Spolupracujeme s:  IZDoprava.cz | MujTip.Info | ČSKR.CZ | X-Box-hry | Simca's web

Rozhovor s režisérem Jiřím Sádkem





Hodnocení článku:
1 hvězda2 hvězdy3 hvězdy4 hvězdy5 hvězd (zatím nehodnoceno)
Nahrávám...


Film Polednice je moderním hororem odehrávajícím se ve dne. Název sice evokuje variaci známé balady Karla Jaromíra Erbena, ale inspirace touto básní je velmi volná. Co vás tedy na tomto tématu tak fascinovalo, jak jste na něj přišel a co bylo impulsem pro jeho filmové zpracování?

„Trochu zeširoka: Miluju původní tvorbu, ale co mi v českém filmovém prostředí schází, je něco, o co se jako divák můžu opřít. Když jdu na Titanic, tak vím, že se ta loď potopí, a zároveň zažiju nečekané zpracování. Ale plakát s neznámou tváří, neznámých autorů – a u nás je málokdo považován za „hvězdu, s nic neříkajícím názvem, mě jako diváka nahlodá, jestli chci utratit dvě stovky za kino. A tady přichází na řadu české mýty, o které se můžu jako divák opřít. Přistupujeme k tomu asi trochu neortodoxním způsobem, který ne každému sedne, ale pro mě je Kytice takový Harry Potter z 19. století. Všichni to mají v poličce. České mýty jsou náš malý filmově nezpracovaný panteon figurek.

Polednice má v každé zemi své varianty. V Polsku mají myslím malou holčičku, jinde (v Hradci) zase krásnou ženu koupající se v jezeře. Erben použil Polednici pro ilustraci problému nekompletní rodiny a vzrůstajícího napětí mezi matkou a dítětem. A to je paráda. Není to jen strašák jako atrakce, ten strašák zastupuje existující problém. Teplota stoupá nejen okolo hrdinek, ale i mezi nimi. Prostředí, ve kterém jsou, není jen kulisa. To prostředí JE jejich příběh. A to se mi hrozně líbí: Naše hrdinky prožívají peklo zevnitř i zvenčí. A trochu se u toho bát je fajn. Pak je tu samozřejmě úplně osobní, sobecká rovina: Jsem světloplachý. Kdybych mohl žít celý život v říjnu, budu nejspokojenější. V létě trávím život za roletami a ve sklepních kavárnách. Bohužel ani zima není fajn, protože sníh je jedná velká odrazka. To je taky peklo. V tomhle jsem si na sebe s natáčením trochu upletl bič.“

Váš film Polednice má tísnivou náladu, zároveň ale nenuceně plyne a nevyhýbá se ani lehce sarkastickým momentům podobně jako třeba skandinávské filmy. Jaký typ kinematografie je vám osobně nejbližší?

„Mám rád filmy, u kterých nedokážu předvídat, co se stane; ale když se to stane, vím, že logicky nebyla jiná možnost. To mě pak mile překvapí, že mě autor dostal. Taková „překvapující nevyhnutelnost. Jako divák si to užívám, a jako filmař chci odhalit, jak to autor udělal. Je to jako pozorovat kouzelnický trik. A to pak nezáleží na žánru, ani odkud film je. Rozčiluje mě, když u filmu cítím, že tam byly jiné možnosti vývoje příběhu. To zavání leností a lajdáctvím.“

Situace ve filmu Polednice jsou velmi autentické.  Jak jste této atmosféry docílil?

„Jedna věc je atmosféra a druhá situace. Za atmosféru může hlavně spolupráce s kameramanem Sašou Šurkalou a architektem Honzou Novotným. Od začátku jsme chtěli umístit příběh do bezprostoru a bezčasí. Náš příběh se mohl odehrát před dvaceti lety stejně jako za pět let. Příběh se tak, myslím, uzavřel do samostatného univerza, které pomohlo vykreslit tísnivou, izolovanou a svazující atmosféru. Za leccos může i natáčení na 35mm film. A taky bylo vedro. Velký vedro. Největší od dob, co se vedro měří, prý. To taky svazující atmosféře pomůže. Nejen v příběhu!

No a situace je hodně na nás tři. Slýchal jsem během produkce a i teď několikrát otázku, co zrovna my tři – „dvacátníci“ – na Polednici vidíme. A těch důvodů je přitom tolik, o tom bych mohl diskutovat hodiny. Třeba v mojí generaci stále aktuální téma: Mít nebo nemít dneska dítě? Stát se rodičem je souboj ega a strachu s odvahou a uznáním, že na světě nejsme v hlavní, ale vedlejší roli. To je pro mě velké téma. A kdo se pustí do toho být rodičem, ten má můj obdiv. Spousta lidí z mého okolí by si do kolonky „Dětidala namísto „Bezdětný“ raději „Svobodný“. Tenhle vnitřní souboj pokračuje i po narození dítěte. Dalším důvodem je pro mě pozice rodiče jako filtru a zprostředkovatele okolního světa. Co rodič neřekne, to dítě neví. A naopak. Já třeba do puberty říkal dálkovému ovladači k televizi „forbesa myslel si, že se tomu tak říká. A on tomu tak táta říkal jen proto, že to je jako automat v baru – ať děláš, co děláš, stejně z té televize nic nevypadne. Pro mě to bude vždycky forbes. V Polednici se ale to udržování ideální domácnosti hroutí – a to je pro filmařské voyeury úžasná podívaná. My se čerstvě dostali z věku, kdy nám rodiče zprostředkovávali svět, a pomalu se dostáváme do momentu, kdy bychom ho měli dál vyprávět my. A co když nad tím vším ztratíme kontrolu? A ještě hůř – co když na to budeme sami? V téhle niterní při a panice bych řekl, že se skrývá spousta oné autenticity a tísně, kterou jsme do scénáře s Michalem promítli.“

Jaká je to zkušenost režírovat svůj první celovečerní film a hned s hereckými stálicemi například Danielou Kolářovou, Annou Geislerovou, či Jiřím Štréblem a navíc s malým dítětem?

”Hvězdokupa to nebyla jen u herců. Štáb plný Českých lvů. Lepší soustavu koproducentů než RWE, Falcon, Fond kinematografie a HBO si jde asi taky těžko představit. A zkušenost je to vrcholová. Aňa je jako západní herečky – kamera je miluje, aniž by musely cokoli udělat. Natož když něco dělá. Několikrát jsem si na place řekl „Proč tohle Aňa udělala? To nechápu.a pak, až když jsem ji viděl na plátně, jsem pochopil proč. Ví, co dělá, a jak pomalu, nenásilně vyvíjet svou postavu tak, aby to divák cítil a prožíval, ne vědomě vnímal. Paní Kolářová je zase britská metodická dáma, která se ale nebojí s metodou experimentovat a objevovat něco nového. Dlouho jsme třeba diskutovali, které zvíře jí může být inspirací a to se odrazilo v její chůzi a gestech. A Jirka Štrébl – já ho předtím neznal, a po tomhle si říkám: Znát by ho měl každý! Největším dospělým objevem našeho filmu je ale jistě Zdeněk Mucha, který jako by vypadl z filmu Sergia Leoneho. Dejte mu kameru pět centimetrů od obličeje a uděláte nejlíp. Když jsem myslel na postavu Mráze, neustále jsem říkal, že bych rád našel českého Boba Hoskinse. To jsem nečekal, že přijde Zdeněk a tu představu nejen splní, ale ještě přeskočí. Ve chvíli, kdy je na place takový ansámbl herců, se pak režisér na place poprvé a naposledy dostává do pozice diváka. To se rozehraje koncert, který jde posunout a upravit, ale ne změnit. A je tu spousta lidí, kteří vás drží na silnici.

Kája, naše hlavní dětská hvězda (!), byla hercům regulérním soupeřem. Dokonce se dostala do stavu, kdy dospělým kolegům napovídala text. To bylo úsměvný pro všechny. Uměla všechno. A všechno chápala. Na týden za námi přijel herecký kouč z Londýna, James Kemp, aby s našimi herci pracoval na jejich rolích. James vyučoval třeba Michaela Fassbendera nebo Toma Hardyho, kteří jsou letos oba nominovaní na Oscara. Měli jsme na to připraveného překladatele pro Káju. A nebyl třeba. Kája umí plynně anglicky. Polednice byla velká fyzická zátěž, ale Kája to zvládla, protože má vrcholovou průpravu v gymnastice. Má tréninky snad čtyřikrát týdně. Je nejen tělesně zdatná, aby ustála natáčení, ale je naučená „to prostě zmáknout, takže když jí něco nešlo, hned se zakousla, že to zvládne. Žádný brek, žádné slzy. Disciplína. Trochu zima, trochu vedro, trochu únava, ale nic, co by ji zastavilo. A ještě s úsměvem. Na chvíli si dokonce vzala do ruky vysílačku a zastoupila pomocného režiséra. A i v tom by byla bezvadná!

Pokusili jste se o žánr, který v českém prostředí přeci jen nemá příliš velkou tradici. Proč jste si zvolili tento žánr a koho považujete v České republice a zahraničí za klasika hororového žánru?

Já jsem s tím „nemá velkou tradicitrochu opatrný. Třebaže neděláme komiksové filmy. A máme tu „Kdo chce zabít Jessie?“. Juraj Herz horor dotáhl, kam až to u nás šlo, všemi směry. Od minimalistického Hrušínského, přes krvežíznivé pedály auta po parádní ztvárnění krásky a zvířete. Většího mistra žánru u nás nenajdete. Je mu přes osmdesát a každý z těch filmů měl své diváky. To už je přece tradice, ne? Kytice je básnická – hororová – sbírka. To je přeci taky tradice. Že nemá velkou tradici, vidím spíš v tom, že horor nevidíme jako „entertainment“, horor u nás je temná lyrika bez nadsázky nebo ztřeštěná hororová komedie. Nic mezi. V tomhle připisuju zásluhu Michalovi, že do scénáře lehkou rukou napsal spoustu odlehčujících momentů. O to líp v kontrastu fungují ty, které jsou snad děsivé.

A to se dotýká i zahraničních vzorů. Hitchcock nevytvářel primárně horor. On vzal hororovou látku a zabalil ji do toho, co se dnes označuje za „psycho thriller“, přitom to byl horor, ne? Ptáci jsou monster movie. Stejně tak Panna a netvor je pohádka /nebo fantasy/ a Upír z Feratu monster movie. Spalovač mrtvol je zase psycho thriller. Přesto jsou oba páni režiséři mistři hororu, nebo spíš mistři napětí.“

Horory jsou různé – lekací, psychologické, drastické… Existuje zahraniční horor, se kterým cítíte „sounáležitost, např. Ti druzí?

„Pro mě ultimátním hororem je The Shining. Jako malého mě to vyděsilo, protože se tam děje tolik nadpřirozených podivností! Podíval jsem se na to po letech, a ono je to všechno racionálně vysvětlené. No počkat, nebo vlastně není? A v tom je to kouzlo. Balancování mezi tím, co jsou vaši vnitřní démoni, co jsou skuteční démoni, co jsou skuteční vnitřní démoni a ti neskuteční démoni. V tom prostoru nutí Kubrick diváka neustále přehodnocovat, až se mu to všechno slije do jednoduché myšlenky – že o fungování démonů nevíme vůbec nic a nikdy to nepochopíme.”

Na čem nyní aktuálně pracujete, co vás momentálně zaměstnává a jaké te další plány?

„Nejhorší je se ohlédnout za filmem, se kterým jsem spokojený, a doufejme, že budou i diváci, a pak začít u prázdné stránky s tím, že „to musí být lepší“ než posledně. Fond kinematografie odstartoval výzvou pro debutanty neuvěřitelnou sérii událostí, kdy se přidali – jak už jsem říkal – ti nejlepší producenti v zemi, objektivně nejlepší herci v zemi, a natáčelo se na 35mm filmovou surovinu, tedy nejlepší u nás dostupnou technologii. Jsem debutant, a Matěj pro náš příběh koupil čtyři hektary úrody, protože přišly dřív žně a bylo by posekáno. Prostě jsme „jen takkoupili údolí!

Tyhle věci se co do velikosti projektu nedají úplně překonat. Jasně, vždycky to bude víc herců, víc natáčecích dní, víc techniky, víc členů štábu… ale fond odstartoval projekt, o kterém jsme si mysleli, že bude takový český haunted house, a mně se dostalo toho nejlepšího, co u nás lze mít. Potřeba překonávat sebe sama tu tedy není v tom udělat lepší projekt, než je Polednice, ale udělat jiný projekt, ve kterém se necítím úplně bezpečně, a prozkoumat ho snad stejně dobře nebo líp. Jeden takový mám, a právě teď probíhají malé, ale důležité krůčky.“

Tiskové materiály

Tiskové informace. Většinou od distributorů, ale občas i z televizí a festivalů.


Části seriálu: Polednice

Koment...

↓ Komentáře k článku ↓

Související příspěvky:

  • Moderní podoba klasického hororu – Anna Geislerová a Daniela Kolářová v neobvyklých rolích a nečekaném žánru…18. února 2016 Moderní podoba klasického hororu – Anna Geislerová a Daniela Kolářová v neobvyklých rolích a nečekaném žánru… Přestože titul filmu odkazuje k slavné básni Karla Jaromíra Erbena, inspirace pro filmový příběh, zasazený do současnosti, je velmi volná. V centru příběhu odehrávajícího se v uprostřed horkého léta v malé vesnici, žijící svým neměnným […] Posted in Speciály
  • Polednice vystrašila novináře13. února 2016 Polednice vystrašila novináře Tvůrci nového českého filmu představili novinářům film, jehož scénář vychází ze známé tragické básně K.J.Erbena. Lehce hororový filmový příběh se odehrává v malé vesničce, kde čas plyne zvolna a téměř v poklidu. To však neznamená, že […] Posted in Filmové premiéry
  • Polednice – 55 %26. února 2016 Polednice – 55 % Polednice dvéře zlehka odmyká a strach proběhne celým domem až k matce, která si neví rady se svým dítětem, ani sama se sebou. Postava z Erbenovy balady má v sobě stále dost tajemna, které působí i v současné době. Jen je potřeba nalézt […] Posted in Filmové recenze (Art… Blu-ray… Kino…)
  • Rozhovor s Jiřím Štréblem pro Kritiky.cz19. února 2016 Rozhovor s Jiřím Štréblem pro Kritiky.cz K.CZ: Můžete přiblížit své herecké začátky? Co Vás na herectví chytlo? JŠ: Mě to vůbec nechytlo. To se stalo náhodou. Já jsem měl narozeniny a šel jsem za kamarádem, který hrál amatérské divadlo. Čekal jsem, až skončí, že půjdeme někam […] Posted in Rozhovory
  • Rozhovor s Nelou Boudovou k filmu Líbáš jako ďábel10. května 2012 Rozhovor s Nelou Boudovou k filmu Líbáš jako ďábel V prvním filmu Marie Poledňákové Líbáš jako Bůh měla vaše postava Kristýny,  dcery  hlavních hrdinů Heleny a Karla, spíš jakousi vedlejší roli. V komedii Líbáš jako ďábel jste se dočkala vlastního milostného příběhu. Potěšilo vás to? […] Posted in Rozhovory
  • Rozhovor se Zuzanou Mauréry, představitelkou učitelky4. července 2016 Rozhovor se Zuzanou Mauréry, představitelkou učitelky O tom, že se bude točit film Učitelka, jste se dozvěděla ještě před jeho výrobou. Jak vlastně k vaší spolupráci s Janem Hřebejkem došlo? Že pan Hřebejk bude točit tento film, jsem se paradoxně dozvěděla náhodou z rozhovoru v nějakém […] Posted in Rozhovory
  • Rozhovor s LUCIÍ BÍLOU9. srpna 2012 Rozhovor s LUCIÍ BÍLOU Lucko, co rozhodlo, že jste přijala roli cikánky? Ráda dělám radost lidem, kterých si vážím...svou roli milé a prostořeké cikánečky jsem vzala z úcty ke Zdeňku Troškovi a bez honoráře mu zahrála v jeho novém filmu jako poděkování za […] Posted in Rozhovory
  • Jan Hrušínský  – král28. února 2016 Jan Hrušínský – král Mohl byste nám říct něco o vaší postavě? Je to pan král a jmenuje se Karel. Má rozmazlenou dceru Markétku, kterou hraje Denisa Pfauserová. A v jednu chvíli ztratí jak svoji dceru, tak svoje bohatství. Tedy všechno, co má na světě nejvíce […] Posted in Rozhovory
  • ROZHOVOR S JIŘÍM MÁDLEM28. února 2012 ROZHOVOR S JIŘÍM MÁDLEM S Bohdanem Slámou jste spolupracoval poprvé - jak se vám jeví ve srovnání s ostatními českými režiséry, se kterými jste už točil? S Bohdanem se mi dělalo moc dobře. Nevím, čím konkrétně se od ostatních režisérů liší. Možná svojí […] Posted in Rozhovory
  • Alžběta Bartošová: Nefér situacemi se nezabývám29. ledna 2016 Alžběta Bartošová: Nefér situacemi se nezabývám Dosud jste měla zkušenosti především s muzikály, případně televizními seriály, co pro vás znamenala tato první velká role ve filmu? Byla to pro mě velká výzva a zároveň příležitost. Před kamerou jsem se ale cítila dobře a klidně bych si […] Posted in Rozhovory

X

Přidejte si Kritiky.cz na Váš facebook.