Lynn Crosbieová: Kdes byla včera v noci – 85 %

(zatím nehodnoceno)

Loading...

My girl, my girl, don’t lie to me,
Tell me whe­re did you sle­ep last night.

In the pines, in the pines,
Where the sun don’t ever shi­ne.

O tom, co by se sta­lo, kdy­by se Kurt Cobain neza­bil přemýšle­ly už sta­tisíce fanoušků. Co kdy­by se ale vážně Cobain vrátil do součas­nos­ti?

Teenagerka Evelyn vede osa­mě­lý a bez­útěš­ný život kaž­dé­ho depre­siv­ní­ho a sebe­vra­žed­né­ho jedin­ce. Ve ško­le jí šika­nu­jí, mat­ka je alko­ho­lič­ka, otec zemřel ve věze­ní, už neví kudy kam. Nad vodou ji drží ako­rát hud­ba Nirvany a pře­de­vším uctí­va­ný pla­kát Kurta Cobaina, do něhož je zou­fa­le zami­lo­va­ná.

Po poku­su o sebe­vraž­du se pro­bu­dí v nemoc­nič­ním poko­ji ved­le „ble­dé­ho muže s vla­sy bar­vy kůry stro­mů, kte­ré­ho někdo navlé­kl do trič­ka se Céline Dionovou a kost­ko­va­ných pyža­mo­vých kalhot“. Pojmenuje ho Smutek, on jí Milost. Evelyn věří – ne, ona to ví –, že Smutek je Kurt Cobain. On sám to nevy­vra­cí ani nepo­tvr­zu­je kvů­li meze­rám v pamě­ti, a ačko­liv dok­to­ři si mys­lí, že oba dva paci­en­ti jsou cvo­ci, při­pouš­tě­jí, že ta podob­nost je zará­že­jí­cí. Evelyn mu vyprá­ví o tom, jak se setkal s její mat­kou a jaký byl jeho život, jak skon­čil. Kurt Cobain 2.0, nyní Céline, a Evelyn spo­lu z nemoc­ni­ce ode­jdou a zami­lu­jí se do sebe – i když ona ho milo­va­la ješ­tě před tím, než ho zna­la. Vypráví si pří­běhy, dáva­jí si různá jmé­na, hol­du­jí dro­gám, drs­ně se milu­jí, sklá­da­jí pís­ně, nosí extra­va­gant­ní oble­če­ní a kaž­dý z nich si zalo­ží vlast­ní kape­lu, při­čemž ta jeho, Bleach, rake­to­vě vystře­lí ke hvězdám. Ta její při­po­mí­ná kape­lu Hole: drs­né rebel­ky, kte­ré jsou zná­mé, ale mno­hý­mi zavr­ho­va­né a zastí­ně­né slav­něj­ším, tes­toste­ro­no­vým pro­tějš­kem.

Jejich svět je slad­ký a nehos­tin­ný záro­veň: milu­jí se a nená­vi­dí, roz­chá­zí a dáva­jí dohro­ma­dy, odvy­ka­jí dro­gám a zase je vpra­vu­jí do žil. Celý pří­běh je nesen v duchu horeč­ných zápi­sů z prv­ní oso­by, povět­ši­nou Evelyn, výji­meč­ně Célina. Nemá jem­né hra­ny, pro­to­že oba jsou tak tro­chu vyši­nu­tí, váš­ni­ví, a vět­ši­nou sje­tí. Veškerá pes­t­ro­ba­rev­ná potrh­lost sto­jí Evelyn jizvy, smrt pří­te­le, dva potra­ty a zmr­še­né man­žel­ství ješ­tě před sedm­nác­tý­mi naro­ze­ni­na­mi. A bohu­žel to není posled­ní vyúčto­vá­ní, kte­ré od své­ho vysně­né­ho živo­ta dosta­ne.

Kdes byla vče­ra v noci se nečte snad­no. Fantaskní jazyk, kte­rý se pro­plé­tá strán­ka­mi a pod­ma­ňu­je si kaž­dé slo­vo, si vybí­rá svou daň, a tou je nesro­zu­mi­tel­nost. Příliš mno­ho osob­ních zájmen a málo vlast­ních jmen čas­to nechá­va­jí čte­ná­ře nejis­té­ho v tom, o kom je vlast­ně řeč, stej­ně tak množ­ství ved­lej­ších postav a to, že vypra­vě­či pří­bě­hu jsou znač­ně nespo­leh­li­ví, tudíž neví­te, co se jim jen zdá­lo a co se sta­lo doo­prav­dy. Za tu prá­ci s jazy­kem a zvlášt­ní, sno­vé opo­je­ní to ale sto­jí.

Plácli jsme si a část mého já se ohléd­la do dál­ky, tou­ži­la po přá­te­lích, tou­ži­la po něčem, co jsem měl a co jsem zni­čil, ale nemoh­la si vzpo­me­nout.

O nic víc než pla­ti­no­vá blon­dý­na, o kte­ré se mi moc­krát zdá­lo a jejíž smut­né oči vypa­da­ly jako UFO vypouš­tě­jí­cí z pro­má­če­ných čer­ných dví­řek mini­a­tur­ní tur­ma­lí­ny z Paraíby.

V těch snech jsem labuť a roz­ta­hu­ju kří­d­la, abych jí před­ve­dl, jak moc ji milu­ju. Vždycky se odvrá­tí.

str. 115

[kkstarra­tings]

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře