17. listopad 1989–2019 30 let svobody

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Neměl jsem strach, tolik jsem po změ­ně poli­tic­kých a spo­le­čen­ských pomě­rů tou­žil, říká Jan Potměšil

Dokument dělí něko­lik zásad­ních momen­tů vaše­ho živo­ta. V rám­ci Palachova týd­ne jste se zúčast­nil demon­stra­ce, při kte­ré Vás zatkli. Jak rea­go­va­li na vaši absen­ci v diva­dle?

Ten den jsem měl hrát před­sta­ve­ní ve stu­dent­ském diva­dle Disk, prav­dě­po­dob­ně Jeptišku, kte­rou jsme nazkou­še­li s Lucií Bělohradskou. Naštěstí ve ško­le byla vět­ši­na podob­ně smýš­le­jí­cích lidí, na demon­stra­ce nás cho­di­la vět­ši­na, tak­že to nemě­lo něja­ké vel­ké násled­ky. Já jsem si teh­dy nemohl pomoct, v naší rodi­ně bylo jas­né, co je tře­ba dělat. Vlastně jsem ani neměl strach, tolik jsem po té změ­ně poli­tic­kých a spo­le­čen­ských pomě­rů tou­žil.

Můžete při­blí­žit svo­je prv­ní revo­luč­ní dny?

Promoval jsem na začát­ku lis­to­pa­du, od pod­zi­mu jsem byl v angaž­má v Divadle na Vinohradech, tak­že jsem se stal tako­vou při­ro­ze­nou spoj­kou mezi diva­dlem a stu­den­ty DAMU. Neexistovaly mobil­ní tele­fo­ny, všech­no se muse­lo obě­hat, a to byla moje domé­na. Občas mě posla­li s něja­kým vzka­zem i do Laterny Magiky v palá­ci Adria, kde síd­li­lo Občanské fórum. Měl jsem vaz­by i na fot­ba­lis­ty, pro­to­že v té době jsem ješ­tě aktiv­ně hrál, tak­že v nedě­li 19. lis­to­pa­du mě zatkli u Sparty na Letné s něja­ký­mi letá­ky v bato­hu. Ten večer jsem měl také hrát, Neapolskou cho­ro­bu s Leošem Suchařípou v Žižkovském diva­dle, ale v té době už diva­dla dáv­no nehrá­la.

Uvědomoval jste si roz­díl­né vní­má­ní situ­a­ce a dění v lis­to­pa­du 1989 mezi praž­skou a mimo­praž­skou spo­leč­nos­tí nebo mezi umě­lec­kou a mimou­mě­lec­kou sfé­rou? Obrovský roz­díl byl samo­zřej­mě v infor­mo­va­nos­ti. V Praze se zača­li schá­zet diva­del­ní­ci s divá­ky v diva­dlech, obje­vo­va­ly se prv­ní ruč­ně psa­né pla­ká­ty na výlo­hách a zdech, lidé spo­lu komu­ni­ko­va­li. Mimo Prahu a mimo tuto sku­pi­nu byli lidé odká­zá­ni na ofi­ci­ál­ní sdě­lo­va­cí pro­střed­ky, kte­rým to dost dlou­ho trva­lo. Ale vel­ký mítink v Ostravě, kam jsme jeli 8. pro­sin­ce pře­svěd­čo­vat pře­de­vším hor­ní­ky o nut­nos­ti změn, už pře­ná­še­la Československá tele­vi­ze.

Jak vzpo­mí­ná­te na svou „come­bac­ko­vou“ roli v insce­na­ci Daniely Fischerové Hodina mezi psem a vlkem?

Když za mnou při­šel Jakub Špalek do nemoc­ni­ce a nabí­dl mi tu roli, mys­lel jsem si, že se zbláz­nil. Po roce a půl v nemoc­ni­ci jsem si nepa­ma­to­val žád­ný text, na vozí­ku jsem byl pořád ješ­tě nesvůj. Neuměl jsem si to před­sta­vit. Uklidnil mě tím, že před­sta­vi­tel soud­ce sedí v hle­diš­ti mezi divá­ky a komu­ni­ku­je jen hla­sem. Tak jsme si řek­li, že to pros­tě zku­sí­me. V dal­ší insce­na­ci už jsem vyjel na jeviš­tě a brzy už nám to ani nepři­šlo.

Jak dlou­ho Vám trva­lo, než jste si udě­lal ze své­ho han­di­ca­pu před­nost? Přednost asi není to úpl­ně správ­né slo­vo. Ale oka­mži­tě, jak jsem si začal uvě­do­mo­vat svo­ji situ­a­ci, jsem si polo­žil otáz­ku, jest­li chci žít nor­mál­ně nebo se utá­pět v sebe­lí­tos­ti. Věděl jsem, že život v sebe­lí­tos­ti, není život. Proto jsem se také nikdy netrá­pil tím, proč se to sta­lo zrov­na mě proč by se to nemě­lo stát zrov­na mě? Vzal jsem to jako výzvu, že když jsem neu­mřel, musím uká­zat, že chci žít. A těch tři­cet let vlast­ně nedě­lám nic jiné­ho.

Oscilovali jsme mezi osob­ním pří­bě­hem a pří­bě­hem same­to­vé revo­lu­ce, říka­jí Martin Slunečko a Milan Šmídmajer

O čem je doku­ment Jan Potměšil: Nikdy bych nemě­nil?

Martin Slunečko: Dokument jsme vysta­vě­li ve více rovi­nách, kte­ré se pro­tí­na­jí. Neobyčejný pří­běh her­ce, bojov­ní­ka za svo­bo­du, kte­rý na začát­ku své hvězd­né kari­é­ry ris­ko­val vyha­zov z DAMU, aktiv­ní­ho spo­lu­tvůr­ce same­to­vé revo­lu­ce, účast­ní­ka vel­mi váž­né auto­ne­ho­dy a člo­vě­ka, kte­rý se popral se svým osu­dem a na vozí­ku se vrá­til ke své herec­ké pro­fe­si. Další rovi­nou je samot­ný pří­běh same­to­vé revo­lu­ce, jak ji vní­mal Jan Potměšil a jeho spo­lu­žá­ci z DAMU a dal­ší her­ci.

Prostřednictvím jakých osob­nos­tí před­sta­ví­te Jana Potměšila?

Miloslav Šmídmajer: Honza Potměšil se pře­de­vším před­sta­ví sám – vyprá­ví nám svůj pří­běh. A jen „bílá mís­ta“, kte­rá si nemů­že pama­to­vat, pro­to­že byl v kóma­tu, nám dopl­ní Jan Kačer, Honzova teh­dej­ší pří­tel­ky­ně Bela Schenková nebo kama­rád Tomáš Karger.

M. Slunečko: Právě ten Honzovi pomá­hal v nemoc­ni­ci v rám­ci náhrad­ní vojen­ské služ­by. Dál tam mlu­ví Pavel Lagner nebo Jakub Špalek, kte­rý začle­nil Honzu mezi her­ce své­ho diva­del­ní­ho spol­ku. Pak také orga­ni­zá­tor­ka demon­stra­ce na Albertově 1989 Monika Pajerová, herec Tomáš Töpfer nebo mluv­čí Občanského fóra Jiří Černý.

Změnil se během natá­če­ní nějak zásad­ně námět?

M. Šmídmajer: Na začát­ku deva­de­sá­tých let jsem nato­čil prá­vě pro Martina krát­ký doku­ment s Honzou o tom, jak se doká­zal vrá­tit do živo­ta. A pro­to­že jsme s Martinem Slunečkem byli osob­ně na Národní tří­dě 17. lis­to­pa­du, tou­ži­li jsme nato­čit k výro­čí něja­ký doku­ment. Tak jsme se vrá­ti­li k pří­bě­hu Honzy, roz­ší­ři­li ho a výho­da byla, že jsme o něm hod­ně vědě­li, same­to­vou revo­lu­ci jsme nejen zaži­li, ale i inten­zív­ně s nad­še­ním pro­ži­li, tak­že sta­či­la jed­na dlou­há káva s Honzou a vše jed­nu sobo­tu utří­dit, abychom byli při­pra­ve­ni. Na Martinovi pak bylo vyhle­dá­vá­ní v archi­vech, pro­to­že je mno­hem trpě­li­věj­ší a navíc ho to baví. Ale mys­lím, že ten­to­krát se dost zapo­til.

M. Slunečko: Oscilovali jsme mezi uni­kát­ním osob­ním pří­bě­hem Honzy – her­ce, kte­rý se už za minu­lé­ho reži­mu účast­nil demon­stra­cí za svo­bo­du a ris­ko­val, že skon­čí na DAMU – a pří­bě­hem same­to­vé revo­lu­ce, jak ji vní­mal Honza a jeho spo­lu­žá­ci z DAMU. Třicet let je dlou­há doba a pro dneš­ní gene­ra­ci čty­ři­cát­ní­ků je same­to­vá revo­lu­ce stej­ně vzdá­le­ná jako praž­ské jaro 1968. Abychom posí­li­li fak­to­gra­fii a atmo­sfé­ru, kte­rá tady pano­va­la před lis­to­pa­dem 1989, vyhle­da­li jsme v archi­vech dobo­vé fil­mo­vé zábě­ry z Originálního video­žur­ná­lu, kte­rý České tele­vi­zi posky­tl svůj archiv. Jde pře­de­vším o zábě­ry otřes­né bru­ta­li­ty, kdy při demon­stra­cích pro­ti sobě stá­li bez­bran­ní lidé a dob­ře orga­ni­zo­va­ná poli­cie a mili­ci­o­ná­ři.

Čeho si na panu Potměšilovi nej­víc váží­te?

M. Slunečko: Jeho nesko­na­lé­ho opti­mis­mu. Honza s úsmě­vem doká­zal pře­ko­ná­vat pře­káž­ky, kte­ré si mnoh­dy neu­mí­me ani před­sta­vit. Ani Honza se nemů­že ubrá­nit pohle­du na lis­to­pa­do­vé dny 1989 pod úhlem

sou­čas­né­ho dění. A přes dneš­ní poli­tic­ký a spo­le­čen­ský vývoj, kdy se same­to­vá revo­lu­ce zpo­chyb­ňu­je, kdy se píší peti­ce za pře­jme­no­vá­ní letiš­tě Václava Havla a kdy sou­čás­tí slov­ní­ku někte­rých poli­ti­ků je slo­vo hav­loid, Honza stá­le věří ve smy­sl same­to­vé revo­lu­ce a svo­bo­dy, kte­rou při­nes­la. Nikdy v novo­do­bé his­to­rii jsme neži­li tak dlou­ho ve svo­bo­dě jako posled­ních tři­cet let. Honza sou­čas­ně tvr­dí, že si ji musí­me hlí­dat. Lidé si totiž svo­bo­dy začnou vážit až v době, kdy ji ztra­tí.

M. Šmídmajer: Honza je nesmír­ně talen­to­va­ný herec, pocti­vý, pokor­ný ke své­mu řemeslu a lid­sky nesmír­ně vzác­ný člo­věk. Stačí na něj pomys­let a hned se usmí­vá­te. To, co se při­ho­di­lo Honzovi v době nej­vět­ší­ho roz­le­tu, kdy už jako mla­dý herec pat­řil mezi nej­vět­ší hvězdy, by mno­ho lidí zlo­mi­lo. Právě to, že nikdy neře­šil – a nechtěl řešit – že by za tu neho­du někdo mohl, radě­ji se díval dopře­du, to je hlav­ní myš­len­ka fil­mu.

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře