Spolupracujeme s:  IZDoprava.cz | MujTip.Info | ČSKR.CZ | X-Box-hry | Simca's web

Rozhovor s režisérem Jiřím Sádkem





Hodnocení článku:
1 hvězda2 hvězdy3 hvězdy4 hvězdy5 hvězd (zatím nehodnoceno)
Nahrávám...


Film Polednice je moder­ním horo­rem ode­hrá­va­jí­cím se ve dne. Název sice evo­kuje vari­aci známé balady Karla Jaromíra Erbena, ale inspi­race touto básní je velmi volná. Co vás tedy na tomto tématu tak fas­ci­no­valo, jak jste na něj při­šel a co bylo impul­sem pro jeho fil­mové zpra­co­vání?

Trochu zeši­roka: Miluju původní tvorbu, ale co mi v českém fil­movém pro­středí schází, je něco, o co se jako divák můžu opřít. Když jdu na Titanic, tak vím, že se ta loď potopí, a záro­veň zažiju nečekané zpra­co­vání. Ale pla­kát s nezná­mou tváří, neznámých autorů – a u nás je málo­kdo pova­žo­ván za „hvězdu, s nic neří­ka­jí­cím názvem, mě jako diváka nahlodá, jestli chci utra­tit dvě stovky za kino. A tady přichází na řadu české mýty, o které se můžu jako divák opřít. Přistupujeme k tomu asi tro­chu neor­to­dox­ním způ­so­bem, který ne každému sedne, ale pro mě je Kytice takový Harry Potter z 19. sto­letí. Všichni to mají v poličce. České mýty jsou náš malý fil­mově nezpra­co­vaný pan­teon figu­rek.

Polednice má v každé zemi své vari­anty. V Polsku mají myslím malou holčičku, jinde (v Hradci) zase krás­nou ženu kou­pa­jící se v jezeře. Erben použil Polednici pro ilu­straci problému nekom­pletní rodiny a vzrůs­ta­jí­cího napětí mezi mat­kou a dítě­tem. A to je paráda. Není to jen stra­šák jako atrakce, ten stra­šák zastu­puje exis­tu­jící problém. Teplota stoupá nejen okolo hrdi­nek, ale i mezi nimi. Prostředí, ve kterém jsou, není jen kulisa. To pro­středí JE jejich pří­běh. A to se mi hrozně líbí: Naše hrdinky pro­ží­vají peklo zevnitř i zvenčí. A tro­chu se u toho bát je fajn. Pak je tu samo­zřejmě úplně osobní, sobecká rovina: Jsem svět­lo­pla­chý. Kdybych mohl žít celý život v říjnu, budu nej­spo­ko­je­nější. V létě trá­vím život za role­tami a ve sklep­ních kavár­nách. Bohužel ani zima není fajn, pro­tože sníh je jedná velká odrazka. To je taky peklo. V tomhle jsem si na sebe s natá­če­ním tro­chu upletl bič.“

Váš film Polednice má tís­ni­vou náladu, záro­veň ale nenu­ceně plyne a nevy­hýbá se ani lehce sar­kas­tickým momentům podobně jako třeba skan­di­návské filmy. Jaký typ kine­ma­to­gra­fie je vám osobně nej­bližší?

Mám rád filmy, u kte­rých nedo­kážu předvídat, co se stane; ale když se to stane, vím, že logicky nebyla jiná mož­nost. To mě pak mile pře­kvapí, že mě autor dostal. Taková „pře­kva­pu­jící nevy­hnu­tel­nost. Jako divák si to uží­vám, a jako fil­mař chci odha­lit, jak to autor udě­lal. Je to jako pozo­ro­vat kou­zel­nický trik. A to pak nezá­leží na žánru, ani odkud film je. Rozčiluje mě, když u filmu cítím, že tam byly jiné mož­nosti vývoje pří­běhu. To zavání leností a laj­dác­tvím.“

Situace ve filmu Polednice jsou velmi auten­tické.  Jak jste této atmosféry docílil?

Jedna věc je atmosféra a druhá situ­ace. Za atmosféru může hlavně spo­lu­práce s kame­ra­ma­nem Sašou Šurkalou a archi­tek­tem Honzou Novotným. Od začátku jsme chtěli umís­tit pří­běh do bez­pro­storu a bez­časí. Náš pří­běh se mohl ode­hrát před dva­ceti lety stejně jako za pět let. Příběh se tak, mys­lím, uza­vřel do samo­statného uni­verza, které pomohlo vykres­lit tís­ni­vou, izo­lo­va­nou a sva­zu­jící atmosféru. Za lec­cos může i natá­čení na 35mm film. A taky bylo vedro. Velký vedro. Největší od dob, co se vedro měří, prý. To taky sva­zu­jící atmo­sféře pomůže. Nejen v příběhu!

No a situ­ace je hodně na nás tři. Slýchal jsem během pro­dukce a i teď něko­li­krát otázku, co zrovna my tři – „dva­cát­níci“ – na Polednici vidíme. A těch důvodů je při­tom tolik, o tom bych mohl dis­ku­to­vat hodiny. Třeba v mojí gene­raci stále aktu­ální téma: Mít nebo nemít dneska dítě? Stát se rodi­čem je sou­boj ega a stra­chu s odva­hou a uzná­ním, že na světě nejsme v hlavní, ale ved­lejší roli. To je pro mě velké téma. A kdo se pustí do toho být rodičem, ten má můj obdiv. Spousta lidí z mého okolí by si do kolonky „Dětidala namísto „Bezdětný“ raději „Svobodný“. Tenhle vnitřní sou­boj pokra­čuje i po naro­zení dítěte. Dalším důvo­dem je pro mě pozice rodiče jako fil­tru a zpro­střed­ko­va­tele okol­ního světa. Co rodič neřekne, to dítě neví. A nao­pak. Já třeba do puberty říkal dálkovému ovla­dači k tele­vizi „for­besa mys­lel si, že se tomu tak říká. A on tomu tak táta říkal jen proto, že to je jako auto­mat v baru – ať děláš, co děláš, stejně z té tele­vize nic nevy­padne. Pro mě to bude vždycky for­bes. V Polednici se ale to udr­žo­vání ide­ální domác­nosti hroutí – a to je pro fil­mařské voye­ury úžasná podívaná. My se čer­s­tvě dostali z věku, kdy nám rodiče zpro­střed­ko­vá­vali svět, a pomalu se dostá­váme do momentu, kdy bychom ho měli dál vyprá­vět my. A co když nad tím vším ztra­tíme kon­t­rolu? A ještě hůř – co když na to budeme sami? V téhle niterní při a panice bych řekl, že se skrývá spousta oné auten­ti­city a tísně, kte­rou jsme do scénáře s Michalem pro­mítli.“

Jaká je to zku­še­nost reží­ro­vat svůj první celo­ve­černí film a hned s herec­kými stá­li­cemi napří­klad Danielou Kolářovou, Annou Geislerovou, či Jiřím Štréblem a navíc s malým dítětem?

”Hvězdo­kupa to nebyla jen u herců. Štáb plný Českých lvů. Lepší sou­stavu kopro­du­centů než RWE, Falcon, Fond kine­ma­to­gra­fie a HBO si jde asi taky těžko před­sta­vit. A zku­še­nost je to vrcho­lová. Aňa je jako západní herečky – kamera je miluje, aniž by musely cokoli udě­lat. Natož když něco dělá. Několikrát jsem si na place řekl „Proč tohle Aňa udě­lala? To nechápu.a pak, až když jsem ji viděl na plátně, jsem pocho­pil proč. Ví, co dělá, a jak pomalu, nená­silně vyví­jet svou postavu tak, aby to divák cítil a prožíval, ne vědomě vnímal. Paní Kolářová je zase brit­ská meto­dická dáma, která se ale nebojí s meto­dou expe­ri­men­to­vat a obje­vo­vat něco nového. Dlouho jsme třeba dis­ku­to­vali, které zvíře jí může být inspi­rací a to se odra­zilo v její chůzi a ges­tech. A Jirka Štrébl – já ho předtím neznal, a po tomhle si říkám: Znát by ho měl každý! Největším dospě­lým obje­vem našeho filmu je ale jistě Zdeněk Mucha, který jako by vypadl z filmu Sergia Leoneho. Dejte mu kameru pět cen­ti­metrů od obli­čeje a udě­láte nej­líp. Když jsem mys­lel na postavu Mráze, neu­stále jsem říkal, že bych rád našel českého Boba Hoskinse. To jsem neče­kal, že přijde Zdeněk a tu před­stavu nejen splní, ale ještě pře­skočí. Ve chvíli, kdy je na place takový ansámbl herců, se pak režisér na place poprvé a napo­sledy dostává do pozice diváka. To se roze­hraje kon­cert, který jde posu­nout a upra­vit, ale ne změ­nit. A je tu spousta lidí, kteří vás drží na sil­nici.

Kája, naše hlavní dět­ská hvězda (!), byla hercům regulérním sou­pe­řem. Dokonce se dostala do stavu, kdy dospě­lým kole­gům napo­ví­dala text. To bylo úsměvný pro všechny. Uměla všechno. A všechno chá­pala. Na týden za námi přijel herecký kouč z Londýna, James Kemp, aby s našimi herci pra­co­val na jejich rolích. James vyu­čo­val třeba Michaela Fassbendera nebo Toma Hardyho, kteří jsou letos oba nomi­no­vaní na Oscara. Měli jsme na to při­pra­veného pře­kla­da­tele pro Káju. A nebyl třeba. Kája umí plynně ang­licky. Polednice byla velká fyzická zátěž, ale Kája to zvládla, pro­tože má vrcho­lo­vou prů­pravu v gym­nastice. Má tréninky snad čtyřikrát týdně. Je nejen tělesně zdatná, aby ustála natá­čení, ale je nau­čená „to pro­stě zmák­nout, takže když jí něco nešlo, hned se zakousla, že to zvládne. Žádný brek, žádné slzy. Disciplína. Trochu zima, tro­chu vedro, tro­chu únava, ale nic, co by ji zasta­vilo. A ještě s úsmě­vem. Na chvíli si dokonce vzala do ruky vysí­lačku a zastou­pila pomocného režiséra. A i v tom by byla bez­vadná!

Pokusili jste se o žánr, který v českém pro­středí přeci jen nemá pří­liš vel­kou tra­dici. Proč jste si zvo­lili tento žánr a koho pova­žu­jete v České repub­lice a zahra­ničí za kla­sika horo­rového žánru?

Já jsem s tím „nemá vel­kou tra­dicitro­chu opa­trný. Třebaže neděláme komik­sové filmy. A máme tu „Kdo chce zabít Jessie?“. Juraj Herz horor dotáhl, kam až to u nás šlo, všemi směry. Od mini­ma­lis­tického Hrušínského, přes krve­žíz­nivé pedály auta po parádní ztvár­nění krásky a zvířete. Většího mis­tra žánru u nás nena­jdete. Je mu přes osm­de­sát a každý z těch filmů měl své diváky. To už je přece tra­dice, ne? Kytice je bás­nická – horo­rová – sbírka. To je přeci taky tra­dice. Že nemá vel­kou tra­dici, vidím spíš v tom, že horor nevi­díme jako „enter­ta­in­ment“, horor u nás je temná lyrika bez nad­sázky nebo ztřeš­těná horo­rová kome­die. Nic mezi. V tomhle při­pi­suju zásluhu Michalovi, že do scénáře leh­kou rukou napsal spoustu odleh­ču­jí­cích momentů. O to líp v kon­trastu fun­gují ty, které jsou snad děsivé.

A to se dotýká i zahra­nič­ních vzorů. Hitchcock nevy­tvářel primárně horor. On vzal horo­ro­vou látku a zaba­lil ji do toho, co se dnes ozna­čuje za „psy­cho thriller“, při­tom to byl horor, ne? Ptáci jsou mon­ster movie. Stejně tak Panna a netvor je pohádka /nebo fantasy/ a Upír z Feratu mon­ster movie. Spalovač mrt­vol je zase psy­cho thriller. Přesto jsou oba páni reži­séři mistři hororu, nebo spíš mistři napětí.“

Horory jsou různé – lekací, psy­cho­lo­gické, dras­tické… Existuje zahra­niční horor, se kterým cítíte „sounále­ži­tost, např. Ti druzí?

Pro mě ultimátním horo­rem je The Shining. Jako malého mě to vydě­silo, pro­tože se tam děje tolik nad­při­ro­ze­ných podiv­ností! Podíval jsem se na to po letech, a ono je to všechno raci­o­nálně vysvět­lené. No počkat, nebo vlastně není? A v tom je to kouzlo. Balancování mezi tím, co jsou vaši vnitřní démoni, co jsou sku­teční démoni, co jsou sku­teční vnitřní démoni a ti nesku­teční démoni. V tom pro­storu nutí Kubrick diváka neu­stále přehod­no­co­vat, až se mu to všechno slije do jed­no­duché myš­lenky – že o fun­go­vání démonů nevíme vůbec nic a nikdy to nepo­chopíme.”

Na čem nyní aktu­álně pra­cu­jete, co vás momentálně zaměst­nává a jaké te další plány?

Nejhorší je se ohlédnout za fil­mem, se kte­rým jsem spo­ko­jený, a dou­fejme, že budou i diváci, a pak začít u prázdné stránky s tím, že „to musí být lepší“ než posledně. Fond kine­ma­to­gra­fie odstar­to­val výzvou pro debu­tanty neu­vě­ři­tel­nou sérii udá­lostí, kdy se při­dali – jak už jsem říkal – ti nej­lepší pro­du­centi v zemi, objek­tivně nej­lepší herci v zemi, a natá­čelo se na 35mm fil­mo­vou suro­vinu, tedy nej­lepší u nás dostup­nou tech­no­lo­gii. Jsem debu­tant, a Matěj pro náš pří­běh kou­pil čtyři hek­tary úrody, pro­tože přišly dřív žně a bylo by pose­káno. Prostě jsme „jen takkou­pili údolí!

Tyhle věci se co do veli­kosti pro­jektu nedají úplně pře­ko­nat. Jasně, vždycky to bude víc herců, víc natá­če­cích dní, víc tech­niky, víc členů štábu… ale fond odstar­to­val pro­jekt, o kterém jsme si mys­leli, že bude takový český haun­ted house, a mně se dostalo toho nej­lep­šího, co u nás lze mít. Potřeba pře­ko­ná­vat sebe sama tu tedy není v tom udělat lepší pro­jekt, než je Polednice, ale udě­lat jiný pro­jekt, ve kterém se necí­tím úplně bez­pečně, a pro­zkou­mat ho snad stejně dobře nebo líp. Jeden takový mám, a právě teď pro­bí­hají malé, ale důle­žité krůčky.“

Tiskové materiály

Tiskové infor­mace. Většinou od dis­tri­bu­torů, ale občas i z tele­vizí a fes­ti­valů.


Části seriálu: Polednice

Koment...

↓ Komentáře k článku ↓

Související příspěvky:

  • Moderní podoba klasického hororu – Anna Geislerová a Daniela Kolářová v neobvyklých rolích a nečekaném žánru…18. února 2016 Moderní podoba klasického hororu – Anna Geislerová a Daniela Kolářová v neobvyklých rolích a nečekaném žánru… Přestože titul filmu odkazuje k slavné básni Karla Jaromíra Erbena, inspirace pro filmový příběh, zasazený do současnosti, je velmi volná. V centru příběhu odehrávajícího se v uprostřed horkého léta v malé vesnici, žijící svým neměnným […] Posted in Speciály
  • Polednice vystrašila novináře13. února 2016 Polednice vystrašila novináře Tvůrci nového českého filmu představili novinářům film, jehož scénář vychází ze známé tragické básně K.J.Erbena. Lehce hororový filmový příběh se odehrává v malé vesničce, kde čas plyne zvolna a téměř v poklidu. To však neznamená, že […] Posted in Filmové premiéry
  • Polednice – 55 %26. února 2016 Polednice – 55 % Polednice dvéře zlehka odmyká a strach proběhne celým domem až k matce, která si neví rady se svým dítětem, ani sama se sebou. Postava z Erbenovy balady má v sobě stále dost tajemna, které působí i v současné době. Jen je potřeba nalézt […] Posted in Filmové recenze (Art… Blu-ray… Kino…)
  • Rozhovor s Jiřím Štréblem pro Kritiky.cz19. února 2016 Rozhovor s Jiřím Štréblem pro Kritiky.cz K.CZ: Můžete přiblížit své herecké začátky? Co Vás na herectví chytlo? JŠ: Mě to vůbec nechytlo. To se stalo náhodou. Já jsem měl narozeniny a šel jsem za kamarádem, který hrál amatérské divadlo. Čekal jsem, až skončí, že půjdeme někam […] Posted in Rozhovory
  • Rozhovor s Nelou Boudovou k filmu Líbáš jako ďábel10. května 2012 Rozhovor s Nelou Boudovou k filmu Líbáš jako ďábel V prvním filmu Marie Poledňákové Líbáš jako Bůh měla vaše postava Kristýny,  dcery  hlavních hrdinů Heleny a Karla, spíš jakousi vedlejší roli. V komedii Líbáš jako ďábel jste se dočkala vlastního milostného příběhu. Potěšilo vás to? […] Posted in Rozhovory
  • Rozhovor se Zuzanou Mauréry, představitelkou učitelky4. července 2016 Rozhovor se Zuzanou Mauréry, představitelkou učitelky O tom, že se bude točit film Učitelka, jste se dozvěděla ještě před jeho výrobou. Jak vlastně k vaší spolupráci s Janem Hřebejkem došlo? Že pan Hřebejk bude točit tento film, jsem se paradoxně dozvěděla náhodou z rozhovoru v nějakém […] Posted in Rozhovory
  • Rozhovor s LUCIÍ BÍLOU9. srpna 2012 Rozhovor s LUCIÍ BÍLOU Lucko, co rozhodlo, že jste přijala roli cikánky? Ráda dělám radost lidem, kterých si vážím...svou roli milé a prostořeké cikánečky jsem vzala z úcty ke Zdeňku Troškovi a bez honoráře mu zahrála v jeho novém filmu jako poděkování za […] Posted in Rozhovory
  • Jan Hrušínský  – král28. února 2016 Jan Hrušínský – král Mohl byste nám říct něco o vaší postavě? Je to pan král a jmenuje se Karel. Má rozmazlenou dceru Markétku, kterou hraje Denisa Pfauserová. A v jednu chvíli ztratí jak svoji dceru, tak svoje bohatství. Tedy všechno, co má na světě nejvíce […] Posted in Rozhovory
  • ROZHOVOR S JIŘÍM MÁDLEM28. února 2012 ROZHOVOR S JIŘÍM MÁDLEM S Bohdanem Slámou jste spolupracoval poprvé - jak se vám jeví ve srovnání s ostatními českými režiséry, se kterými jste už točil? S Bohdanem se mi dělalo moc dobře. Nevím, čím konkrétně se od ostatních režisérů liší. Možná svojí […] Posted in Rozhovory
  • Marek Adamczyk12. září 2016 Marek Adamczyk Filmografie (výběr): Zloději zelených koní (2016), Případ pro malíře (TV film, 2016), Hany (2014), Případy 1. oddělení (2014),  Lidice (2011) O čem podle vás je příběh Zlodějů zelených koní především? O přátelství. Možná banální […] Posted in Rozhovory

X

Přidejte si Kritiky.cz na Váš facebook.