Všichni dobří rodáci

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Všichni dob­ří rodá­ci je čes­ko­slo­ven­ský film reži­sé­ra Vojtěcha Jasného z roku 1968. Jasného styl, pova­žo­va­ný za „nej­česčí­ho“ ze sou­čas­ných fil­ma­řů, byl pře­de­vším lyric­ký. Dokončení scé­ná­ře trva­lo téměř 10 let a jed­na­lo se o jeho vrchol­né dílo. Film byl nato­čen na moti­vy sku­teč­ných lidí z Jasného rod­né­ho měs­ta Kelče. Film byl zaká­zán a reži­sér radě­ji ode­šel do exi­lu, než aby se odvo­lal. V roce 1969 byl film uve­den na fes­ti­va­lu v Cannes, kde Jasný zís­kal cenu za nej­lep­ší režii.

Děj

Film začí­ná v roce 1945 a sle­du­je sezón­ní či roč­ní změ­ny, kte­rý­mi pro­chá­zí malá morav­ská ves­ni­ce, až do Epilogu, kte­rý je někdy po roce 1958.

(1945) První část nasto­lu­je nevin­nost a kama­rád­ství ves­ni­ce na poza­dí pová­leč­né kra­ji­ny. Děti si hra­jí se zbra­ně­mi a při orbě pole je obje­ve­na mina. Skupina ves­ni­ča­nů ji odpá­lí a noc zakon­čí tan­cem a pitím v míst­ní hos­po­dě. Za úsvi­tu, kdy slun­ce vychá­zí nad krás­nou idy­lic­kou kra­ji­nou, odchá­ze­jí a po kochá­ní se výhle­dem se zasta­ví, aby přespa­li pod stro­mem.

(1948) Je to jen něko­lik měsí­ců poté, co se komu­nis­té v úno­ru uja­li moci. Z repro­duk­to­rů se ozý­vá pro­pa­gan­da a ohla­šu­jí se pří­dě­ly, zatím­co sed­lák František pra­cu­je. Zjišťujeme, že čty­ři hlav­ní ves­ni­ča­né kon­ver­to­va­li, a to var­ha­ník Očenáš, foto­graf Plecmera, poš­ťák Bertin a Zejvala. Měšťané jimi pohr­da­jí. Statkář musí vykli­dit svůj poze­mek, aby se mohl stát kolek­ti­vem; jeho žena se slza­mi v očích odstra­ňu­je ze zdí obráz­ky Ježíše a Panny Marie, což stat­kář kri­ti­zu­je: „Doufám, že se o tohle mís­to sta­ráš, tvo­je vlast­ní vypa­dá jako chlí­vek.“ Na to komu­nis­té zlo­věst­ně rea­gu­jí: „Nebojte se! My vám uká­že­me, co umí­me!“ Komunisté si lač­ně pro­hléd­nou svou výhru (zví­řa­ta, dům, hro­ma­du dře­va) a začnou rabo­vat pro sebe. Mezitím si krej­čí se svou ženou a s pomo­cí přá­tel zalo­ží obchod, kte­rý ho varu­je, že komu­nis­té jeho dob­ré­mu osu­du uči­ní pří­trž. Skupina komu­nis­tů sku­teč­ně při­jde a poža­du­je, aby ode­vzdal maje­tek, za kte­rý prá­vě utra­til celo­ži­vot­ní úspo­ry, a mís­to toho vedl krej­čov­ský kolek­tiv.

(1949) Pošťák Bertin je zastře­len krát­ce poté, co vidí­me, jak jemu a jeho nastá­va­jí­cí Machačové upra­vu­jí sva­teb­ní šaty. Následuje pohřeb, po němž poli­cie zatý­ká ty, kte­ré pova­žu­je za viní­ky. Urozený sed­lák František vede masu měš­ťa­nů, kte­ří poža­du­jí, aby poli­cie vyda­la někte­ré z neprá­vem obvi­ně­ných pacha­te­lů, jme­no­vi­tě kně­ze. Varhaník Očenáš, jemuž je vyhro­žo­vá­no smr­tí, na nalé­há­ní své ženy odchá­zí. Fotografova žena, tou­ží­cí po posta­ve­ní a novém domě, pro­sí své­ho muže, aby obsa­dil mís­to po Očenášovi.

(1951) Zášinek se vra­cí domů opi­lý z noč­ní návštěvy baru. Má halu­ci­na­ce o duchu své býva­lé ženy, židov­ky. Rozvedl se s ní, pro­to­že se bál Němců a ona zemře­la v kon­cen­t­rač­ním tábo­ře. Její duch mu řek­ne, že mu odpus­ti­la. Přesto ho pocit viny dohá­ní k šílen­ství. Znovu ji spat­ří na odpo­led­ním večír­ku a krát­ce si s ní zatan­čí. Mezitím se na stej­ném večír­ku obje­ví Machačová, „vese­lá vdo­va“, s měst­ským zlo­dě­jem Jořkou. Ten byl něko­lik dní před­tím před­vo­lán do věze­ní a my pocho­pí­me, že se má odpo­led­ne hlá­sit. Po tan­ci se s ní roz­lou­čí a odchá­zí, prav­dě­po­dob­ně smě­rem k věze­ní. Zastaví se a poli­je si levou nohu kyse­li­nou, kte­rá začne syčet a vřít. Vrátí opra­ve­né hodi­ny, kte­ré ukra­dl, jejich prá­vo­plat­né­mu maji­te­li, pak se zhrou­tí ze zra­ně­ní a umí­rá, když ho jako sníh pokry­je bílé husí peří.

(Podzim 1951) Zášinek je stá­le roz­ru­še­ný ze své viny. Navštíví kos­tel, aby se vyzpo­ví­dal. Později se uka­zu­je v hos­po­dě upro­střed přá­tel a vese­lé vdo­vy. Povečeří a brzy začnou tan­čit, při­čemž jsou poma­lo­va­ní. Obraz pře­chá­zí od bez­tva­rých tva­rů přes nevý­raz­né hos­ty až po zbě­si­lý tanec, při­čemž Zášinek je brzy zob­ra­zen jako čert s leb­kou. Druhý den ráno se vra­cí domů opi­lý, je pro­bod­nut vol­ně pobí­ha­jí­cím býkem a umí­rá.

(1952) Františkův una­ve­ný otec komen­tu­je, jak mu s věkem ubý­va­jí síly. Na schůzi zastu­pi­tel­stva komu­nis­té ozná­mí, že budou brát dal­ší půjč­ky; pane­lá­ci si navzá­jem tles­ka­jí. Obecenstvo net­les­ká; František se vyslo­ví pro­ti roz­hod­nu­tí a odvá­dí ves­ni­ča­ny pryč. Komunisté se ho sna­ží zni­čit, pro­to­že „dokud tu bude on, nic se neu­dě­lá“. Je zatčen; poli­cie se sna­ží při­mět ostat­ní, aby pode­psa­li pro­hlá­še­ní o jeho vině, ale bez oka­mži­té­ho úspě­chu - ves­ni­ča­né se drží, dokud jim nevy­hro­žu­jí.

(1954) Vrací se komu­nis­ta, kte­rý kra­dl v původ­ním zaba­ve­ném domě. Je ozna­čen za ostu­du a pro­puš­těn. František ute­kl z věze­ní, ale je nemoc­ný a blíz­ko smr­ti.

(1955) Františkovo zdra­ví se odra­zí ode dna. Nemá už nic, ale kou­pí si koně a zno­vu se pus­tí do prá­ce. Vypravěč se ptá: „Co sne­se víc, člo­věk nebo kůň? Člověk, pro­to­že musí.“

(1957) Komunisté si uvě­do­mu­jí, že se ves­ni­ce shro­máž­di­la kolem ušlech­ti­lé­ho Františka, a tak ho požá­da­jí, aby pře­svěd­čil ostat­ní, aby vyhlá­si­li žně. František odmí­tá. Po donu­ce­ní všich­ni ves­ni­ča­né kro­mě Františka pode­pí­ší.

(1958) František je odve­den do domu, kte­rý byl původ­ně zaba­ven stat­ká­ři. Je o něj špat­ně posta­rá­no; sou­hla­sí, že se ho ujme a sta­ne se vedou­cím kolek­ti­vu. Cestou k pře­vze­tí této funk­ce ho i s kočá­rem jeho dce­ry zasta­ví maso­pust­ní prů­vod ves­ni­ča­nů v mas­kách s hla­va­mi zví­řat a pří­šer. Jsou k němu las­ka­ví a on se smě­je, jak pokra­ču­je dál. Dav se pře­su­ne ved­le při­jíž­dě­jí­cí­ho auta. Je to foto­graf a jeho žena. Zastaví ho, vytáh­nou je ven a tan­čí. Fotografovo vese­lí je pře­ru­še­no, pro­to­že se chyt­ne za hruď a s infark­tem padá na sníh. Později si měš­ťa­né shro­máž­dě­ní u hos­po­dy sun­da­jí zví­ře­cí mas­ky a pozna­me­na­jí: „brzy všich­ni lidé zmi­zí a zůsta­nou jen zví­řa­ta“.

(Epilog) Očenáš se vra­cí do ves­ni­ce. Narazí na již sle­pé­ho a roz­ve­de­né­ho foto­gra­fa, kte­rý se potá­cí u moci. Očenáš se vyptá­vá na Františka, o němž zjiš­ťu­je, že nedáv­no zemřel. Fotograf pozna­me­ná: „nej­lep­ší lidé odchá­ze­jí a čer­ní pasa­žé­ři zůstá­va­jí“. Očenáš navští­ví Františkovu rodi­nu a hovo­ří s jeho dce­ra­mi, kte­ré mu sdě­lí, že posled­ní slo­va sed­lá­ka byla, aby „poslou­chal děl­ní­ky na poli“ - „bude líp, až zase začnou zpí­vat“. Očenáš odjíž­dí na kole a opuš­tě­ně se ohlí­ží na kra­ji­nu, jak naří­ká: „Ustlali jsme si a teď v nich musí­me ležet. Ale ustla­li jsme si je sami? Co jsme to udě­la­li, spíš co jsme to roze­bra­li, všich­ni moji kra­ja­né?“

Další pokračování

V roce 1977 vznik­lo neo­fi­ci­ál­ní duchov­ní pokra­čo­vá­ní Země morav­ská. Jeho reži­sé­rem byl Antonín Kachlík. Film měl být pro­ti­vá­hou fil­mu Všichni moji blíz­cí. Řada her­ců ze Všech mých rodá­ků si zahrá­la i ve fil­mu Země morav­ská. Prezentoval kolek­ti­vi­za­ci jako pozi­tiv­ní věc.

Vojtěch Jasný nato­čil v roce 1999 film Návrat do ztra­ce­né­ho ráje. Volně nava­zu­je na film Všichni moji rodá­ci. V hlav­ní roli čes­ké­ho emi­gran­ta, kte­rý se po pádu komu­nis­tic­ké­ho reži­mu vra­cí domů, se v něm obje­vu­je Vladimír Pucholt. Pochází z ves­ni­ce, kte­rá byla uká­zá­na ve fil­mu Všichni moji rodá­ci. Některé posta­vy se v tom­to pokra­čo­vá­ní vrá­ti­ly.

Zdroj: Anglická Wikipedie

Foto © Filmové stu­dio Barrandov / Jaromír Komárek

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře