Petr Jarchovský SCÉNÁŘ

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Jak vlast­ně tri­lo­gie Zahradnictví vznik­la?

Z mého pohle­du je to ta nej­o­sob­něj­ší věc, na kte­ré jsem kdy pra­co­val. Zahradnictví vychá­zí z his­to­rie mé rodiny,z pamě­tí mých rodi­čů a pra­ro­di­čů. Když jsem si před pár lety uvě­do­mil, že moji rodi­če stár­nou a já také nemlád­nu, řekl jsem si, že by bylo dob­ré nechat je zno­vu zavzpo­mí­nat na všech­ny rodin­né his­tor­ky, pří­běhy a udá­los­ti. Chodil jsem za nimi na návštěvy, nechal je mlu­vit, vyptá­val jsem se a vše si zapi­so­val a nahrá­val. Když za něja­ký čas zemřel můj tatí­nek, dostal jsem sil­ný impuls rodin­nou paměť zafi­xo­vat a pře­tvo­řit ji do fabu­lo­va­né­ho pří­bě­hu. Z té spous­ty pří­hod, vzpo­mí­nek a námě­tů se nako­nec vylouply tři nos­né pří­běhy, jakési tři kapi­to­ly rodin­né kro­ni­ky, díly fil­mo­vé tri­lo­gie, kte­rou jsem nazval Zahradnictví. Několik let jsem se ten­to pro­du­cent­sky nároč­ný pro­jekt pokou­šel roz­tla­čit, nej­pr­ve sám, pak za pomo­ci přá­tel a kama­rá­dů a dnes se mi „sen o mé rodi­ně“ koneč­ně zhmot­nil.

Jak dlou­ho jste pra­co­val na scé­ná­ři tak­to roz­sáh­lé­ho díla?

Samotný vznik té lát­ky vychá­zí z růz­ných obdo­bí živo­ta, z doby, kdy jsem byl malý kluk a sly­šel vyprá­vět rodi­če něja­ké his­tor­ky, kte­ré mi uvíz­ly v pamě­ti. Už v té době se scé­nář začí­nal rodit. Jak jsem dospí­val a stár­nul, pohled na mno­hé udá­los­ti zís­ká­val nový tvar, člo­věk jim jinak rozu­měl, zís­ká­val na ně nový pohled. Takové pří­běhy píše­te celý svůj život. Reálné fyzic­ké psa­ní pak může zdán­li­vě vypa­dat jako krát­ký inten­ziv­ní úsek. V tom­to pří­pa­dě jsem si tře­ba dva roky dělal poznám­ky, kte­ré jsem si psal do tlus­té­ho note­su. Pak jsem odjel do samo­ty a tam jsem se to sna­žil pro­po­jo­vat do dějo­vých cel­ků. Napsání jed­no­ho scé­ná­ře může trvat rela­tiv­ně krát­ce: měsíc, měsíc a půl.

Předobraz posta­vy Jindřicha Rohna je váš vlast­ní děde­ček, kte­ré­ho v Zahradnictví hra­je Martin Finger (v Pelíškách, kte­rým časo­vě před­chá­zí, jej ztvár­nil Jiří Kodet). Proběhla něja­ká spe­ci­ál­ní instruk­táž nebo roz­ho­vor, jak bys­te si před­sta­vo­val, aby roli ztvár­nil?

Jsem pře­svěd­če­ný o tom, že her­ci, kte­ré jsme oslo­vi­li, jsou vel­mi dob­ří her­ci na vrcho­lu jejich sil. Speciálně u Martina Fingera jsem pře­svěd­če­ný, že je to jeden z nej­lep­ších her­ců, kte­ré tady teď máme. A při prá­ci na Zahradnictví se mi to jen potvr­di­lo. S Martinem jsme se sešli, poví­da­li si o té posta­vě a jejím osu­du. Pozoruhodně se s tou rolí prolnul, dokon­ce i s mojí osob­ní vzpo­mín­kou na mého dědu, na jeho osob­ní ener­gii a do znač­né míry i fyzic­kou podo­bu. Věřím, že až máma ten film uvi­dí, bude pře­kva­pe­ná, až se na ni její táta podí­vá z plát­na.

Ve fil­mu uvi­dí­me také posta­vu Daniely, kte­rá byla inspi­ro­vá­na vaší mamin­kou...

V Pelíškách se pra­co­va­lo s rodin­ným por­trétem dvou rodin. Takže došlo k urči­té reduk­ci postav v Kodetově rodi­ně, kte­rá je také inspi­ro­vá­na mojí rodi­nou. Tehdy z té fil­mo­vé rodi­ny vypadla moje máma, star­ší sest­ra Jindřišky. V době, kdy se ode­hrá­va­ly Pelíšky a gene­rač­ní sou­bo­je mezi mým dědeč­kem a jeho mlad­ší dce­rou, byla totiž moje máma pro­vda­ná a byd­le­la se svo­jí rodi­nou jin­de. Měl jsem potom tako­vý pocit dlu­hu vůči mamin­ce, že z pří­bě­hu Pelíšků vypadla. A veden poci­tem toho dlu­hu vůči rodi­čům, jsem v Zahradnictví sáhl prá­vě po por­trétu prá­vě mé mamin­ky, od momen­tu její­ho pří­cho­du na svět až do jejích dva­ce­ti let, kdy si bra­la mého tátu. Příběh celé tri­lo­gie tak obsáh­ne dva­cet let živo­ta postav. Zahradnictví je sága. Představuje zají­ma­vý herec­ký úkol, kdy žen­ské posta­vy začí­na­jí jako pět­a­dva­ce­ti­le­té mla­dé ženy, sko­ro dív­ky, a kon­čí jako pade­sá­ti­le­té mamin­ky. A nároč­ný režij­ní úkol, kdy v kaž­dém díle hra­jí někte­ré posta­vy růz­ní dět­ští pro­ta­go­nis­té a poz­dě­ji mla­dí her­ci.

Jak jste byl spo­ko­je­ný s obsa­ze­ním rolí?

U někte­rých inter­pre­tů jsem věděl, do čeho jde­me, a hroz­ně jsem se na to těšil, jako tře­ba na spo­lu­prá­ci s Klárou Melíškovou. Aňu Geislerovou herec­ky veli­ce dob­ře zná­me, a při­tom nás doká­že v kaž­dé dal­ší úlo­ze zno­vu pře­kva­pit. Jak doká­že do těch růz­ných žen­ských typů s růz­ný­mi koře­ny při­ro­ze­ně vstou­pit. Gabriela Míčová je vše­stran­ná a veli­ce inte­li­gent­ní hereč­ka. A pak tu jsou pře­kva­pe­ní, kte­rá vyjdou z cas­tingu nebo dopo­ru­če­ní kole­gů. A jsem rád, že to jsou pře­kva­pe­ní pří­jem­ná nebo fas­ci­nu­jí­cí. Třeba děti jsou mimo­řád­né. Nebo Anička Fialová, to je vel­ký herec­ký a kome­di­ál­ní talent. Sabina Remundová vytvo­ři­la v roli tety Mařči žen­skou figu­ru, kte­rou si zami­lu­je­te nesná­šet. Jirka Macháček v roli vedou­cí­ho kadeř­nic­ké­ho salo­nu Valentino nachá­zí svůj nový herec­ký roz­měr. To všech­no jsou dary toho­to fil­mu.

Na pro­jek­tu Zahradnictví jste pra­co­val spo­lu s reži­sé­rem Janem Hřebejkem, to není zda­le­ka vaše prv­ní fil­mo­vá spo­lu­prá­ce. Na jed­nom sním­ku jste dokon­ce pra­co­va­li jako spo­lusce­náris­té...

To bylo na úpl­ném začát­ku, ješ­tě na ško­le. Pracovali jsme spo­lu na scé­ná­ři k fil­mu Pějme píseň doho­la. Oba jsme vystu­do­va­li sce­náris­ti­ku na FAMU, ale zná­me se už od gym­ná­zia. Všechny fil­my, kte­ré jsme spo­lu udě­la­li, vní­má­me jako autor­ské fil­my, jako naše výpo­vě­di. Některé jsme spo­leč­ně vymýš­le­li od námě­tu. Za své fil­my si ručí­me oba. Pracujeme v sou­la­du a já jsem od začát­ku až do kon­ce u celé­ho pro­ce­su vzni­ku fil­mu.

Nemáte někdy už ponor­ku po toli­ka pro­jek­tech?

Je to spo­lu­prá­ce, tvůr­čí part­ner­ství pod­po­ře­né kama­rád­stvím. Když to není potře­ba, tak se nevi­dí­me. O to inten­ziv­něj­ší potom je, když spo­lu dělá­me a na tu prá­ci se těší­me. Jeden čeká na výsled­ky prá­ce toho dru­hé­ho. Důležité je, že nás to spo­lu pořád baví a doká­že­me se i ve svých pade­sá­ti letech inspi­ro­vat jako na začát­ku.

Co mohou divá­ci od Zahradnictví čekat?

Věřím, že jde o zají­ma­vě kom­po­no­va­nou tri­lo­gii. Jsou to tři fil­my, kte­ré na sebe vol­ně nava­zu­jí, ale obsto­jí i samy o sobě. Pokud ale divá­ci uvi­dí všech­ny fil­my, tak dosta­nou cel­ko­vý pano­ra­ma­tic­ký obraz, dojem, jaký máte tře­ba po pře­čte­ní romá­nu. Myslím si, že spous­ta divá­ků má ráda rodin­né ságy. Každý film tri­lo­gie má také tro­chu roz­díl­né žánro­vé ladě­ní. První část, Rodinný pří­tel, je melod­ra­ma­tic­ký pří­běh. Samozřejmě jsou tam pří­tom­né prv­ky humo­ru, ale je tam i nos­tal­gie a křeh­ká love sto­ry. Prostřední část, Dezertér, je vykle­nu­té sil­né dra­ma s komic­ký­mi scé­na­mi. Poslední část, Nápadník, je sviž­ná roman­tic­ká kome­die. Končíme tudíž smí­chem…

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře