17. listopad 1989–2019 30 let svobody

Zorka Ságlová

pre­mi­é­ra ve čtvr­tek 21. 11. na ČT art

Plastici, Senosláma, land art i husit­ské ženy

Portrét Zorky Ságlové, vystu­do­va­né tex­til­ní výtvar­ni­ce v dnes už legen­dár­ním ate­li­é­ru pro­fe­so­ra Antonína Kybala na praž­ské UMPRUM, malíř­ky, ale pře­de­vším prů­kop­ni­ce land artu a akč­ní­ho umě­ní v teh­dej­ším Československu. Narodila se v Humpolci v sed­lác­ké rodi­ně a celá její tvor­ba tak byla bytost­ně spo­je­ná s kra­ji­nou.

Snímek před­sta­vu­je stě­žej­ní moti­vy pra­cí Zorky Ságlové, její rané mal­by, tapi­sé­rie a akce v kra­ji­ně z šede­sá­tých a sedm­de­sá­tých let, jimiž se pro­sla­vi­la po celém svě­tě, mnoh­dy i v sou­vis­los­ti s femi­nis­tic­ký­mi ten­den­ce­mi. Házení míčů do prů­ho­nic­ké­ho ryb­ní­ka Bořín, Pocta Fafejtovi, Pocta Obermanovi a pře­de­vším Kladení plín u Sudoměře. Právě tato Ságlové reflexe jed­ná­ní husit­ských žen je i dru­hou dějo­vou lin­kou fil­mu a poku­sem o rekon­struk­ci ve svě­tě dnes tak osla­vo­va­né umě­lec­ké akce. Film záro­veň vyu­ží­vá dobo­vé doku­men­ta­ce objek­ti­vem Jana Ságla, zejmé­na v podo­bě čer­no­bí­lých foto­gra­fií, ale i rarit­ních videí, kte­ré poří­dil po tom, co si díky Jiřímu Kolářovi opat­řil v sedm­de­sá­tých letech kame­ru. Prostřednictvím jeho vzpo­mí­nek a úvah, stej­ně jako výpo­vě­dí dce­ry Ságlových Aleny a něko­li­ka kun­sthis­to­ri­ků (Milan Knížák, Lenka Šimková, Markéta Vinglerová), mapu­je tvůr­čí vývoj a zásad­ní oka­mži­ky autor­či­na pro­fes­ní­ho i sou­kro­mé­ho živo­ta.

scé­nář a režie: Lucie Klímová kame­ra: Yvona Teysslerová

dra­ma­tur­gie: Jakub Režný, Tereza Adámková

výkon­ný pro­du­cent: Roman Blaas pro­du­cent: Česka tele­vi­ze

kopro­du­cent: Galerie Miroslava Kubíka

kre­a­tiv­ní pro­du­cent­ky: Martina Šantavá, Veronika Korčáková