MARIKA PROCHÁZKOVÁ

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Marika Procházková (nar. 1974 ve Zlíně). Vyrůstala v rodi­ně s boha­tou herec­kou tra­di­cí (otec herec Bořík Procházka, mat­ka hereč­ka Marika Procházková – Skopalová). Po absol­vo­vá­ní Střední peda­go­gic­ké ško­ly v Praze odje­la na rok stu­do­vat do USA. Po návra­tu vystu­do­va­la praž­skou DAMU.  Těžiště její herec­ké prá­ce leží v diva­dle – účin­ko­va­la a účin­ku­je na scé­nách řady praž­ských i brněn­ských diva­del (Divadlo Na zábrad­lí, Divadlo Komedie, Divadlo bez zábrad­lí, Divadlo Kalich, Rokoko, Divadlo Na Jezerce, Divadlo Palace, Hudební diva­dlo Karlín, Reduta Brno, Dejvické diva­dlo, Národní diva­dlo v Praze, Divadlo pod Palmovkou, Divadlo Bolka Polívky,  Činoherní klub v Praze (zde je v sou­čas­né době v angaž­má), Národní diva­dlo v Brně.) Věnuje se rov­něž roz­hla­so­vé tvor­bě a dabin­gu.

Filmografie (výběr): Fotograf (2015), Obchoďák (TV seri­ál, 2012), Okresní pře­bor – Poslední zápas Pepíka Hnátka (2012), Svatá čtve­ři­ce (2012), Mamas α Papas (2010),  Okresní pře­bor (TV seri­ál, 2010), Smyčka (TV film, 2009),  František je děv­kař (2008), Kuličky (2008), Taková nor­mál­ní rodin­ka (2008), Cesta do Vídně a zpát­ky (TV film, 2007), Skřítek (2005),  Ulice (TV seri­ál, 2005),

Jak bys­te cha­rak­te­ri­zo­va­la svou posta­vu Vendelíny a její vztah s titul­ním hrdi­nou pří­bě­hu Janem?

 Má defi­ni­ce Vendelíny je „bez­pod­mí­neč­ná lás­ka“. Miluje bez náro­ku. Proto je s ní Jan v míru a bez­pe­čí. Možná popr­vé v živo­tě…

 Irena Pavlásková je zná­má tím, že s her­ci vel­mi inten­ziv­ně pra­cu­je na roli. Jak se vám na Fotografovi spo­lu­pra­co­va­lo a co na Irenině pří­stu­pu nej­víc oce­ňu­je­te?

 Požádala jsem paní reži­sér­ku o schůzku ješ­tě v době pří­prav. Ač nevě­dě­la, kam dřív sko­čit, veli­ce ochot­ně svo­li­la. Setkání bylo nesmír­ně milé a obou­stran­ně obo­ha­cu­jí­cí. Vyslechla mé pod­ně­ty, dopl­ni­ly jsme scé­nář a já našla po dlou­hé době pocit, že jsem spo­lu­tvůr­cem pří­bě­hu. To pro mě bylo před natá­če­ním vel­mi osvo­bo­zu­jí­cí a o to víc jsem se na prá­ci těši­la.

 Mohla jste kos­tým­ní výtvar­ni­ci Jarce Pecharové mlu­vit do výbě­ru kos­tý­mů?

 Kostýmy byly před­vy­bra­né a pro­kon­zul­to­va­né s paní reži­sér­kou, tak­že před­sta­va byla na začát­ku jas­ná. Obě výtvar­ni­ce, kte­ré na tom­to fil­mu spo­lu­pra­co­va­ly, jsou poklad. Naslouchaly, radi­ly, kombinovaly…Hlavně, aby se herec cítil dob­ře. Myslím, že to nemě­ly vůbec snad­né.

 Filmu Fotograf vzni­kl vel­mi vol­ně na moti­vy živo­ta zná­mé­ho uměl­ce. O čem pod­le vás je tenhle pří­běh pře­de­vším?

 Scénář jsem zhlt­la na jeden dech a zdá­lo se mi, že je to pří­běh o prav­dě, mani­pu­la­ci a vní­má­ní svě­ta dět­ský­ma oči­ma. Co kdo z nás pova­žu­je za prav­du a své prá­vo a kde jsou hra­ni­ce citu a sou­ci­tu a o při­ro­ze­né ten­den­ci zamě­ňo­vat lás­ku za vlast­nic­tví.

Která scé­na byla pro vás při natá­če­ní nej­ná­roč­něj­ší? 

 Jednoznačně scé­na, kdy jsem snad sedm­krát vybí­ha­la dlou­hé a vyso­ké scho­dy k Janově vile, abych mu ve vel­ké eufo­rii na zahrad­ní par­ty sdě­li­la radost­nou zprá­vu o obrov­ském úspě­chu jeho výsta­vy. Měla jsem čer­s­tvě zlo­me­ný prst na noze a bolest byla téměř k nevy­dr­že­ní…

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře