Jack staví dům (The House That Jack Built) – Recenze – 80%

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Když v roce 1890 vydal Oscar Wilde Obraz Doriana Graye, vyvo­lal tím roz­ruch a nevo­li čte­ná­řů, pohor­še­ných nad amo­rál­nos­tí romá­nu. O rok poz­dě­ji pro­to pub­li­ko­val novou, mír­ně upra­ve­nou ver­zi dopl­ně­nou o před­mlu­vu, v níž vysvět­lil, že všech­no umě­ní je záro­veň povrch a sym­bol, že kdo se roz­hod­ne jít pod ten povrch, činí tak výhrad­ně na vlast­ní nebez­pe­čí, a že nee­xis­tu­je nic jako morál­ní nebo amo­rál­ní kni­ha, pro­to­že jsou jen dob­ré či špat­né kni­hy a zby­tek závi­sí na čte­ná­ři, neb umě­ní zrca­dlí divá­ka, niko­li život. To všech­no je dost mož­ná prav­da, i když tes­to­vat to zrov­na na novém fil­mu Larse von Triera Jack sta­ví dům je zkouš­ka vskut­ku zatěž­ká­va­cí.

Snímek Jack sta­ví dům totiž při­chá­zí do kin záro­veň s pověs­tí, kte­rá se kolem něj budu­je už od jeho pre­mi­é­ry na fes­ti­va­lu v Cannes, kdy z pro­mí­tá­ní před­čas­ně ode­šlo více než sto pobou­ře­ných lidí, kte­ří se pak vyja­d­řo­va­li o fil­mu před novi­ná­ři a pou­ží­va­li výra­zy typu „nechut­ný, obscén­ní a skan­dál­ní.“ Nicméně ti, co na fil­mu zůsta­li až do kon­ce, pak tles­ka­li ve sto­je a hod­no­ti­li jej vesměs pozi­tiv­ně. Je tedy zřej­mé, že Lars von Trier budí se svým své­ráz­ným poči­nem růz­no­ro­dé reak­ce (ostat­ně jako vždy) a tím spíš se vypla­tí vědět pře­dem, do čeho jde­te. Těm, co odchá­ze­li v prů­bě­hu pro­mí­tá­ní, prav­dě­po­dob­ně vadi­lo pře­de­vším opa­ko­va­ně vyko­ná­va­né bru­tál­ní nási­lí mimo jiné i na ženách a dětech, kte­ré je ve fil­mu ospra­vedl­ňo­vá­no coby umě­lec­ká čin­nost.

Hlavním anti-hrdinou fil­mu je Jack (Matt Dillon), zhru­ba pade­sá­ti­le­tý sta­veb­ní inže­nýr a architekt-samouk, kte­rý se sna­ží sám si navrh­nout a posta­vit dům, ale neda­ří se mu to, a tak se prů­běž­ně věnu­je jiné své posed­los­ti, a sice zabí­je­ní lidí. Snímek je rámo­ván tím, že Jack je v Očistci na ces­tě do Pekla, dopro­vá­zen po vzo­ru Danteho Božské kome­die prů­vod­cem Vergiliem (Bruno Ganz), jemuž vyprá­ví o svém vraž­dě­ní pro­střed­nic­tvím pěti­ce náhod­ně vybra­ných his­to­rek, v nichž před­sta­vu­je své činy coby umě­lec­ky kon­ci­po­va­né pro­jek­ty a sna­ží se tak před Vergiliem obhá­jit jakož­to rafi­no­va­ný autor­ský tvůr­ce. Film tím pádem sestá­vá z pěti kapi­tol a Epilogu, během nichž Jack záro­veň vysvět­lu­je Vergiliovi, co ho k vraž­dě­ní nutí, jaké s tím má kom­pli­ka­ce a jak se to pro­je­vu­je na jeho osob­nos­ti.

Byla by však chy­ba čekat od fil­mu Jack sta­ví dům pou­hý psy­cho­lo­gic­ký thriller o maso­vém vra­ho­vi, pro­to­že ten by pak šlo v této podo­bě sku­teč­ně vní­mat jako samo­ú­čel­ně sadis­tic­ký, zvrá­ce­ný a navíc i dost podiv­ný (včet­ně stři­ho­vých sek­ven­cí, ani­mo­va­ných vsu­vek, sno­vých pasá­ží, výraz­ně zrych­le­ných či zpo­ma­le­ných zábě­rů a scén ode­hrá­va­jí­cích se v Pekle). Zásadní je totiž nebrat film až tak váž­ně – konec­kon­ců i na fil­mu samot­ném je znát, že ho Trier natá­čel se zámě­rem docí­lit toho, aby divá­ci při­stu­po­va­li k fil­mu s nad­hle­dem.

Například někte­ré sek­ven­ce Trier zřej­mě zamýš­lel pojmout vylo­že­ně jako čer­nou kome­dii (tře­ba když se Jack, trpí­cí zpo­čát­ku obsedantně-kompulzivní poru­chou, musí mno­ho­krát vra­cet do domu své obě­ti ujiš­ťo­vat se, že oprav­du nikde neo­po­me­nul vyčis­tit něja­kou krva­vou šmou­hu) nebo jako absurd­ní nad­sáz­ku (tře­ba když Jack obdiv­ně vyprá­ví o Hitlerovi a Stalinovi jako o uměl­cích a hájí jejich dílo pro­stou­pe­né este­ti­kou roz­kla­du). Děj jed­not­li­vých epi­zod z Jackova živo­ta je pak mnoh­dy poně­kud při­ta­žen za vla­sy a mír­ně sty­li­zo­ván a Jack sám, rela­ti­vi­zu­jí­cí kaž­dou chví­li své jed­ná­ní, je spíš kari­ka­tu­rou vra­ha než rea­lis­tic­ky věro­hod­nou posta­vou. Film jako celek půso­bí pod­vrat­ným dojmem a obsa­hu­je řadu zvlášt­ních fil­mař­ských postu­pů, cita­cí i odka­zů na slav­ná umě­lec­ká díla či pop­kul­tu­ru (mih­ne se zde v rych­lém stři­hu i pár zábě­rů z reži­sé­ro­vých star­ších sním­ků).

Příčina této zvlášt­ní a oje­di­ně­lé for­my se dá nalézt v inter­pre­ta­ci, kte­rá není ve fil­mu řeče­ná napl­no, ale vidi­tel­ně z něj vyplý­vá – a sice že Lars von Trier vlast­ně nato­čil film sám o sobě. Jack sta­ví dům je umě­lec­ký film, v němž se jeho reži­sér a sce­náris­ta při­rov­ná­vá k inte­li­gent­ní­mu bru­tál­ní­mu vra­ho­vi, kte­rý si říká Pan Sofistikovaný, pova­žu­je své krva­vé řádě­ní za umě­ní, leč trpí u toho autor­skou úzkos­tí a nejis­to­tou, srov­ná­vá se s geni­ál­ní­mi kla­ví­ris­ty a malí­ři a pak se to všech­no sna­ží obhá­jit před divá­ky a kri­ti­ky (resp. před Vergiliem). Trier se tudíž sna­ží obhá­jit sám sebe a svou fil­mo­gra­fii a činí tak skr­ze sebe­re­fle­xiv­ně psy­cho­a­na­ly­tic­kou auto­te­ra­pe­u­tic­kou esej o těž­kos­tech tvůr­čí­ho pro­ce­su, kte­rou pojal jako tra­dič­ně po svém – pro­vo­ka­tiv­ně, samo­li­bě a coby nároč­ný umě­lec­ký (a pro kde­ko­ho jis­tě i hra­nič­ní) divác­ký záži­tek.

Celá ta záplet­ka s vraž­dě­ním je tudíž meta­fo­ra, kdy se v Očistci na ces­tě do Pekla oci­tá vlast­ní záslu­hou a z vlast­ní­ho při­či­ně­ní sám Lars von Trier, kte­rý léta natá­čel fil­my pře­váž­ně o ženách (Nymfomanka, Dogville, Manderlay, Melancholia…), a pro­to Jack vraž­dí pře­váž­ně ženy (mimo jiné Umu Thurman či Riley Keough). Jeho fil­my jsou repre­zen­to­vá­ny Jackovými oběť­mi, kte­ré si vrah aran­žu­je do bizar­ních poloh a růz­ně je upra­vu­je a pak je po desít­kách skla­du­je v obřím mra­zá­ku. Sám o svém údě­lu pochy­bu­je a vysmí­vá se mu i Vergilius, tře­ba když ozna­ču­je jeho žen­ské obě­ti za pře­hna­né naiv­ky. Jack pak s kaž­dou dal­ší mrt­vo­lou víc a víc ris­ku­je, pilu­je svůj styl (a pozvol­na ros­te i jako umě­lec) a občas je tak odváž­ný, až to hra­ni­čí s hloupostí. A je u toho i sar­kas­tic­ký, iro­nic­ký, chyt­rý, tajem­ný, tem­ný, násil­nic­ký a zábav­ný.

Lars von Trier při­tom před­vá­dí režij­ní a sce­náris­tic­kou extra­li­gu, i tak jsou však někte­ré aspek­ty jeho tvůr­čích úmys­lů při­nejmen­ším spor­né – tře­ba sní­má­ní na digi­tál­ní kame­ru s výraz­ným zrně­ním, ošk­li­vě zna­tel­ným zejmé­na ve tma­vých scé­nách, záměr­né pro­ta­ho­vá­ní někte­rých seg­men­tů, pří­pad­ně i uží­vá­ní cita­cí, půso­bí­cích poně­kud samo­ú­čel­ně. Třeba když Jack sto­jí v gará­ži a uka­zu­je divá­kům cedu­le se slo­vy (něko­li­krát během fil­mu), tak je to pří­mý odkaz na video­klip pís­ně Subterranean Homesick Blues od Boba Dylana, ale není úpl­ně zřej­mé, jak to sou­vi­sí se zbyt­kem fil­mu kro­mě toho, že se Trierovi ten klip patr­ně líbil.

To, že film Jack sta­ví dům je oso­bi­tou retrospek­ti­vu jeho reži­sé­ra, ohlí­že­jí­cí­ho se s řád­nou por­cí nad­sáz­ky a ana­ly­tic­ké sebe­re­flexe za vlast­ní kari­é­rou na poza­dí pří­bě­hu o maso­vém vra­ho­vi, je zásad­ním poznatkem, kte­rý vám sice nepo­mů­že obr­nit se před zob­ra­zo­va­ným nási­lím (jis­tá otr­lost je roz­hod­ně potře­ba), ale pomů­že vám ori­en­to­vat se v řadě meta­fo­ric­kých pasá­ží a zkous­nout někte­ré (prav­dě­po­dob­ně schvál­ně) nevě­ro­hod­né momen­ty. Jde o nesmír­ně výraz­ný počin, na kte­rý se vypla­tí jít jako na umě­lec­ký sní­mek, niko­li na sní­mek žán­ro­vý. Avšak urči­tě ne z popu­du něja­ké­ho bul­vár­ní­ho titul­ku, ozna­ču­jí­cí­ho film za šoku­jí­cí svou neu­vě­ři­tel­nou bru­ta­li­tou, pro­to­že Jack sta­ví dům neza­chá­zí o moc dál za hra­nu ani v rám­ci Trierovy fil­mo­gra­fie (viz Antikrist, u nějž ty zvěs­ti o extrém­ním nási­lí a omdlé­va­jí­cích divá­cích byly také spíš důsled­kem pokři­ve­né medi­ál­ní masá­že), nato­ž­pak aby byl srov­na­tel­ný se sérií Saw nebo jiný­mi mor­bid­ní­mi horo­ry podob­né­ho typu.

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře