Monika a poklad templářů - najdou děti bájný poklad nebo je to jen mýtus?

Monika se nesmír­ně těši­la, až začnou prázd­ni­ny. Už od květ­na čeka­la na tohle obdo­bí a najed­nou to bylo tady. Se spo­lu­žá­ky si zamá­va­li a roz­prch­li se vstříc dvě­ma měsí­cům vol­na. Monika už vědě­la najis­to, že poje­de k babič­ce na ven­kov, ale děla­lo jí sta­ros­ti něko­lik věcí. Zajímalo ji, jak ji asi při­ví­ta­jí Arnošt s Kubou, kte­ří také jez­di­li ke svým babič­kám na prázd­ni­ny, při­čemž Kuba se o jar­ních prázd­ni­nách zmí­nil, že poje­de do Bibione, tak­že by letos vůbec nemu­sel u babič­ky být. První dny prázd­nin byla Monika dost roz­mr­ze­lá, až zkla­ma­ná, pro­to­že Arnošt s Kubou nepři­je­li a ona se nepřed­sta­vi­tel­ně nudi­la.

Vesnici pro­šla kří­žem krá­žem, vyšla si na borův­ky, ale ty ješ­tě neby­ly zra­lé, dokon­ce uva­žo­va­la o tom, že babič­ce řek­ne, aby ji posla­la domů, ale od toho nako­nec upus­ti­la. Jednoho dne se vra­ce­la od ryb­ní­ka a šla do lesa. Přestala si vší­mat ces­ty až nako­nec při­šlo to, co se dalo čekat - zakop­la a natáh­la se jak dlou­há, tak širo­ká a spadla do jeh­li­čí. Nic se jí nesta­lo, jen se opráši­la a zkou­ma­la, o co že to zakop­la. Byl to pís­kov­co­vý kámen. Rozhodla se, že ho dosta­ne ven, aby o něj nikdo dru­hý neza­ko­pl. Vyhrabávala hlí­nu holý­ma ruka­ma, až nad sebou usly­še­la hlas.

Byl to Kuba, ale přes­to se ho Monika lek­la. Po jejich men­ší slov­ní pře­střel­ce jí Kuba pomá­hal s kame­nem. Když to bylo, Monika si všimla něče­ho vyry­té­ho. Zkoumali to, až dospě­li k závě­ru, že se jed­ná o srd­ce. Rozmýšleli, kdo by s kame­nem tahal do lesa. Nakonec na nic nepři­šli a šli k obě­du. Několik dal­ších dní se nevi­dě­li, pro­to­že vytr­va­le prše­lo. Pak se Monika roz­hod­la, že se půjde podí­vat na trosky zdej­ší­ho hra­du. Vstoupila do brá­ny a dosta­la se až do chod­by. Zaslechla jako­by tlu­me­né kro­ky a tak zača­la utí­kat. Vběhla do jed­né míst­nos­ti a v tom se za ní ozva­la dutá rána - pro­ná­sle­do­va­tel zavřel dve­ře. Monika byla bez sebe, pro­to­že si mys­le­la, že už se odtam­tud nikdy nedo­sta­ne.

Velmi pěk­ná kníž­ka pro děti. O co méně ilu­stra­cí, o to více písma. Kresba je děla­ná čer­no­bí­le, s výjim­kou obál­ky, kte­rá se oprav­du poved­la. Rozhodně dopo­ru­ču­ju ke čte­ní. Má 168 stran.

• Autor: Jaromír Jindra
• Ilustrátor: Jaromír František Palme
• Žánr: dob­ro­druž­ství pro děti
• Nakladatelství: Fragment
• Datum vydá­ní: 26. 07. 2018