Denní archiv Červenec 10, 2018

19984088_10209069693211594_514651587107318579_o0

Indiánské tee-pee na prázdniny - hry na indiány a spoustu letní zábavy?

Prázdniny jsou v plném prou­du, a co by to bylo za prázd­ni­ny bez tábo­ře­ní,

hry na indi­á­ny a spous­tu let­ní zába­vy?

A jeli­kož se tako­vá pra­vá hra na indi­á­ny neo­be­jde bez sku­teč­né­ho tee-pee, je tu pro vás jed­no­du­chý návod,

jak si jej spo­leč­ně se svý­mi nejmen­ší­mi vyro­bit.

Budou urči­tě moc rádi, když jim dáte důvě­ru a budou vám moci s ním malin­ko pomo­ci.

A bez čeho se při výro­bě neo­be­jde­me?

 

Zcela urči­tě bude­me potře­bo­vat 5 ks tyčí (klid­ně poslou­ží  5ks dře­vě­ných násad na mop dlou­hých 180 cm),

bavl­ně­ná lát­ka veli­kos­ti 140 x 360 cm, sil­něj­ší lan­ko dlou­hé asi  3 až 4 m,

a nesmí­me zapo­me­nout i na sil­něj­ší pro­vá­zek.

 

Vše potřeb­né máme, a tak se může­me s chu­tí do toho pus­tit!

Z lát­ky si vystřih­ne­me 5 stej­ných troj­ú­hel­ní­ků o základ­ně veli­kos­ti cca 90 cm a zbý­va­jí­cí dvě stra­ny po 140 cm.

Od vrchu odstřih­ne­me při­bliž­ně 5 cm.

Vzniklý otvor poslou­ží k pro­vlék­nu­tí násad a uvá­zá­ní pláš­tě tee-pee ke dře­vu.

 

Jednotlivé díly lát­ky k sobě seši­je­me. Díl, kte­rý bude před­sta­vo­vat vchod do tee-pee v polo­vi­ně roz­střih­ne­me a začis­tí­me.

Nyní je na řadě výro­ba kon­struk­ce. 

U jed­not­li­vých tyčí v jejich spod­ní čás­ti asi 5 cm ode země vyvr­tá­me dír­ku, kte­rou pro­vlék­ne­me pev­něj­ší pro­vá­zek, kte­rý kon­struk­ci zpev­ní.

Nahoře tee-pee jed­not­li­vé tyče svá­že­me k sobě.

Sešité tee-pee nasa­dí­me na tyče a z vrchu do polo­vi­ny pro­ple­te­me pro­váz­kem.

A hra na „indi­á­ny“ může začít!

 

 …

Autor:
0

Jak přežít v baráku plném teroristů

Představte si, že jste v nepra­vý čas na nepra­vém mís­tě. Shodou okol­nos­tí se ocit­ne­te v budo­vě, kte­rou obsa­dí tým nemi­lo­srd­ných tero­ris­tů. Viděli jste Smrtonosnou past? Zvládli bys­te to samé co John McClane? Našli bys­te v sobě dost odva­hy nako­pat tero­ris­tům prdel? Přečtete-li si řád­ně ten­to člá­nek, pak mož­ná ano. …

Autor:
0

Mimo zákon - kam se člověk podíval, všude samý loupeživý rytíř

Rytíř Friduš z Linavy si v posled­ní čtvr­ti­ně 13. sto­le­tí, vyhlé­dl Krásenický vrch, při­čemž se roz­ho­dl, že na něm posta­ví hrad. Toto úze­mí mu sice neří­ka­lo pane, ale to mu bylo vcel­ku jed­no. Jelikož se nachá­zel zrov­na v době bez­vlá­dí po smr­ti krá­le Přemysla Otakara II., tak mu pšen­ka v tom­to smě­ru jen kvet­la. Tento kopec si nevy­bral náhod­ně, nýbrž kvů­li kup­cům, kte­ří tudy puto­va­li se svým dra­ho­cen­ným zbo­žím v podo­bě jan­ta­ru. Jednalo se o lou­pe­ži­vé­ho rytí­ře a jakmi­le měl hrad zakrát­ko posta­ve­ný, mohl začít se svým živo­by­tím. Se svý­mi lou­pež­ní­ky obí­ral jed­no­ho kup­ce za dru­hým. Král Václav II. ho chtěl zasta­vit a při­tá­hl se svou dru­ži­nou.

Rytíř Hartman z Holštejna si vysta­věl svůj hrad nesou­cí jeho pří­do­mek oko­lo roku 1278. Podle jed­něch domně­nek to byl počest­ný rytíř, dru­zí zase pro­hla­šo­va­li, že se jed­na­lo o krvech­ti­vé­ho lou­pež­ní­ka. Sám rytíř Hartman prahnul po vel­kém bohat­ství. V oko­lí hra­du, kte­rý obý­val, si nemohl být nikdo jis­tý a bylo jed­no, jest­li se jed­na­lo o kup­ce či pocest­né­ho. Každý, koho on se svou ban­dou pře­pa­dl, se rych­le vzda­la. Někteří se posta­vi­li na odpor, avšak za to zapla­ti­li živo­tem. Sám Hartman ho zabil, poně­vadž mu děla­lo dob­ře vidět čer­stvou krev. Hartmanu nesta­čil už jen ten­to lup a začal si brou­sit zuby na vět­ší sous­to.

Heřman z Holštejna byl ze začát­ku vese­lý, milý a pocti­vý mla­dík. Žil na hra­dě své­ho otce Matouše poměr­ně klid­ný a bez­sta­rost­ný život. Ovšem jen do té doby, než jejich sou­sed Ota z Mladějova ode­šel do svě­ta a šel si hle­dat nevěs­tu. Našel jed­nu tako­vou, ale její otec měl pod­mín­ku - aby mu ji dal, musí vyko­nat pouť do Svaté země. Tak tedy šel a jeho nastá­va­jí­cí čeka­la. Ota měl sest­ru Mirandu a tu poru­čil do ochra­ny své­ho budou­cí­ho tchá­na, rytí­ře Bořity. Miranda jen kvet­la a zača­li se trou­sit nápad­ní­ci, i Heřman z Holštejna, při­čemž všem se dosta­la odmít­nu­tí - čeka­lo se na Otu, pro­to­že jen on měl co mlu­vit do sestři­ných námluv.

Mikuláš z Potštejna byl kdy­si dob­rác­kým rytí­řem. Na sces­tí ho při­ved­la smrt jeho otce Procka. Peregrin Puš byl nepří­tel jeho otce, kte­rý s ním vedl spo­ry o hra­ni­ce pot­š­tejn­ské­ho pan­ství. Vše se skon­či­lo v roce 1311, kdy byl Porcek úklad­ně zavraž­děn. Nebyli důka­zy, ale všich­ni vědě­li, že to byl Puš. Mikuláš to však tak nene­chal a s pomo­cí Oldřicha z Brandýsa Puše zavraž­dil a otce pomstil. Pak byl zatčen. Hájil se prá­vem krev­ní msty. Vražda mu neby­la doká­zá­na a šel do krá­lov­ské­ho věze­ní, avšak na přímlu­vu byl pro­puš­těn.

Kniha je plná pří­bě­hů o lou­pe­ži­vých rytí­řích. kaž­dý si urči­tě najde to svo­je. Je to tako­vé pohád­ko­vé vyprá­vě­ní, ale spíš pro vět­ší děti. Obálka navíc kore­spon­du­je s tím vším. Rozhodně dopo­ru­ču­ju. Má 304 stran.

  • Autor: Naďa Moyzesová
  • Žánr: his­to­ric­ká pró­za
  • Nakladatelství: XYZ
  • Datum vydá­ní: 07. 06. 2018
Autor:
3

Úvaha o filmu Markéta Lazarová - Život dovede být někdy neuvěřitelně krutý.

Myslel jsem si, že po shléd­nu­tí něko­li­ka kul­tov­ních zahra­nič­ních, tzv. umě­lec­ky nároč­něj­ších, fil­mů, je již má duše očiš­tě­na a při­pra­ve­na při­jmout téměř jaký­ko­li fil­mo­vý mate­ri­ál.

   Leč jak již v Základním manu­á­lu, dodá­va­ném ke kaž­dé­mu nově vyro­be­né­mu před­mě­tu znač­ky Živočich, typu Člověk, psá­no jest, člo­věk je tvor, v jehož základ­ní mat­ri­ci je zakó­do­vá­no prá­vo mýlit se. Toto prá­vo mají pak všech­ny pro­duk­ty až na poru­cho­vou sérii s kry­cím ozna­če­ním Matka.

   Mýlil jsem se, och jak jen jsem se mýlil. Mé zra­ky shlédly řád­ku fil­mů, nezá­živ­ných, nud­ných, téměř bez děje, fil­mů, jejichž děj vzni­ká až poslé­ze, když se o něm mlu­ví v restau­rač­ním zaří­ze­ní, pokud mož­no co nej­niž­ší ceno­vé kate­go­rie, fil­mů doku­men­tár­ních, jež postrá­da­jí jaký­ko­li děj vůbec. Jednou jsem dokon­ce ve sta­vu vyho­ře­ní zvlá­dl půl dne sle­do­vat mis­trov­ství svě­ta v závod­ním rybář­ství. Ne. Možná. Ne. Ledaže by… Ne. V žád­ném pří­pa­dě se Lazarová ta Markéta s ničím, co jsem viděl před ní, rov­na­ti nedá. Pa dam, pa dam, pam pšš.

   Poezii mám vcel­ku rád. Ne, nemám! Mám, nebo se s ní ale­spoň úspěš­ně míjím. Lyriku z celé­ho srd­ce nesná­ším. Kdo to řekl? Zdá se mi, že lyri­ka je výplod cho­ré­ho psy­cho­pa­tic­ké­ho moz­ku, vědo­mí. Hm, hm, hm. Proto jsem mož­ná, ne, urči­tě, mož­ná zau­ja­tým. U bás­ně v tiš­tě­né podo­bě se ješ­tě, když při­vře­me oči, dá jis­tá dáv­ka lyrič­nos­ti, nesná­ším lyri­ku z celé­ho srd­ce, tole­ro­vat. NE!

   Ale když někdo poku­sí se hrát si s bás­ní jako dítě s plas­te­lí­nou, for­me­lou, a uplá­cá z ní audi­o­vi­zu­ál­ní tovar, kole­du­je si o váž­né potí­že;-( Nesnáším lyri­ku z celé­ho srd­ce.

   Je vel­mi smut­né, kam až maso­vá zába­va kon­zum­ní­ho člo­vě­ka může upad­nout. Františku, Františku. Ty, ty!

   Tento film při­po­mí­ná mi sil­ně ham­bur­ger bez masa a keču­pu. Suchou housku. Markéta Lazarová je oprav­du tako­vým fil­mo­vým Lazarem, jenž nás učí vážit si závod­ní­ho rybář­ství, jako vyso­ce akč­ní­ho spor­tu s množ­stvím zásad­ních neče­ka­ných zvra­tů.

   Dovedu si před­sta­vit, ne, nedo­ve­du! Já vím, to se tak říká. Fráze. Dovedu si před­sta­vit, že lidé, kte­ří fil­mu rozu­mí, se musí roz­plý­vat nad úžas­nou kame­rou, nad doko­na­lým zvu­kem, skvě­lou režií a v nepo­sled­ní řadě bri­lant­ní­mi herec­ký­mi výko­ny. Já se roz­plý­vat nemo­hu a nechci. Egoisto!

   Četl jsem roz­ho­vor s Františkem Vláčilem, v němž říká, že nám film má zapů­so­bit na emo­ce, že má v nás vyvo­lat něja­ké poci­ty. Nemohu říci, jest­li je u mě vyvo­lal. Nejsem psy­cho­log a nevím, jest­li se abso­lut­ní znu­ze­nost a frustra­ce bytím dá zahr­nout pod pojem pocit.

   Možná ale není chy­ba na stra­ně reži­sé­ra. Je doce­la mož­né, že jsem pou­ze viděl nespráv­nou ver­zi fil­mu. Protože kame­ra­man, jehož pohle­dem je děj - ha ha ha děj, děj, to se poved­lo ha, ha, ha - nám divá­kům líčen, trpí zřej­mě sil­nou ner­vó­zou. Pokaždé, když se totiž pod­le zvu­ků ode­hrá­vá něja­ká zásad­ní udá­lost, - ha, ha, ha, zásad­ní udá­lost, ha, ha, ha, to se poved­lo - kame­ra­man dosta­ne akut­ní nával stra­chu a musí urych­le­ně odvrá­tit zrak. Většinou si pak na uklid­ně­nou volí pole, ať už zasně­že­né či před skliz­ní, nebo vyso­ce inte­re­sant­ní pohled na nebe skrz vět­vo­ví stro­mu. Někdy pak cud­ně klo­pí zrak, čímž se nám nabí­zí pohled na hli­ně­né pod­lo­ží. Tyto zábě­ry na nás mohou sice vizu­ál­ně zapů­so­bit - ha, ha, zapů­so­bit, to se poved­lo - ale hlu­bo­ko v nás zůstá­vá hlo­da­vý pocit, že nám něco důle­ži­té­ho uni­ká.

   A taky, že ano. Mně tak­to este­tic­ky uni­kl celý film. Tím nechci říci, že ten­to film je „něco důle­ži­té­ho“. Chraň Bůh! To je jen tako­vá frá­ze. Výtvarně je film oprav­du pojat hez­ky. Od začát­ku se na nás valí barev­ná smršť růz­ných výje­vů. Myriády odstí­nů čer­né a bílé nám na sít­ni­ci defi­lu­jí v kolo­ris­tic­ky exta­tic­ké tou­ze doká­zat, že i dvě bar­vy, když se hod­ně sna­ží, doká­ží vyvo­lat u slab­ších jedin­ců epi­lep­tic­ký záchvat.

   Ještě bych se zasta­vil, respek­ti­ve bych se rád vrá­til, k výra­zu „smršť růz­ných výje­vů“. To se mi oprav­du poved­lo. Ano poda­ře­né. Se zájmem si výraz pro­hlí­žím a napa­dá mě: „Jo, to je ono.“

   Kdybyste se mě zepta­li, jak jsem to udě­lal, odpo­vím vám: „Čoveče, ani vám nevím. Znáte ten pocit, - no jak se tak na vás dívám, tak asi to nebu­de váš pří­pad - kdy se dlou­ho v něčem babře­te a furt to ňák není vono. A pak najed­nou, bez jaké­ho­ko­li varo­vá­ní… To při­jde. Fakt kru­tej pocit. Pocit abso­lut­ní spo­ko­je­nos­ti se sebou samým. Hm. Konečně do sebe zapad­nou díl­ky puzzle, posta­ví­te vajíč­ko na špič­ku. Chvíle, kdy se vás na zlo­mek sekun­dy dotkne abso­lut­ní pozná­ní, kdy jste s Bohem.“

   Když totiž mezi slo­va růz­ných a výje­vů vlo­žím pří­vlast­ky typu nesou­ro­dých, spo­lu napros­to nesou­vi­se­jí­cích, smy­sl postrá­da­jí­cích apod., shr­nu lako­nic­ky celý film.

   SMRŠŤ RŮZNÝCH, NESOURODÝCH, SPOLU NAPROSTO NESOUVISEJÍCÍCH A JAKÝKOLIV SMYSL POSTRÁDAJÍCÍCH VÝJEVŮ

   Říct o této krát­ké a výstiž­né recen­zi, že je geni­ál­ní, mi brá­ní jen vro­ze­ná a odma­la pěs­to­va­ná skrom­nost.

   Nakonec si nali­jme čis­té­ho vína. Další frá­ze. Nedovedu si před­sta­vit člo­vě­ka, kte­ré­mu by se ten­to film upřím­ně líbil. Rozhodně si nemys­lím, že je to nej­lep­ší čes­ký film. Můj názor je, že Markéta Lazarová pat­ří do kate­go­rie „pseu­doin­te­lek­tu­ál­ské“ umě­ní, kam řadím např. Joicova Odissea. V jis­tých vrst­vách, nesná­ším pokryt­ce, je ceně­no, že člo­věk zná a líbí se mu díla, jejichž pou­hý název u nás oby­čej­ných budí zhnuse­ní.

   Nesnáším lyri­ku, pokryt­ce a ego­is­ty z celé­ho srd­ce.…

Autor:
0

Dobyvatelé ztracené archy (Indiana Jones) - Jak to vlastně začalo

Když George Lucas nato­čil v roce 1977 Hvězdné Války, tak se roz­ho­dl i jeho kama­rád Steven Spielberg, že nato­čí akč­ní dob­ro­druž­ný film pro celou rodi­nu. Tím byl v roce 1981 Indiana Jones a jeho prv­ní z dob­ro­druž­ství.

Pro tvůr­ce bylo těž­ké vybrat hlav­ní­ho před­sta­vi­te­le. Mezi původ­ně navr­že­né her­ce nepa­t­řil Harrison Ford, hvězda Hvězdných Válek, ale napří­klad Tom Selleck, kte­rý nato­čil i něko­lik kame­ro­vých zkou­šek. Nakonec risk s Hanem Solem vyšel, a tak se Harrison Ford stal dru­hou hvězd­nou hlav­ní posta­vou v 80. letech.

Celé natá­če­ní neby­lo tak hlad­ké, jak se zdá. Celý štáb v Tunisku one­moc­něl, kob­ra, ve slav­né scé­ně oprav­du stří­ka­la jed (je to vidět na VHS a na sta­rých kopií z TV), přes­to se po 73 dnech, dva­náct dní před plá­no­va­ným ter­mí­nem, poda­ři­lo nato­čit celý film. I když s jed­na­lo o níz­ko roz­počto­vý sní­mek, tak jeho roz­po­čet, něko­li­krát navý­še­ný na 22 mili­ó­nů, napros­to sta­čil k tomu, aby se stal film Dobyvatelé ztra­ce­né archy nej­vý­dě­leč­něj­ším fil­mem roku 1981.

Další člá­nek o fil­mech série Indiana Jones bude zít­ra 11.7.2018 v 12:00

Autor:
0

POLETÍME?: Je důležitý, aby to lidem chutnalo

GENERIC INTERVIEW — V květnu vydané nové řadové album Poletíme? Chce to hit!, které stále populárnější kapela představila také na úspěšném in-store koncertě v prodejně Supraphon Musicpoint, se fanouškům už dostává pod kůži. Svůj díl na tom má jeho nakažlivá energie, která nenechá jednoho v klidu, stejně jako skutečnost, že Poletíme? v čele s charismatickým frontmanem a výtvarníkem Rudolfem Brančovským neponechávají nic náhodě a během festivalové sezóny se rozhodně neflákají. Kde všude můžete kapelu aktuálně vidět, zjistíte zde: www.poletime.info/koncerty/ Ujít byste si ale neměli nechat ani podzimní křest alba, který proběhne 4. října v pražském Lucerna Music Baru.

Celý článek na stránkách SUPRAPHON.cz

Autor:
0

PSV hra Escape Plan odhalena! A je to bomba!

Jak tomu běž­ně je, tak se také sta­lo u Sony. Velký kon­cern něco úzkost­li­vě tají, ale stej­ně vždyc­ky něco pro­sák­ne. Nyní tomu tak je u PSV a pro­sák­la jedi­neč­ná a ori­gi­nál­ní hra Escape Plan, od kte­ré si lidé sli­bu­jí hod­ně.

Principy této hry jsou vel­mi jed­no­du­ché. Musíte dostat vámi při­dě­le­né svě­řen­ce z bodu A, do bodu B. K tomu, abys­te cíle­né­ho bodu B dosáh­li, musí­te měnit objem vašich svě­řen­ců. Doufejme, že Sony brzy pro­zra­dí něco bliž­ší­ho, pro­to­že tato logic­ká hra má roz­hod­ně něco do sebe a má vel­kou šan­ci být jed­nou z nej­lep­ších pro PSV.

Hra bude mít tro­chu horo­ro­vý nádech, při kte­rém bude­te plnit úko­ly. Vše se bude ode­hrá­vat v čer­no­bí­lém svě­tě, kte­rý vypa­dá vel­mi úchvat­ně a v posled­ní době hry tvo­ře­ny tou­to tech­no­lo­gií sla­ví vel­ký úspěch. Tato hra je vel­kým ori­gi­ná­lem, pro­to­že tako­vá hra tu ješ­tě nikdy neby­la. Uvidíme, jak se bude hra ovlá­dat s doty­ko­vým 3D OLED dis­ple­jem, kte­rý bude osa­zen v PSV.

Doufejme, že Sony zve­řej­ní více popi­sů her, kte­ré budou k dostá­ní na PSV, pro­to­že PSV bude jedi­neč­nou zále­ži­tos­tí!

Tento člá­nek byl sou­čás­tí zanik­lé­ho webu 3Dmovie.cz.…

Autor:
1

Vinnetou - Rudý gentleman - Trojice medvědů

Natáčení fil­mu Vinnetou - Rudý gentle­man zača­lo 18. květ­na 1964 jed­nou z nej­těž­ších scén, v níž Vinnetou zachra­ňu­je ze spá­rů med­vě­da Ribannu, dce­ru náčel­ní­ka Assiniboinů. Vedoucí výro­by Erwin Gitt vzpo­mí­ná: „Potřebovali jsme med­vě­da, samo­zřej­mě grizzly­ho, ne něja­ké­ho brt­ní­ka. Z Hamburku nám při­vez­li hned tři med­vě­dy grizz­ly od Rudiho Althoffa. Chytrá cir­ku­so­vá zví­řa­ta. Jmenovali se Mundi, Peter a Peggy, bylo jim devět let, váži­li oko­lo 600 až 800 kg, měři­li 2,30 met­rů a nesmě­li být od sebe oddě­le­ni, jinak smut­ni­li.“ V hoto­vém fil­mu je však vidět jen málo zábě­rů s pra­vý­mi med­vě­dy. Režisér Reinl se domní­val, že není rad­no spo­lé­hat se ani na ty nej­lé­pe vycvi­če­né cir­ku­so­vé med­vě­dy, a tak si musel jejich cvi­či­tel Rudi Althoff oblék­nout med­vě­dí kožich a klí­čo­vé scé­ny ode­hrát sám.

Nedaleko mís­ta, kde se natá­čel sou­boj s med­vě­dem, se nachá­zí kráp­ní­ko­vá jes­ky­ně Otoška jama, jejíž inte­ri­ér vyu­ži­li fil­ma­ři pro nato­če­ní závě­reč­né­ho boje ban­di­tů s Indiány a vojá­ky. K osvět­le­ní jes­ky­ně musel štáb pou­žít veš­ke­ré reflek­to­ry a sví­til­ny, kte­ré měl k dis­po­zi­ci a natáh­nout něko­lik kilo­me­t­rů kabe­lá­že. Vnější vstup do jes­ky­ně byl zho­to­ven ze sád­ry pod­le návr­hu Vlada Tadeje a byl insta­lo­ván v Radmanových mli­ni­cích u Omiše.

Další kapi­to­la spe­ci­á­lu o fil­mu Vinnetou - Rudý gentle­man bude vydá­na 11.7.2018 v 8:00.…

Autor: