Kritiky.cz > Profily osob > Madeleine Albrightová

Madeleine Albrightová

Secalbright
Secalbright
1 hvězda2 hvězdy3 hvězdy4 hvězdy5 hvězd (zatím nehodnoceno)
Loading...

Madeleine Jana Korbelová Albrightová (rod­ným jmé­nem Marie Jana Korbelová; 15. květ­na 1937 - 23. břez­na 2022) byla ame­ric­ká diplo­mat­ka, kte­rá v letech 1997-2001 zastá­va­la funk­ci 64. minis­try­ně zahra­ni­čí Spojených stá­tů za pre­zi­den­ta Billa Clintona. Byla prv­ní ženou na postu minis­try­ně zahra­ni­čí v his­to­rii USA.

Albrightová se s rodi­nou při­stě­ho­va­la do Spojených stá­tů v roce 1948 z Československa. Její otec, diplo­mat Josef Korbel, rodi­nu usa­dil v Denveru, Koloradu, a ona se v roce 1957 sta­la ame­ric­kou občan­kou. Albrightová absol­vo­va­la Wellesley College v roce 1959 a v roce 1975 zís­ka­la dok­to­rát na Columbia University, kde napsa­la diplo­mo­vou prá­ci na téma Pražské jaro. Pracovala jako asi­s­tent­ka sená­to­ra Edmunda Muskieho, než nastou­pi­la pod Zbigniewem Brzezinskim do Rady národ­ní bez­peč­nos­ti. V této funk­ci půso­bi­la až do roku 1981, kdy pre­zi­dent Jimmy Carter opus­til svůj úřad.

Po odcho­du z Rady národ­ní bez­peč­nos­ti nastou­pi­la Albrightová na aka­de­mic­kou půdu Georgetownské uni­ver­zi­ty a radi­la Demokratické stra­ny ohled­ně zahra­nič­ní poli­ti­ky. Po Clintonově vítěz­ství v pre­zi­dent­ských vol­bách v roce 1992 pomá­ha­la Albrightová sesta­vit jeho Radu národ­ní bez­peč­nos­ti. V roce 1993 ji Clinton jme­no­val do funk­ce vel­vy­slan­ky­ně USA při OSN. Tuto funk­ci zastá­va­la až do roku 1997, kdy vystří­da­la Warrena Christophera na postu minis­t­ra zahra­ni­čí. V této funk­ci Albrightová půso­bi­la až do Clintonova odcho­du z funk­ce v roce 2001.

Albrightová půso­bi­la jako před­sed­ky­ně Albright Stonebridge Group a byla Michael and Virginia Mortara Endowed Distinguished Professor in the Practice of Diplomacy na School of Foreign Service Georgetown University. V květ­nu 2012 jí ame­ric­ký pre­zi­dent Prezidentská medai­le svo­bo­dy udě­lil Barack Obama. Albrightová půso­bi­la v před­sta­ven­stvu Rady pro zahra­nič­ní vzta­hy.

Raný život a kariéra

Albrightová se naro­di­la jako Marie Jana Korbelová v roce 1937 ve Smíchově, Praha, Československo. Byla dce­rou Josefa Korbela, čes­ké­ho diplo­ma­ta, a Anny Korbelové (roze­né Spieglové). V době její­ho naro­ze­ní bylo Československo samo­stat­né nece­lých 20 let, nezá­vis­lost na Rakousku-Uhersku zís­ka­lo po prv­ní svě­to­vé vál­ce. Její otec byl stou­pen­cem prv­ních čes­kých demo­kra­tů, Tomáše Garrigua Masaryka a Edvarda Beneše. Marie Jana měla mlad­ší sest­ru Kateřinu a mlad­ší­ho bra­t­ra Jana (tyto ver­ze jejich jmen jsou Angličtina).

Když se Marie Jana naro­di­la, její otec půso­bil jako tis­ko­vý ata­šé na čes­ko­slo­ven­ském vel­vy­sla­nec­tví v Bělehradě. Podpis Mnichovské doho­dy v září 1938 a němec­ká oku­pa­ce Československa do Vojska Adolfa Hitlera při­nu­ti­la rodi­nu kvů­li jejím vaz­bám na Beneše ode­jít do exi­lu.

V roce 1941 Josef a Anna kon­ver­to­va­li ze židov­ství ke kato­li­cis­mu. Marie Jana a její sou­ro­zen­ci byli vycho­vá­vá­ni v řím­sko­ka­to­lic­ké víře. V roce 1997 Albrightová uved­la, že rodi­če jí ani jejím dvě­ma sou­ro­zen­cům nikdy neřek­li o jejich židov­ském půvo­du a dědic­tví.

Rodina se v květ­nu 1939 pře­stě­ho­va­la do Velké Británie. Zde její otec pra­co­val pro Benešovu čes­ko­slo­ven­skou exi­lo­vou vlá­du. Její rodi­na nej­pr­ve žila na Kensington Park Road v Notting Hill, Londýně - kde pře­čka­la nej­hor­ší Blitz - ale poz­dě­ji se pře­stě­ho­va­li do Beaconsfieldu, poté Walton-on-Thames, na okra­ji Londýna. V domě měli vel­ký kovo­vý stůl, kte­rý měl rodi­nu chrá­nit před opa­ku­jí­cí se hroz­bou němec­kých nále­tů. Během poby­tu v Anglii byla Marie Jana jed­ním z dětí, kte­ré se obje­vi­ly v doku­men­tár­ním fil­mu, jehož cílem bylo pod­po­řit sym­pa­tie k váleč­ným uprch­lí­kům v Londýně.

Po poráž­ce nacis­tů v Evropském diva­dle dru­hé svě­to­vé vál­ky a zhrou­ce­ní Nacistické Německo a Protektorát Čechy a Morava, se Korbelovi vrá­ti­li do Prahy. Korbel byl jme­no­ván tis­ko­vým ata­šé na čes­ko­slo­ven­ském vel­vy­sla­nec­tví v Jugoslávii a rodi­na se pře­stě­ho­va­la do Bělehradu, teh­dy sou­čás­ti Jugoslávie, kte­ré vlád­la Komunistická stra­na, a Korbel se obá­val, že jeho dce­ra bude v jugo­sláv­ské ško­le vysta­ve­na mar­xis­mu. Byla vyu­čo­vá­na sou­kro­mě vycho­va­tel­kou a poz­dě­ji poslá­na do Prealpina Institut pour Jeunes Filles dokon­čo­va­cí ško­la v Chexbres, na Ženevském jeze­ře v Švýcarsku. Během poby­tu ve Švýcarsku se nau­či­la mlu­vit fran­couz­sky a změ­ni­la si jmé­no z „Marie Jana“ na „Madeleine“.

Na Komunistická stra­na Československa se uja­la vlá­dy v roce 1948 s pod­po­rou Sovětského sva­zu. Jako odpůr­ce komu­nis­mu byl Korbel nucen odstou­pit ze své funk­ce. Později zís­kal mís­to v dele­ga­ci OSN do Kašmíru. Svou rodi­nu poslal přes Londýn do Spojených stá­tů, aby na něj čeka­la, až při­je­de pře­dat svou zprá­vu do ústře­dí OSN, kte­ré teh­dy síd­li­lo v Lake Success, New York.

Mládí a mladá dospělost ve Spojených státech

Korbelova rodi­na emi­gro­va­la z Velké Británie na lodi SS America, odplou­va­jí­cí Southampton 5. lis­to­pa­du 1948 a 11. lis­to­pa­du 1948 dora­zi­li na Ellis Island v New York Harbor. Rodina se zpo­čát­ku usa­di­la v Great Neck na North Shore ost­ro­va Long Island. Korbel požá­dal o poli­tic­ký azyl s odů­vod­ně­ním, že jako odpůr­ce komu­nis­mu je v Praze ohro­žen. Korbel uve­dl: „Do komu­nis­tic­ké­ho Československa se samo­zřej­mě vrá­tit nemo­hu, pro­to­že bych byl za své věr­né vyzná­vá­ní ide­á­lů demo­kra­cie zatčen. Byl bych Vám vel­mi zavá­zán, kdy­bys­te las­ka­vě vyří­dil Jeho Excelenci panu minis­tro­vi zahra­ni­čí, že ho pro­sím, aby mi bylo udě­le­no prá­vo zůstat ve Spojených stá­tech, totéž prá­vo aby bylo udě­le­no mé ženě a třem dětem.“

S pomo­cí Philipa Moseleyho, pro­fe­so­ra rus­ké­ho jazy­ka na Columbia University v New York City, zís­kal Korbel mís­to na katedře poli­to­lo­gie na University of Denver v Coloradu. Stal se děka­nem uni­ver­zit­ní ško­ly mezi­ná­rod­ních vzta­hů a poz­dě­ji vyu­čo­val budou­cí ame­ric­kou minis­try­ni zahra­ni­čí Condoleezzu Riceovou. V roce 2008 byla ško­la na jeho počest pojme­no­vá­na jako Josef Korbel School of International Studies.

Madeline Korbelová strá­vi­la svá tee­nager­ská léta v Denveru a v roce 1955 absol­vo­va­la Kent Denver School v Cherry Hills Village, před­měs­tí Denveru. Na ško­le zalo­ži­la klub mezi­ná­rod­ních vzta­hů a byla jeho prv­ní pre­zi­dent­kou. Navštěvovala Wellesley College, ve Wellesley, Massachusetts, na plné sti­pen­di­um, obor poli­tic­ké vědy, a pro­mo­va­la v roce 1959. Tématem její diplo­mo­vé prá­ce byl Zdeněk Fierlinger, býva­lý čes­ko­slo­ven­ský pre­mi­ér. V roce 1957 se sta­la natu­ra­li­zo­va­nou občan­kou USA a vstou­pi­la do College Democrats of America.

Když byla Korbelová doma v Denveru z Wellesley, pra­co­va­la jako stá­žist­ka pro The Denver Post. Tam se sezná­mi­la s Josephem Medillem Pattersonem Albrightem. Byl to syno­vec Alicie Pattersonové, maji­tel­ky Newsday a man­žel­ky filan­tro­pa Harryho Franka Guggenheima. Korbelová v době sňat­ku kon­ver­to­va­la k Episkopální církvi. Manželé se vza­li ve Wellesley v roce 1959, krát­ce po její pro­mo­ci. Nejprve žili v Rolla, Missouri, zatím­co její man­žel absol­vo­val vojen­skou služ­bu na neda­le­ké Fort Leonard Wood. Během této doby Albrightová pra­co­va­la v The Rolla Daily News.

V led­nu 1960 se man­že­lé pře­stě­ho­va­li do man­že­lo­va rod­né­ho měs­ta Chicago, Illinois. Joseph pra­co­val v Chicago Sun-Times jako novi­nář a Albrightová pra­co­va­la jako obra­zo­vá redak­tor­ka pro Encyclopædia Britannica. V násle­du­jí­cím roce začal Joseph Albright pra­co­vat v Newsday v New Yorku a man­že­lé se pře­stě­ho­va­li do Garden City na Long Islandu. V témže roce se jí naro­di­la dvoj­ča­ta Alice Patterson Albrightová a Anne Korbel Albrightová. Dvojčata se naro­di­la o šest týd­nů dří­ve a vyžá­da­la si dlou­hý pobyt v nemoc­ni­ci. Jako roz­ptý­le­ní zača­la Albrightová navště­vo­vat kur­zy ruš­ti­ny na Hofstra University v Village of Hempstead neda­le­ko.

V roce 1962 se rodi­na pře­stě­ho­va­la do Washingtonu, kde žila ve Georgetownu. Albrightová stu­do­va­la mezi­ná­rod­ní vzta­hy a pokra­čo­va­la v rus­kém jazy­ce na Škole pokro­či­lých mezi­ná­rod­ních stu­dií Paula H. Nitzeho, divi­zi Johns Hopkins University v hlav­ním měs­tě.

V roce 1963 zemře­la Josephova teta Alicia Pattersonová a Albrightovi se vrá­ti­li na Long Island s před­sta­vou, že Joseph pře­vez­me rodin­ný novi­no­vý pod­nik. V roce 1967 se Albrightové naro­di­la dal­ší dce­ra, Katherine Medill Albrightová. Pokračovala ve stu­diu na Kolumbijské uni­ver­zi­tě na katedře veřej­né­ho prá­va a stát­ní sprá­vy. (Ta byla poz­dě­ji pře­jme­no­vá­na na poli­tic­kých věd a nachá­zí se v rám­ci School of International and Public Affairs). Získala cer­ti­fi­kát z ruš­ti­ny, magis­ter­ský titul a dok­tor­ský titul , při­čemž magis­ter­skou prá­ci psa­la na téma Sovětský diplo­ma­tic­ký sbor a dok­tor­skou diser­ta­ci o roli novi­ná­řů v Pražském jaru roku 1968. Absolvovala také post­gra­du­ál­ní kurz vede­ný Zbigniewem Brzezinskim, kte­rý se poz­dě­ji stal jejím šéfem v Radě národ­ní bez­peč­nos­ti USA.

Kariéra

Raná kariéra

Albrightová se v roce 1968 vrá­ti­la do Washingtonu, D.C., a dojíž­dě­la do Columbia pro svůj dok­to­rát filo­zo­fie, kte­rý zís­ka­la v roce 1975. Začala shá­nět finanč­ní pro­střed­ky pro ško­lu svých dcer, což ji při­ved­lo k něko­li­ka funk­cím ve škol­ských radách. Nakonec byla při­zvá­na, aby zor­ga­ni­zo­va­la veče­ři na zís­ká­ní finanč­ních pro­střed­ků pro pre­zi­dent­skou kam­paň ame­ric­ké­ho sená­to­ra Eda Muskieho z Maine v roce 1972. Toto spo­je­ní s Muskiem ved­lo v roce 1976 k pozi­ci jeho hlav­ní asi­s­tent­ky pro legisla­ti­vu. Po pre­zi­dent­ských vol­bách v USA v roce 1976 však byl Jimmy Carter jme­no­ván býva­lý pro­fe­sor Albrightové Brzezinski.org/wiki/National_Security_Advisor_(United_States)“ \o „porad­ce pro národ­ní bez­peč­nost (Spojené státy)“>poradce pro národ­ní bez­peč­nost a v roce 1978 zís­kal Albrightovou od Muskieho pro prá­ci v Západní kří­d­lo jako Rada pro národ­ní bez­peč­nost styč­ný důstoj­ník pro Kongres. Po Carterově pro­hře v roce 1980 s Ronaldem Reaganem pře­šla Albrightová do Mezinárodního cen­t­ra Woodrowa Wilsona pro věd­ce při Smithsonian Institution ve Washingtonu, kde zís­ka­la grant na výzkum­ný pro­jekt. Rozhodla se psát o disi­dent­ských novi­ná­řích zapo­je­ných do Polska hnu­tí Solidarity, kte­ré bylo teh­dy v plen­kách, ale zís­ká­va­lo si mezi­ná­rod­ní pozor­nost. Kvůli své­mu výzku­mu odces­to­va­la do Polska, kde děla­la roz­ho­vo­ry s disi­den­ty v Gdaňsku, Varšavě a Krakově. Po návra­tu do Washingtonu jí man­žel ozná­mil, že se s ní hod­lá roz­vést, aby mohl navá­zat vztah s jinou ženou.

Albrightová nastou­pi­la v roce 1982 jako aka­de­mic­ká pra­cov­ni­ce na Georgetown University ve Washingtonu, D.C., kde se spe­ci­a­li­zo­va­la na výcho­do­ev­rop­ská stu­dia. Vedla také uni­ver­zit­ní pro­gram o ženách v glo­bál­ní poli­ti­ce. Působila jako hlav­ní Demokratické stra­ny, infor­mo­va­la kan­di­dát­ku na vice­pre­zi­dent­ku Geraldine Ferraro v roce 1984 a kan­di­dá­ta na pre­zi­den­ta Michaela Dukakise v roce 1988 (obě kam­pa­ně skon­či­ly poráž­kou). V roce 1992 Bill Clinton vrá­til Bílý dům Demokratické stra­ně a Albrightová byla zaměst­ná­na v Radě národ­ní bez­peč­nos­ti, aby se posta­ra­la o pře­chod k nové admi­nis­tra­ti­vě. V led­nu 1993 ji Clinton jme­no­val vel­vy­slan­ky­ní USA při OSN, což byl její prv­ní diplo­ma­tic­ký post.

Velvyslankyně USA při OSN

Albrightová byla jme­no­vá­na vel­vy­slan­ky­ní při OSN krát­ce po Clintonově inau­gu­ra­ci, pově­řo­va­cí lis­ti­ny před­lo­ži­la 9. úno­ra 1993. Během své­ho půso­be­ní v OSN měla bouř­li­vé vzta­hy s gene­rál­ním tajem­ní­kem OSN, Boutrosem Boutrosem-Ghalim, kte­ré­ho kri­ti­zo­va­la jako „nean­ga­žo­va­né­ho“ a „zane­dbá­va­jí­cí­ho“ geno­ci­du ve Rwandě. Albrightová napsa­la: „Nejhlubší lítost, kte­rou jsem za léta své­ho půso­be­ní ve veřej­né služ­bě pro­je­vi­la, je neschop­nost Spojených stá­tů a mezi­ná­rod­ní­ho spo­le­čen­ství jed­nat dří­ve, aby tyto zlo­či­ny zasta­vi­ly.“

V Podejte si ruce s ďáblem, Roméo Dallaire píše, že v roce 1994 se Albrightová v roli ame­ric­ké stá­lé před­sta­vi­tel­ky při OSN vyhý­ba­la popi­su vraž­dě­ní ve Rwandě jako „geno­ci­dy“, dokud ji nepře­moh­ly důka­zy o ní; tak­to nyní popi­su­je tyto masa­k­ry ve svých pamě­tech. Byla pově­ře­na, aby pod­po­ři­la ome­ze­ní nebo sta­že­ní (k čemuž nikdy nedo­šlo) pomoc­né mise OSN pro Rwandu, ale poz­dě­ji dosta­la vět­ší vol­nost. Albrightová poz­dě­ji v doku­men­tu tele­vi­ze PBS Ghosts of Rwanda pozna­me­na­la, že „to byla vel­mi, vel­mi těž­ká doba a situ­a­ce byla nejas­ná. Víte, při zpět­ném pohle­du to všech­no vypa­dá vel­mi jas­ně. Ale když jste [tam] v té době byli, bylo nejas­né, co se ve Rwandě děje.“

Také v roce 1996, poté co kubán­ští vojen­ští pilo­ti sestře­li­li dvě malá civil­ní leta­dla pilo­to­va­ná kubánsko-americkou exi­lo­vou sku­pi­nou Brothers to the Rescue nad mezi­ná­rod­ní­mi voda­mi, pro­hlá­si­la: „Tohle není cojo­nes. Tohle je zba­bě­lost.“ Tato věta si ji oblí­bil pre­zi­dent Clinton, kte­rý ji ozna­čil za „prav­dě­po­dob­ně nej­ú­čin­něj­ší jed­no­vě­tou větu v celé zahra­nič­ní poli­ti­ce admi­nis­tra­ti­vy“.

V roce 1996 Albrightová uza­vře­la taj­nou doho­du s Richardem Clarkem, Michaelem Sheehanem a James Rubin, aby svrh­li gene­rál­ní­ho tajem­ní­ka OSN Boutrose Boutrose-Ghálího, kte­rý se ve vol­bě v roce 1996 uchá­zel o dru­hé funkč­ní obdo­bí. Poté, co v roce 1993 při neú­spěš­né razii v Somálsku zahy­nu­lo 15 ame­ric­kých míro­vých sil, stal se Boutros-Ghálí ve Spojených stá­tech poli­tic­kým obět­ním berán­kem. Pakt nazva­ly „Operace Orient Express“, aby vyjá­d­ři­ly svou nadě­ji, že se ke Spojeným stá­tům při­po­jí dal­ší země. Přestože všich­ni ostat­ní čle­no­vé Rady bez­peč­nos­ti OSN hla­so­va­li pro Boutrose-Ghálího, Spojené stá­ty se odmít­ly pod­vo­lit mezi­ná­rod­ní­mu tla­ku a vzdát se své­ho jedi­né­ho prá­va veta. Po čtyřech zablo­ko­va­ných zase­dá­ních Rady bez­peč­nos­ti Boutros-Ghálí poza­sta­vil svou kan­di­da­tu­ru a stal se jedi­ným gene­rál­ním tajem­ní­kem OSN, kte­ré­mu bylo odmít­nu­to dru­hé funkč­ní obdo­bí. Spojené stá­ty poté sved­ly čtyř­ko­lo­vý sou­boj o prá­vo veta s Francií, čímž ji donu­ti­ly ustou­pit a při­jmout Kofiho Annana jako příští­ho gene­rál­ní­ho tajem­ní­ka. Clarke ve svých pamě­tech uve­dl, že „celá ope­ra­ce posí­li­la Albrightové ruku v sou­tě­ži o post minis­try­ně zahra­ni­čí v dru­hé Clintonově admi­nis­tra­ti­vě.“

Státní tajemník

Hlavní člán­ky: Vítězství Albrightové nad Annanem: Zahraniční poli­ti­ka admi­nis­tra­ti­vy Billa Clintona a Seznam zahra­nič­ních cest Madeleine Albrightové ve funk­ci minis­try­ně zahra­ni­čí Spojených stá­tů

Nejvyšší úro­veň Clintonovy admi­nis­tra­ti­vy byla při výbě­ru nové zahra­nič­ní poli­ti­ky roz­dě­le­na na dva tábo­ry. Odcházející šéf úřa­du Leon Panetta upřed­nost­ňo­val Albrightovou, ale samo­stat­ná frak­ce tvr­di­la: „koho­ko­li, jen ne Albrightovou“, při­čemž Sam Nunn byl její prv­ní vol­bou. Albrightová zor­ga­ni­zo­va­la kam­paň ve svůj pro­spěch, kte­rá se uká­za­la jako úspěš­ná. Když se Albrightová 23. led­na 1997 uja­la funk­ce 64. minis­try­ně zahra­ni­čí USA, sta­la se prv­ní ženou na postu minis­t­ra zahra­ni­čí USA a v době své­ho jme­no­vá­ní nej­vý­še posta­ve­nou ženou v his­to­rii ame­ric­ké vlá­dy. Protože neby­la rodi­lou občan­kou USA, nemoh­la být nástup­ky­ní ame­ric­ké­ho pre­zi­den­ta.

Během své­ho půso­be­ní Albrightová výraz­ně ovliv­ni­la ame­ric­kou zahra­nič­ní poli­ti­ku v Bosně a Hercegovině a na Blízkém výcho­dě. Podle Albrightové pamě­tí se jed­nou háda­la s Colinem Powellem o pou­ži­tí vojen­ské síly otáz­kou: „Jaký má smy­sl, že zachra­ňu­je­te tuto vyni­ka­jí­cí armá­du, Coline, když ji nemů­že­me pou­žít?“

Jako minis­try­ně zahra­ni­čí zastu­po­va­la USA při pře­dá­ní suve­re­ni­ty nad Hongkongem 1. čer­ven­ce 1997. Spolu s brit­ský­mi kon­tingen­ty boj­ko­to­va­la slav­nost­ní pří­sa­hu Čínou jme­no­va­né Hongkongské legisla­tiv­ní rady, kte­rá nahra­di­la tu vole­nou. V říj­nu 1997 vyjá­d­ři­la sou­hlas s výjim­ka­mi z národ­ní bez­peč­nos­ti v rám­ci Kjótského pro­to­ko­lu s odů­vod­ně­ním, že ope­ra­ce NATO by měly být ome­ze­ny kon­t­ro­lou emi­sí skle­ní­ko­vých ply­nů, a dou­fa­la, že výjim­ky pod­po­ří i ostat­ní čle­no­vé NATO na Třetí kon­fe­ren­ce smluv­ních stran v japon­ském Kjótu.

Podle něko­li­ka zpráv Prudence Bushnell, vel­vy­slan­ky­ně USA v Keni, opa­ko­va­ně žáda­la Washington o doda­teč­né zajiš­tě­ní bez­peč­nos­ti na vel­vy­sla­nec­tví v Nairobi, včet­ně dopi­su adre­so­va­né­ho pří­mo Albrightové v dub­nu 1998. Bushnell byl igno­ro­ván. Později uved­la, že když s Albrightovou o dopi­se mlu­vi­la, Albrightová jí řek­la, že jí nebyl uká­zán. V kni­ze Against All Enemies píše Richard Clarke o výmě­ně názo­rů s Albrightovou něko­lik měsí­ců po bom­bar­do­vá­ní ame­ric­kých vel­vy­sla­nec­tví v Keni a Tanzanii v srpnu 1998. „Co si mys­lí­te, že se sta­ne, když při­jde­te o dal­ší vel­vy­sla­nec­tví?“ „Ano,“ odpo­vě­dě­la Albrightová. Clarke se zeptal. „Republikáni v Kongresu po vás půjdou.“ „Za prvé, já jsem o tyto dvě amba­sády nepři­šla,“ odpá­li­la Albrightová. „Zdědila jsem je ve sta­vu, v jakém byly.“

V roce 1998 na sum­mi­tu NATO Albrightová for­mu­lo­va­la to, co se sta­lo zná­mým jako „tři D“ NATO, „což je žád­né zmen­šo­vá­ní NATO, žád­ná dis­kri­mi­na­ce a žád­ná dupli­ci­ta - pro­to­že si mys­lím, že nepo­tře­bu­je­me, aby se někte­ré z těch­to tří „D“ sta­lo“.

V úno­ru 1998 se Albrightová zúčast­ni­la setká­ní ve sty­lu měst­ské haly v St. John Areně v Columbusu, kde se ona, William Cohen a Sandy Berger poku­si­li obhá­jit vojen­skou akci v Iráku. Dav byl ruši­vý a opa­ko­va­ně pře­hlu­šo­val dis­ku­si buče­ním a pro­ti­vá­leč­ným skan­do­vá­ním. James Rubin ruši­vé pro­je­vy baga­te­li­zo­val a tvr­dil, že dav pod­po­ro­val váleč­nou poli­ti­ku. Později téhož roku Bill Clinton i Albrightová trva­li na tom, že útok na Saddáma Husajna lze zasta­vit pou­ze v pří­pa­dě, že Husajn odvo­lá své roz­hod­nu­tí zasta­vit zbroj­ní inspek­ce.

V roce 2000 se Albrightová sta­la jed­ním z nej­vý­še posta­ve­ných západ­ních diplo­ma­tů, kte­ří se kdy setka­li s Kim Čong-ilem, teh­dej­ším vůd­cem komu­nis­tic­ké Severní Koreje, během ofi­ci­ál­ní stát­ní návštěvy této země.

8. led­na 2001, v jed­nom ze svých posled­ních aktů ve funk­ci minis­try­ně zahra­ni­čí, Albrightová zavo­la­la na roz­lou­če­nou Kofi Annanovi a pro­hlá­si­la, že USA budou i nadá­le tla­čit na Irák, aby zni­čil všech­ny své zbra­ně hro­mad­né­ho niče­ní jako pod­mín­ku zru­še­ní eko­no­mic­kých sank­cí, a to i po skon­če­ní Clintonovy admi­nis­tra­ti­vy 20. led­na 2001.

V roce 2001 Albrightová při­ja­la ame­ric­ké­ho sená­to­ra H. A. Clintona. Johna Heinze III cenu za nej­vět­ší služ­bu veřej­nos­ti ze stra­ny zvo­le­né­ho nebo jme­no­va­né­ho úřed­ní­ka, kte­rou kaž­do­roč­ně udě­lu­je Jefferson Awards Foundation.

Po skončení Clintonovy vlády

Po skon­če­ní půso­be­ní Albrightové ve funk­ci minis­try­ně zahra­ni­čí čes­ký pre­zi­dent Václav Havel, ote­vře­ně hovo­řil o mož­nos­ti, že by Albrightovou nahra­dil. Albrightové to údaj­ně licho­ti­lo, ale popře­la, že by kdy váž­ně uva­žo­va­la o mož­nos­ti kan­di­do­vat v zemi své­ho půvo­du.

V roce 2001 byla Albrightová zvo­le­na člen­kou Americké aka­de­mie umě­ní a věd. V roce 2001 Albrightová rov­něž zalo­ži­la Albright Group, mezi­ná­rod­ní stra­te­gic­kou pora­den­skou fir­mu se síd­lem ve Washingtonu, D.C., kte­rá se poz­dě­ji sta­la Albright Stonebridge Group. S tou­to fir­mou je spo­je­na spo­leč­nost Albright Capital Management, kte­rá byla zalo­že­na v roce 2005 a zabý­vá se sprá­vou sou­kro­mých fon­dů sou­vi­se­jí­cích s roz­ví­je­jí­cí­mi se trhy.

V roce 2003 Albright při­jal funk­ci v před­sta­ven­stvu New York Stock Exchange (NYSE). V roce 2005 se odmít­la uchá­zet o zno­vuzvo­le­ní do správ­ní rady v důsled­ku skan­dá­lu s odmě­na­mi Richarda Grassa, kdy Grasso, před­se­da správ­ní rady NYSE, zís­kal odmě­ny ve výši 187,5 mili­o­nu dola­rů, při­čemž správ­ní rada, v níž Albrightová zase­da­la, měla jen malé pra­vo­mo­ci. Během půso­be­ní pro­za­tím­ní­ho před­se­dy Johna S. Reeda půso­bi­la Albrightová jako před­sed­ky­ně výbo­ru pro nomi­na­ce a říze­ní správ­ní rady NYSE. Krátce po jme­no­vá­ní stá­lé­ho před­se­dy správ­ní rady NYSE v roce 2005 Albrightová poda­la rezig­na­ci.

Albrightová půso­bi­la ve správ­ní radě Rady pro zahra­nič­ní vzta­hy a v mezi­ná­rod­ním porad­ním výbo­ru Brookings Doha Center. Od roku 2016 byla Mortara Distinguished Professor of Diplomacy na Georgetown University School of Foreign Service ve Washingtonu, D.C. Albrightová půso­bi­la jako před­sed­ky­ně National Democratic Institute for International Affairs a jako pre­zi­dent­ka Truman Scholarship Foundation. Byla také spo­lupřed­sed­ky­ní Komise pro práv­ní posí­le­ní posta­ve­ní chudých a před­sed­ky­ní Council of Women World Leaders Ženské minis­ter­ské ini­ci­a­ti­vy až do 16. lis­to­pa­du 2007, kdy ji vystří­da­la Margot Wallström.

Dne 25. říj­na 2005 Albrightová hos­to­va­la v tele­viz­ním seri­á­lu Gilmorova děv­ča­ta v roli sebe sama. Hostovala také v seri­á­lu Parks and Recreation, a to v osmé epi­zo­dě sed­mé série.

Na National Press Club ve Washingtonu, D.C., 13. lis­to­pa­du 2007 Albrightová pro­hlá­si­la, že bude spo­lu s Williamem Cohenem před­se­dat nové­mu „Pracovní sku­pi­na pro pre­ven­ci geno­ci­dy“, kte­rou vytvo­ři­ly Muzeum památ­ní­ku holo­caus­tu Spojených stá­tů, Americká aka­de­mie diplo­ma­cie a Mírový insti­tut Spojených stá­tů. Jejich jme­no­vá­ní kri­ti­zo­va­li Harut Sassounian a Arménský národ­ní výbor Ameriky, neboť Albrightová i Cohen se vyslo­vi­li pro­ti rezo­lu­ci Kongresu o Arménská geno­ci­da.

Albrightová pod­po­ři­la a pod­po­ři­la Hillary Clintonovou v její pre­zi­dent­ské kam­pa­ni v roce 2008. Albrightová byla blíz­kou pří­tel­ky­ní Clintonové a půso­bi­la jako nefor­mál­ní porad­ky­ně v zahra­nič­ně­po­li­tic­kých otáz­kách. Dne 1. pro­sin­ce 2008 teh­dej­ší zvo­le­ný pre­zi­dent Barack Obama nomi­no­val teh­dej­ší sená­tor­ku Clintonovou na býva­lý post minis­try­ně zahra­ni­čí Albrightové.

V září 2009 Albrightová ote­vře­la výsta­vu své osob­ní sbír­ky šper­ků v Muzeu umě­ní a desig­nu v New Yorku, kte­rá trva­la do led­na 2010. V roce 2009 Albrightová také vyda­la kni­hu Read My Pins:

V srpnu 2012 při svém pro­je­vu na akci Obamovy kam­pa­ně v Highlands Ranch, Colorado, byla Albrightové polo­že­na otáz­ka: „Jak dlou­ho bude­te ze všech pro­blé­mů vinit tu před­cho­zí admi­nis­tra­ti­vu?“, na kte­rou odpo­vě­dě­la: „Navždy“. V říj­nu 2012 se Albrightová obje­vi­la ve videu na ofi­ci­ál­ním twit­te­ro­vém kaná­lu Demokratické stra­ny, kde rea­go­va­la na tvr­ze­ní teh­dej­ší­ho kan­di­dá­ta Republikánské stra­ny Mitta Romneyho, že Rusko je „geo­po­li­tic­kým nepří­te­lem čís­lo jed­na“ Spojených stá­tů. Podle Albrightové byl Romneyho výrok důka­zem, že „málo rozu­mí tomu, co se ve sku­teč­nos­ti děje v 21. sto­le­tí [a] není v obra­ze, a to je vel­mi nebez­peč­ný aspekt [jeho kan­di­da­tu­ry].“

Albrightová ozna­či­la Donalda Trumpa za „nej un-American, anti-democratic lea­der“ v his­to­rii USA. Kritizovala také Trumpovu admi­nis­tra­ti­vu za její zpož­dě­ní při obsa­zo­vá­ní někte­rých diplo­ma­tic­kých postů jako pro­jev „pohr­dá­ní diplo­ma­cií“.

Po roce 2016 Albrightová půso­bi­la jako před­sed­ky­ně Albright Stonebridge Group, pora­den­ské fir­my, a před­sed­ky­ně porad­ní­ho sbo­ru The Hague Institute for Global Justice, kte­rý byl zalo­žen v roce 2011 v Haagu. Působí také jako čest­ná před­sed­ky­ně World Justice Project. Projekt World Justice Project pra­cu­je na vede­ní celo­svě­to­vé­ho, mul­ti­dis­ci­pli­nár­ní­ho úsi­lí o posí­le­ní práv­ní­ho řádu pro roz­voj spo­le­čen­ství pří­le­ži­tos­tí a rov­nos­ti.

Investice

Albrightová byla spo­luin­ves­tor­kou Jacoba Rothschilda, 4. baro­na Rothschilda, a George Soros v inves­tič­ním nástro­ji s názvem Helios Towers Africa v hod­no­tě 350 mili­o­nů dola­rů, kte­rý hod­lá kou­pit nebo posta­vit tisí­ce věže mobil­ních tele­fo­nů v Africe.

Kontroverzní

Sankce proti Iráku

Dvanáctého květ­na 1996 Albrightová obha­jo­va­la Sankce OSN pro­ti Iráku v 60 Minutes seg­men­tu, ve kte­rém se jí Lesley Stahl zepta­la: „Slyšeli jsme, že zemře­lo půl mili­o­nu dětí. To je pře­ce víc dětí, než kolik jich zemře­lo v Hirošimě. A víte, sto­jí ta cena za to?“ A Albrightová odpo­vě­dě­la: „Myslíme si, že ta cena za to sto­jí.“ „A co za to?“ zeptal se Stahl. Albrightová poz­dě­ji kri­ti­zo­va­la Stahlovu část jako „rov­na­jí­cí se irác­ké pro­pa­gan­dě“ a uved­la, že její otáz­ka byla nabi­tá otáz­ka. Napsala: „Chytila jsem se do pas­ti a řek­la jsem něco, co jsem nechtě­la“, a lito­va­la, že půso­bi­la „chlad­no­krev­ně a kru­tě“. Kritici sank­cí pova­žo­va­li to, že Albrightová otáz­ku nepře­for­mu­lo­va­la, za potvr­ze­ní sta­tis­ti­ky. Segment zís­kal cenu Emmy.

V sou­vis­los­ti s kam­pa­ní v Iráku v roce 1998 Albrightová vyjá­d­ři­la dal­ší ospra­ve­dl­ně­ní: „Ale pokud musí­me pou­žít sílu, je to pro­to, že jsme Amerika; jsme nepo­stra­da­tel­ný národ. Stojíme vyso­ko a vidí­me dál než jiné země do budouc­nos­ti a vidí­me, že tu hro­zí nebez­pe­čí nám všem.“

Válka v Iráku v roce 2003

Podle PolitiFact, Albrightová byla pro­ti inva­zi do Iráku v roce 2003, ačko­li poté, co se USA k vál­ce zavá­za­ly, uved­la, že pre­zi­den­ta pod­po­ří.

Soudní spor o vlast­nic­tví umě­lec­kých děl

Po pro­fi­lo­vá­ní Albrightové v Michael Dobbs, zahá­jil Rakušan Philipp Harmer pro­ti Albrightové soud­ní říze­ní, v němž tvr­dil, že její otec neo­práv­ně­ně pře­vzal umě­lec­ká díla, kte­rá pat­ři­la jeho pra­dě­deč­ko­vi Karlu Nebrichovi. Nebrich, němec­ky mlu­ví­cí praž­ský prů­my­sl­ník, byl nucen opus­tit část své­ho majet­ku, když byli etnič­tí Němci po dru­hé svě­to­vé vál­ce na zákla­dě Benešových dekre­tů vyhná­ni ze země. Jeho byt v Hradčanské uli­ci 11 v Praze byl násled­ně při­dě­len Korbelovi a jeho rodi­ně, kte­ří jej obý­va­li, než byli rov­něž nuce­ni uprch­nout do Spojených stá­tů. Harmer se domní­val, že Korbel ukra­dl umě­lec­ká díla jeho pra­dě­deč­ka, kte­rá v bytě zůsta­la. Záležitost řešil Albrightův bra­tr John Korbel.

Obvinění z nená­vist­ných pro­je­vů vůči Srbům a z váleč­né­ho zis­kuchtiv­ství

Na kon­ci říj­na 2012, během auto­gra­mi­á­dy v praž­ském knih­ku­pec­tví Palác Knih Luxor, navští­vi­la Albrightovou sku­pi­na akti­vis­tů z čes­ké orga­ni­za­ce Přátelé Srbů na Kosovu. Byla nato­če­na, jak říká: „Odporní Srbové, vypad­ně­te!“ čes­ké sku­pi­ně, kte­rá na auto­gra­mi­á­du při­nes­la váleč­né foto­gra­fie, z nichž někte­ré zob­ra­zo­va­ly srb­ské obě­ti kosov­ské vál­ky v roce 1999. Protestující byli po pří­jez­du poli­cie z akce vyká­zá­ni. Dvě videa z inci­den­tu poz­dě­ji sku­pi­na zve­řej­ni­la na svém kaná­lu na YouTube. Filmař Emir Kusturica vyjá­d­řil podě­ko­vá­ní čes­ké­mu reži­sé­ro­vi Václavu Dvořákovi za orga­ni­za­ci a účast na demon­stra­ci. Spolu s dal­ší­mi pro­tes­tu­jí­cí­mi Dvořák také nahlá­sil Albrightovou na poli­cii s tím, že šíří etnic­kou nená­vist a neúctu k obě­tem vál­ky.

Albrightová se zapo­ji­la do Bombardování Srbska ze stra­ny NATO bylo hlav­ní pří­či­nou demon­stra­cí - cit­li­vé téma, kte­ré se sta­lo ješ­tě kon­tro­verz­něj­ším, když vyšlo naje­vo, že její inves­tič­ní fir­ma Albright Capital Management se chys­tá podat nabíd­ku v navr­ho­va­ném pri­va­ti­za­ce kosov­ské stát­ní tele­ko­mu­ni­kač­ní a poš­tov­ní spo­leč­nos­ti Post and Telecom of Kosovo. V člán­ku, kte­rý zve­řej­nil newy­or­ský časo­pis Bloomberg Businessweek, se odha­du­je, že by trans­ak­ce moh­la dosáh­nout až 600 mili­o­nů eur. Srbsko se pro­ti pro­de­ji posta­vi­lo a hod­la­lo podat žalo­bu na jeho zablo­ko­vá­ní s tím, že neby­la respek­to­vá­na prá­va býva­lých srb­ských zaměst­nan­ců.

Komentář ke kam­pa­ni Clintonové

Albrightová pod­po­ři­la Hillary Clintonovou během její pre­zi­dent­ské kam­pa­ně v roce 2016. Při před­sta­vo­vá­ní Clintonové na před­vo­leb­ní akci v New Hampshire před před pri­már­ka­mi v tom­to stá­tě Albrightová řek­la: „V pekle je zvlášt­ní mís­to pro ženy, kte­ré si navzá­jem nepo­má­ha­jí“ (tuto větu Albrightová pou­ži­la již něko­li­krát v jiných sou­vis­los­tech). Tato poznám­ka byla vní­má­na jako výt­ka mlad­ším ženám, kte­ré pod­po­ři­ly Clintonové pri­mač­ní vol­by sou­pe­ře, sená­to­ra Bernieho Sanderse, což mno­ho žen pova­žo­va­lo za „pře­kva­pi­vé a uráž­li­vé“. V New York Times op-edu zve­řej­ně­ném něko­lik dní po této poznám­ce Albrightová uved­la: „Naprosto věřím tomu, co jsem řek­la, že by si ženy měly navzá­jem pomá­hat, ale tohle byl špat­ný kon­text a špat­ný čas na pou­ži­tí této věty. Nechtěla jsem tvr­dit, že by ženy měly pod­po­ro­vat urči­té­ho kan­di­dá­ta pou­ze na zákla­dě pohla­ví.“

Podpora společnosti Herbalife

V roce 2010 zača­la Albrightová pro­pa­go­vat kon­tro­verz­ní multi-level mar­ke­ting spo­leč­nos­ti Herbalife. Někteří pozo­ro­va­te­lé ji za ten­to pod­nik kri­ti­zo­va­li a veřej­ně napo­mí­na­li.

Smrt

Zemřela v Washingtonu D.C 23. břez­na 2022

Čestné tituly a ocenění

Albrightová zís­ka­la čest­né titu­ly na Brandeis University (1996), University of Washington (2002), Smith College (2003), Washington University in St. Louis (2003), University of Winnipeg (2005), University of North Carolina at Chapel Hill (2007), Knox College (2008), Dickinson College (2014) a Tufts University (2015).

V roce 1998 byla Albrightová uve­de­na do National Women’s Hall of Fame. Albrightová se sta­la dru­hou drži­tel­kou Ceny Hanna R. Ellenbogena za občan­ství, kte­rou udě­lu­je Pražská spo­leč­nost pro mezi­ná­rod­ní spo­lu­prá­ci. V břez­nu 2000 obdr­že­la Albrightová na slav­nost­ním cere­mo­ni­á­lu v Praze spon­zo­ro­va­ném Nadací Bohemian Foundation a Ministerstvem zahra­nič­ních věcí ČR čest­nou stří­br­nou medai­li Jana Masaryka. V roce 2010 byla uve­de­na do Colorado Women’s Hall of Fame.

Albrightová byla vybrá­na do inau­gu­rač­ní­ho žeb­říč­ku 2021 Forbes 50 Over 50; tvo­ří jej pod­ni­ka­te­lé, lídři, věd­ci a tvůr­ci, kte­ří jsou star­ší 50 let.

Bibliografie

Madam Secretary (2003) - memoá­ry Albrightové, vyda­né po jejím odcho­du do důcho­du
Mocná a vše­moc­ná: Úvahy o Americe, Bohu a svě­to­vých zále­ži­tos­tech (2006)
Paměť zvo­le­né­mu pre­zi­den­to­vi: Jak může­me obno­vit repu­ta­ci a vedou­cí posta­ve­ní Ameriky (2008)
Přečtěte si mé vývo­dy (2009)
Pražská zima: Osobní pří­běh pamě­ti a vál­ky, 1937-1948 (2012); recen­ze Paula Wilsona v The New York Review of Books, 7. červ­na 2012, s. 35-37.
Fašismus: Varování (2018)

Osobní život

Albrightová se v roce 1959 pro­vda­la za Josepha Medilla Pattersona Albrighta. Manželé měli tři dce­ry, než se v roce 1982 roz­ved­li. Byla vycho­vá­na jako řím­ská kato­lič­ka, ale v době sňat­ku v roce 1959 kon­ver­to­va­la k Episkopální církvi. Její rodi­če kon­ver­to­va­li z judais­mu na kato­li­cis­mus v roce 1941, v jejím raném dět­ství, ješ­tě v Československu, ve sna­ze vyhnout se pro­ti­ži­dov­ské­mu pro­ná­sle­do­vá­ní před­tím, než emi­gro­va­li do USA. O svém židov­ském půvo­du s ní poz­dě­ji nikdy neho­vo­ři­li.

Když The Washington Post krát­ce poté, co se v roce 1997 sta­la minis­try­ní zahra­ni­čí, infor­mo­val o Albrightové židov­ském půvo­du, Albrightová uved­la, že tato zprá­va byla pro ni „vel­kým pře­kva­pe­ním“. Albrightová uved­la, že se až v 59 letech dozvě­dě­la, že se oba její rodi­če naro­di­li a vyrůs­ta­li v židov­ských rodi­nách. Až desít­ka jejích pří­buz­ných v Československu - včet­ně tří jejích pra­ro­di­čů - byla zavraž­dě­na během holo­caus­tu.

Kromě ang­lič­ti­ny, ruš­ti­ny a češ­ti­ny Albrightová hovo­ři­la fran­couz­šti­na, něm­či­na, pol­šti­na a Serbochorvatština.

Albrightová se v něko­li­ka roz­ho­vo­rech zmí­ni­la o své fyzic­ké kon­di­ci a cvi­čeb­ním reži­mu. V roce 2006 uved­la, že je schop­na vytla­čit noha­ma 400 liber (180 kg). V břez­nu 2013 byla Albrightová zařa­ze­na na seznam pade­sá­ti nej­lé­pe oblé­ka­ných osob nad 50 let pod­le The Guardian.

Albrightová zemře­la na rako­vi­nu ve Washingtonu 23. břez­na 2022 ve věku 84 let.


  • Zdroj: Anglická Wikipedie
  • Foto: Volné dílo; Wikimedia Commons

Jak bude rekla­ma vypa­dat?
-
Nechceš zde rekla­mu napo­řád jen za 50 Kč?
Zobrazit for­mu­lář pro nákup
Odebírat
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

|

0
Budeme rádi za vaše názory, zanechte prosím komentář.x
Stránka načtena za 3,66295 s | počet dotazů: 252 | paměť: 72216 KB. | 29.03.2024 - 09:51:20