Měsíční archiv Prosinec 2012

Lincolnscreen0

Lincoln speciál - část 4 - 500 stránkový scénář a průlom

Spielberg věděl, že Tony Kushner – kte­rý v roce 1993 zís­kal Pulitzerovu cenu za hru „Andělé v Americe“ a kte­rý pro­mě­nil výbuš­né dějin­né udá­los­ti ve scé­nář k fil­mu „Mnichov“ nomi­no­va­ný na Oscara – uva­žu­je sple­ti­tě a cho­vá hlu­bo­kou lás­ku k ame­ric­ké his­to­rii a bude scho­pen napsat pod­le kni­hy Goodwinové scé­nář.

 

I Kushnera kni­ha zau­ja­la, ale byl pře­svěd­čen, že 800 strán­ko­vá bichle nemů­že být zhuš­tě­na do jed­no­ho fil­mu. „Její kni­ha je úžas­né a napí­na­vé vyprá­vě­ní,“ říká. „Zároveň je to živou­cí defi­ni­ce něče­ho, co nemů­že být shr­nu­to do dvou­ho­di­no­vé­ho fil­mu. Je tak nabi­tá sil­ný­mi oka­mži­ky a krás­ný­mi posta­va­mi, že neby­lo mož­né najít způ­sob vyprá­vě­ní, kte­rý by to vše posti­hl.“

 

Najít jinou ces­tu k „Lincolnovi“ se pro oba sta­lo výzvou. Kushner upus­til od původ­ní­ho zámě­ru zkou­mat Lincolnův život od roku 1863 do jeho smr­ti o dva roky poz­dě­ji, pro­to­že i tak by stá­le šlo o epo­pej.

 

Pustil se do prá­ce a výsled­kem byl 500 strán­ko­vý scé­nář, kte­rý pře­dal Spielbergovi. Režisér vzpo­mí­ná: „Byla to jed­na z nejbri­lant­něj­ších věcí, co jsem kdy četl, ale byla pří­liš roz­vlek­lá, výprav­ná a pro film nevhod­ná. Když jsem ji četl, říkal jsem si, že nej­pod­ma­ni­věj­ší část Tonyho prá­ce je 70 strán­ko­vý úsek o boji za pro­sa­ze­ní 13. dodat­ku.“

 

Kushner se pus­til do psa­ní na dal­ší dva roky a sna­žil se pra­cov­ní scé­nář zeštíhlit. Pak mu zni­če­ho­nic zavo­lal Spielberg.

 

„Byl jsem na ces­tě do Connecticutu, když v tom mi zavo­lal na mobil,“ vzpo­mí­ná Kushner. „Řekl: ‚Možná ti to bude při­pa­dat bláz­ni­vé, ale co kdy­bychom se zamě­ři­li jen na leden a na schvá­le­ní 13. dodat­ku?‘ Vzpomínám si, že jsem musel zajet ke kraj­ni­ci, pro­to­že se mi zato­či­la hla­va. Steven řekl: ‚Tahle část pří­bě­hu mi při­jde mimo­řád­ně vzru­šu­jí­cí a dojem­ná.‘ A čím déle mlu­vil, tím víc jsem cítil, že jde o odváž­né roz­hod­nu­tí, kte­ré všech­ny pře­kva­pí. Bude to pří­běh o Lincolnovi, jak ho vět­ši­na lidí nezná.“

 

Pokračuje: „Oba jsme vědě­li, že nápad při­šel v ten pra­vý čas, tedy v době, kdy mno­zí ztra­ti­li víru v ideu vůd­cov­ství. Tento pří­běh uka­zu­je, že pomo­cí demo­kra­cie lze dosáh­nout vel­ké a krás­né věci. Měsíc leden byl čoč­kou, kte­rá uka­zo­va­la Lincolna v celé jeho krá­se. Nechyběla v něm žád­ná ze sou­čás­tí jeho živo­ta – rodi­na, cito­vý život a poli­ti­ka. A napě­tí sku­teč­né kri­ze. Čelil vel­ké­mu dile­ma­tu: může dosáh­nout zru­še­ní otroc­tví a záro­veň zacho­vat Spojené stá­ty ame­ric­ké? A může tak uči­nit ješ­tě před kapi­tu­la­cí Konfederace?“

 

Zúžení zamě­ře­ní umož­ni­lo Kushnerovi uká­zat Lincolna tak, jak si vždy přál, tedy jako sku­teč­né­ho muže bro­dí­cí­ho se den za dnem, minu­tu za minu­tou, v poli­tic­kém blá­tě, hna­né­ho vizí lep­ší budouc­nos­ti jeho náro­da a dětí.

 

Nová ver­ze scé­ná­ře záro­veň Kushnerovi umož­ni­la zamě­řit se na někte­ré kon­tro­ver­ze, týka­jí­cí se Lincolnových metod a pře­svěd­če­ní. Nechtěl napří­klad pomi­nout Lincolnovu ocho­tu pod­po­řit čas od času otroc­tví za cenu zacho­vá­ní Spojených stá­tů ame­ric­kých. Zdůrazňuje však, že Lincoln se pohy­bo­val na ten­kém ledě. „Velmi balan­co­val, když se sna­žil pro­sa­dit myš­len­ku kon­ce občan­ské vál­ky spo­leč­ně se zru­še­ním otroc­tví a záro­veň pře­svěd­čit oby­va­te­le Severu, že jejich děti neu­mí­ra­jí kvů­li zru­še­ní otroc­tví. Myslím, že toto domýš­le­ní věcí do kon­ce je jed­nou z věcí, kte­rý z něj dělá vel­ké­ho pre­zi­den­ta.“

 

Kushner nechtěl pomi­nout ani mimo­řád­ná opat­ře­ní, kte­ré Lincoln během vál­ky zave­dl - nej­ví­ce dra­ko­nic­ké záko­ny, co byly kdy ve Spojených stá­tech pou­ži­ty, včet­ně zru­še­ní výno­su Habeas cor­pus a uva­le­ní napros­té cen­zu­ry na sdě­lo­va­cí pro­střed­ky. „Lincoln nespor­ně bez­pre­ce­dent­ně naru­šo­val rov­no­váhu sil – ale pod­le jeho slov to bylo nut­né pro efek­tiv­ní vede­ní vál­ky a udr­že­ní Spojených stá­tů ame­ric­kých. Myslím, že občas dokon­ce pře­kro­čil hra­ni­ce toho, s čím by sou­hla­sil soud. To jsou dal­ší otáz­ky pro­střed­ků a cílů, skrý­va­jí­cí se v samé pod­sta­tě fil­mu,“ vysvět­lu­je.

 

Tyto otáz­ky oži­ly v Kushnerově scé­ná­ři pro­střed­nic­tvím pří­zem­ní­ho rea­lis­mu a pohrou­že­ní se do atmo­sfé­ry Lincolnova Washingtonu. Do intim­ní­ho por­trétu Lincolna je zaple­te­no přes 140 postav. Mnohé z nich jsou prá­vem pova­žo­vá­ny za vel­ké osob­nos­ti a fas­ci­nu­jí­cí posta­vy. „Proces výstav­by pří­bě­hu byl vel­mi zálud­ný,“ při­zná­vá Kushner. „Ale baví mě inter­pre­to­vat. Skládat jed­not­li­vé kusy dohro­ma­dy při­po­mí­ná dušev­ní puzzle. Vsadil jsem na bys­trost divá­ků a také na to, že můj scé­nář bude v rukou jed­no­ho z nej­vět­ších sta­vi­te­lů fil­mo­vé­ho vypra­věč­ství v his­to­rii.“

 

Kushner věno­val deset let vyčer­pá­va­jí­cí­mu stu­diu a vlo­žil posta­vám do úst řadu sku­teč­ných frá­zí, zís­ka­ných z his­to­ric­kých pra­me­nů. Avšak mno­hé z toho, co napsal, je směs výsled­ků stu­dia a před­sta­vi­vos­ti. „Ačkoliv víme, že k urči­tým udá­los­tem došlo, neví­me moc o tom, co bylo řeče­no. To mi dalo jis­tou míru vol­nos­ti a byl jsem za ni rád. Psát ten­to scé­nář byl pře­de­vším pro­ces inter­pre­ta­ce,“ shr­nu­je.

 

„To byla jed­na z věcí, kte­rá byla na scé­ná­ři krás­ná,“ říká Spielberg. „Tony se pono­řil do jazy­ka té doby a pak ho inter­pre­to­val po svém. Stal se z něho hyb­rid his­to­ric­ké­ho bádá­ní a Tonyho nevšed­ní­ho umě­ní prá­ce s jazy­kem,“ pozna­me­ná­vá.

 

Kushner byl obzvlášť opa­tr­ný při vykres­lo­vá­ní kar­di­nál­ních roz­dí­lů mezi stra­nic­kou poli­ti­kou v roce 1865 a 2012. „Dnes nám může při­pa­dat matou­cí, že demo­kra­té byli v té době kon­zer­va­tiv­ní stra­nou, slo­že­nou z jižan­ských sepa­ra­tis­tů, zatím­co repub­li­ká­ni byli pro­gre­siv­ní, pro­vlád­ní a dokon­ce radi­kál­ní,“ vysvět­lu­je. „Je zají­ma­vé, jak si vymě­ni­li pozi­ce.“

 

Při psa­ní scé­ná­ře vyu­ží­val Kushner jako spo­leh­li­vý zdroj Goodwinovou. I ona byla roz­hod­nu­tím zamě­řit se na Lincolnův mik­ro­kos­mos nad­še­na. „V tom­to pří­bě­hu najde­te všech­no, co jsem se sna­ži­la sdě­lit ve své kni­ze,“ pozna­me­ná­vá. „Jeho melan­cho­lii, smy­sl pro humor a hlu­bo­ké pře­svěd­če­ní o důle­ži­tos­ti dodat­ku. Ochotu nést tíhu vědo­mí, že vál­ka bude pokra­čo­vat, pro­to­že v otáz­ce otroc­tví nedo­jde k žád­né­mu kom­pro­mi­su. Jeho vnitř­ní boj se sebou samým. Osoby, kte­ré ho obklo­po­va­ly a kte­rým důvě­řo­val. A koneč­ně, v cen­t­ru toho vše­ho, jeho diplo­ma­tic­ké umě­ní, kte­ré v této bitvě uplat­nil. Volba 13. dodat­ku jako hlav­ní­ho téma­tu pří­bě­hu dovo­lu­je fil­mu zachy­tit vše najed­nou - Lincolnovu lid­skost, poli­tic­kou vizi a nesmír­nou tíhu výko­nu pre­zi­dent­ské­ho úřa­du.“

 

Konečná ver­ze scé­ná­ře strh­la kaž­dé­ho, kdo ji četl. „Tonyho styl je napros­to úchvat­ný,“ říká Kathleen Kennedyová. „Má tolik vrs­tev, že vás vtáh­ne do kaž­dé­ho detai­lu Lincolnova svě­ta.“

 

Kushner si byl jis­tý, že Spielberg doká­že ten­to svět při­vést k živo­tu, i přes­to­že to bude vyža­do­vat neob­vyk­lý pří­stup. „Steven čas­to pře­tvá­ří sám sebe. Existují jis­té spiel­ber­gov­ské prv­ky, kte­ré najde­te ve všech jeho fil­mech, ale jed­not­li­vé fil­my se od sebe záro­veň sty­lo­vě vel­mi liší. Vždy se plně při­způ­so­bí pří­bě­hu, kte­rý vyprá­ví,“ říká. „Přesto, když jsem viděl výsled­ný film, jeho stro­host na mě vel­mi zapů­so­bi­la. Jde o pre­ciz­ní prá­ci. Je tam sku­teč­ný vhled do toho, co Lincoln viděl a cítil. Má vel­mi lin­col­nov­ské­ho ducha – skrom­né­ho, tiché­ho a sou­stře­dě­né­ho –, což sou­čas­ně dob­ře vysti­hu­je i herec­ký výkon Daniela Day-Lewise.“

 

Goodwinová, kte­rá zná Lincolnův svět lépe než kdo­ko­liv jiný, sou­hla­sí. Podle ní Spielberg doká­zal vyte­sat živý pří­běh – niter­nou rea­li­tu, kte­rá při­blí­ží lidem iko­nu, jak to do té doby nikdo nedo­ká­zal. „Nikdo jiný by nemohl ‚Lincolna‘ reží­ro­vat a při­vést ho k živo­tu s veš­ke­rou jeho lid­skostí a sou­čas­ně vypo­vě­dět pří­běh, kte­rý oslo­ví tolik lidí, přes­to­že nejde o živo­to­pis­ný film. Myslím, že Steven si byl po celou dobu této zod­po­věd­nos­ti vědom,“ říká. „Tento film dává lidem Lincolna trva­le. Doufám, že inspi­ru­je lidi k tomu, aby opět zača­li věřit v mož­nost vůd­cov­ství.“…

Autor:
Lincolnscreen0

Lincoln speciál - část 3 - Tým soupeřů

Spielberg si byl od začát­ku dob­ře vědom, že exis­tu­je neko­neč­ná řada knih, pojed­ná­va­jí­cích o Lincolnovi ze všech mož­ných úhlů pohle­du. Toužil nicmé­ně po neotře­lém a lid­štěj­ším pohle­du. Zjistil, že kni­ha Doris Kearns Goodwinové „Team of Rivals: The Political Genius of Lincoln“, kte­rá se po svém vydá­ní v roce 2005 sta­la best­selle­rem, mezi ostat­ní­mi bio­gra­fie­mi vyni­ká a že je to str­hu­jí­cí kni­ha, kte­rou je nut­né pře­číst.

 

Spielberg začal s Goodwinovou kni­hu pro­bí­rat už něko­lik let před tím, než ji dokon­či­la. Setkali se u pří­le­ži­tos­ti osla­vy nové­ho milé­nia ve Washingtonu, kde se ji zeptal, na čem prá­vě pra­cu­je. Projevil tedy o kni­hu váž­ný zájem už něko­lik let před­tím, než byla dokon­če­na. „Pracoval na ostat­ních fil­mech a jed­nou za čas zavo­lal a zeptal se, co dělá Lincoln. Až jed­no­ho dne zís­kal před­nost­ní prá­vo,“ vzpo­mí­ná Goodwinová.

 

Plamená reak­ce čte­ná­řů na prá­vě vyšlou kni­hu potvr­di­la, že Goodwinová káp­la na tu část pří­bě­hu o Lincolnovi, kte­rá všech­ny zají­ma­la nej­víc, a sice jak dosá­hl tak zásad­ních změn k lep­ší­mu v tak kraj­ně pro­ti­chůd­né době. „Tým riva­lů“ v názvu kni­hy odka­zu­je ke třem Lincolnovým opo­nen­tům, s nimiž se Lincoln utkal v pre­zi­dent­ských vol­bách roku 1860, aby nako­nec pozval všech­ny zatrpk­lé pora­že­né sou­pe­ře do své­ho kabi­ne­tu. Tento smě­lý tah je pří­kla­dem Lincolnových mimo­řád­ných kva­lit: schop­nos­ti vychá­zet se svý­mi opo­nen­ty, nadá­ní pro poli­ti­ku a neměn­né­ho kom­pa­su, kte­rý vždy uka­zo­val k uni­ver­zál­ním hod­no­tám spra­ve­dl­nos­ti, občan­ským prá­vům a doko­na­lej­ším Spojeným stá­tům ame­ric­kým.

 

To sto­jí i za jeho mož­ná nej­vět­ším úspě­chem - při­měl národ, aby pod­po­řil „zno­vuzro­ze­ní svo­bo­dy“ a skon­co­val v závě­ru vál­ky s haneb­nou prak­ti­kou otroc­tví, a to nejen sym­bo­lic­ky, nýbrž ces­tou ústav­ní­ho dodat­ku, kte­rý ze zru­še­ní otroc­tví dělá sou­část práv­ní­ho zákla­du Spojených stá­tů ame­ric­kých.

 

Jak to doká­zal? Goodwinová tvr­dí, že hna­cím moto­rem mu bylo vědo­mí toho, jaké důsled­ky by měl jeho neú­spěch. „Myslím, že pro Lincolna bylo při­je­tí 13. dodat­ku klí­čo­vé, jeli­kož věděl, že pokud se sta­ne sou­čás­tí Ústavy – kte­rou tolik ctil -, s otroc­tvím bude ve Spojených stá­tech jed­nou pro­vždy konec. Proto zapo­jil veš­ke­ré své nadá­ní pro poli­ti­ku a vyu­žil všech svých vzta­hů ve vliv­ných kru­zích, aby byl doda­tek schvá­len. Teprve tak si mohl být jis­tý, že otroc­tví jed­nou pro­vždy odzvo­ní.“

 

Dodává: „Myslím, že uvě­řil, že Spojené stá­ty mohou být, jak čas­to říkal, nosi­te­lem nadě­je po celém svě­tě.“

 

Spielberga kni­ha Goodwinové fas­ci­no­va­la. „Skoro kaž­dá strán­ka Dorisiny kni­hy obsa­hu­je námět na celo­ve­čer­ní film,“ tvr­dí reži­sér. „Ale nej­dů­le­ži­těj­ší byl duch muže, kte­rý zachy­ti­la. Cítil jsem, že je zásad­ní zacho­vat mu věr­nost ve všem, co bude­me dělat.“

 

Brzy na to pozva­la Goodwinová Spielberga a Tonyho Kushnera ke kula­té­mu sto­lu odbor­ní­ků na Lincolna, aby vidě­li, jak je oblast, do kte­ré se chtě­jí pus­tit, nároč­ná. Překvapilo ji, jak dob­ře zapad­li. „Bylo to neu­vě­ři­tel­né,“ vzpo­mí­ná. „Později jsem dosta­la e-maily od všech pří­tom­ných his­to­ri­ků, ve kte­rých psa­li, jak je udi­vi­lo, kolik toho Steven ví o Lincolnovi, občan­ské vál­ce, zru­še­ní otroc­tví, Mary, zkrát­ka o všem. Vzápětí jsme si s Tonym zača­li vymě­ňo­vat e-maily a pro­bí­rat všech­ny strán­ky Lincolna, a já jsem byla pře­svěd­če­ná, že nikdo jiný nemů­že odvést lep­ší prá­ci než oni dva.“…

Autor:
Lincolnscreen0

Lincoln speciál - část 2 - Nalezení Lincolna

Postava Abrahama Lincolna dlou­ho osci­lu­je mezi mýtem a mužem z masa a kos­tí.

 

Stále zaměst­ná­vá před­sta­vi­vost veřej­nos­ti, dnes snad ješ­tě víc než kdy jin­dy. Možná pro­to­že se stal glo­bál­ním sym­bo­lem nadě­je v to, že s mocí lze naklá­dat uváž­li­vě. Možná pro­to­že jako jedi­ný ame­ric­ký pre­zi­dent čelil reál­né mož­nos­ti, že ambi­ci­óz­ní expe­ri­ment v podo­bě Spojených stá­tů ame­ric­kých by mohl být navždy zru­šen. Nebo mož­ná pro­to­že jeho samot­ný život je důka­zem toho, že i nedo­ko­na­lé a slo­ži­té lid­ské bytos­ti mohou dosáh­nout nemož­né­ho a při­mět dokon­ce i ty, kte­ří žijí v zaje­tí vál­ky a tem­né­ho odka­zu, aby změ­ni­li směr a spo­ji­li své síly.

 

Postava Lincolna a jeho vět­ši­nou skry­tá, při­tom však pod­ma­ni­vě lid­ská strán­ka jeho osob­nos­ti pro­ná­sle­do­va­la fil­ma­ře Stevena Spielberga už od dět­ství. O Lincolnovi četl, pře­mýš­lel a postup­ně došel k tomu, že Lincolnův nabi­tý život je plný pří­bě­hů, kte­ré nejen­že jsou ze své pod­sta­ty fil­mo­vé, ale sou­čas­ně jsou stá­le rele­vant­něj­ší pro naši dobu.

 

„Odjakživa jsem chtěl vyprá­vět Lincolnův pří­běh. Je jed­nou z nej­ví­ce str­hu­jí­cích postav his­to­rie i mého živo­ta,“ říká Spielberg. „Vzpomínám si, že když jsem ve čtyřech nebo pěti letech popr­vé uvi­děl Lincolnův památ­ník, veli­kost té sochy na žid­li mě vydě­si­la, ale když jsem šel blíž, uchvá­ti­la mě její tvář. Na ten oka­mžik nikdy neza­po­me­nu. Přiměla mě o tom muži, sedí­cím na žid­li vyso­ko nade mnou, začít pře­mýš­let.“

 

Čím víc se toho Spielberg během své­ho živo­ta o Lincolnovi dozvě­děl, tím víc vzrůs­tal jeho obdiv. Pokračuje: „Lincoln vedl naši zemi v jejích nej­hor­ších oka­mži­cích. Díky němu pře­ži­ly ide­á­ly ame­ric­ké demo­kra­cie a bylo zru­še­no otroc­tví. Chtěl jsem však uká­zat i Lincolnovu mno­ho­stran­nost. Byl stát­ník, vojen­ský veli­tel, ale sou­čas­ně otec, man­žel a muž, kte­rý se neu­stá­le obra­cel hlu­bo­ko do své­ho nit­ra. Chtěl jsem vyprá­vět pří­běh o Lincolnovi bez zby­teč­né­ho cynis­mu a uctí­vá­ní hrdi­ny, kte­rý by posti­hl intim­ní strán­ku jeho osob­nos­ti v celé její šíři.“

 

Spielbergovi a scé­náris­to­vi Tonymu Kushnerovi, kte­ří v minu­los­ti spo­lu­pra­co­va­li na fil­mu „Mnichov“, trva­lo deset let, než našli ten pra­vý pří­běh a způ­sob, jakým ho vyprá­vět. Výsledkem je film, kte­rý se pře­kva­pi­vě věnu­je jen něko­li­ka krát­kým, avšak význam­ným měsí­cům Lincolnova živo­ta. Těch pár měsí­ců odha­lu­je pod­sta­tu toho­to muže – jako poli­tic­ké­ho génia, jako ztrá­pe­né­ho otce rodi­ny a pře­de­vším jako sta­teč­né­ho obrán­ce Spojených stá­tů ame­ric­kých.

 

Spielberg říká: „Zaměřili jsme se na posled­ní čty­ři měsí­ce Lincolnova živo­ta, pro­to­že v té době dosá­hl něče­ho pamá­teč­né­ho. Chtěli jsme ale uká­zat, že on sám byl pře­de­vším člo­věk, niko­liv památ­ník. Pevně jsme dou­fa­li, že když ho zob­ra­zí­me v nej­slo­ži­těj­ším oka­mži­ku jeho živo­ta – upro­střed boje za pro­sa­ze­ní 13. dodat­ku k Ústavě ve Sněmovně repre­zen­tan­tů - vzdá­me této slo­ži­té osob­nos­ti hold.

 

Tento zhuš­tě­ný a do hloub­ky pro­ni­ka­jí­cí kon­cept fil­mu Spielberga zau­jal. Zavedl jeho fil­mař­ský instinkt na odliš­nou úro­veň než kte­rý­ko­liv před­cho­zí film z jeho dlou­hé a roz­ma­ni­té fil­mo­gra­fie.

 

„Moje fil­my jsou čas­tě­ji vyprá­vě­ny pro­střed­nic­tvím obra­zů než slov. Ale v tom­to pří­pa­dě sto­jí obraz až na dru­hém mís­tě za vel­ký­mi slo­vy Abrahama Lincolna,“ vysvět­lu­je Spielberg. „Nezáleželo mi tolik na toku obra­zů, jako spíš na tom nechat ty nej­lid­štěj­ší oka­mži­ky pří­bě­hu odví­jet se před naši­ma oči­ma.“

 

Při ana­lý­ze Lincolnových posled­ních dní až k nej­ví­ce vzru­šu­jí­cím a sou­čas­ně drs­ným oka­mži­kům debat, poli­tic­kých machi­na­cí, rodin­ných vazeb a osob­ních stra­chů a nadě­jí, odha­li­li Spielberg a Kushner napí­na­vou – a neče­ka­ně lid­skou – pod­sta­tu nej­vět­ší bitvy o demo­kra­cii. „Film nepo­strá­dá napě­tí,“ tvr­dí. „Místy může být dokon­ce vní­mán jako jis­tý druh poli­tic­ké­ho thrille­ru.“

 

Podle Spielbergovy dlou­ho­le­té pro­dukč­ní part­ner­ky Kathleen Kennedyové je film zají­ma­vým obra­tem ve vývo­ji reži­sé­ro­vy kari­é­ry. „Steven vždy milo­val pří­běhy a nato­čil mno­ho fil­mů s his­to­ric­kým kon­tex­tem – Říši slun­ce, Šindlerův seznam, Zachraňte vojí­na Ryana – a mys­lím, že pocho­pil, že jed­ny z nej­za­jí­ma­věj­ších postav se skrý­va­jí v his­to­rii,“ říká. „Ale věděl, že ten­to film nebu­de tra­dič­ním živo­to­pis­ným fil­mem. Místo toho se s Tonym poku­si­li najít ten nej­do­ko­na­lej­ší způ­sob, jak uká­zat veli­kost úspě­chů Lincolna jako pre­zi­den­ta, a sice pro­střed­nic­tvím zru­še­ní otroc­tví a dal­ších klí­čo­vých udá­los­tí, kte­ré se sta­ly během jeho pre­zi­dent­ské­ho obdo­bí.“…

Autor:
Lincolnscreen0

Lincoln speciál - část 1

Velikost Abrahama Lincolna – jeho zaní­ce­ní a lid­skost – se plně pro­je­vi­la v posled­ních měsí­cích jeho živo­ta a půso­be­ní v pre­zi­dent­ském úřa­dě. V roz­ho­du­jí­cí bitvě musel, navzdo­ry nesmír­ným pře­káž­kám a kraj­ní­mu veřej­né­mu i osob­ní­mu tla­ku, určit budou­cí směr zdr­ce­né­ho náro­da.

 

Film „Lincoln“ Stevena Spielberga je hlu­bo­kou son­dou do nej­ris­kant­něj­ších a nej­od­váž­něj­ších oka­mži­ků ame­ric­ké­ho vůd­ce v době, kdy se roz­pty­lu­je tem­ný stín otroc­tví a země roz­pol­ce­ná vál­kou musí být sce­le­na.

 

Silné lid­ské dra­ma se ode­hrá­vá v době, kdy Lincoln vede ke kon­ci pus­to­ši­vou občan­skou vál­ku a boju­je za pro­sa­ze­ní 13. dodat­ku k Ústavě Spojených stá­tů ame­ric­kých, kte­rá natr­va­lo ruší otroc­tví. Půjde o čin sku­teč­né národ­ní odva­hy. Využije k tomu veš­ke­rý svůj talent, odva­hu a morál­ní sílu, a díky tomu se sta­ne legen­dou. Bude se potý­kat s dopa­dem svých činů na celý svět a na ty, kte­ré milu­je. Ve hře je však něco, na čem Lincolnovi vždy zále­že­lo nej­víc: při­mět ame­ric­ký lid a své opo­nen­ty ve vlá­dě, aby smě­řo­va­li k vyš­ší­mu cíli, jímž je bla­ho celé­ho lid­stva.

 

Film vzni­kl na zákla­dě mno­ho­vrs­tev­na­té­ho scé­ná­ře nosi­te­le Pulitzerovy ceny Tonyho Kushnera, lid­ské­ho vyprá­vě­ní Stevena Spielberga a herec­ké­ho výko­nu Daniela Day-Lewise a dal­ších skvě­lých pro­ta­go­nis­tů. Proniká k jádru Lincolnových posled­ních úspě­chů. Znázorňuje muže plné­ho para­do­xů: bavi­če a váž­né­ho muže, hra­vé­ho vypra­vě­če a nelí­tost­né­ho poli­tic­ké­ho hrá­če, pro­zí­ra­vé­ho vůd­ce a zra­ni­tel­né­ho otce, kte­rý v nej­tem­něj­ší hodi­ně své­ho náro­da, kdy si doba žádá od všech to nej­lep­ší, dosáh­ne něče­ho význam­né­ho a trva­lé­ho.

 

Twentieh Century Fox a DreamWorks Pictures před­sta­vu­jí v sou­čin­nos­ti s Participant Media film „Lincoln“ reži­sé­ra Stevena Spielberga a scé­náris­ty Tonyho Kushnera, nato­če­ný pod­le čás­ti kni­hy Doris Kearns Goodwinové „Team of Rivals: The Political Genius of Lincoln“. Hlavní role ztvár­ni­li Daniel Day-Lewis, Sally Fieldová, David Strathairn, Joseph Gordon-Levitt, James Spader, Hal Holbrook a Tommy Lee Jones. Producenty jsou Steven Spielbreg a Kathleen Kennedyová, výkon­ný­mi pro­du­cen­ty Daniel Lupi, Jeff Skoll a Jonathan King.

 

Spielberg vsa­dil na osvěd­če­ný tým spo­lu­pra­cov­ní­ků: kame­ra­ma­na Janusze Kaminského, fil­mo­vé­ho archi­tek­ta Ricka Cartera, kos­tým­ní výtvar­ni­ci Joannu Johnstonovou, vedou­cí­ho stři­hu Michaela Kahna a skla­da­te­le hud­by Johna Williamse. Spojením jejich talen­tu se z obra­zu vál­kou zde­vas­to­va­né­ho svě­ta, kte­rý Lincoln v roce 1865 nezvrat­ně změ­nil, zro­dil niter­ný, sou­čas­ný záži­tek.

 

Autor:
les miserables movie poster0

Bídníci (2012) - 80 %

Recenze na nový muzi­kál Les Misérables je na svě­tě. Jaké je novo­do­bé zpra­co­vá­ní romá­nu od Viktora Huga v podá­ní osca­ro­vé­ho tvůr­ce Královi řeči Toma Hoppera, kte­rý pro­jekt reží­ro­val s hvězd­ným obsa­ze­ním a nesmr­tel­ný­mi pís­nič­ka­mi?

Poprvé v Lucerně

Tak a výlet do Prahy je za mnou. Jako kdy­bych tam nejez­dil kaž­dý den pra­cov­ně. Dárky na Vánoce nakou­pe­ný, boty pro­šou­pa­ný a plno lidí na Václaváku odstr­če­ných, ale ale­spoň jsem si zpří­jem­nil den návště­vou kina Lucerna. Moc nád­her­né kino to se musí uznat. Měl jsem tam tu čest shléd­nout na novi­nář­ské pro­jek­ci oče­ká­vá­ný muzi­kál Bídníci s hvězd­ným obsa­ze­ním a pochut­nat si na slad­kém peči­vu z pekár­ny PAUL zadar­mo. A jak se mi muzi­kál líbil, to si může­te pře­číst v mé nové recen­zi na TM.

Klasika

Původní film z roku 1958 (tedy ne úpl­ně zase prv­ní, před ním byly ješ­tě dvě ver­ze) jsem si zami­lo­val už jako malý kluk, když si jej pus­ti­ly moji rodi­če jed­no­ho dne v pod­ve­čer ješ­tě na sta­ré VHS-ce. „Dívej se, bude se ti to líbit,“ poví­da­li mi, když jsem hned při úvod­ních titul­cích ohr­no­val nos nad sta­rým fran­couz­ským sním­kem. A měli prav­du, po zhléd­nu­tí až do kon­ce se film líbil. Koho by jen tak neo­ča­ro­val legen­dár­ní pří­běh galej­ní­ka Jeana Valjeana (Jean Gabin), kte­ré­ho po 18 letech ve věze­ní za krá­dež boch­ní­ku chle­ba pro­pus­tí na svo­bo­du a on se vydá do civi­li­za­ce začít nový život. Pomáhá lidem a hlav­ně se sta­rá o krás­nou siro­tu Cosettu. Naději na nový začá­tek mu však ztrp­ču­je fana­tic­ký poli­cis­ta (Bernard Blier), kte­rý jde bez sli­to­vá­ní býva­lé­mu trestan­ci po krku. Tento film nasa­dil lať­ku pří­liš vyso­ko, a pro­to jsem ani nedou­fal, že nověj­ší muzi­kál pře­ko­ná tuhle legen­du z fran­couz­ské fil­mo­gra­fie, i když měl cel­kem zají­ma­vé a hvězd­né obsa­ze­ní. A měl jsem prav­du, muzi­kál tuto vyso­kou lať­ku nezdo­lal a ani ji nijak zvláš­tě neroz­kved­lal. Klasika zůstá­vá kla­si­kou!

Všichni táh­nou za jeden pro­vaz. Zdroj: Bontofilm.cz

Začátek

Hned v úvo­du nabí­zí muzi­kál pompéz­ní scé­nu s lodí a galej­nic­kým cho­rá­lem, kte­rá bere divá­kům v kině dech a tahá za srdíč­ko. Přesto si mys­lím, že tako­vá monu­men­tál­ní scé­na je tu cel­kem zby­teč­ná, neboť zby­tek fil­mu se ode­hrá­vá spí­še mezi kuli­sa­mi. Jen sem tam je počí­ta­čem vyge­ne­ro­va­ný pohled z výš­ky. Chvíli jsem na počát­ku pře­mýš­lel, jest­li Jean Valjean v podá­ní Hugha Jackmana mlu­ví nebo zpí­vá. A hle, on fakt zpí­val. To nechci mis­tra HJ nijak urá­žet, podal zna­me­ni­tý výkon po zby­tek muzi­ká­lu. Ze začát­ku jen brblal, ale pak to roz­jel na plný obrát­ky. Pěvecký a herec­ký výkon to byl skvě­lý, ale mís­to usl­ze­né­ho Jeana Valjeana s rudý­mi oči­ma a plno­vou­sem bych příš­tě rad­ši dal­ší­ho nasra­né­ho Wolverina s vysou­va­cí­mi vid­li­ce­mi. Díky mistře, skvě­lý, ale sta­či­lo! Totéž se dá říct i o Russella Croweovi, kte­rý si zahrál nejdří­ve bacha­ře v docích, a pak i jeho poz­děj­ší pový­še­ní na inspek­to­ra Javerta. Kdo by řekl, že ten chlap s drs­ným obli­če­jem umí i zpí­vat. Nejdřív se smě­je­te nad kaž­dou jeho počá­teč­ní sna­hou, ale když to pak roz­je­de tře­ba jako na té stře­še pod noč­ní oblo­hou a v povzdá­lí je vidět Notre-Dame, tak je to vcel­ku zají­ma­vý pěvec­ký výkon. Herecky to taky zvlá­dl dob­ře, ale pří­liš mi vadil ten jeho kamen­ný výraz v obli­če­ji bez zná­mek lid­ství. Možná to pat­ři­lo k té posta­vě nesne­si­tel­né­ho a zau­ja­té­ho Javerta s děs­ným napo­le­on­ským klo­bou­kem.

Sirota s novým otcem. Zdroj: Bontonfilm.cz

 

Příběh

Děj je sice struč­ný, ale na můj vkus pří­liš kvap­ně sestří­ha­ný jen z těch nej­dů­le­ži­těj­ších scén z původ­ní­ho pří­bě­hu Les Misérables od Viktora Huga. Nejdřív Jean Valjean tahá loď /střih/ pak jde zase po horách a kra­ji­nou /střih/ všu­de ho bijí /střih/ ukrad­ne stří­bro na faře /střih/ zpy­tu­je svě­do­mí a zpí­vá /střih/ po osmi letech kde­si v Paříži. Jako k roz­ma­ni­tos­ti pří­bě­hu to nedo­dá­vá nic, jen se drží již zaje­té kole­je. Sem tam se našly drob­né změ­ny opro­ti před­lo­ze – tře­ba to, že Valjean zná Javera už jako bacha­ře nebo Fantine se nezhrou­tí poté, co ji nepři­vez­li dcer­ku. Fakt nepa­tr­né, netře­ba se jimi dále zatě­žo­vat. U muzi­ká­lu, kde se pořád zpí­vá, je to cel­kem jed­no. Vlastně v celém roz­sa­hu se jenom zpí­vá a nemlu­ví, což bylo u mě doce­la utr­pe­ní, když kaž­dou prko­ti­nu, co měli her­ci jazy­ku, muse­li vybás­nit. Čekal jsem kecy, kecy a pak mezi to něja­ký ten zpěv. Ale ono to bylo od začát­ku až do kon­ce. Zpěv, zpěv, zpěv a zase zpěv. No nic musel jsem si zvyk­nout. Co bych chtěl vyzdvih­nout je herec­ký tak i pěvec­ký výkon Anne Hathaway, kte­rá byla ve své roli Fantine zce­la exce­lent­ní - dokon­ce kvů­li ní dras­tic­ky zhub­la a necha­la si ostří­hat vla­sy na hla­vě. A to hrá­la jen v jed­né tře­ti­ně fil­mu. Její iko­nic­ká píseň I dre­a­med a dre­am byla pro­cí­tě­ná a srd­ce rvou­cí. Ztvárnila těž­ce zasa­že­nou mla­dou ženu, s kte­rou si osud zle pohrál, až skon­či­la sama bez prá­ce na uli­ci a pro své dítě v pěs­toun­ské péči udě­lá coko­liv, aby mělo lep­ší život než ona. Dokonce nevá­há pro pení­ze se ošku­bat doho­la, vykleš­tit zuby bez nar­kó­zy či zná­sil­nit vojen­ským důstoj­ní­kem. Vše jen pro lás­ku k malé Cossetě, kte­rou má v péči zlo­děj­ský a úlis­ný zrzoun - mon­si­ňor Thernadier (Sacha Baron Cohen) a jeho stej­ně pove­de­ná žena. Umírající Fantine na uli­ci nalez­ne Valjean, nyněj­ší rych­tář, kte­rý se nad ní sli­tu­je a zapří­sa­há se, že se posta­rá o její malou siro­tu Cossetu. Přichází do hos­tin­ce, kde mla­dé děv­če od mon­si­ňo­ra Thernadiera vykou­pí z jeho otroc­kých slu­žeb. Společně s ní utí­ká před dra­vým komi­sa­řem Javerem do fran­couz­ské met­ro­po­le. Čas utí­ká a z malé­ho káčát­ka se stá­vá labuť Cossete (Amanda Seyfried), do kte­ré se zami­lu­je při let­mém setká­ní mla­dý revo­lu­ci­o­nář Marcius (Eddie Redmayne). Bla bla... však to dál zná­te. Láska jako trám při­po­mí­na­jí­cí Shakespearovu hru Romeo a Julie pro­cí­tě­ná zpě­vem. Kupodivu je v muzi­ká­lu spo­leč­ným scén zami­lo­va­né­ho páru jen po málu. Stále dob­rá Amanda Seyfried se tu mih­ne snad jen ve dvou, zatím­co nevý­raz­ný Eddie Redmayne jako Marcius tu věč­ně s ostat­ní­mi chlap­ci sta­ví bari­ká­dy. Vše se točí hlav­ně kolem fran­couz­ské revo­lu­ce a kon­flik­tu mla­dých lidí s vojá­ky na uli­cích, mezi nimiž vyni­ká zpě­vem mla­dý dlou­ho­vlasý klu­či­na, kte­rý jako kdy­by vypa­dl z irsko-amerického kla­nu The Kelly fami­ly. Krev, prach, utr­pe­ní a bolest je hlav­ním moti­vem muzi­ká­lu více než něja­ká ta lás­ka. Vše v podá­ní skvě­lých her­ců, kte­rým bys­te ani nevě­ři­li, že mají tak vyso­ký a táh­lý tón v hla­se (bůhví, jest­li jim v tom nepo­moh­la něja­ká ta audio tech­ni­ka). Někdy je to však utr­pě­ní civět deset minut do jedi­né­ho ksich­tu, kte­rý neu­stá­le něco vyzpě­vu­je. Závěr muzi­ká­lu byl děs­ně pro­ta­ho­va­ný a člo­věk se doslo­va těšil, až koneč­ně všich­ni zavřou kla­pač­ky a vyběh­ne z toho kina ven.

Zamilovaná dvo­ji­ce. Zdroj: Bontonfilmcz

Shrnutí

Nový muzi­kál s hvězd­ným obsa­ze­ním od reži­sé­ra Toma Hoppera se sice pove­dl, ale nic nové­ho či zásad­ní­ho do svě­to­vé kul­tu­ry nepři­ne­sl. Jen nau­čil dal­ší skvě­lé her­ce z Hollywoodu slzet před kame­rou a pře­kva­pi­vě i zpí­vat ve vyso­ké tóni­ně. Je těž­ké sní­mek ozna­čit jako zby­teč­ný, jeli­kož urči­tě něja­ké to kouz­lo pře­ce jen má - bra­vur­ní her­ce, nesmr­tel­né pís­níč­ky a vel­ko­le­pou výpra­vu. Je vidět, že pro­du­cen­ti na ničem nešetře­li a před­sta­vu­jí divac­ké­mu oku maleb­né pro­stře­dí sta­ré Paříže, his­to­ric­ké kos­tý­mi hýří­cí barva­mi a dob­ře sla­dě­ný make-up. To vše k utr­pě­ní dlou­hém až dvou a tři čtvr­tě hodi­no­vém muzi­ká­lu, i když se děj sna­ži­li tvůr­ci zestruč­nit, o co se dalo (původ­ní film z roku 1958 byl roz­dě­len na dvě čás­ti). Člověk si musí po celou dobu říkat, že se dívá na muzi­kál a ne na film, tak­že pod­le žán­ru tomu dávám v hod­no­ce­ní 80 %. Jinak já osob­ně rad­ši zůsta­nu u fil­mo­vé kla­si­ky z minu­lé­ho sto­le­tí a muzi­kál si pus­tím po letech v tele­vi­zi se zkur­ve­ným čes­kým dabin­gem.

Autorem recen­ze je Ric007. Článek pub­li­ko­ván i na osob­ním blo­gu TM dne 21.12.2012.

 

 …

Autor:
Eva_Green_and_Daniel_Craig_-_Greg_Williams_Photoshoot_070

Casino Royale

„My name is Bond. James Bond.“

Casino Royale vyprá­ví o počát­cích kari­é­ry Jamese Bonda. Po pro­ve­de­ní dvou pro­fe­si­o­nál­ních vražd a obdr­že­ní kódo­vé­ho ozna­če­ní agen­ta s povo­le­ním zabí­jet je 007 vyslán hla­vou brit­ské taj­né služ­by M na svou prv­ní misi. Pátrání po pilí­řích tero­ris­tic­ké sítě jej zave­de na Bahamy a poté do Černé Hory, kde má za úkol vyhrát ve vyso­ké karet­ní hře nad finanč­ní­kem tero­ris­tů Le Chiffrem. Doprovází jej pohled­ná účet­ní minis­ter­stva finan­cí, kte­ré Bondovu hru spon­zo­ru­je. Bond si její spo­leč­nos­ti nej­pr­ve pří­liš nevá­ží, když ale spo­leč­ně pro­ži­jí něko­lik nebez­peč­ných situ­a­cí, začne o ni mít zájem. Le Chiffre je však těž­ký pro­tiv­ník…

Casino Royale mělo být a také se sta­lo „ozdrav­ným restar­tem“ sko­mí­ra­jí­cí bon­dov­ské série, kte­rá postu­pem času dospě­la až k okra­ji pro­pas­ti absur­di­ty. Proto se tvůr­ci roz­hod­li vyra­zit zce­la jiným smě­rem. Žádné fan­tas­tic­ké vyná­le­zy ani super­zbra­ně, žád­ní mega­lo­ma­ni s plá­ny na zni­če­ní pla­ne­ty, žád­né kos­mic­ké sta­ni­ce ani stu­de­ná vál­ka, ale vět­ší syro­vost, rea­lis­tič­nost a James Bond s novou tvá­ří, tepr­ve hle­da­jí­cí sám sebe a své tra­dič­ní rekvi­zi­ty. Ubylo akč­ních scén a vzni­kl pro­stor pro emo­ci­o­nál­ní hloub­ku, kte­rá činí tuto bon­dov­ku mezi ostat­ní­mi výji­meč­nou.…

Autor:
noce blanche-30

Sňatek bez domova / Noce blanche

„Někteří lidé jsou věz­ni vlast­ní­ho osu­du.“

Mathilde Tessier je sedm­nác­ti­le­tá stu­dent­ka střed­ní ško­ly. Nezávislá, pro­ble­ma­tic­ká dív­ka bez rodi­čů s cynic­kým pohle­dem na život i na svět. François Hainaut je jejím uči­te­lem filo­zo­fie. Pokouší se jí se stu­di­em pomo­ci, a postu­pem času s ní navá­že i milost­ný vztah. Zatímco jeho vlast­ní­mu man­žel­ství zvo­ní umí­rá­ček, vychá­zí naje­vo, že Mathilde je mno­hem nebez­peč­něj­ší, než se zdá­lo…

Přestože námět fil­mu vypa­dá banál­ně, není to žád­ná plytká loves­to­ry stu­dent­ky a pro­fe­so­ra – Vanessa Paradis si totiž vybí­rá fil­my vel­mi peč­li­vě. Tento byl jejím prv­ním a ve svých 17 letech za něj obdr­že­la Césara. A roz­hod­ně ho nedo­sta­la zadar­mo.…

Autor:
womb20

Lůno / Womb

„Kdo jsi, mami?“

Pláž. Vítr. Rozbouřené moře. Zima. Dřevěný domek, skří­pa­jí­cí pod nápo­ry vět­ru. Žena s dítě­tem pod srd­cem klid­ně sedí na tera­se, aniž by vní­ma­la hněv živlů.

Střih. Je deš­ti­vý den. Dvě děti, Tommy a Rebecca, se prá­vě sezná­mi­ly. Jsou sou­se­dé, oba byd­lí v dře­vě­ných roz­vr­za­ných dom­cích na sych­ra­vém pobře­ží nespe­ci­fi­ko­va­né země. Stanou se přá­te­li. Navštěvují se. Jezdí na kole po molech, uska­ku­jí před pří­bo­jem, seda­jí na reza­vém vra­ku lodi a pozo­ru­jí bou­ří­cí vlno­bi­tí. Pak je ale roz­dě­lí osud, Rebecca se stě­hu­je do Japonska.

Střih. O dva­náct let poz­dě­ji se Rebecca vra­cí do roz­vr­za­né­ho dom­ku na plá­ži. Vyhledá Tommyho, a vypa­dá to, jako­by se ti dva nikdy nero­ze­šli. Opět však mezi ně vstu­pu­je osud a ten­to­krát odchá­zí Tommy. Umírá při auto­ne­ho­dě. Rebecca ale s ním ale už zno­vu roz­lou­čit nehod­lá. Rozhodne se pou­žít jeho DNA a poro­dit Tommyho klon.

Autor:
the-king-and-i_30

Král a já / The King and I

Král: „Ty jsi vel­mi kom­pli­ko­va­ná žena!“
Anna: „Asi ano, Vaše Veličenstvo.“

Angličanka Anna Leonowens, při­jíž­dí po smr­ti man­že­la do Siamu na pozvá­ní krá­le, aby vyu­čo­va­la jeho děti. Musí zde čelit cizím tra­di­cím a zvy­kům, kte­ré se jí ne vždy líbí. Na roz­díl od posluš­ných pod­da­ných se však nebo­jí říci krá­li, co si doo­prav­dy mys­lí. Nicméně i přes jis­tá nedo­ro­zu­mě­ní začnou postup­ně jeden dru­hé­ho respek­to­vat a jejich spo­lu­prá­ce obě­ma změ­ní život. Děj je zalo­žen na kni­ze Margaret Landon „Anna a král Siamu“, sku­teč­ném pří­bě­hu Angličanky, kte­rá byla v letech 1862–1867 vycho­va­tel­kou dětí siam­ské­ho krá­le Mongkuta.

Muzikál Král a já byl ve své době obrov­ským hitem na prk­nech newy­or­ské Broadwaye a part siam­ské­ho krá­le život­ní rolí Yula Brynnera. Filmové zpra­co­vá­ní zís­ka­lo zla­tou soš­ku Oscara hned v pěti kate­go­ri­ích: Herec v hlav­ní roli (Yul Brynner), Výprava, Kostýmy, Hudba a Zvuk. Další čty­ři nomi­na­ce, včet­ně té za Nejlepší film, Herečku v hlav­ní roli, et cete­ra, et cete­ra :-), zůsta­ly nepro­mě­ně­ny.…

Autor:
sylvia_0040

Sylvia / Sylvie

Co dělat, když se s tím, koho milu­je­te, nedá žít?

Píše se rok 1956. Sylvia Plath stu­du­je na pres­tiž­ní ang­lic­ké uni­ver­zi­tě v Cambridgi a píše své prv­ní lite­rár­ní poku­sy. Potkává zde bás­ní­ka Teda Hughese a zro­dí se osu­do­vá lás­ka, kte­rá Sylvii pro­vá­zí celý život. I Ted zpr­vu sil­ně pod­lé­há roman­tic­ké­mu vzta­hu s ženou, kte­rá rozu­mí jeho prá­ci a obdi­vu­je ji, ale po sňat­ku se lec­cos změ­ní. Sylvia chce ode­jít za mat­kou do Spojených stá­tů, Ted dává před­nost živo­tu v Anglii, a navíc se vra­cí ke svým sta­ro­mlá­de­nec­kým návy­kům. Psychicky nevy­rov­na­ná Sylvia nedo­ká­že nevě­ry milo­va­né­ho muže při­jmout, ale záro­veň ho do nich vhá­ní. Útěchu hle­dá v poezii a ve vlast­ní tvor­bě, píše sbír­ku Ariel, kte­rá dnes pat­ří ve Velké Británii k nejčte­něj­ším, ale sen o štěs­tí se roz­plý­vá… (ofi­ci­ál­ní text dis­tri­bu­to­ra)

Umělci to nemí­va­jí v živo­tě snad­né, ale to ani jejich blíz­cí. Sylvia Plath to měla o to těž­ší, že se naro­di­la v době, kdy spo­leč­nost stá­le ješ­tě pova­žo­va­la pro ide­ál­ní insta­la­ci ženy pro­stor mezi koléb­kou a plot­nou. Sylvia to všech­no chtě­la – a k tomu ješ­tě něco navíc. Potřeba tvo­řit byla jejím moto­rem, nárož­ním kvá­d­rem její­ho živo­ta man­žel Ted Hughes.

Autor:
Hobit0

Hobit: Neočekávaná cesta - 60 %

V hobi­tí ves­nič­ce sepi­su­je sta­rý Bilbo Pytlík his­to­rii jed­né neo­če­ká­va­né ces­ty. Nikdy netou­žil být hrdi­nou a vydá­vat se vědo­mě na dob­ro­druž­nou ces­tu pova­žo­val za nero­zum­né. Přesto musí napsat o tom, jak se na jed­nu nebez­peč­nou ces­tu plnou neče­ka­ných setká­ní vydal s par­tou trpas­li­čích bojov­ní­ků pod vede­ním bojov­ní­ka Thorina a kou­zel­ní­ka Gandalfa. Právě Gandalf věří, že malý hobit může být bojov­ní­kům uži­teč­ný a že pro­ti zlu je mož­né bojo­vat i malý­mi činy. Že to má Gandalf v hla­vě srov­na­ný, o tom není pochyb. Nepoužívá kouz­la zby­teč­ně a ve Středozemí je prá­vem uzná­va­ný. Je to on, kdo vede bojov­ní­ky smě­rem k Ereboru, kde v hlou­bi země obklo­pen zla­tem spí drak Šmak. Cestou k Ereboru se sku­pi­na bojov­ní­ků musí vypo­řá­dat s pěk­ně kru­tou čelád­kou, kte­rou může­me oče­ká­vat v pohád­ko­vé zemi. Ani nechut­ní zlobři, ani neú­nav­ní skře­ti však nemo­hou bojov­ní­ky od jejich ces­ty odra­dit. A to se ješ­tě sta­čí zasta­vit v Roklince a Bilbo Pytlík nara­zí na Gluma. Je to pěk­ná pod­šív­ka, tenhle sliz­ký Glum. Ale Bilbo vyhra­je v hádan­ko­vém sou­bo­ji, nene­chá se zastra­šit a uká­že, že je nejen bys­trý, ale také poho­to­vý a nebo­jác­ný. A hlav­ně zís­ká to, co Glum ztra­til, prs­ten. Zkrátka a dob­ře, vzít hobi­ta na neo­če­ká­va­nou a nebez­peč­nou ces­tu byl dob­rý nápad. To nako­nec uzna­jí i trpas­lí­ci se svým vůd­cem Thorinem.

Režisér Peter Jackson se neta­jí svým obdi­vem k dílu Johna Ronalda Reuela Tolkiena, kte­rý je pova­žo­ván za zakla­da­te­le hrdin­ské fan­ta­sy. Tentokrát se roz­ho­dl pře­vést do fil­mu pří­běh o hobi­to­vi a navá­zat na úspěš­nou tri­lo­gii Pán Prstenů. Když v roce 2001 pře­kva­pil Jackson fil­mo­vé divá­ky svým prv­ním fil­mem s hobi­tem Frodo Pytlíkem a jeho kama­rá­dy, stál film mno­ho náma­hy a peněz. Ale Peter Jackson byl spo­ko­je­ný a náma­ha se vypla­ti­la. Přenesení roz­sáh­lé­ho pří­bě­hu plné­ho bitev a postav bylo při­ja­to divá­ky i kri­ti­kou pří­z­ni­vě. Proč tedy nepo­kra­čo­vat!

Tolkien obda­řil svá díla tako­vou mírou fan­ta­zie a postav, že je mož­né je pře­nést do fil­mu jen pomo­cí počí­ta­čo­vé tech­no­lo­gie. Bez této tech­no­lo­gie se neo­be­šel ani film Hobit. Ale pří­liš­ná sna­ha zvý­šit napě­tí pomo­cí počí­ta­čo­vých tri­ků se chví­le­mi jeví jako zby­teč­ná. Uslintané tla­my zlo­b­rů nebo roz­hý­ba­né skal­ní posta­vy nepů­so­bí nebez­peč­ně a všech­no je tak pohád­ko­vě čitel­né, že to při­po­mí­ná sta­ré pohád­ky brat­ří Grimmů.  Skutečně napí­na­vou chvil­ku jsem si uži­la jen při setká­ní Bilbo Pytlíka s Glumem. Kromě napě­tí se ve fil­mu obje­ví i dvě komic­ké scé­ny.  První vese­lá  scén­ka vznik­ne při návštěvě trpas­lí­ků v hobi­tím domě Bilbo Pytlíka a zazní při ní i roz­ver­ná pís­nič­ku „bum­ta­ra­ta­tra­la­la…..“. V té dru­hé se před­sta­ví  potrh­lý hně­dý kou­zel­ník, jehož ces­ta lesem pěš­ky i na sáň­kách taže­ný­mi krá­lí­ky při­po­mí­ná ces­to­vá­ní sáněk Baby Jagy z popu­lár­ní pohád­ky Mrazík. Asi je to podob­nost čis­tě náhod­ná, ale malým divá­kům se to bude líbit.

Film Hobit: Neočekávaná ces­ta se hod­ně podo­bá před­cho­zí tri­lo­gii Pána Prstenů. S prv­ní­mi obra­zy zazní stej­ný hudeb­ní motiv od Howarda Shoreta  a v hobi­tí ves­nič­ce si člo­věk při­pa­dá jako doma. Vlastně i nebez­peč­né pří­še­ry jsou víta­né. Film pros­tě při­ná­ší nená­roč­nou a osvěd­če­nou podí­va­nou, ničím novým nepře­kva­pí a jedi­ným milým pře­kva­pe­ním je Bilbo Pytlík v podá­ní her­ce Martina Freemana. Tomu se poda­ři­lo zahrát svou posta­vu jako anti­hr­di­nu s při­ro­ze­ným odstu­pem. Některé scé­ny jsou sice na hra­ni­ci gro­tes­ky, ale Freeman doká­že situ­a­ci dohrát bez pře­hrá­vá­ní a dodá tak scé­nám vět­ší věro­hod­nost a lid­skost.

Film trvá 166 minut a dove­du si před­sta­vit, kte­ré scé­ny bych vystřih­la a zkrá­ti­la. Film je zby­teč­ně dlou­hý a napl­ně­ný opa­ko­va­ný­mi scé­na­mi s počí­ta­čo­vý­mi tri­ky. Na dlou­hý zim­ní večer se sva­čin­kou a pitím je však film dob­rým a nená­roč­ným pro­gra­mem

Aktuální cena HOBIT - NEOČEKÁVANÁ CESTA DVD v čes­kých e-shopech: (Zdroj: Heureka.cz, )

Autor:
Peter Jackson0

Peter Jackson

Peter Jackson  je jed­ním z nej­ú­spěš­něj­ších fil­mo­vých tvůr­ců svě­ta. Jeho monu­men­tál­ním poči­nem je zejmé­na tri­lo­gie „Pán prs­te­nů“, kte­rou reží­ro­val, jejímž byl spo­lu­au­to­rem jako scé­náris­ta a kte­rou pro­du­ko­val spo­leč­ně s tak­též Oscarem oce­ně­ný­mi spo­lu­pra­cov­ni­ce­mi Fran Walsh a Philippou Boyens. Jejich tři fil­my zís­ka­ly dohro­ma­dy 30 nomi­na­cí na Oscara, z nichž 17 pro­mě­ni­ly, když zís­ka­ly mj. (v pří­pa­dě posled­ní­ho dílu) též Oscara za nej­lep­ší film. Svoji prv­ní nomi­na­ci na Oscara zís­ka­li Jackson a Walsh v kate­go­rii nej­lep­ší původ­ní scé­nář k oce­ňo­va­né­mu fil­mu „Nebeská stvo­ře­ní“.

Jackson byl pro­střed­nic­tvím své novozéland­ské znač­ky Wing Nut Films zod­po­věd­ný též za úspěš­ný rema­ke „King Konga“ z roku 2005, kte­rý svě­to­vě utr­žil více než 500 mili­o­nů dola­rů a jenž zís­kal tři nomi­na­ce na Oscara. Nedávno Jackson také reží­ro­val na Oscara nomi­no­va­ný sní­mek „Pevné pou­to“, adap­ta­ci oce­ňo­va­né­ho best­selle­ru Alice Sebold. Byl také pro­du­cen­tem glo­bál­ní sen­za­ce „District 9“, nomi­no­va­né na Oscara v kate­go­rii nej­lep­ší film.

Jackson dále spo­leč­ně se Stevenem Spielbergem a Kathleen Kennedy pro­du­ko­val též „Tintinova dob­ro­druž­ství“ reži­sé­ra Stevena Spielberga. Tento film zís­kal ved­le spous­ty dal­ších cen a též nomi­na­cí na Zlatý glo­bus v kate­go­rii nej­lep­ší ani­mo­va­ný film, a cenu Producers Guild of America Award pro nej­lep­ší pro­du­cen­ty kres­le­né­ho fil­mu dané­ho roku. Tento film je prvý v řadě cel­kem tří fil­mů, zalo­že­ných na svě­to­vě pro­slu­lém komik­su auto­ra Hergé. Jackson bude reží­ro­vat prá­vě dru­hý film série.

V roce 2010 byl za své záslu­hy pro film paso­ván na rytí­ře.…

Autor:
poulet-aux-prunes_BD0

Recenze: Kuře na švestkách – 75%

Filmový debut Francouzky s írán­ský­mi koře­ny Marjane Satrapi Persepolis vyvo­lal před čtyř­mi roky nad­še­ní. Strohá, leč nápa­di­tá čer­no­bí­lá ani­ma­ce, vyso­ká míra auto­bi­o­gra­fič­nos­ti (autor­ka počí­na­je změ­nou poli­tic­ké­ho reži­mu v roce 1979 líčí svo­je dospí­vá­ní v i za hra­ni­ce­mi Íránu), úro­veň humo­ru o něko­lik řádů vyš­ší než bývá obvyk­lé u vět­ši­ny zao­ce­án­ské ani­mo­va­né pro­duk­ce - Persepolis mož­ná nebyl sym­bo­lem doko­na­los­ti, ale při­nejmen­ším tako­vým malým fil­mo­vým kle­no­tem doby. Nový sní­mek reži­sér­ky (kte­rá na fil­mech spo­lu­pra­cu­je s tvůr­cem komik­sů Vincentem Paronnaudem) Kuře na švest­kách musel opro­ti Persepolisu obhá­jit dvě zásad­ní „ino­va­ce“: zapr­vé je hra­ný, a zadru­hé už není auto­bi­o­gra­fic­ký.

Řada prv­ků (Írán, hud­ba s ori­en­tál­ní­mi moti­vy, vybrou­še­ný humor) při­tom nezmi­ze­la a je důka­zem, že v pří­pa­dě Satrapi může­me hovo­řit o čitel­ném autor­ském ruko­pi­se. Postavou, jejíž pří­běh sle­du­je­me, je írán­ský houslo­vý vir­tu­óz Násir Alí (Mathieu Amalric). Na začát­ku se obje­vu­je ve scé­ně, kdy si chce opat­řit nové hous­le, pro­to­že těmi sta­rý­mi mu během hád­ky kvů­li tomu, že se nechce své­ho nepro­spe­ru­jí­cí­ho umě­ní vzdát ve pro­spěch rodin­né­ho bla­hoby­tu, flák­la o zem jeho žena Faringuisse (Maria de Medeiros). Po mar­ném poku­su o to, aby se z jeho nových stra­di­vá­rek opět linu­la hud­ba, kte­rá doká­že uspo­ko­jit jeho zlo­me­né srd­ce, za sebou Násir Alí zabouch­ne dve­ře své­ho poko­je a roz­hod­ne se umřít. Jeho umí­rá­ní trvá sedm dní za dopro­vo­du spous­ty myš­le­nek a vzpo­mí­nek, ze kte­rých se dozví­dá­me, že Alího houslo­vým mis­trov­stvím sto­jí nena­pl­ně­ná lás­ka.

V zauz­le­ném čase odvy­prá­vě­ný pří­běh, kte­rý kro­mě živo­ta a sko­nu Násira Alího ote­ví­rá i dal­ší osud jeho dětí, podá­va­jí tvůr­ci divá­kům po stříd­mých dáv­kách. Poslední dny živo­ta hlav­ní posta­vy zachy­cu­jí kusý­mi dějo­vý­mi seg­men­ty, mezi nimiž Násir Alí pod­ni­ká úni­ky mimo rea­li­tu, při úva­hách o svém umě­lec­kém odka­zu vzpo­mí­ná na Sokrata, nebo těs­ně před smr­tí vede roz­ho­vo­ry s andě­lem smr­ti. A tady tkví zvlášt­nost a sou­čas­ně ori­gi­na­li­ta Kuřete na švest­kách, jak zní mimo­cho­dem název oblí­be­né­ho pokr­mu Násira Alího. Nikoli reál­ně vyhlí­že­jí­cí dějo­vé oka­mži­ky, ale prá­vě odsko­ky do vnitř­ní­ho svě­ta posta­vy jsou tím, co dělá tuto adap­ta­ci komik­su tak zábav­nou. Marjane Satrapi na roz­díl od hyperre­a­lis­tic­kých tri­ko­vých fil­mů vznik­lých na moti­vy komik­sů hle­dá krá­su a hra­vost v dia­lo­zích mezi rea­li­tou a fan­ta­zií, v kom­bi­na­ci auten­tic­ky půso­bí­cí ide­je a téměř pohád­ko­vých kulis. Hotové dílo v řadě ohle­dů dodr­žu­je výtvar­nou stro­host komik­so­vé před­lo­hy a nepod­dá­vá se jako celek záko­nům fil­mo­vé­ho média.

Kuře na švest­kách se od před­cho­zí­ho Persepolisu liší také na mís­tě vypra­vě­če. Na roz­díl od auto­bi­o­gra­fic­ké­ho „ani­má­če“ je pří­běh Násira Alího zalo­že­ný na čis­té fik­ci. Satrapi už neak­cen­tu­je poli­tic­ká téma­ta (ačko­li i tady tře­ba vystu­pu­je bra­tr Násira Alího coby poli­tic­ky anga­žo­va­ný komu­nis­ta), zato pro­zkou­má­vá duši uměl­ce a posled­ní dny jeho živo­ta líčí s až mystic­kým pře­sa­hem. Autorka, kte­rá sama při­zná­vá, že se celá její umě­lec­ká kari­é­ra ode­hrá­vá v Evropě, se tak ve svém nej­no­věj­ším díle odvra­cí od reál­ných pro­blé­mů, kte­ré trá­pi­ly nebo stá­le trá­pí oby­va­te­le Íránu, a mís­to nich se věnu­je meta­fy­zic­ké­mu pro­po­je­ní lás­ky, živo­ta a umě­ní. Při téhle este­tic­ké oká­za­los­ti ale neza­po­mí­ná na humor a leh­kost vyprá­vě­ní, vzbu­zu­je smích i doje­tí. Vedle vypra­věč­ské­ho klič­ko­vá­ní se jí daří skom­bi­no­vat téměř coko­li. Divákovým očím skry­tý a s celým pří­bě­hem nej­spíš ne úpl­ně obe­zná­me­ný vypra­věč je nako­nec osvo­bo­zen a sní­mek fini­šu­je pou­ze sle­dem poma­lých, ply­nu­le nava­zu­jí­cích zábě­rů, kte­ré mlč­ky dopl­ní všech­ny chy­bě­jí­cí díly sklá­dan­ky.…

Autor:
TimBurton0

TIM BURTON

TIM BURTON  svou kari­é­ru zahá­jil v The Walt Disney Company jako kon­cepč­ní a inbe­tween výtvar­ník a pra­co­val na celo­ve­čer­ních ani­mo­va­ných fil­mech spo­leč­nos­ti Disney Liška a pesČerný kotel.

Naposledy reží­ro­val Johnnyho Deppa, Michelle Pfeiffer, Helenu Bonham Carter a Evu Green v gotic­ké kome­dii Temné stí­ny na moti­vy kul­tov­ní­ho tele­viz­ní­ho seri­á­lu.

Produkoval také fan­ta­sy horo­ro­vý thriller Abraham Lincoln: Lovec upí­rů v režii Timura Bekmambetova. V roce 2010 se ujal režie fil­mu Alenka v říši divů, výprav­ný sní­mek na moti­vy kla­sic­ké­ho pří­bě­hu Lewise Carrolla, ve kte­rém si zahrá­li Johnny Depp, Helena Bonham Carter, Anne HathawayMia Wasikowska. Snímek po svě­tě utr­žil přes mili­ar­du dola­rů a stal se dru­hým nej­ú­spěš­něj­ším sním­kem roku 2010. Kromě toho byl nomi­no­ván na Zlatý glo­bus v kate­go­rii Nejlepší muzi­kál nebo kome­die a zís­kal také dva Oscary – za nej­lep­ší umě­lec­ké vede­ní a za nej­lep­ší kos­týmy. Předtím pro­du­ko­val ani­mo­va­ný film Číslo 9, vydal také 430stránkovou kni­hu The Art of Tim Burton, sestá­va­jí­cí z jeho sou­kro­mých i fil­mo­vých kre­seb a pra­cí.

V roce 2007 Burton reží­ro­val adap­ta­ci krva­vé­ho a cenou Tony vyzna­me­na­né­ho muzi­ká­lu Sweeney Todd: Ďábelský holič z Fleet StreetJohnnym DeppemHelenou Bonham-Carter, kte­rý zís­kal Oscara v kate­go­rii Nejlepší umě­lec­ké vede­ní a byl nomi­no­ván v kate­go­ri­ích Nejlepší kos­týmy a Nejlepší muž­ský herec­ký výkon.

Předtím reží­ro­val adap­ta­ci kla­sic­ké dět­ské kni­hy Roalda Dahla Karlík a továr­na na čoko­lá­du, ve kte­ré si zahrá­li Johnny DeppFreddie Highmore a kte­rá měla obrov­ský úspěch a stá­le baví divá­ky po celém svě­tě. Téhož roku Burton reží­ro­val a pro­du­ko­val také roman­tic­ký ani­mo­va­ný celo­ve­čer­ní sní­mek Mrtvá nevěs­ta Tima Burtona, v němž hlav­ním hrdi­nům pro­půj­či­li své hla­sy DeppBonham-Carter.

Jeho před­cho­zím sním­kem byl film Velká ryba, půso­bi­vý pří­běh kom­pli­ko­va­né­ho vzta­hu mezi otcem a synem. Tento sní­mek byl kri­ti­kou ozna­čen za nej­o­sob­něj­ší Burtonův pří­běh a měl u ní vel­ký úspěch. Ve fil­mu si zahrá­li Ewan McGregor, Albert Finney, Jessica LangeBilly Crudup. Před tím­to fil­mem nato­čil Planetu opic, pro­jekt, na kte­rém spo­lu­pra­co­val s pro­du­cen­tem Richardem D. Zanuckem, býva­lým šéfem stu­dií 20th Century Fox, kte­rý stál u zro­du původ­ní ver­ze toho­to fil­mu. V Burtonově Planetě opic jsme moh­li vidět Marka Wahlberga, Tima Rotha, Helenu Bonham-Carter, Michaela Clarkea DuncanaKrise Kristoffersona a jed­na­lo se o hit léta 2001.

Burton se už od útlé­ho věku věnu­je kresbě, vystu­do­val Cal Arts Institute za pod­po­ry spo­leč­nos­ti Disney a záhy nato v ní nastou­pil jako ani­má­tor. Pro spo­leč­nost Disney také vytvo­řil svůj režij­ní debut, ani­mo­va­ný krát­ký sní­mek Vincent, kte­rý namlu­vil Vincent Price. Film sla­vil vel­ké úspě­chy a zís­kal i něko­lik fes­ti­va­lo­vých cen.

Jeho dal­ším pro­jek­tem, stá­le v rám­ci spo­leč­nos­ti Disney, byl krát­ký hra­ný sní­mek Frankenweenie, ino­va­tiv­ní a hra­vá vari­a­ce na legen­du o Frankensteinovi.

V roce 1985 sla­vil úspě­chy svým prv­ním celo­ve­čer­ním hra­ným sním­kem Pee-Weeho vel­ké dob­ro­druž­ství. Kritika byla zejmé­na nad­še­na z jeho ori­gi­nál­ní­ho nápa­du. Na ten­to úspěch navá­zal sním­kem Beetlejuice, duchař­skou kome­dií s Michaelem Keatonem, Geenou Davis, Alecem BaldwinemWinonou Ryder, kte­rá se opět sta­la vel­kým hitem u divá­ků i kri­ti­ky.

V roce 1989 Burton reží­ro­val kasov­ní trhák BatmanJackem Nicholsonem, Michaelem KeatonemKim Basinger. Po jeho úspě­chu mu National Association of Theatre Owners udě­li­la cenu reži­sé­ra roku. Snímek také zís­kal Oscara v kate­go­rii Nejlepší umě­lec­ké vede­ní.

Střihoruký EdwardJohnnym Deppem, Winonou RyderDiane Wiest byl jed­ním z nej­vět­ších hitů vánoč­ní sezó­ny roku 1990 a sla­vil úspě­chy svým ori­gi­nál­ním sty­lem a pohád­ko­vou atmo­sfé­rou. V roce 1992 se Burton zno­vu vydal do tem­né­ho gotham­ské­ho pod­svě­tí ve fil­mu Batman se vra­cí. Snímek se stal nej­ú­spěš­něj­ším fil­mem toho roku a zahrá­li si v něm Michelle PfeifferDanny DeVito.

V roce 1994 Burton pro­du­ko­val a reží­ro­val sní­mek Ed WoodJohnnym Deppem v titul­ní roli. Film zís­kal dva Oscary v kate­go­ri­ích Nejlepší muž­ský herec­ký výkon ve ved­lej­ší roli (Martin Landau) a Nejlepší mas­ky.

Burton byl auto­rem a pro­du­cen­tem lout­ko­vé­ho ani­mo­va­né­ho fil­mu Ukradené Vánoce, ori­gi­nál­ní­ho vánoč­ní­ho pří­bě­hu, kte­rý se od té doby stal neod­mys­li­tel­nou sou­čás­tí Vánočních svát­ků. V roce 1993 také pro­du­ko­val film Plavčík a v roce 1995 let­ní hit Batman navždy, stej­ně jako v roce 1996 film Jakub a obří bros­kev, inspi­ro­va­ný dět­ským pří­bě­hem Roalda Dahla.

Produkoval a reží­ro­val také sci-fi kome­dii Mars úto­čí!, inspi­ro­va­nou karet­ní hrou fir­my Topps, v níž si zahrá­la celá plejá­da slav­ných her­ců včet­ně Jacka Nicholsona, Glenn Close, Dannyho DeVita, Pierce BrosnanaAnnette Bening.

V roce 1999 reží­ro­val film Ospalá díra na moti­vy kla­sic­ké­ho pří­bě­hu Washingtona Irvinga, v němž si zahrá­li Johnny Depp, Christina Ricci, Miranda RichardsonMichael Gambon. Snímek byl nomi­no­ván na Oscara ve třech kate­go­ri­ích včet­ně Nejlepších kos­tý­mů a Nejlepší kame­ry a poda­ři­lo se mu tuto pres­tiž­ní cenu zís­kat v kate­go­rii Nejlepší umě­lec­ké vede­ní.…

Autor:
pi0

Pí a jeho život - 65 %

Když začne Piscin Militor Patel vyprá­vět svůj neu­vě­ři­tel­ný pří­běh, žije jako spo­řá­da­ný občan v Montrealu. Jediným poslu­cha­čem je zvě­da­vý spi­so­va­tel, kte­rý hle­dá zají­ma­vý námět pro svou budou­cí kni­hu. Během své­ho dět­ství v Pondicherry v Indii v 70. letech, žil Piscin, zná­mý jako Pí, běž­ný život ško­lá­ka. Rodiče vlast­ni­li zoo­lo­gic­kou zahra­du a pes­t­rý život mezi zví­řa­ty byl jed­ním z mno­ha inspi­ra­tiv­ních míst, kte­ré malé­ho chlap­ce zau­ja­ly. Když bylo Píovi 17 let, roz­hod­li se jeho rodi­če, že zru­ší zoo­lo­gic­kou zahra­du a odje­dou se zví­řa­ty do Kanady. Cesta lodí však skon­čí tra­gic­ky a z poto­pe­né lodi se na záchran­ném člu­nu zachrá­ní jen Pí a něko­lik zví­řat, včet­ně tyg­ra jmé­nem Richard Parker. Dle záko­na sil­něj­ší­ho se počet pasa­žé­rů na malé lodi rych­le zmen­ší. Dlouhou plav­bu za záchra­nou živo­ta musí vytr­pět Pí a spo­lu s ním i tygr.  Oba se musí vypo­řá­dat s nepří­z­ni­vým poča­sím, hla­dem i mno­ha dra­ma­tic­ký­mi situ­a­ce­mi. Dostanou se na tajem­ný ost­rov, kte­rý však doká­že být k živým bytos­tem pořád­ně kru­tý. Není to mís­to však pro záchra­nu živo­ta. Richar Parker i Pí zvo­lí dál plav­bu oce­á­nem než pobyt na maso­žra­vém ost­ro­vu. Chvíle zou­fal­ství se stří­da­jí s časem poklid­ným, kdy oce­án uka­zu­je svou pří­vě­ti­věj­ší tvář i růz­no­ro­dé moř­ské živo­či­chy. Během dlou­hé plav­by navá­že Pí respek­to­va­ný vztah s tygrem a oba svou ces­tu šťast­ně ukon­čí na plá­ži civi­li­zo­va­né pev­ni­ny. Zachráněný Pí svůj pří­běh vyprá­věl i zástup­cům fir­my, kte­rá vlast­ni­la ztros­ko­ta­nou loď. Vyprávění však půso­bi­lo tak neu­vě­ři­tel­ně, že musel Pí nabíd­nout i dru­hou, výraz­ně drs­něj­ší ver­zi pří­bě­hu.

Námět k fil­mu Pí a jeho život je ze stej­no­jmen­né kni­hy od kanad­ské­ho spi­so­va­te­le Yanna  Martela, kte­rý zís­kal v roce 2002 za kni­hu pres­tiž­ní brit­skou lite­rár­ní cenu Booker Prize. Kniha obsa­hu­je nejen mno­ho zají­ma­vých situ­a­cí při plav­bě oce­á­nem, ale uka­zu­je také, jak je těž­ké pro mla­dé­ho člo­vě­ka nalézt víru v sama sebe i v něja­kou vyš­ší moc.

Producentu Gilu Netterovi se kni­ha zalí­bi­la a byl pře­svěd­čen, že se poda­ří obsah kni­hy pře­nést na fil­mo­vé plát­no s pomo­cí moder­ní tech­no­lo­gie.  Scénárista David Magee  adap­to­vat Martelovu kni­hu do podo­by scé­ná­ře, kdy zvo­lil vari­an­tu vyprá­vět pří­běh v pří­bě­hu. A mys­lím, že to byla zby­teč­ná prá­ce. Postava spi­so­va­te­le je ve fil­mu napros­to pasiv­ní, zby­teč­ná, není zde žád­na zpět­ná vaz­ba ani poin­ta. Další sla­bi­nou scé­ná­ře je malý pro­stor pro posta­vy na náklad­ní lodi. Myslím tím zejmé­na posta­vu nerud­né­ho kucha­ře, o kte­rém bude v závě­ru fil­mu ješ­tě řeč.

Jestliže scé­nář není žád­né vel­ké ter­no, pak už zbý­vá jen dob­rý reži­sér a obsa­ze­ní hlav­ní posta­vy. Režie se ujal Ang Lee, zná­mý oce­ně­ným fil­mem Zkrocená hora a fil­mem Tygr a drak. Druhý jme­no­va­ný film zau­jal divá­ky tri­ko­vý­mi scé­na­mi sou­bo­jů. Pro film Pí a jeho život byl Angg Lee patr­ně nej­lep­ší vol­ba. Pod jeho vede­ním se cel­kem pří­mo­ča­rý pří­běh oba­lu­je obra­zy zachy­cu­jí­cích pří­rod­ní živly a moř­skou fau­nu. Ty pak mění napě­tí i tem­po fil­mu a kon­tras­tu­jí se scé­na­mi, kdy Pí musí věno­vat úsi­lí záchra­ně své­ho živo­ta. Nevšední zábě­ry plav­by oce­á­nem i tri­ko­vé zábě­ry vod­ních živo­či­chů dodá­va­jí fil­mu oso­bi­té kouz­lo. Film je nato­čen ve 3D a to také zvy­šu­je půso­bi­vost scén. Pohodově půso­bí detail­ní zábě­ry zví­řat ze zoo­lo­gic­ké zahra­dy a nao­pak děsi­vě vyzní poto­pe­ná loď. Při plav­bě na loď­ce pře­kva­pí léta­jí­cí ryby nebo poe­tic­ká scé­na s fos­fo­res­ku­jí­cím plank­to­nem. Hodně zábě­rů je věno­vá­no vodě, vlnám i klid­né hla­di­ně a pocho­pi­tel­ně nechy­bí ani svět ryb pod vodou.

Do hlav­ní posta­vy byl obsa­zen sedm­nác­ti­le­tý Suraj Sharma, kte­rý musel nejen pod­stou­pit nároč­ný pla­vec­ký výcvik, ale také se nau­čit mno­ho doved­nos­tí, kte­ré jsou potřeb­né pro pře­ži­tí ztros­ko­tá­ní na moři. A musel také pra­co­vat na své váze (výraz­ně zhub­nout). Ačkoliv neměl Suraj žád­né zku­še­nos­ti s fil­mo­vá­ním nebo hra­ním, poda­ři­lo se mu zahrát svou roli věro­hod­ně. Suraj má živý pohled a jis­tou dáv­ku dra­vos­ti, kte­rá mu pomá­há zvlá­dat život­ní situ­a­ce. Partnerem po vel­kou část fil­mu je Surajovi tygr Richard Parker. Za tou­to posta­vou je per­fekt­ní prá­ce pra­cov­ní­ků pod vede­ním šéfa tri­ko­vých spe­ci­a­lis­tů Bilal Westenhofera. Zvíře bylo vytvo­ře­no digi­tál­ně, a přes­to půso­bí oprav­do­vé. Předlohou byli čty­ři ben­gál­ští tygři, kte­ří slou­ži­li jako fyzic­ké před­lo­hy. Trikovým spe­ci­a­lis­tům se poda­ři­lo zachy­tit ty nej­jem­něj­ší nuan­ce zví­ře­cí­ho cho­vá­ní. Richard Parker je svým cho­vá­ním a jed­ná­ním plno­hod­not­ným part­ne­rem živé­mu her­ci. Scény s tygrem jsou půso­bi­vé, mají život a dyna­mi­ku.

Film nepů­so­bí jed­no­li­tě a mož­ná jeho kniž­ní před­lo­ha moh­la na čte­ná­ře zapů­so­bit víc. Já jsem se necha­la omá­mit úžas­ným tygrem a zábě­ry z plav­by po oce­á­nu…

Autor:
Sinister0

Sinister (2012)

V posled­ních letech vzni­ká horo­ro­vých fil­mů poměr­ně znač­né množ­ství, ne kaž­dý ale sku­teč­ně sto­jí za shléd­nu­tí. Sinister pod­le vše­ho mezi tyto sním­ky nepat­ří.
Ellison, autor dost krva­vých a netra­dič­ních romá­nů zalo­že­ných na sku­teč­ných udá­los­tech, a jeho rodi­na se nastě­hu­jí do nové­ho domu. Nejedná se ale o kla­sic­ké stě­ho­vá­ní, Ellison se vždy stě­hu­je do domu kde se sta­la něja­ká bru­tál­ní vraž­da, jež slou­ží jako před­lo­ha pro jeho kni­hy, své rodi­ně to pocho­pi­tel­ně nesdě­lí... V tom­to domě se kon­krét­ně všich­ni čle­no­vé rodi­ny rodi­ny, až na nejmlad­ší dce­ru, kte­rá beze sto­py zmi­ze­la, obě­si­li. Spisovatel Ellison krát­ce po nastě­ho­vá­ní nachá­zí na půdě kra­bi­ci, kde je super 8mm pro­mí­tač­ka s něko­li­ka fil­my. Mezi nimi se nachá­zí i záznam ono­ho obě­še­ní a jiné libůst­ky... Pekelná jíz­da může začít.
Předně bych měl zmí­nit, že Sinister má úžas­nou audi­o­vi­zu­ál­ní slož­ku, zvu­ko­vé ruchy (záměr­ně nepí­ši hud­ba) jsou skvě­lé a tvo­ří mini­mál­ně polo­vi­nu výsled­né atmo­sfé­ry. Herecké výko­ny jsou rov­něž vel­mi uvě­ři­tel­né, nicmé­ně to, co film srá­ží v mých očích pou­ze do oblas­ti nad­prů­mě­ru, je scé­nář. Samotný pří­běh fil­mu totiž nepři­ná­ší takřka nic nové­ho a je na něm sil­ně znát vědo­má inspi­ra­ce sním­ky typu Ringu (Kruh), či Ju-on. Přesto se domní­vám, že pro lidi, kte­ří by se ozna­či­li jako „horo­ro­vě pozi­tiv­ní“ - a jsou si vědo­mi toho, že ne kaž­dý horor musí dosa­ho­vat kva­lit Osvícených - může být Sinister nad­mí­ru exklu­ziv­ní záži­tek.…

Autor:
Andy-Serkis-Hobbit0

ANDY SERKIS

ANDY SERKIS  je drži­te­lem celé řady cen od kri­ti­ků i divá­ků, kte­ří tak­to oce­ni­li mno­ho jeho zapa­ma­to­va­tel­ných rolí. Obrovské množ­ství fanouš­ků si zís­kal za ztvár­ně­ní posta­vy Gluma v Oscarem oce­ně­né tri­lo­gii reži­sé­ra Petera Jacksona „Pán prs­te­nů“. Za tuto roli Andy Serkis obdr­žel mimo jiné cenu Empire Award, spo­leč­ně s ostat­ní­mi her­ci něko­lik cen Outstanding Ensemble Cast Awards, jakož i cenu Screen Actors Guild Award®.…

Autor:
CTBL0

CATE BLANCHETT

CATE BLANCHETT  je jed­nou z umě­lec­kých reži­sé­rek a také výkon­nou spo­lu­ře­di­tel­kou diva­del­ní spo­leč­nos­ti v Sydney spo­lu s Andrewem Uptonem. Vystudovala na aus­tral­ském Institutu diva­del­ní­ho umě­ní a je drži­tel­kou Honorary Doctorates of Letters z uni­ver­zi­ty v Novém Jižním Walesu a University of Sydney.…

Autor:
MartinFreeman0

MARTIN FREEMAN

MARTIN FREEMAN  si nedáv­no vyslou­žil nomi­na­ci na Emmy v kate­go­rii nej­lep­ší ved­lej­ší role za ztvár­ně­ní Dr. Johna Watsona v oce­ně­né dra­ma­tic­ké sérii BBC „Sherlock“, kte­rý měl pre­mi­é­ru v roce 2010 a dočkal se již tře­tí série. Freeman také zís­kal cenu BAFTA TV a také dal­ší nomi­na­ci na tuto cenu.…

Autor:
IANMcKELLEN0

IAN McKELLEN

IAN McKELLEN  byl během své půl sto­le­tí trva­jí­cí kari­é­ry oce­něn více než pade­sá­ti mezi­ná­rod­ní­mi herec­ký­mi cena­mi za své fil­mo­vé i diva­del­ní role. Je svě­to­vě pro­slu­lý jako Magneto ve sním­ku „X-Men“ a Gandalf z tri­lo­gie „Pán prs­te­nů“.…

Autor:
ndrz0

Rozchod Nadera a Simin (Jodaeiye Nader az Simin)

Íránský film Rozchod.... Asghara Farhadiho byl oce­něn Oscarem (pocho­pi­tel­ně za nej­lep­ší cizo­ja­zyč­ný sní­mek) a stal se tako­vým pří­jem­ným zje­ve­ním nedáv­né doby.
Proč? Dobrá otáz­ka...
Na írán­ské fil­my mám vel­ké štěs­tí, všech­ny, kte­ré jsem kdy viděl, pova­žu­ji za nesmír­ně pří­nos­né a kva­lit­ní. Pochopitelně, neznám tam­ní kine­ma­to­gra­fii v její celist­vos­ti, ale pokud čte­te ten­to blog pra­vi­del­ně, tak vám jis­tě růz­né klad­né zmín­ky bez­po­chy­by neu­nik­ly. Od Farhadiho jsem dosud nic nevi­děl, ale trouf­nu si říci, že ve svě­tě pohyb­li­vých obráz­ků neza­pad­ne.
V zása­dě se jed­ná o kon­ver­zač­ní dra­ma, kte­ré má ale mis­tr­ně napsa­né dia­lo­gy s bra­vur­ně klič­ku­jí­cím pří­bě­hem. Samotný roz­chod obou hlav­ních pro­ta­go­nis­tů tu není zase tou nej­ví­ce důle­ži­tou věcí, slou­ží jen jako odra­zo­vý můs­tek, kte­rý divá­ka vymrští do zají­ma­vé­ho sple­ten­ce mezi­lid­ských vzta­hů, kde domi­nu­jí zejmé­na pod­vo­dy a lži. Pozoruhodná je pro stře­do­ev­rop­ské­ho divá­ka i zají­ma­vá men­ta­li­ta postav. Velmi klad­ně bych hod­no­til i nečer­no­bí­lé cho­vá­ní postav. Film Rozchod... se ode­hrá­vá ve svě­tě, kde lze jen těž­ko na něko­ho uká­zat a říci, „ano, Ty ji ten čest­ný a správ­ný.“
Určitou zají­ma­vos­tí, na kte­rou je upo­zor­ně­no v čes­kých titul­cích, je i to, že žád­ná dospě­lá žena se ve fil­mu neob­je­ví bez šát­ku. Pochopitelně, ženy v Íránu doma tuto pokrýv­ku nor­mál­ně neno­sí, ale jeli­kož se film pro­mí­tá před veřej­nos­tí, tak musí být zaha­le­ny i při natá­če­ní. Celé to je ale poměr­ně doved­ně mas­ko­vá­no, tak­že napří­klad já osob­ně bych si bez oné zmín­ky v titul­cích dané sku­teč­nos­ti ani nevši­ml.…

Autor:
2474991-tri-barvy0

Tři barvy: Modrá, bílá a červená - 80%

Barevná tri­ko­lo­ra na fran­couz­ské vlaj­ce inspi­ro­va­la pol­ské­ho reži­sé­ra Krzysztofa Kieslowskiho k pojme­no­vá­ní své fil­mo­vé trilogie- Modrá (1993), Bílá (1994)  a Červená (1994). Snímky spo­lu zdán­li­vě nijak nesou­vi­sí, ale­spoň co se týče děje, něko­lik důle­ži­tých pilí­řů tro­jdíl­nou ságu ale spo­ju­je. Patří mezi ně hlav­ně poma­lá, nená­sil­ná ply­nu­lost jed­not­li­vých pří­bě­hů, kte­ré dáva­jí divá­ko­vi dosta­teč­ný pro­stor k zamyš­le­ní a pocho­pe­ní nej­ni­ter­něj­ších pohnu­tek ústřed­ních postav, roze­brá­ní neko­neč­né šká­ly emo­cí, bra­vur­ně ztvár­ně­né vše­mi vybra­ný­mi her­ci a pře­de­vším sílu udě­lat z oso­by, kte­rá je sle­du­je - i kdy­by jen na moment - lep­ší­ho člo­vě­ka.

Trilogie začí­ná fil­mem Modrá“ (Trois cou­le­u­rs: Bleu), kde hlav­ní hrdin­ku ztvár­ni­la pře­krás­ná Juliette Binoche, jejíž zasně­ný pohled raně­né laně vám pro­nik­ne rov­nou do srd­ce, je ze všech tří nej­ví­ce poci­to­vým fil­mem. Méně slov, více hry s emo­ce­mi a barva­mi, pře­krás­ná hud­ba, zalé­za­jí­cí pod kůži - kla­vír, flét­na, zpěv. I zde, ale ješ­tě o tro­chu víc, než v násle­du­jí­cí „Bílé“ je hlav­ním odka­zem odpuš­tě­ní.
Hlavní hrdin­ka Julie při­chá­zí při auto­ne­ho­dě o dvě nej­ví­ce milo­va­né bytos­ti - man­že­la a dce­ru. Stahuje se do ústra­ní, odmí­ta­jíc jakou­ko­li pomoc či pod­po­ru její­ho a man­že­lo­va spo­leč­né­ho zná­mé­ho, kte­rý je do ní již dlou­ho zami­lo­ván. Co vlast­ně přes­ně vypo­ví­dá o lid­ském cha­rak­te­ru? Musí být pro­sti­tut­ka záko­ni­tě špat­ným člo­vě­kem, když ji její povo­lá­ní baví? A jaký je ten nej­spra­ved­li­věj­ší způ­sob, jak se zacho­vat k uta­jo­va­né milen­ce, kte­rá čeká se zemře­lým, milo­va­ným mužem dítě? Nenávist, zlo­ba, zou­fal­ství ane­bo pře­se všech­nu bolest...odpuštění?

O rok poz­dě­ji nato­če­ná „Bílá“ (Trzy kolo­ry: Bialy), svou zvo­le­nou bar­vou přes­ně odpo­ví­dá natu­re­lu sním­ku. Vypráví o lás­ce, prů­zrač­ně čis­té, oproš­tě­né od jaké­ko­li sobec­kos­ti, kte­rá neze­sláb­ne, ani když je zesměš­ňo­vá­na, poní­že­na a zašla­pá­na do bah­na. Když vám tohle všech­no bude pro­vá­dět milo­va­ná bytost, dove­de­te jí i přes­to odpus­tit a beze zbyt­ku milo­vat dál? Nebo pře­vlád­ne při­ro­ze­ná lid­ská tou­ha po pomstě?
Výtečný pol­ský kadeř­ník Karel (Zbigniew Zamachowski), žijí­cí s man­žel­kou v Paříži, při­chá­zí roz­vo­dem s ní o všech­no. O stře­chu nad hla­vou, kadeř­nic­ký salón, do kte­ré­ho inves­to­val veš­ke­ré pení­ze. Vypočítavá Dominique (Julie Delpy), jej zane­chá před soud­ní budo­vou s jedi­ným kufrem. Karel se za pomo­ci pří­te­le, kte­ré­ho pozná­vá v paříž­ském met­ru, navra­cí zpět do rod­né vlas­ti, kde se jeho prvot­ním cílem stá­vá co nejdří­ve zbo­hat­nout a býva­lé ženě se pomstít. Otázkou ale je, jak? No pře­ce dal­ší lás­kou...

Závěrečný díl „Červená“ (Trois cou­le­u­rs: Rouge) zase nej­víc pitvá a roze­bí­rá lid­ské cho­vá­ní. Taky ne nadar­mo je jed­nou ze dvou hlav­ních postav stár­nou­cí soud­ce (Jean-Louis Trintignant). Jeho pro­ti­kla­dem je mla­dič­ká model­ka (Irène Jacob). Životem zkla­ma­ný a zatrpk­lý soud­ce, zpr­vu odpor­ný odpo­slou­chá­vá­ním svých sou­se­dů, je k mla­dé dív­ce, kte­rou pozná poté, co mu sra­zí zaběhlé­ho psa, postu­pem času při­pou­tá­ván víc a víc... Jak se sbli­žu­jí, pro­mí­tá nám kame­ra za vrás­či­tou tvá­ří smut­ný pří­běh mla­dé­ho muže, kte­rý ve svém živo­tě milo­val jen jed­nu jedi­nou ženu. A ta ho zra­di­la... Za svou život­ní náplň si pro­to zvo­lí špe­ho­vá­ní lidí a jako ve svém dří­věj­ším povo­lá­ní sou­ze­ní jejich jed­ná­ní. Zachráníte pře­je­té­ho psa kvů­li jemu samot­né­mu, nebo pro­to, aby vám nestra­šil obrá­zek zakr­vá­ce­né­ho zví­ře­te v hla­vě a nehry­za­lo vás svě­do­mí? Milujete něko­ho, nebo si jen mys­lí­te, že ho milu­je­te? Je v tom roz­díl, nebo není? Úžasné je podo­ben­ství, kte­rým film téměř začí­ná a záro­veň kon­čí - na počát­ku hra­ný strach v očích model­ky, kte­rá pózu­je s mokrý­mi vla­sy foto­gra­fo­vi, nahra­dí na kon­ci strach sku­teč­ný, když při ces­tě lodí za žár­li­vým a vydě­rač­ským pří­te­lem málem při­jde o život...

Všechny tři sním­ky jsou oprav­do­vý­mi fil­mo­vý­mi kle­no­ty a v dneš­ním uspě­cha­ném svě­tě, kde se kaž­dý honí jen za mamo­nem a kde jsou deno­den­ně potla­čo­vá­ny základ­ní lid­ské hod­no­ty, při­nu­tí člo­vě­ka zasta­vit se, vdech­nout jejich nád­her­né posel­ství a dovo­lit jim pohla­dit jej po duši.…

Autor: