Malý princ, nyní v kolibřím vydání je kniha, co vám otevře nejen srdce, ale i mysl.

Malý princ od Antoine de Saint-Exupéry je nej­vět­ším kle­no­tem mezi vše­mi ostat­ní­mi kni­ha­mi na svě­tě, a zce­la urči­tě by ji měl mít ve své kni­hov­nič­ce doslo­va úpl­ně kaž­dý. To že se vám nebu­de vejít při vašich toul­kách do kapsy, se roz­hod­ně nemu­sí­te bát, pokud sáh­ne­te po „koli­b­řím vydá­ní“, jež vyda­lo nakla­da­tel­ství Albatros.

Tato kni­ha zce­la urči­tě oslo­ví nejen malé, ale i vel­ké čte­ná­ře. A kdo se do ní jed­nou pořád­ně zač­te a pono­ří, pocho­pí, že i když se kníž­ka tvá­ří jako pohád­ko­vý pří­běh pro malé děti, je napsa­ná hlav­ně pro dospě­lé­ho, zví­da­vé­ho čte­ná­ře hle­da­jí­cí­ho odpo­vě­di na otáz­ky běž­né­ho živo­ta, pomů­že mu pořád­ně otevřít oči a vidět, pomů­že mu díky svým krás­ným a neza­po­me­nu­tel­ným myš­len­kám život­ní klid, spo­ko­je­nost a to správ­né štěs­tí.

Vypravěč vzpo­mí­ná na doby, kdy byl ješ­tě malý kluk a přál si být oprav­do­vým malí­řem. Byl to jeho vel­ký sen, kte­rý se v jed­nom momen­tě roz­ply­nul, a to když nama­lo­val slo­na v hroz­ný­ši. Nikdo jeho obrá­zek nepo­cho­pil, neboť si kaž­dý mys­lel, že nama­lo­val klo­bouk.

„Dospělí nikdy nic nepo­cho­pí sami od sebe - a pro děti je únav­né jim pořád doko­la všech­no vysvět­lo­vat.“

Proto když jed­nou vyros­tl a stal se dospě­lým, roz­ho­dl se, že nej­lep­ší bude, když se nau­čí počí­tat, a pro­to stal se let­cem a k malo­vá­ní se už bohu­žel nikdy nevrá­til. Tedy ale­spoň do doby, dokud se svým leta­dlem neha­va­ro­val upro­střed Sahary, a kde ho při opra­vách leta­dla vyru­šil „Malý princ“. Malý princ - chla­pec drob­né­ho vzrůstu, se zla­ta­vý­mi vlás­ky a hlav­ně vel­kým, těž­ko pře­hléd­nu­tel­ným srd­cem.

Letec malé­mu prin­ci nama­lu­je malé­ho berán­ka a růži; a princ mu na oplát­ku vyprá­ví o své pou­ti vesmí­rem a o sed­mi podiv­ných pla­ne­tách, kte­ré navští­vil na své pou­ti, a hlav­ně o jejich samo­tář­ských oby­va­te­lích.

1. pla­ne­ta. Zde žil král. Nesmyslnost jeho vlá­dy a vlád­nu­tí, když nemá komu vlád­nout, neboť žije na pla­ne­tě úpl­ně sám.
2. pla­ne­ta. Tu obý­val ješi­ta, jež všech­ny auto­ma­tic­ky pova­žu­je za své obdi­vo­va­te­le. Poukazuje na nesmy­sl­nost být stá­le obdi­vo­ván a chvá­len za kaž­dou cenu.
3. pla­ne­ta. Na té se den co den upí­jel piják. Pil pro­to, že se sty­děl za to, že pije, ale na dru­hou stra­nu nedo­ká­zal pře­stat.
4. pla­ne­ta. Na ní byl pod­ni­ka­tel, jež měl stá­le málo a musel mít víc a víc, vše si při­vlast­nil jako své bohat­ství. Počítal hlav­ně hvězdy kolem, jež si při­vlast­nil, a díky tomu se cítil i vel­mi důle­ži­tý, neboť jako jedi­ný vlast­nil tako­vé vel­ké množ­ství hvězd.
5. pla­ne­ta. Nejmenší pla­net­ka ze všech výše uve­de­ných, na kte­rou se vešla pou­ze jedi­ná lam­pa a jedi­ný lam­pář. A jeli­kož byla tak malič­ká, musel lam­pář pra­co­vat non­stop bez odpo­čin­ku, zha­sí­nat a roz­sví­cet lam­pu na své malič­ka­té pla­net­ce.
6. pla­ne­ta. Velmi obrov­ská pla­ne­ta, na kte­ré byd­lel vel­mi sta­rý pán, vědec, jež zapi­so­val do vel­ké­ho množ­ství knih. Vědec, jež ví, kde leží moře, řeky, měs­ta, hory a pouš­tě, dych­tí­cí po infor­ma­cích a záro­veň se bojí­cí, že ty zapsa­né infor­ma­ce jsou již zasta­ra­lé a ne tak úpl­ně prav­di­vé.
7. pla­ne­ta. A co by to bylo za puto­vá­ní, kdy­by se nesta­vil i na naší pla­ne­tě „Zemi“. Krátký popis země z cel­ko­vé­ho vzdá­le­né­ho pohle­du coby návštěv­ní­ka z jiné pla­ne­ty.

Prostřednictvím těch­to jed­not­li­vých lidi­ček žijí­cích na osa­mě­lých pla­net­kách, nás chtě nechtě nevě­dom­ky donu­tí zamys­let se nejen nad svým vlast­ním živo­tem, ale i nad živo­tem všech lidí oko­lo nás, nad jed­not­li­vým lid­ským počí­ná­ním i nad tím, že jsou pro nás lec­kdy dale­ko důle­ži­těj­ší pomí­ji­vé a nepod­stat­né věci, mali­cher­nos­ti, než sku­teč­ná pod­sta­ta samot­né­ho živo­ta.

„Správně vidí­me jen srd­cem. Co je důle­ži­té, je očím nevi­di­tel­né.“

A když se ho vypra­věč zeptal, z jaké pla­ne­ty je malý princ, roz­vy­prá­věl se i o své neza­po­me­nu­tel­né a malič­ka­té pla­ne­tě, ze kte­ré může vidět kaž­dý den až 24 zápa­dů slun­ce. Ač se to nezdá, na svo­jí pla­ne­tě měl spous­tu povin­nos­tí a prá­ce, musel vysmý­čit tři malič­ké sop­ky, kaž­dý den pozo­ro­vat všech­ny zápa­dy slun­ce, ale ze vše­ho nej­víc se musel sta­rat o svo­jí kvě­ti­nu, kte­ré obě­to­val veš­ke­rou svo­jí lás­ku a nikdy nekon­čí­cí péči. Byla pro něj tou jedi­nou, kte­rou při­krý­val poklo­pem, aby ji ochrá­nil, odhá­něl od ní všech­ny škůd­ce, tišil pory­vy vět­ru, aby ji nepo­lá­ma­ly, měl ji pros­tě moc a moc rád. Ostatně: „Stáváš se navždy zod­po­věd­ným za to, cos k sobě při­pou­tal.“

Kniha malý princ jako tako­vá chce čte­ná­ři nazna­čit, že „nikdy nejsme spo­ko­je­ni tam, kde jsme“, že někte­rých věcí si vůbec nevá­ží­me, neboť je bere­me jako kaž­do­den­ní samo­zřej­most, ale ne vždyc­ky to tak může být. Někdy si ani neu­vě­do­mu­je­me, jak se cho­vá­me, a že nevě­dom­ky může­me něko­mu ublí­žit nejen svý­mi činy, ale tře­ba jen myš­len­ka­mi a vyřče­ný­mi slo­vy. Pokud se nau­čí­me dívat na svět, stej­ně tak jako vypra­věč, oči­ma dětí, bude­me svět koneč­ně vní­mat, tak jak máme, to jest žít a uží­vat si ho napl­no. Někdy k živo­tu oprav­du sta­čí málo, co pro nás může ale zna­me­nat vel­mi mno­ho.

Nakonec se sta­ne­me i „tichý­mi“ svěd­ky setká­ní prin­ce nejen s jed­not­li­vý­mi oby­va­te­li pla­ne­tek, ale i s hadem, liš­kou a růží. Letec, náš vypra­věč, jen tiše a pozor­ně poslou­chá, aby nám ten­to pří­běh mohl poz­dě­ji pře­vy­prá­vět a svý­mi kresba­mi dopl­nit dojem­ný pří­běh o malém prin­ci, o chlap­ci s vel­kým srd­cem.

„A až tě pře­jde smu­tek (pro­to­že člo­vě­ka pře­jde smu­tek vždyc­ky), budeš rád, žes mě poznal. Navždy budeš můj pří­tel. Budeš mít chuť se se mnou smát. Někdy ote­vřeš okno, jen tak, pro radost.... A přá­te­lé se ti budou hroz­ně divit, proč se díváš na nebe a smě­ješ se.

Je to veli­ká záha­da. Pro vás, kdo máte malé­ho prin­ce rádi, není stej­ně jako pro mě nic ve vesmí­ru stej­né, pokud kde­si, sami neví­me kde, jeden berá­nek, kte­ré­ho nezná­me, mož­ná okou­sal a mož­ná neo­kou­sal jis­tou růži... Podívejte se na nebe. polož­te si otáz­ku: „Okousal berá­nek růži, nebo ne?“ A uvi­dí­te, jak se tím všech­no změ­ní... A nikdo z dospě­lých nikdy nepo­cho­pí, jak je to důle­ži­té!

Kniha, jež vás za kaž­dé situ­a­ce zahře­je na srd­ci i na duši, neboť je sama o sobě geni­ál­ní s krás­ným a neza­po­me­nu­tel­ným pří­bě­hem, jež vás vrá­tí zpět do dět­ství, dět­ské mys­li. Sám autor do jed­not­li­vých strá­nek kni­hy vlo­žil nejen kus sebe, ale obrov­ský kus své­ho „dět­ské­ho“ já, svůj „dět­ský“ pohled na svět, svo­je ote­vře­né „dět­ské“ srd­ce, o kte­ré se se svý­mi čte­ná­ři rád dělí, a dodá­vá všem nadě­ji, pocit štěs­tí, pocit zno­vu­ob­je­ve­ní a nale­ze­ní sebe sama, své­ho vlast­ní­ho já.

Stačí jen na chví­lí stát se tím dáv­no „zapo­me­nu­tým“ malým dítě­tem, mít zas tu křeh­kou duši a dívat se na svět dět­ský­ma oči­ma, být bez­pro­střed­ní jako děti na své pou­ti živo­tem.

Knížka je vel­mi sro­zu­mi­tel­ně napsá­na, dopl­ně­ná o spous­tu zná­mých výro­ků, s nimiž se setká­vá­me ve svém kaž­do­den­ním běž­ném živo­tě, jež jsou mezi lid­mi tolik oblí­be­né. Tato kni­ha, Vám chtě nechtě pře­hod­no­tí pohled na celý svět a celý váš život, pře­u­spo­řá­dá vaše život­ní hod­no­ty, sny a přá­ní, pomů­že vám najít sebe sama, vážit si prcha­vých, kaž­do­den­ních malič­kos­tí a žít pro své nej­bliž­ší, milo­va­né lidi...

Kniha s neza­po­me­nu­tel­ným, sil­ným pří­bě­hem dopl­ně­ná o „vel­ké“ myš­len­ky, jež vás budou pro­vá­zet na kaž­dém kro­ku v živo­tě. Kniha, jež ote­vře vaše srd­ce i mysl.

MALÝ PRINC
Napsal: Antoine De Saint-Exupéry
Ilustroval sám autor
Vydalo nakla­da­tel­ství Albatros v Praze 2017
18. vydá­ní v Albatrosu
5. v pře­kla­du Richarda Podaného
Pro čte­ná­ře od 7 let
Počet stran: 118