žád­ná chro­no­lo­gie, léto, zima…a teď si tu jem­nou lin­ku, kte­rá je ta hlav­ní, udrž­te… to se nedá dělat pořád. Za prvé vyho­ří­te a za dru­hé se zblázní­te.

 

Pomohla vám udě­lat si o něm obrá­zek osob­ní svě­dec­tví?

Samozřejmě jsem se potkal s jeho bra­t­rem a také s hlav­ní­mi kama­rá­dy – Žižkou a Bystřičanem. Oba ve fil­mu vystu­pu­jí pod svý­mi jmé­ny. A víte, co bylo na těch pamět­ní­cích zají­ma­vé? Že si ho ani jeden nepři­vlast­ňo­val. Dělal jsem por­tréty spous­ty zná­mých lidí, ať už jako doku­men­ta­ris­ta, nebo hra­né posta­vy, a čas­té ten­den­ce vzpo­mí­ná­ní pamět­ní­ků na něko­ho, kdo už není, je si ho při­vlast­ňo­vat.  Ale tady jsem potkal lidi (a to je pro Palacha straš­ně vypo­ví­da­jí­cí, jaký­mi lid­mi se obklo­po­val), kte­ří si ho nepři­vlast­ňo­va­li. Když o něm mlu­vi­li, tak se usmí­va­li, vzpo­mí­na­li na své mlá­dí, a Palach se tam tak mezi nimi pro­plé­tal. Přemýšleli z té vzdá­le­nos­ti pade­sá­ti let o něčem, čím si už nejsou přes­ně jis­tí, jak to doo­prav­dy bylo. Což je sym­pa­tic­ké. Čili Palach byl pro mě důle­ži­tý kra­ji­nou kolem něho, lid­mi, kte­ré měl kolem sebe, kte­rý­mi byl obklo­pen a kte­rým důvě­řo­val. Vůbec Jana Palacha nepa­te­ti­zo­va­li. Hluboce na mě zapů­so­bi­lo i setká­ní s jeho bra­t­rem. Opatrně jsme vzpo­mí­na­li, tam to pořád bolí, to jen tak neo­de­z­ní. Blízcí po jeho činu zůsta­li pozna­me­ná­ni. Kdo by nezů­stal.  Nenávratně zasá­hl a poni­čil sta­bi­li­tu všech blíz­kých kolem něho. Ten čin byl sta­teč­ný vůči moci, ale byl vel­mi tvr­dý vůči blíz­kým. To jsem chtěl do fil­mu taky jem­ně dostat.…

Autor:
0

BARBORA POLÁKOVÁ VYDÁ VINYL

A NABÍDNE UNIKÁTNÍ MERCHANDISE — V polovině horkého léta spouští populární zpěvačka a herečka Barbora Poláková svůj exkluzivní e-shop, kde fanoušci, ale i milovníci módních vychytávek najdou kompletní nabídku jejího nového merchandise. Kolekce, které byla doposud v prodeji pouze na vybraných koncertech Polákové, vznikla v režii stylistky Terezy Kytkové, Vojty Novotného (střih) a Lucie Tomiškové (kresby) a je inspirovaná novým, skvěle hodnoceným albem ZE.MĚ, které vyjde 31. srpna také na LP.

Celý článek na stránkách SUPRAPHON.cz

Autor: