MLÉKO A MED od RUPI KAUR

Na kni­hu v čer­no­bí­lém pro­ve­de­ní pod názvem „MLÉKO A MED“ od autor­ky RUPI KAUR  jsem byla dost zvě­da­vá, a i když poezie není zrov­na můj nej­ob­lí­be­něj­ší žánr, kte­rý bych čas­to vyhle­dá­va­la, přes­to mě tato kni­ha vel­mi nadchla a pře­kva­pi­la, a také mi uká­za­la ten správ­ný směr, jak v sobě najít sebe sama, svo­je JÁ, svo­ji zra­ni­tel­nost a dopo­sud i opo­mí­je­nou „žen­skost“.

Knihu „Mléko a med“ si autor­ka celou navrh­la úpl­ně sama, od začát­ku až do kon­ce, a mezi jed­not­li­vé, ať už krát­ké nebo del­ší bás­ně, vlo­ži­la své vlast­ní ilu­stro­va­né, dopro­vod­né obráz­ky, jež umoc­ňu­jí samot­ný pro­ži­tek z čte­ní jed­not­li­vých ver­šů.

Samotná kni­ha je roz­dě­le­na do čtyř kapi­tol, zabý­va­jí­cí se vždy jed­ním, kon­krét­ním téma­tem, ve kte­rém v názna­cích vyčte­te celý život autor­ky Rupi Kaur. Kapitoly pod názvem „Zraňovaná“, „Milující“, „Opouštěná“ a „Odpouštějící“.

Ve ver­ších nesmí samo­zřej­mě chy­bět lás­ka, trá­pe­ní, ztrá­ta, zne­u­ží­vá­ní, zra­ni­tel­nost, žen­skost, odpuš­tě­ní, samo­ta, pozná­vá­ní sebe sama... o tom všem se v sou­hr­nu této kni­hy pro­střed­nic­tvím jed­not­li­vých kapi­tol dělí sama autor­ka se svý­mi čte­nář o své vlast­ní myš­len­ky a poci­ty.

Zraňována

Žena vyu­ží­vá­na a zra­ňo­vá­na muži. Zamilovává se, a rázem je opět okla­ma­ná, zne­u­ži­tá pro chvil­ko­vé potě­še­ní. Je to o hle­dá­ní pra­vé a sku­teč­né lás­ky, tou­hy, poro­zu­mě­ní, sna­hy při­blí­žit se mužům.

Objevuje se tu i zná­sil­ně­ní a sna­ha vyrov­nat se s ním. Ale zne­u­ží­va­ná nebo zne­u­ži­tá žena jen těž­ko doká­že zno­vu milo­vat, není toho schop­na, není schop­na milo­vat niko­ho, neboť má panic­kou hrů­zu a strach, že by to snad mohl být ON…

Nezkrotná tou­ha po uzná­ní vlast­ní­ho otce, to, aby ji viděl a milo­val tako­vou, jaká je, aniž by se ho muse­la dopro­šo­vat. To, že by se muži měli smí­řit s tím, jaká ona jako žena ve sku­teč­nos­ti je, nesna­žit se jí pře­mě­nit k obra­zu své­mu a v nepo­sled­ní řadě nepo­šla­pat tak její vlast­ní důstoj­nost. Proč by měly ženy pod­le mužů jen tiše sedět a mlčet? Proč muži neu­mí být k ženám něž­ní?

Milující

Poprvé to pozna­la, to když její mat­ka podru­hé otě­hot­ně­la a ona to nedo­ká­za­la jako dítě pocho­pit, co se to její mat­ce děje. Otec jí to vysvět­lil slo­vy, že život při­chá­zí na svět z žen­ské­ho těla, a ona si tepr­ve v ten­to oka­mžik uvě­do­mi­la svo­jí vlast­ní jedi­neč­nost i to, že i ona může být jed­nou stře­dem vesmí­ru.

Na radu své mat­ky pro­to hle­dá tako­vé­ho muže, jaké­ho by chtě­la jed­nou mít vlast­ní­ho syna.

O tom, jak krás­né je milo­vat, být milo­vá­na, se vše­mi těmi poci­ty, pro­žit­ky, se vším, co lás­ka při­ná­ší a obná­ší.

Nejprve se učí krů­ček po krůč­ku milo­vat sama sebe, své tělo, pozná­vat své vlast­ní tou­hy, pro­to­že jen tak může nej­lé­pe vést ruce své­ho milo­va­né­ho muže.

A koneč­ně i zami­lo­va­ná tak, že všech­ny před­se­vze­tí a lás­ky neby­ly do dneš­ní­ho dne tak důle­ži­té, tak jako tato.

zdá se mi že

chut­náš po medu

a nikde žád­ný jed

dovol mi ochut­nat

(stra­na 66)

tvé jmé­no zna­me­ná

to nej­lep­ší i to nej­hor­ší v jaké­ko­li řeči

buď mě roz­zá­ří nebo

bude dlou­hou dobu bolet

(stra­na 67)

Láska a zami­lo­va­nost však netr­vá věč­ně, a po čase chtě nechtě poma­lu a jis­tě vyprchá­vá. Přijdou prv­ní nesho­dy, zby­teč­né hád­ky o mali­cher­nos­ti. A jak se vlast­ně může cítit žena, kte­rá v noci z úst své­ho spí­cí­ho a milo­va­né­ho muže sly­ší­vá volat jmé­no cizí ženy?

Následují výmlu­vy, lha­ní, pod­vá­dě­ní, ale i pachuť kaž­dé­ho nové­ho usmí­ře­ní.

Opouštěná

Neustále roz­chá­ze­ní se a vra­ce­ní se k sobě, stá­le čas­těj­ší roz­cho­dy a návra­ty, až nezbý­vá jedi­né.

nemí­chej cukr

se solí

pokud chce

být s tebou

bude

je to pros­té

(stra­na 85)

Proč někte­ří muži doká­ží jen brát, aniž by coko­liv do vzta­hu při­nes­li? Vždyť je to napros­té šíle­né milo­vat muže, jehož srd­ce bije pro jinou, ane­bo se má s tím smí­řit, a mít ho i s tem­ný­mi strán­ka­mi než jej nemít vůbec, i za cenu, že ji pod­vá­dí?

Snaží se dělat coko­liv, aby jí neo­pus­til, aby nikdy neo­de­šel, neo­pus­til ji.

neo­de­šla jsem pro­to že

už tě nemi­lu­ju

ode­šla jsem pro­to­že čím

déle bych zůsta­la

tím méně bych

milo­va­la sama sebe

(stra­na 95)

když jsi zlo­me­ná

a opus­til tě

neptej se

jest­li jsi pro něj byla

dost dob­rá

bylo to tím

žes pro něj byla až moc dob­rá

a on to neu­ne­sl

(stra­na 103)

Doufá, že i přes­to jed­nou bude zno­vu milo­vat, najde novou lás­ku, i když se jí zatím neda­ří zapo­me­nout na tu sta­rou.

Žena pak postu­pem času dospě­je k tomu, že celý život byla zne­u­ží­vá­na a zne­u­ží­va­jíc záro­veň.

neby­la chy­ba žes ode­šel

chy­ba byla že ses nevrá­til

a mys­lel sis

že mě můžeš mít kdy­ko­li se ti

zama­ne

a nechat mě když se ti to neho­dí

(stra­na 120)

Občas pros­tě někdo vstou­pí do naše­ho živo­ta, pohra­je si s námi, a pak stej­ně jako i jiní, ode­jde. Přijde roz­chod a co bude po něm? Co bude dál?

Odpouštějící

Nejprve se nauč milo­vat sama sebe, než do své­ho srd­ce opět pus­tíš něko­ho jiné­ho. Bolest musí vždyc­ky pře­bo­let, uzdra­vit se.

A hlav­ně nikdy neče­kej celý život na něko­ho, kdo stej­ně nee­xis­tu­je. Nauč se být sama, milo­vat svo­ji samo­tu a vytě­žit z ní maxi­mum, nauč se být sil­ná, a hlav­ně sama sebou!

nikdo ti

nero­zu­mí víc

než ty sama

(stra­na 189)

Nikdy člo­věk neví, co při­ne­se zít­řek. A i když se to nezdá, i ta nej­vět­ší bolest jed­nou pře­bo­lí a na řadu při­chá­zí odpouš­tě­ní, smí­ře­ní se s danou rea­li­tou.

měj se ráda

tako­vá jaká jsi

(stra­na 172)

muse­la jsem tě ztra­tit

abych našla

sebe

(stra­na 174)

mož­ná k tobě

život nebyl štěd­rý

ale snaž se i z toho mála

co ti dal

vytě­žit co nej­víc

(stra­na 185)

Ano, autor­ka na svém vlast­ním pří­bě­hu uka­zu­je zlom­ky ze své­ho živo­ta, uka­zu­je, že být ženou je vel­ký dar, jen si to musí kaž­dá žena uvě­do­mit, najít v sobě svo­ji vlast­ní zra­ni­tel­nost, lás­ku, umě­ní zvlád­nout samo­tu, a najít sílu odpus­tit…

Jednotlivé ver­še, ať už jsou psa­né v krát­kos­ti jed­no­ho nebo dvou ver­šů, nebo nao­pak roze­psá­ny přes celé strán­ky, mají svo­je vlast­ní posel­ství, kte­ré by autor­ka pro­střed­nic­tvím nich ráda pře­da­la všem ženám.

Ty asi nej­ví­ce uví­ta­jí posled­ní kapi­to­lu kni­hy, kte­rá se jeví spí­še jako „men­ší rád­ce“, jak z žen vycho­vat sil­né ženy, jež mají nejen svo­jí vlast­ní důstoj­nost, ale zna­jí i svo­jí vlast­ní cenu. Radí jim, jak se vyrov­nat se samo­tou, roz­cho­dem, a jak na sobě a svých poci­tech pra­co­vat tak, aby jed­no­ho dne moh­ly s ote­vře­ným srd­cem při­ví­tat novou lás­ku.„

Po pře­čte­ní ver­šů, jež jsou ori­gi­nál­ně napsa­né bez vel­kých pís­men a bez čárek a teček oddě­lu­jí­cí jed­not­li­vé ver­še, jsem si jis­tá, že až mi bude v živo­tě ouvej nebo se nebu­du cítit ve své kůži, zce­la urči­tě zno­vu sáh­nu po této kni­ze, aby mi opět uká­za­la nový směr.

MLÉKO A MED

Napsala: Rupi Kaur

Překlad: Petr Teichman

Vydalo nakla­da­tel­ství Dobrovský s.r.o. v edi­ci Knihy Omega v roce 2017

Počet stran: 208