Výběr „Rychlé šípy a jejich 65 úžas­ných dob­ro­druž­ství“ je spíš tako­vá při­po­mín­ka, než aby se jed­na­lo o sku­teč­ně kva­lit­ní vydá­ní někte­rých vybra­ných pří­bě­hů Rychlých šíp, o kte­rých se navíc cel­kem stě­ží dá říct, že by se jed­na­lo o sku­teč­ně ty nej­lep­ší pří­běhy. U někte­rých je patr­né, že jsou to tako­vé ty pří­běhy výpl­ňo­vé, kdy sce­náris­té mají jed­no­du­chý nápad, ale jeli­kož nic lep­ší­ho v danou chví­li nepři­šlo, tak se s tím vypo­řá­da­li tou jed­no­duš­ší ces­tou. A oči­vid­ně se to týka­lo i tako­vé­ho Foglara, kte­rý navíc pro­střed­nic­tvím pří­bě­hů pro­pa­go­val skau­ty a morál­ní cho­vá­ní, kte­ré někdy bylo sko­ro v roz­po­ru se sku­teč­nou morál­kou. Nemáte taky někdy pocit, že i Rychlé šípy se cho­va­jí tro­chu jako hajzlí­ci? Sem tam něko­ho zajmou, drží ho jako rukojmí, necho­va­jí se vždy doko­na­le čest­ně.

Jasně, oni se cho­va­jí pod­le urči­té­ho kode­xu, kte­rý jim vští­pil autor, pod­le klu­kov­ské­ho kode­xu, kde nemá mís­to dív­ka, což se mimo­cho­dem pro­je­vu­je i v závě­reč­ném pří­bě­hu, kde je dokon­ce sku­pi­na odsou­ze­na za to, že v jejím čele je dív­ka. Ale tohle jsou pros­tě pří­běhy jed­no­ho spe­ci­fic­ké­ho čes­ké­ho auto­ra, kte­ré jsem osob­ně jako dítě milo­val a četl je, tedy pře­de­vším v belet­ris­tic­kém, niko­li v komik­so­vém pro­ve­de­ní. V komik­so­vém pro­ve­de­ní se ke mně dosta­ly prá­vě for­mou toho­to sešít­ku, kte­rý vyšel k pří­le­ži­tos­ti výsta­vy, jež se v roce 1997 kona­la v Museu hlav­ní­ho měs­ta Prahy. A jako tako­vá bro­žu­ra sku­teč­ně může slou­žit, i když se ve sku­teč­nos­ti nejed­ná o prv­ní vydá­ní s tím­to názvem.

Sešit „Rychlé šípy a jejich 65 úžas­ných dob­ro­druž­ství“ se obje­vil již v roce 1940 a pod­le zápi­su na ComicsDB se „jed­ná se o spe­ci­ál k Mikuláši, kte­rý obsa­ho­val 20 pří­bě­hů ze 4. a 45 pří­bě­hů z 5. roč­ní­ku Mladého hla­sa­te­le“. Tohle bro­žu­ra z roku 1997 roz­hod­ně nespl­ňu­je a pří­běhy zde pre­zen­to­va­né jsou odliš­né než u vydá­ní z roku 1940. Ve vydá­ní z roku 1997 ani není kon­kre­ti­zo­vá­no, o jaké pří­běhy se kon­krét­ně jed­ná, respek­ti­ve v jakých čís­lech „Mladého hla­sa­te­le“ pří­běhy vychá­ze­ly. Je to ško­da o to víc, že se jed­ná o pub­li­ka­ci, kte­rá vyšla pod muzej­ní výsta­vou. To by si pře­ce tro­chu těch his­to­ric­kých infor­ma­cí zaslou­ži­lo. Vydání z roku 1940 je navíc ješ­tě zají­ma­vé sku­teč­nost, že jsou vždy dva pří­běhy barev­né a dva čer­no­bí­lé.

Sbírka „Rychlé šípy a jejich 65 úžas­ných dob­ro­druž­ství“ je výbě­rem, kte­rý v sobě má sem tam něja­ký lep­ší pří­běh, tře­ba ten s Maxmiliánem Drápem je skvě­le horo­ro­vý a roz­hod­ně by se dal k tomu nej­lep­ší­mu zařa­dit, ale pak jsou zde tako­vé jed­no­hub­ky, kte­ré jsou jed­no­du­ché, sko­ro až banál­ní, jež nijak nena­ru­šu­jí to, co bylo řeče­no dří­ve nebo bude řeče­no poz­dě­ji. Jsou zde setká­ní postav, kte­rá budou snad­no zapo­me­nu­ta, nic, co by bylo sku­teč­ně str­hu­jí­cí. Sem tam je zde pří­mo něco ze skau­ta, jed­nou dokon­ce i pra­vi­dla hry. Z mého pohle­du tedy sku­teč­ně jen tako­vé hez­ké retro, ale roz­hod­ně je zají­ma­věj­ší sáh­nout po kni­hách s vět­ším for­má­tem.