Denní archiv Červenec 22, 2016

Gabin0

La Bête humaine / Člověk bestie

„Hlava mu puka­la hrů­zou člo­vě­ka hna­né­ho k činům, kte­ré vyko­nat nechtěl a jejichž pří­či­nu neznal.“

Tragickým hrdi­nou dra­ma­tic­ké­ho pří­bě­hu nato­če­né­ho pod­le romá­nu Émila Zoly je stroj­vůd­ce Jacques Lantier (Jean Gabin), kte­rý nave­nek žije oby­čej­ný život osa­mě­lé­ho člo­vě­ka, kte­rý se ože­nil se svou pra­cí – kon­krét­ně loko­mo­ti­vou, kte­ré říká Lison. To vše se ale změ­ní ve chví­li, kdy se zami­lu­je do Séverine (Simone Simon), man­žel­ky výprav­čí­ho Roubauda (Fernand Ledoux). Jejich man­žel­ství pro­chá­zí kri­zí. Roubaud zjis­tí, že jeho žena byla v mlá­dí zne­u­ží­vá­na svým poruč­ní­kem a zavraž­dí ho. Lantier se sta­ne náhod­ným svěd­kem, ale z lás­ky k Séverine vše popí­rá. Jak jejich vztah nabý­vá na inten­zi­tě, začí­ná Séverine Lantiera navá­dět, aby zabil její­ho man­že­la a moh­li být spo­lu. Netuší však, s čím si zahrá­vá. V Lantierovi totiž dří­má bes­tie…

Člověk bes­tie nebo bes­tie v člo­vě­ku? Co je hor­ší? Jacques Lantier v sobě nosí bes­tii v podo­bě psy­chic­ké poru­chy, kte­rou pova­žu­je za pro­kle­tí, trest za hří­chy gene­ra­cí svých před­ků z rodu Rougon-Macquartů, kte­ré mu „zka­zi­ly krev“. Lidskými bes­ti­e­mi jsou ostat­ní posta­vy – zvrh­lík Grandmorin, násil­ník Roubaud i mani­pu­lá­tor­ka Séverine.

Knižní před­lo­ha z roku 1890, kte­rá vyšla v češ­ti­ně pod názvy Člověk bes­tieLidská bes­tie, je jed­ním ze závě­reč­ných romá­nů Zolova život­ní­ho díla, dva­ce­ti­díl­né­ho cyk­lu o rodu Rougon-Macquartů, „pří­ro­do­pis­né a soci­ál­ní stu­die jed­né rodi­ny za dru­hé­ho císař­ství“. Mezi zná­měj­ší romá­ny toho­to cyk­lu pat­ří Štěstí Rougonů, Břicho Paříže, Zabiják, Nana nebo Germinal. Jacques je synem Gervaisy, ústřed­ní posta­vy romá­nu Zabiják, a její­ho dru­ha Lantiera, kte­rý Gervaisu při­pra­vil o všech­no a dohnal až na samé dno. Zola (výraz­ně ovliv­něn Darwinem) se v jeho pří­bě­hu opět zabý­vá svým oblí­be­ným téma­tem dědič­nos­ti a pro­ble­ma­ti­ky rodo­vých zátě­ží. Jacques, vědom si své gene­tic­ké dis­po­zi­ce, je absti­nent, kru­té rodin­né dědic­tví na něj ale dopad­ne v podo­bě dušev­ní nemo­ci, kte­rá se pro­je­vu­je nut­ka­vou tou­hou zabí­jet. Jacques se i s tím­to démo­nem sna­ží bojo­vat, ten však je nako­nec sil­něj­ší, a Jacques nako­nec zvo­lí jedi­nou ces­tu, kte­rá se mu jeví jako mož­nost „bes­tii“ v sobě unik­nout.

Film se roz­jíž­dí stej­ně pozvol­na jako kni­ha. Sledujeme Jacquesa při prá­ci i během neče­ka­né­ho vol­na, způ­so­be­né­ho poru­chou jeho milo­va­né Lison, kdy zaje­de do kra­je své­ho mlá­dí u Bréauté, navští­vit svou kmo­t­ru, tetu Phasie (Charlotte Clasis). A poma­lu a plí­ži­vě vychá­zí naje­vo, že s Jaquesem není všech­no úpl­ně v pořád­ku. Kmotra se ho cit­li­vě vyptá­vá na jakési „kri­ze“, pro­je­vu­jí­cí se urput­ný­mi bolest­mi hla­vy, horeč­ka­mi a „záchva­ty, kdy se cho­val jako zví­ře“ (v původ­ním zně­ní „la bête“). Jacques ji ujiš­ťu­je, že vše je v pořád­ku, ale jeho smut­ná tvář nepů­so­bí pří­liš pře­svěd­či­vě. Při pro­cház­ce po oko­lí potká sta­rou kama­rád­ku Flore (Blanchette Brunoy). Idylická pro­cház­ka se neče­ka­ně zvrh­ne, když během roman­tic­ké chvil­ky Jacques náh­le začne Flore škr­tit. Zajímavým sym­bo­lem je, že se to sta­ne v těs­né blíz­kos­ti kole­jí a Jacques pro­ten­to­krát „bes­tii“ zaže­ne pohle­dem na pro­jíž­dě­jí­cí vlak (a snad vzpo­mín­kou na Lison). Z násle­du­jí­cí­ho roz­ho­vo­ru vyply­ne, že Flore o jeho „nemo­ci“ ví, ale přes­to je ochot­na jít do rizi­ka spo­leč­né­ho živo­ta.

Jacques: „Nevěděl jsem, co dělám. Jako kdy­by mě napl­nil hus­tý dým. Stoupá mi do hla­vy a všech­no kři­ví. A já jsem pak jak vztek­lý pes, co má chuť kou­sat.“

Výpravčí Roubaud má také své pro­blémy. Konkrétně jeden pro­blém, a tím je jeho krás­ná a zbož­ňo­va­ná man­žel­ka Séverine. Čím odta­ži­tě­ji se k němu cho­vá, tím žár­li­vě­ji ji zbož­ňu­je. Naprostým otře­sem je pro­to pro něj zjiš­tě­ní, že jeho žena byla v mlá­dí zne­u­ží­vá­na svým opa­t­rov­ní­kem, soud­ním pre­zi­den­tem Grandmorinem (Jacques Berlioz). Séverine byla dce­rou zahrad­ní­ka a Grandmorin se jí po jeho smr­ti ujal. Po všech strán­kách. Roubaud zuří. Grandmorin mu opat­řil tep­lé mís­teč­ko u dráhy a „pod­str­čil“ mu zne­u­ctě­nou ženu. Nejprve suro­vě napad­ne Séverine, kte­ré v prvot­ním záchva­tu žár­li­vos­ti vše kla­de za vinu, a poté ji donu­tí, aby Grandmorina vylá­ka­la do vla­ku a tam ho zavraž­dí. Svou ženu si tím záro­veň hod­lá navždy při­pou­tat oko­vy spo­lu­vi­ny.

Potud se zdá, že hlav­ní­mi „bes­ti­e­mi“ jsou vrah a jeho oběť. Séverine je týra­ná man­že­lem a donu­ce­na ke spo­lu­účas­ti na zlo­či­nu, Jacques z lás­ky k ní kry­je ji i Roubauda a s vlast­ní­mi démo­ny sta­teč­ně boju­je. Jenže vlak už se roz­jel plnou parou vpřed. Séverine si Jacqese postup­ně omo­tá kolem prs­tu, zpo­čát­ku snad ani ne se zlým úmys­lem. Přitahuje ji Lantierova jem­nost a pocho­pe­ní, kte­ré vůči ní pro­je­vu­je, i respekt k její zdr­žen­li­vos­ti, vychá­ze­jí­cí z dáv­né­ho trau­ma­tu. K tomu­to vzta­hu ji nabá­dá Roubaud, u něhož načas zví­tě­zí strach z odha­le­ní nad žár­li­vos­tí.

Séverine: „Mám vás ráda tak, jak jen doká­žu. Netoužím mít milen­ce, ale pří­te­le, kte­ré­mu bych moh­la vypo­vě­dět svá trá­pe­ní, zkla­má­ní i nadě­je. Potřebuji důvě­ru a něhu. I já vám mohu dát hod­ně, ale lás­ku ne.“

Jacques před­sta­ví Séverine svůj svět milo­va­ných vla­ků, dokon­ce ji sezná­mí s Lison. („Když má člo­věk něko­ho rád, chce mu říkat jmé­nem, ne čís­lem.“) Séverine si dob­ře uvě­do­mu­je svůj vliv nad ním a záro­veň čím dál víc nená­vi­dí Roubauda, kte­rý pro­pa­dá hazar­du, nepře­stá­vá jí dělat scé­ny a při­po­mí­nat podíl na Grandmorinově vraž­dě. Jemnými, ale účin­ný­mi žen­ský­mi pro­střed­ky Lantiera pře­svěd­čí, aby její­ho man­že­la zabil a moh­li tak spo­lu začít nový život, ten ale i ten­to­krát „bes­tii“ v sobě pře­mů­že. Ne však už ve chví­li, kdy se mu Séverine koneč­ně pod­vo­lí…

Vrcholná scé­na, v níž zazní jen posled­ní slo­va Séverine: „Líbej mě! Celým srd­cem, celou duší!“, a kdy se při polib­ku najed­nou Lantierovy oči i tvář pro­mě­ní a z člo­vě­ka s bes­tií v sobě se sta­ne bes­tie, pat­ří k nejdě­si­věj­ším, jaké jsem kdy vidě­la. Jean Renoir se v celém sním­ku peč­li­vě vyhnul jaké­mu­ko­li zábě­ru na expli­cit­ní bru­ta­li­tu, což je ve výsled­ku mno­hem sil­něj­ší, než kame­ra zapatla­ná keču­pem, jak je chut­ným zvy­kem dnes (mimo­to film je čer­no­bí­lý). Další str­hu­jí­cí scé­nou je záběr, kdy Jacques Lantier s větrem ve vla­sech roz­hod­ným kro­kem krá­čí po kole­jích – člo­věk, kte­rý pod­lehl a jeho ces­ta už je rov­ná jako pra­vít­ko. Její závěr je smut­ný, ale svým způ­so­bem i smíř­li­vý.

Co dodat? Film, kte­rý oce­ní i ten, kdo Zolovu epo­pej nemí­vá na noč­ním stol­ku. Mladý Jean Gabin už nabý­vá svých poz­děj­ších legen­dár­ních bul­do­čích rysů, ale v roli neo­hra­ba­né­ho stroj­vůd­ce je pře­svěd­či­vý a při­taž­li­vý (ostat­ně sám prý v dět­ství snil o tom, že bude jed­nou řídit loko­mo­ti­vu). A Simone Simon je pře­krás­ná. Jean Renoir ji údaj­ně upřed­nost­nil před teh­dej­ší herec­kou hvězdou Ginou Manès pro její něž­ný, až dět­ský půvab. Sám reži­sér si zahrál roli pobu­dy Cabuche, původ­ně nař­če­né­ho z Grandmorinovy vraž­dy, jehož milo­va­ná Louisette na násled­ky zná­sil­ně­ní zvrhlé­ho pre­zi­den­ta zemře­la.

V kniž­ní před­lo­ze je zabí­je­ní spous­ta, bru­ta­li­ty ješ­tě víc a závěr nesko­na­le dras­tič­těj­ší. Jean Renoir (mimo­cho­dem, pro­střed­ní syn slav­né­ho impre­si­o­nis­tic­ké­ho malí­ře Augusta Renoira) se však naštěs­tí sou­stře­dil jen na hlav­ní dějo­vou linii. Díky tomu, že ve fil­mu není postav jako na orlo­ji (s vra­žed­ný­mi či sebe­vra­žed­ný­mi ten­den­ce­mi), vla­ko­vá neštěs­tí, ani expli­cit­ní sexu­ál­ní scé­ny, dostá­vá vnitř­ní boj Jacquese Lantiera dosta­teč­ný pro­stor, aby se na něj divák mohl plně sou­stře­dit, pro­ží­vat jej s ním, a nako­nec mu přát – v rám­ci mož­nos­tí – co nejmé­ně nešťast­ný konec.

Drama

Francie 1938

Režie: Jean Renoir

Hudba: Joseph Kosma

Hrají: Jean Gabin, Simone Simon, Fernand Ledoux, Blanchette Brunoy, Jean Renoir, Guy Decomble, Julien Carette, Colette Régis, Marcel Pérès, Gérard Landry, Émile Genevois, Prosper Désiré Péclet, Jacques B. Brunius, Claire Gérard, Jenny Hélia, Léon Larive, Jacques Berlioz, Charlotte Clasis

 …

Autor:
Silueta0

Silueta – Christina Larsson

S komi­sař­kou Ingrid Bergmanovou se setká­vá­me už počtvr­té při vyšet­řo­vá­ní zlo­či­nu. Konečně odpo­ča­tá se Ingrid po dovo­le­né vra­cí zpět do pra­cov­ní­ho pro­ce­su. Ale návra­ty nikdy nejsou snad­né. V prá­ci na ní čeká nový pří­pad a během její­ho ces­to­vá­ní se něko­li­krát spus­til alarm v jejím domě. Vražda mla­dé dív­ky komi­sař­ku zaměst­ná nato­lik, že mož­né vlou­pá­ní do její­ho domu pus­tí z hla­vy. Vzápětí si uvě­do­mí svůj omyl, když se její otis­ky a dal­ší důkaz­ní mate­ri­ál začnou obje­vo­vat v sou­vis­los­ti s nový­mi zlo­či­ny. Navíc Ingrid nemá žád­né ali­bi, vždy byla sama doma a trá­vi­la svůj čas pra­cí. Najednou se role obrá­tí a ta, kte­rá vždy lovi­la zlo­čin­ce je najed­nou love­na.

Hlavní záplet­ka kni­hy mě oka­mži­tě zau­ja­la. Přece jen pokus o zko­rum­po­vá­ní poli­cis­tů se děje v sou­čas­ném svě­tě dnes a den­ně. Navíc je pří­běh oprav­du ori­gi­nál­ní v tom, že situ­a­ci může­me sle­do­vat z něko­li­ka úhlů pohle­du – vyšet­řo­va­te­le z vnitř­ní­ho oddě­le­ní, čle­nů poli­cej­ní­ho oddě­le­ní, kte­ří pra­cu­jí s Ingrid a nako­nec i z pohle­du samot­né Ingrid sna­ží­cí se doká­zat svou nevi­nu. Celá kni­ha je poměr­ně ten­ká, urči­tě bych oce­ni­la, kdy­by autor­ka pří­běh ješ­tě více nata­ho­va­la a čte­ná­ře napí­na­la dal­ší­mi kro­ky ve vyšet­řo­vá­ní.

Jediná věc, kte­rou bych autor­ce vytkla je, že zlo­čin­ce, kte­rý za vším sto­jí, nám vyzra­di­la téměř na začát­ku. Předem víme viní­ka. Na hlav­ní rozuz­le­ní tudíž nemu­sí­me čekat až do kon­ce, jen čeká­me, až na to při­jdou i sami poli­cis­té. Knihu to tro­chu ochu­zu­je o tajem­no typic­ké pro vět­ši­nu detek­tiv­ních pří­bě­hů. Na dru­hou stra­nu zná­me padou­cha už od počát­ku a může­me spo­lu s ním sle­do­vat jeho myš­le­ní a postu­py při zdis­kre­di­to­vá­ní komi­sař­ky Ingrid. Tím opět kni­ha nabí­zí šir­ší záběr pohle­du, jak na poli­cej­ní prá­ci, tak i na zlo­či­nec­kou tak­ti­ku.

Hodně sym­pa­tic­ká věc na celé kni­ze je vykres­le­ní odhod­la­nos­ti poli­cej­ní sbo­ru. Christina Larsson vytvo­ři­la uvě­ři­tel­né posta­vy pra­cu­jí­cí v pro­stře­dí, kde je důle­ži­té moci se spo­leh­nout na dru­hé. Celý tým ani jedin­krát neza­vá­há a sna­ží se brá­nit svou kole­gy­ni stůj co stůj.

I když se jed­ná už o čtvr­tou kni­hu v řadě ze série s komi­sař­kou Bergmanovou, nový čte­nář nepo­tře­bu­je žád­né sou­vis­los­ti z před­cho­zích dílů. Díly na sebe tema­tic­ky nena­va­zu­jí, tudíž není tře­ba znát před­cho­zí pří­pa­dy.


  • Autor:Christina Larsson
  • Žánr:detektivka
  • Nakladatelstvi:MOTTO
  • Datum vydá­ní: 08.02.2016

Kniha ke kou­pi na Albatrosmedia.cz.…

Autor:
OLYMPUS DIGITAL CAMERA0

Tvůrci představili novinářům citlivě laděný film Prach

V kině Béla měli dnes novi­ná­ři mož­nost pro­žít spo­lu s hrdi­ny fil­mu Prach atmo­sfé­ru rodin­né­ho setká­ní v blíz­kos­ti smr­ti. Subtilní rodin­né dra­ma se odli­šu­je od běž­né sou­čas­né fil­mo­vé tvor­by. Civilní herec­tví spo­lu s dlou­hý­mi zábě­ry při­bli­žu­jí křeh­kost lid­ských vzta­hů bez oká­za­los­ti a drá­sa­vých scén. Po novi­nář­ské pro­jek­ci pro­běh­lo krát­ké setká­ní s tvůr­ci fil­mu. Své zku­še­nos­ti s natá­če­ním své­ho prv­ní­ho celo­ve­čer­ní­ho při­blí­žil Vít Zapletal, kte­rý je i auto­rem scé­ná­ře. Producent Radim Procházka oce­nil oso­bi­tý pří­stup reži­sé­ra i novou spe­ci­ál­ní edič­ní řadu Cyklus Citrus. Ta má upo­zor­nit na začí­na­jí­cí mla­dé auto­ry a autor­ská díla mimo hlav­ní proud. O herec­ké prá­ci pro­mlu­vi­li i her­ci Hana Jagošová, Radek Valenta a Vojtěch Poláček.

Film má pre­mi­é­ru 11. srp­na 2016…

Autor: